4 Tz 105/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 15.
listopadu 2006 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a
soudců JUDr. Jiřího Pácala a JUDr. Petra Šabaty stížnost pro porušení zákona,
kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J.
Š., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2005 sp. zn. 11 To
330/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 1 T
72/2003, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2005 sp. zn. 11 To 330/2005, b
y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. a v řízení
předcházejícím v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 a § 120 odst. 3 tr. ř. v
neprospěch obviněného J. Š.
Napadený rozsudek s e z r u š u j e v celém rozsahu. Dále se zrušuje
rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 24. 5. 2005 sp. zn. 1 T 72/2003.
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Okresnímu soudu v Kladně s e p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 29. 6. 2004 sp. zn. 1 T 72/2003 byl
obviněný J. Š. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1,
odst. 3 písm. c) tr. zák., kterého se dopustil tím, že nejméně od ledna 1999 do
23. 10. 2000 v K., v prodejně firmy N. J. N., v ulici O. M., jako prodavač
elektrického nářadí s hmotnou odpovědností za svěřené hodnoty a pověřený
vedením administrativy týkající se prodaného a skladovaného zboží, nejméně tím,
že ne všechny položky vydané ze skladu firmy řádně vyfakturoval, místo
fakturovaných položek vydával jiné a duplicitně vystavoval faktury, které
nebyly v evidenci firmy N. založeny a za stavu, kdy využil toho, že jeho
zaměstnavatelkou nebyly porovnávány výdaje ze skladu s vydanými fakturami a
poté co nesrovnalosti v evidenci byly J. N. zjištěny, opatřil si ještě další
faktury za rok 1999 a 2000 v počtu nejméně 27 ks s hodnotou zboží nejméně 150
700,- Kč, aby je 23. 10. 2000 dodatečně zařadil do evidence, způsobil firmě N.
J. N., celkovou škodu v částce nejméně 1 693 234,62 Kč. Veškeré hodnoty, které
shora popsaným způsobem získal na úkor firmy N. použil pak pro svoji potřebu.
Za to byl obviněný odsouzen podle § 248 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí
svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební
dobu čtyř roků. Dále byl obviněnému uložen i trest zákazu činnosti spočívající
v zákazu výkonu práce spojené s hmotnou odpovědností za hodnoty svěřené k
vyúčtování na dobu šesti let. Poškozená J. N. byla dle § 229 odst. 1 tr. ř.
odkázána s nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. 10. 2004 sp. zn.
11 To 367/2004 k odvolání obviněného a poškozené shora uvedený rozsudek
Okresního soudu v Kladně zrušil ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o nároku
poškozené J. N. na náhradu škody a znovu rozhodl tak, že obviněný J. Š. je
povinen zaplatit poškozené J. N. částku 1 593 234,- Kč. Se zbytkem nároku byla
poškozená odkázána na občanskoprávní řízení. Odvolání obviněného odvolací
soud podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Praze obviněný podal prostřednictvím
obhájce dovolání.
Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl tak, že usnesením ze dne 30. 3. 2005
sp. zn. 6 Tdo 381/2005, zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze
dne 7. 10. 2004 sp. zn. 11 To 367/2004, a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze
dne 29. 6. 2004 sp. zn. 1 T 72/2003. Dále zrušil všechna další rozhodnutí na
zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením pozbyla podkladu. Zároveň přikázal Okresnímu soudu v Kladně, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Novým rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 24. 5. 2005 sp. zn. 1 T 72/2003
byl obviněný J. Š. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1,
odst. 3 písm c) tr. zák., kterého se dopustil tím, že nejméně od ledna 1999 do
23. 10. 2000 v K., v prodejně firmy N. J. N., v ulici O. M., jako prodavač
elektrického nářadí s hmotnou odpovědností za svěřené hodnoty a pověřený
vedením administrativy týkající se prodaného a skladovaného zboží, nejméně tím,
že ne všechny položky vydané ze skladu firmy řádně vyfakturoval, místo
fakturovaných položek vydával jiné a duplicitně vystavoval faktury, které
nebyly v evidenci firmy N. založeny a za stavu, kdy využil toho, že jeho
zaměstnavatelkou nebyly porovnávány výdaje ze skladu s vydanými fakturami a
poté co nesrovnalosti v evidenci byly J. N. zjištěny, opatřil si ještě další
faktury za rok 1999 a 2000 v počtu nejméně 27 ks s hodnotou zboží nejméně 150
700,- Kč, aby je 23. 10. 2000 dodatečně zařadil do evidence, zakrýval to, že
odcizuje svěřené hodnoty představující peníze nebo zboží. Odcizením svěřených
hodnot představujících peníze nebo zboží, které mu byly svěřeny k vyúčtování
firmě N. J. N., způsobil celkovou škodu v částce nejméně 1 693 234,62 Kč.
Veškeré hodnoty, které shora popsaným způsobem získal na úkor firmy N., použil
pak pro svoji potřebu.
Za to byl obviněný odsouzen podle § 248 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí
svobody v trvání dvou let. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. byl
obviněnému výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let. Podle §
49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu výkonu práce spojené s hmotnou odpovědností za hodnoty
svěřené k vyúčtování na dobu šesti let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla
obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené J. N., bytem U., U p., okres
K., majitelce firmy N., na náhradu škody částku 1 593 234,- Kč. Podle § 229
odst. 2 tr. ř. byla poškozená odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na
občanskoprávní řízení.
Proti tomuto rozsudku Okresního soudu v Kladně podal obviněný odvolání, o němž
rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 10. 2005 sp. zn. 11 To
330/2005 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a
podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl, že obviněného uznal vinným trestným
činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., kterého se
dopustil tím, že nejméně od ledna 1999 do 23. 10. 2000 v K. v prodejně firmy N.
J. N., v ul. O. M. jako prodavač elektrického nářadí s hmotnou odpovědností za
svěřené hodnoty a pověřený vedením administrativy týkající se prodaného a
skladovaného zboží prodával svěřené zboží zákazníkům, získané tržby za
hotové však řádně nevykazoval a neodevzdával, ponechával si je pro vlastní
potřebu a způsobil tak J. N. celkovou škodu v částce nejméně 1 693 234,62 Kč.
Za to byl obviněný odsouzen ke stejnému trestu, jaký mu byl uložen zrušeným
rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 24. 5. 2005.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2005 sp. zn. 11 To
330/2005 podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. ř. k Nejvyššímu
soudu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného J. Š. Tímto
rozsudkem byl podle jeho názoru v neprospěch obviněného porušen zákon v
ustanoveních § 254 odst. 1, § 258 odst. 1 písm b), § 259 odst. 3 tr. ř. a dále
v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. v řízení předcházejícím.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti uvedl, že
došlo k modifikaci popisu skutku ve výrokové části rozhodnutí odvolacího soudu
oproti výrokové části rozhodnutí nalézacího soudu. Poukázal, že odvolací soud
změnil skutkovou větu výroku, ačkoli neprovedl v odvolacím řízení žádný důkaz.
Přesto dospěl k jiným skutkovým závěrům, aniž by tento svůj postup řádně
odůvodnil. Řadou námitek se nezabýval vůbec, ač byl stejně jako soud nalézací
vázán právním názorem dovolacího senátu Nejvyššího soudu a byl povinen provést
úkony, které Nejvyšší soud nařídil.
Dále stěžovatel zdůraznil, že Nejvyšší soud ve svém zrušovacím usnesení
vyslovil následující právní názory:
-Skutek popsaný ve výroku zrušeného rozsudku I. stupně, neobsahuje žádný údaj,
ze kterého by vyplývalo, jak si obviněný měl přisvojit cizí věc, a skutek je
popsán tak, že žádné konkrétní zjištění nenaplňuje zákonný znak „přisvojení si
cizí věci, která mu byla svěřena“.
-Popis skutku, stejně jako odůvodnění rozsudku, se zabývá výhradně machinacemi
obviněného s účetními doklady, aniž by bylo soudem ve smyslu § 125 odst. 1 tr.
ř. v kontextu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. uvedeno, jakými úvahami se
soud při hodnocení jednotlivých důkazů řídil a které skutečnosti
charakterizují přisvojení si cizí věci, která byla obviněnému svěřena.
-Z rozsáhlé citace důkazů ve zrušeném rozsudku není patrno, o jaké hodnoty,
které použil obviněný pro vlastní potřebu, se mělo jednat.
-Pouhá argumentace o nedostatcích při fakturaci v popisu skutku nemůže vést k
závěru, že pouhá machinace s účetními doklady vedly k obohacení obviněného
nebo ke způsobení škody jeho zaměstnavatelce.
-Konstatování ze zrušeného rozsudku, že škoda přesahující 1 600 000,- Kč
odpovídá více skutečnosti bez dalšího nepůsobí příliš přesvědčivě.
Stěžovatel dále vyslovil, že přesto, že Nejvyšší soud shledal rozhodnutí soudu
prvého stupně zcela nepřezkoumatelným, postaveným na nedostatečných skutkových
zjištěních a konstatoval nesprávné hmotně právní posouzení skutku, vydal soud
prvého stupně opětně rozsudek obsahově prakticky zcela shodný a následně soud
druhého stupně, ačkoli prvostupňový rozsudek zrušil, tak neprovedl jakékoli
důkazy a vydal nový rozsudek, v němž změnil skutkovou větu a přitom ponechal
výrok o trestu a výrok o náhradě škody stejný jako u prvostupňového rozsudku.
Stěžovatel má za to, že rozsudek je opět nepřezkoumatelný, nevyhovuje
ustanovení § 265s tr. ř., přičemž odvolací soud se vůbec nezabýval závaznými
právními názory Nejvyššího soudu. Dále poukazuje, že soudy se měly velmi
detailně zabývat finančními toky u poškozené, zejména tím, co bylo obviněnému
svěřeno a jakým způsobem a kolik hodnot obviněný řádně odvedl. Pokud jde o
výši škody, nalézací soud se zabýval ustanovením § 89 odst. 12 tr. zák., kdy
uvádí, že obviněnému jde k tíži taková škoda, za kterou se věc, která byla
předmětem útoku, obvykle prodává, což je překvapivé s přihlédnutím k tomu, že
podle dřívějších pasáží v odůvodnění měl obviněný především krátit tržby a
nikoli si přisvojovat jemu svěřené zboží. Tato nejasnost je způsobena tím, že
soud neučinil jednoznačný závěr, co vlastně obviněný zpronevěřil.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby
Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem
Krajského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2005 sp. zn. 11 To 330/2005 byl v
neprospěch obviněného J. Š. porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1, § 258
odst. 1 písm b), § 259 odst. 3 tr. ř. a v řízení předcházejícím též v
ustanovení § 2 odst. 5, odst.6 tr. ř. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle §
269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, zároveň zrušil i rozsudek
Okresního soudu v Kladně ze dne 24. 5. 2005 sp. zn. 1 T 72/2003, a všechna
další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Následně pak aby postupoval
podle § 270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost
těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v
rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodující
předcházející a zjistil následující.
Na obviněného byla Okresním státním zastupitelstvím v Kladně podána obžaloba
podle § 176 odst. 1 tr. ř., že od ledna 1999 do 23. 10. 2000 v K. v
prodejně firmy N. podnikatelky J. N. v ul. O. M. jako pracovník, prodavač
elektrického nářadí s hmotnou odpovědností za svěřené hodnoty a pověřený
vedením administrativy týkající se prodaného a skladovaného zboží – prodával
svěřené zboží zákazníkům, získané tržby za hotové však řádně nevykazoval a
neodevzdával, ponechával si je pro vlastní potřebu, neboť nejméně v 39
případech výdej zboží nesprávně zaevidoval a faktury na částku celkem 221
229,-- Kč vytvořil pro zákazníky na počítači zásahem do již předtím vydaných
faktur pro jiné odběratele, takto upravené faktury do evidence faktur nezaložil
a tržby neodevzdal, využil skutečnosti, že jeho zaměstnavatelkou nebyly
porovnávány výdeje ze skladu s vydanými fakturami, poté co nesrovnalosti v
evidenci byly J. N. zjištěny, opatřil si další faktury za rok 1999 a 2000 v
počtu 27 ks, jimiž by navýšil pouze fiktivně výkaz prodaného zboží o částku
150 705 Kč, aby je dne 23. 10. 2000 dodatečně založil do evidence a snížil tak
schodek v tržbách o tuto částku, k tomu však již nedošlo, neboť
zaměstnavatelka mu zabránila v příchodu na pracoviště, z celkově zjištěného
schodku mezi vyskladněným zbožím a vyfakturovaným prodejem ve výši 1 693 234,62
Kč v prodejně tak způsobil poškozené J. N. přímou škodu nejméně ve výši 371
934 Kč.
O podané obžalobě rozhodl nalézací soud tak, že uznal obviněného vinným ze
spáchání trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 tr. zák.
Skutkovou větu formuloval tak, že nejméně od ledna 1999 do 23. 10. 2000 v K.,
v prodejně firmy N. J. N., v ulici O. M., jako prodavač elektrického nářadí s
hmotnou odpovědností za svěřené hodnoty a pověřený vedením administrativy
týkající se prodaného a skladovaného zboží, nejméně tím, že ne všechny položky
vydané ze skladu firmy řádně vyfakturoval, místo fakturovaných položek vydával
jiné a duplicitně vystavoval faktury, které nebyly v evidenci firmy N.
založeny a za stavu, kdy využil toho, že jeho zaměstnavatelkou nebyly
porovnávány výdaje ze skladu s vydanými fakturami a poté co nesrovnalosti v
evidenci byly J. N. zjištěny, opatřil si ještě další faktury za rok 1999 a
2000 v počtu nejméně 27 ks s hodnotou zboží nejméně 150 700,-- Kč, aby je 23.
10. 2000 dodatečně zařadil do evidence, způsobil firmě N. J. N., celkovou škodu
v částce nejméně 1 693 234,62 Kč. Veškeré hodnoty, které shora popsaným
způsobem získal na úkor firmy N., použil pak pro svoji potřebu.
Tímto rozhodnutím se na základě odvolání podaného obviněným a poškozenou,
zabýval Krajský soud v Praze coby soud odvolací, který svým rozhodnutím zrušil
pouze výrok o náhradě škody, výrok o vině obsahující shora uvedenou skutkovou
větu ponechal nedotčen.
Jak rozhodnutí soudu odvolacího, tak rozhodnutí soudu nalézacího poté zrušil
usnesením Nejvyšší soud, přičemž vyslovil, že dovolání obviněného je nutno
přisvědčit v tom, že zjištěný skutek byl ve výroku rozsudku nalézacího soudu
popsán tak, že žádné konkrétní zjištění nenaplňuje zákonný znak přisvojení
si cizí věci, která mu byla svěřena a uvedený znak nevyplývá ani z
odůvodnění. Z rozhodnutí není též zřejmé, které věci se měly stát předmětem
útoku obviněného, kdy je ve skutkové větě a stejně v odůvodnění uvedeno pouze
obecně, že obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu
zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., neboť si přisvojoval cizí
věci, které mu byly svěřeny a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu.
Dovolací soud dále vyslovil, že popis skutku ve výroku i odůvodnění popisuje
machinace obviněného s účetními doklady, aniž by však bylo soudem rozvedeno,
jakými úvahami se soud řídil při hodnocení jednotlivých důkazů, když z nich
není patrno, jaké hodnoty měl obviněný použít pro svoji potřebu, zda zboží nebo
peníze. Taktéž se ztotožnil s námitkou státního zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství, který ve svém vyjádření poukázal na nedostatky popisu skutku,
kdy pouhá argumentace o nedostatcích ve fakturaci (bez charakteristiky
základních znaků trestného činu zpronevěry) nemůže vést k závěru, že „machinace
s účetními doklady samy o sobě nemohly vést k obohacení obviněného ani ke
způsobení škody jeho zaměstnavatelce; za předpokladu, že obviněný odčerpával na
prodejně zboží nebo peníze z tržeb, byly výše uvedené machinace s doklady
toliko jednáním směřujícím k zakrytí majetkové trestné činnosti“.
Okresní soud v Kladně v novém rozsudku upravil znění skutkové věty tak, že ji
oproti svému původnímu rozhodnutí rozšířil o slova: „zakrýval to, že odcizuje
svěřené hodnoty představující peníze nebo zboží. Odcizením svěřených hodnot
představujících peníze nebo zboží které mu byly svěřeny k vyúčtování …“.
Odůvodnění poté doplnil o výčet důkazů odůvodňujících způsobenou škodu.
K odvolání obviněného Krajský soud v Praze zrušil rozhodnutí nalézacího soudu,
přičemž v novém rozsudku opětovně uznal obviněného vinným stejným činem a
uložil mu i stejný trest, avšak změnil ve výroku o vině skutkovou větu a to
tak, že obviněný se trestného činu zpronevěry dopustil tím, že nejméně od ledna
1999 do 23. 10. 2000 v K. v prodejně firmy N. J. N., v ul. O. M. jako prodavač
elektrického nářadí s hmotnou odpovědností za svěřené hodnoty a pověřený
vedením administrativy týkající se prodaného a skladovaného zboží prodával
svěřené zboží zákazníkům, získané tržby za hotové však řádně nevykazoval a
neodevzdával, ponechával si je pro vlastní potřebu a způsobil tak J. N.
celkovou škodu v částce nejméně 1 693 234,62 Kč.
Podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodnout sám rozsudkem ve věci může odvolací soud,
jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který
byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů
provedených před odvolacím soudem doplněn a změněn. Odvolací soud se může
odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v
odvolacím řízení
a) provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené
již v hlavním líčení nebo
b) provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení.
Z obsahu protokolu o veřejném zasedání ze dne 20. 10. 2005 Krajského soudu v
Praze vyplývá, že odvolací soud po vyjádření obhájce obviněného, státního
zástupce a zmocněnce poškozené a závěrečné poradě vyhlásil rozsudek, kdy zcela
modifikoval popis skutku ve skutkové větě oproti popisu skutku, jak byl popsán
v prvostupňovém rozhodnutí, avšak neprovedl opětovně důkazy podstatné pro
skutkové zjištění provedené již v hlavním líčení ani neprovedl důkazy, které
nebyly v hlavním líčení provedeny.
Je třeba zdůraznit, že v případě, kdy odvolací soud považuje rozsah dokazování
za úplný, ale provedené důkazy sám hodnotí jinak než soud prvého stupně, nemůže
rozhodnout po částečném zrušení rozsudku soudu prvního stupně podle § 258
odst. 1 písm. d) tr. ř. novým rozsudkem bez toho, že by důkazy před tím
zopakoval bezprostředně před odvolacím soudem. Přitom však musí uvážit, zda
rozsah důkazů, které by bylo třeba opakovat ve veřejném zasedání odvolacím
soudem, nepřekračuje meze uvedené v § 263 odst. 6 tr. ř. Pokud by tomu tak
bylo, musel by odvolací soud postupovat podle § 259 odst. 1 tr. ř., přičemž
však může soud prvního stupně jen upozornit, ve kterých směrech má řízení
doplnit nebo čím se má znovu zabývat, nesmí mu však ke způsobu hodnocení důkazů
udělovat závazné pokyny (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Tzn 187/96).
Odvolací soud též nemůže sám ve věci rozhodnout rozsudkem, jestliže sám
neprovede žádné důkazy a zejména ovšem, pokud mění skutkový stav zjištěný
soudem prvního stupně jen na tom základě, že hodnotí jinak důkazy provedené
před soudem prvního stupně. V takovém případě musí, jsou-li splněny podmínky
pro použití ust. § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř., popřípadě ještě další
zákonné kasační důvody, věc vrátit soudu prvního stupně k novému projednání a
rozhodnutí. Odvolací soud může v takovém případě vytknout chyby v hodnocení
důkazů, kterých se podle jeho názoru nalézací soud dopustil, může poukázat na
nelogičnost některých závěrů soudu prvního stupně, na to že některé významné
okolnosti opomenul zhodnotit apod., není však oprávněn dávat tomuto soudu
závazné pokyny, k jakým konkrétním závěrům má dospět při hodnocení
jednotlivých důkazů, ani k tomu, jaká celková skutková zjištění má učinit (viz
rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 9 Tz 41/98).
Pokud má odvolací soud za to, že pro posouzení viny obviněného byly provedeny
veškeré relevantní dostupné důkazy a tudíž je rozsah dokazování úplný, ale
důkazy provedené soudem prvního stupně hodnotí odvolací soud jinak než soud
nalézací, čímž dospívá k jiným skutkovým zjištěním, nemůže odvolací soud
rozhodnout rozsudkem sám bez toho, že by důkazy předtím zopakoval bezprostředně
ve veřejném zasedání konaném o odvolání a učinil z nich vlastní skutková
zjištění. Při opakování již v hlavním líčení provedených důkazů před odvolacím
soudem je třeba zvážit, zda takové opakování důkazů svým rozsahem neodporuje
povaze odvolacího řízení a nepřekračuje meze pravomocí odvolacího soudu (viz.
ust. § 263 odst. 6 tr. ř.). Pokud by tomu tak bylo, musel by odvolací soud
postupovat podle § 259 odst. 1 tr. ř. a vrátit věc soudu prvního stupně k
novému projednání a rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz
45/2006).
V přezkoumávaném případě odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že
skutkový stav neměnil, avšak toto jeho vyjádření není v souladu s obsahem
výroku v jím vydaném rozsudku. Ve skutečnosti odvolací soud zrušil prvostupňový
rozsudek a ve svém rozhodnutí, jímž tento rozsudek nahradil, pozměnil
podstatným způsobem znění skutkové věty, aniž by ale sám provedl důkazy v
souladu s ustanovením § 259 odst. 3 tr. ř. Tím překročil meze dané mu trestním
řádem v tomto zákonném ustanovení.
Na straně druhé je ale třeba uvést, že úvahy odvolacího soudu obsažené v
odůvodnění jeho rozhodnutí, týkající se otázky, zda si obviněný přisvojoval
zboží či peníze, jsou logické a mají oporu v důkazech, které v hlavním líčení
provedl nalézací soud.
Podle § 2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se
svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak,
aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v
rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí.
Podle § 2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle
svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě a v jejich souhrnu.
Je možné konstatovat, že Okresní soud v Kladně těmto ustanovením zcela
nedostál, pokud jde o jeho závěry stran toho, co konkrétně si obviněný ke škodě
poškozené firmy přisvojoval. Z provedených důkazů bylo možné takovýto závěr
učinit jednoznačně, což v odvolacím řízení učinil krajský soud, ale bez
zopakování alespoň těch nejpodstatnějších důkazů.
Podle § 120 odst. 3 tr. ř. výrok rozsudku jímž se obviněný uznává vinným, musí
přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným
pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením
místa, času a způsobu spáchání, popř. i uvedením jiných skutečností, jichž je
třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech
zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu.
Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky
skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech
okolností, které v konkrétním případě vytvářejí znaky tohoto trestného činu.
Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny
skutečnosti významné pro právní kvalifikaci (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu
sp. zn. 8 Tdo 397/2006, 4 Tz 260/2001).
V prvostupňovém rozhodnutí je ve skutkové větě opětovně popsáno jednání
obviněného spočívající převážně v machinacích s účetními doklady. Popis skutku
za nějž byl obviněný odsouzen však musí vyjadřovat všechny znaky skutkové
podstaty příslušného trestného činu, jakož i relevantní okolnosti jeho spáchání
a není přijatelné, aby nedostatečný popis ve skutkové větě napravovalo
vysvětlení v odůvodnění rozhodnutí. Tou částí rozhodnutí, která nabývá právní
moci a je vykonatelná, je výrok rozhodnutí, a proto musí naplňovat všechny
zákonné náležitosti. Odůvodnění pak musí v případě odsuzujícího rozhodnutí
obsahovat jednoznačný závěr soudu o tom, že obviněný se dopustil skutku
obsaženého ve skutkové větě a že daný skutek vykazuje znaky trestného činu
vymezeného ve výroku o vině. Pokud jde o znění vlastního výroku rozhodnutí,
okresní soud požadavky zákona nesplnil.
Stěžovatel dále namítá, že z napadeného rozsudku není zřejmé, jaké hodnoty měl
obviněný odcizit, tedy není určeno, jak obviněný způsobil škodu, když soud
vůbec neučinil jednoznačný závěr, co vlastně obviněný zpronevěřil. V daném
případě však nelze stěžovateli přisvědčit.
Podle § 2 odst. 5 tr. ř. postupují orgány činné v trestním řízení v souladu se
svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran
tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
Pro stanovení výše škody musí soud opatřit potřebné důkazy, kterými mohou být
v jednodušších věcech doklad od poškozeného, osvědčující způsob získání věci
včetně její ceny, popř. odborné vyjádření k stanovení ceny věci v době a místě
činu obvyklé, anebo ve složitějších případech znalecký posudek z oboru
ekonomiky, odvětví ceny a odhady. Obdobným způsobem je třeba postupovat při
dokazování ceny věci stanovené s ohledem na účelně vynaložené náklady na
obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav (in
Š., P., R.. Trestní zákon komentář díl I, 6. vyd. r. 2004, str. 674).
Provedenými důkazy bylo prokázáno, že obviněný působil u poškozeného jako
prodavač nářadí s hmotnou odpovědností a byl zároveň pověřen vedením skladu
předmětného zboží a vystavováním faktur zákazníkům při prodeji. Fyzicky
nakládal jak se zbožím, které bylo vydáváno zákazníkům, tak rovněž s platbami
za uvedené zboží, které v hotovosti přebíral. Svou trestnou činnost zakrýval
machinacemi s účetními doklady. Při zjišťování výše škody postupovaly v daném
případě orgány činné v trestním řízení podle ustanovení § 105 tr. ř., když byl
přibrán znalec z oboru ekonomiky - účetní evidence, který vypracoval znalecké
posudky pod č. 8-100/02 a pod č. 14-100/03, 20-200/03 s dodatky č. I. a II.
Škodu posuzoval dvěma způsoby. Prvým způsobem (č. 8/100-02) výši škody určil
porovnáním vyskladněného zboží a fakturovaného prodeje, přičemž zboží hodnotil
v ceně pořizovací (1 330 786,76 Kč) a v ceně prodejní (1 693 234,62 Kč ). Cenu
prodejní je nutno hodnotit jako cenu, za kterou se věc (předmětné zboží) v době
a místě činu obvykle prodává (viz § 89 odst. 12 tr. zák.). Z hodnoty zboží v
ceně prodejní poté lze učinit závěr o výši celkově způsobené škody, tedy v
daném případě je jí částka 1 693 234,62 Kč. V průběhu řízení byly postupně
doloženy faktury, které poskytli zákazníci poškozené. Druhý způsob posouzení
(č. 14-100/03, 20-200/03 s doplňky) prokazoval duplicity mezi fakturami
získanými od zákazníků firmy a 27 falešnými fakturami vydanými obviněným a
jejich porovnáním s fakturami z účetnictví poškozené. Škoda určená druhým
způsobem ve výši 941 596,- Kč pak tvoří součást celkové škody ve výši 1 693
234,62 Kč. Podstatnou okolností v daném případě je, že nikoli všichni
zákazníci poskytli údaje o uskutečněných nákupech u poškozené a přehled
účetních dokladů tak není úplný. Při dohledání dalších faktur od zákazníků by
bylo možné reálně očekávat, že by se zjištěná částka škody dále přiblížila
škodě zjištěné prvým způsobem. Další podstatnou okolností zde je, že obviněný u
poškozené vykonával více činností, zároveň prodával zboží i vedl skladovou
evidenci a přizpůsoboval obsah evidence tak, aby souhlasil se skladovými
zásobami. Z daného důvodu zjištění přesné výše způsobené škody a zodpovězení
otázky, zda obviněný si přisvojoval svěřené zboží či peníze je ztíženo právě
pozicí obviněného, kterou zastával u poškozené.
S ohledem na prokázané machinace obviněného s účetními doklady a na skutečnost,
že obviněný páchal trestnou činnost v poměrně dlouhém čase, kdy zjistit
skutečný stav do všech podrobností by si vyžádalo nepoměrné náklady, pokud by
se vůbec kvůli uplynulému času dané skutečnosti podařilo zjistit, je nutno
podle zásady obsažené v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. vycházet ze stavu, o
kterém nejsou důvodné pochybnosti. V daném případě je nutno přihlédnout k tomu,
že bylo předloženo velmi velké množství faktur získaných od odběratelů, kteří
koupili zboží od poškozené J. N. – N., přičemž platili hotově prodávajícímu,
avšak tyto skutečné zaplacené faktury se v evidenci poškozené nenacházely. Též
nebylo prokázáno, že by obviněný prodával zboží in natura někde mimo prodejnu,
což by bylo ztíženo sortimentem prodávaného zboží. Z výpovědi poškozené a
jejího manžela E. N. pak vyplynulo o případu duplicitní faktury na horní frézu
zn. Festo v ceně 14.000,- Kč , že obviněný na jejich dotaz, kde se nachází
zboží, odpověděl, že „ šlo přes ulici“ a že peníze za ně si ponechal (spis č.
l. 63 a 66). Rovněž ve výpovědi obviněného je doslova uvedeno (spis č. l. 56) –
„byly to faktury, které jsem si vymyslel – někdo něco koupil a já jsem potom ve
faktuře přepsal cenu na nižší. Rozdíl peněz jsem si potom nechal“. Všechny tyto
skutečnosti nasvědčují tomu, že obviněný si výhradně ponechával peníze, čili
svěřenou hodnotou, kterou zpronevěřoval, zde byla peněžní hotovost. Pouze pro
doplnění je třeba uvést, že i kdyby obviněný zcela výjimečně zpronevěřil věc in
natura, tak při stanovení výše způsobené škody, by bylo nutné vycházet ze
zásady obsažené v ust. § 89 odst. 12 tr. zák. Tedy z toho, že určující by byla
cena, za kterou se taková věc obvykle prodává. Čili v konečném důsledku by
škoda byla v podstatě totožná se škodou vzniklou přisvojením peněžní hodnoty
utržené za prodej takové věci. Tedy i pokud by svěřenou hodnotou, kterou si
obviněný přisvojil, bylo zboží in natura, stále by zde docházelo k naplnění
skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, kdy obviněný měl u poškozené
odpovědnost za svěřené hodnoty, jak ve formě naturální, tak ve formě peněžní,
neboť věcí ve smyslu trestného činu zpronevěry jsou veškeré předměty
majetkové hodnoty, i věci zastupitelné, i takové, jež podle svého určení nemají
býti odvedeny (vráceny in specie), nýbrž toliko in genere, neboť zákon nečiní
při zpronevěře rozdílu mezi věcmi zastupitelnými a nezastupitelnými (R
3489/1929 in Š., P., R. Trestní zákon komentář díl I, 6. vyd. r. 2004, str.
1451).
Ačkoli v původním prvostupňovém rozsudku podle názoru dovolacího soudu nebylo
dostatečně vysvětleno, jakým způsobem dospěly nižší soudy k závěru o škodě
způsobené obviněným, nyní má Nejvyšší soud za to, že tím, že soud prvního
stupně rozšířil odůvodnění nového rozsudku zejména o skutečnosti obsažené ve
znaleckém posouzení škody a zároveň objasnil své úvahy o vzniku škody a její
výši, odstranil v daném směru vytýkané nedostatky v té míře, že již nevznikají
důvodné pochybnosti o správnosti určení škody a její výše způsobené trestným
činem obviněného. Nejvyšší soud je zároveň v souladu se zásadou přiměřenosti
obsažené v ustanovení § 2 odst. 4 tr. ř. toho názoru, že provedení dokazování
finančních toků u poškozené, jak je v mimořádném opravném prostředku navrhuje
ministr spravedlnosti, by v konkrétní situaci a též s ohledem na plynutí času
nevedlo k prohloubení zajištění účelu trestního řízení, ale bylo by tomu přesně
naopak.
V dalším považuje Nejvyšší soud za vhodné poukázat na skutečnost, že poškozený
je jak v rozsudku nalézacího soudu, tak v rozsudku soudu odvolacího uváděn jako
firma N. J. N. popř. jako firma N. Toto označení není zcela přesné,
nekoresponduje se zápisem poškozené v obchodním a živnostenském rejstříku.
Poškozenou je zde fyzická osoba – podnikatel, který je zapsán v oddílu A
obchodního rejstříku, přičemž jeho obchodní firma zní „J. N. – N.“. Totéž znění
vyplývá i z živnostenského rejstříku.
Vady, které byly Nejvyšším soudem v předchozím postupu soudů nižších stupňů
zjištěny lze ve stručnosti popsat následovně. Prvostupňový soud ve svém prvém
rozhodnutí zřejmě s cílem přesného popisu skutku natolik rozšířil popis
činností (účetních machinací), kterými obviněný zakrýval vlastní trestný čin,
pro který byl obžalován, až došlo k překrytí tohoto trestného činu a k
nedostatečnému popisu ve skutkové větě rozhodnutí. Poté co byla nalézacímu
soudu věc vrácena dovolacím soudem, provedl prvostupňový soud upřesnění
skutkové věty, která přesto zcela nesplňovala požadavky zákona, když stále
přespříliš akcentovala jednání obviněného spočívající v účetních machinacích,
majících za účel zakrýt pravou podstatu jeho defraudačního konání. V případě
odvolacího soudu zde pak byla zřejmá snaha napravit nedostatky rozhodnutí soudu
prvního stupně tak, aby skutková věta zřetelně vyjadřovala veškeré podstatné
znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, a zároveň odrážela charakter
zpronevěřené hodnoty, což bylo možné dovodit z provedeného dokazování, ale při
svém vlastním postupu zatížil vlastní rozhodnutí již výše uvedeným procesním
pochybením.
Nejvyšší soud proto na základě shora uvedených zjištění podle 268 odst. 2 tr.
ř. vyslovil, že rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2005 sp. zn.
11 To 330/2005, byl porušen zákon v ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. a v
řízení předcházejícím v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 a § 120 odst. 3 tr. ř., v
neprospěch obviněného J. Š. Protože primárního pochybení se v dané věci
opětovně dopustil okresní soud a též proto, že zjištění i popis skutkového
stavu přináleží v první řadě soudu nalézacímu, který provedl dokazování, když
do hodnocení důkazů je odvolací soud oprávněn zasahovat v rámci své přezkumné
činnosti až sekundárně, rozhodl Nejvyšší soud tak, že podle § 269 odst. 2 tr.
ř. zrušil nejenom napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2005
sp. zn. 11 To 330/2005, ale i rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 24. 5.
2005 sp. zn. 1 T 72/2003. Podle § 270 odst. 1 tr. řádu pak přikázal věc
Okresnímu soudu v Kladně, aby ji v potřebném rozsahu v intencích tohoto
rozsudku Nejvyššího soudu znovu projednal a rozhodl. Nalézací soud provede
hlavní líčení, kdy případné dokazování a jeho rozsah budou záviset pouze na
skutečnosti, v jakém složení senátu bude věc znovu posuzována. Každopádně ale
okresní soud při novém rozhodování musí mít na paměti zejména ustanovení § 120
odst. 3 tr. ř., z něhož vyplývá, že skutek je třeba popsat tak, aby v jeho
vymezení byly obsaženy všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu.
Z odůvodnění pak musí být zřejmá návaznost hodnocení důkazů na skutková
zjištění a právní posouzení věci. Protože bylo vysloveno, že zákon byl porušen
výhradně v neprospěch obviněného, nemůže podle § 273 tr. ř. v novém řízení
dojít k rozhodnutí které by zhoršilo jeho postavení. Podle § 270 odst. 4 tr. ř.
je okresní soud vázán právním názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud a
je povinen provést nařízené procesní úkony.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. listopadu 2006
Předseda senátu :
JUDr. František H r a b e c