USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 8. 2024 o dovolání obviněného D. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov nad Ohří, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. 9 To 99/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 2 T 7/2024, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. H. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 20. 2. 2024, č. j. 2 T 7/2024-79, byl obviněný D. H. (dále též jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku. Za jeho spáchání byl podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Vyjma toho okresní soud podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněnému uložil trest propadnutí věci, a to jednoho kusu dotykového mobilního telefonu zn. Samsung Galaxy A32, včetně jednoho kusu SIM karty provozovatele Vodafone.
2. Proti výše uvedenému rozsudku Okresního soudu v Kladně podal obviněný odvolání, a to pouze do výroku o trestu. O tomto řádném opravném prostředku rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 17. 4. 2024, č. j. 9 To 99/2024-96 tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné.
3. Podle skutkových zjištění okresního soudu se obviněný shora uvedené trestné činnosti dopustil tím, že:
dne 12. 9. 2022 v době od 18:00 do 18:30 hodin ve XY, okres XY, poblíž vrátnice areálu výrobního závodu společnosti XY, s.r.o., na základě předchozí telefonické žádosti a domluvy s odsouzeným J. P., nar. XY, který v danou dobu pracoval na pracovišti bez přímého střežení jako odsouzený Věznice Vinařice, tomuto protiprávně předal dotykový mobilní telefon zn. Samsung Galaxy A32, IMEI XY, s vloženou SIM kartou provozovatele Vodafone, který byl následně u odsouzeného J. P. ještě ve firmě XY, s.r.o. zajištěn a odsouzenému odebrán, přičemž daného jednání se dopustil přesto, že byl v nedávné minulosti ve výkonu trestu odnětí svobody a dobře znal podmínky výkonu trestu, včetně zákazu používání nedovolených předmětů ve věznici, kam mobilní telefony nepochybně patří, a o tom byl prokazatelně poučen nejméně při nástupu do výkonu trestu.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Shora citované usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2024, č. j. 9 To 99/2024-96 (ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 20. 2. 2024, č. j. 2 T 7/2024-79) napadl obviněný D. H. dovoláním, podaným prostřednictvím svého obhájce a zaměřeným toliko do výroku o trestu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku odkázal na existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť je přesvědčen, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Takové pochybení dovolatel spatřuje v tom, že mu byl okresním soudem uložen trest odnětí svobody ve výměře dvanácti měsíců, nicméně vzhledem k okolnostem případu považuje tento trest za nepřiměřeně přísný.
5. V této souvislosti dovolatel poukázal na skutečnost, že Okresní státní zastupitelství v Kladně v rámci obžaloby přednesené u hlavního líčení navrhlo, aby mu za spáchání projednávaného přečinu byl uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře sto osmdesát hodin. K tomuto návrhu navíc došlo ještě před tím, než prohlásil, že se cítí být vinen a že veškeré skutečnosti uvedené v obžalobě jsou nesporné. Jelikož se dovolatel v době konání hlavního líčení nacházel mimo území České republiky, nemohl se hlavního líčení osobně účastnit, pročež požádal, aby toto jednání bylo konáno v jeho nepřítomnosti. V této souvislosti předpokládal, že mu bude uložen trest navrhovaný obžalobou. Navzdory tomuto očekávání však byl jeho osobě uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců. Byť takový trest aplikované ustanovení podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku připouští, je dovolatel s ohledem na výše uvedené okolnosti přesvědčen, že soud prvního stupně posoudil jeho případ nesprávně.
6. Přestože si je dovolatel vědom, že návrh státního zástupce není v otázce ukládaného trestu pro soud závazný, je přesvědčen, že soud se od předmětného návrhu státního zástupce nemá zásadně odchýlit. Ostatně předmětný návrh slouží (mimo jiné) k tomu, aby jako obviněný byl obeznámen s tím, jaký trest mu v případě uznání viny hrozí a podle toho zvolil nejvhodnější postup v rámci své procesní taktiky (např. při zvažování otázky prohlášení viny). Pokud tedy byl obviněnému ze strany státního zástupce navrhován trest obecně prospěšných prací, bylo legitimní očekávat, že mu nebude uložen nepodmíněný trest odnětí svobody.
7. Jelikož obviněný prohlásil skutečnosti uvedené v obžalobě za nesporné (navíc v době, kdy od spáchání přečinu uběhly již dva roky), oprávněně očekával, že mu bude ze strany soudu prvního stupně ukládán alternativní trest. Z tohoto důvodu má za to, že ze strany soudů nižších stupňů došlo k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení věci, pročež závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud z podnětu jím podaného dovolání zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2024, č. j. 9 To 99/2024-96, stejně jako rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 20. 2. 2024, č. j. 2 T 7/2024-79, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.
8. K dovolání obviněného se ve svém písemném stanovisku ze dne 23. 7. 2024, sp. zn. 1 NZO 503/2024-13, vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Ta konstatovala, že námitky obviněného, které vznesl v rámci svého mimořádného opravného prostředku, nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů. V této souvislosti podotkla, že k nápravě vad výroku o trestu slouží dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Odkaz na tento důvod však postihuje toliko uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští, anebo uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Ani jednou z těchto vad však rozsudek okresního soudu v nyní posuzované věci netrpí, neboť § 337 odst. 1 tr. zákoníku uložení trestu odnětí svobody umožňuje a byl uložen ve výměře stanovené citovaným ustanovením.
9. Přestože dovolatel ve vztahu k uloženému trestu výslovně nepoukázal na ustanovení § 55 odst. 2 tr. zákoníku, které v podstatě limituje možnost uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody u trestných činů, jejichž horní hranice trestní sazby nepřevyšuje pět let, státní zástupkyně poukázala na to, že uložení nepodmíněného trestu soud prvního stupně, stejně jako odvolací soud dostatečně odůvodnily, když nelze pominout, že se obviněný dopustil nyní projednávaného jednání ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu dříve uloženého trestu odnětí svobody. Za těchto okolností tak bylo zcela na místě uložit mu trest svou povahou represivní – ostatně uložení jiného trestu by vzhledem k osobě obviněného a jeho dosavadnímu způsobu života zjevně nevedlo k tomu, aby vedl řádný život. Z hlediska dovolání však podle státní zástupkyně výše uvedená námitka obviněného není formálně přiřaditelná pod dovolací důvod, který jako jediný umožňuje napadnout za zákonných podmínek uložený trest, tedy pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., na který dovolatel odkázal, by bylo možno dovodit pouze v případě, že uložený trest by byl nepřiměřeně přísným. V daném případě však takový důvod nepřichází v úvahu.
10. Z výše uvedených okolností státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy jako dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než který je uveden v § 265b tr. ř. Současně pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
11. Vyjádření státní zástupkyně k dovolání podanému obviněným bylo následně soudem prvního stupně zasláno obhájci obviněného k jeho případné replice, která však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaném dovolání nebyla Nejvyššímu soudu nikterak předložena.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. ř., zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. ř., jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje všechny obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. ř.
13. Po jeho prostudování Nejvyšší soud konstatoval, že obviněný všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující všem relevantním ustanovením trestního řádu, to znamená, že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.
IV. Důvodnost dovolání
14. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněný dovolací důvod považovat za některý z důvodů, které jsou taxativně uvedeny v citovaném ustanovení zákona, neboť jeho existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
15. V souvislosti s obviněným detekovaným důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. platí, že z tohoto důvodu je možné dovolání jako mimořádný opravný prostředek iniciovat tehdy, jestliže napadené rozhodnutí reálně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu přitom lze zásadně namítat vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde anebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení zákona obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny právní vady v napadených rozhodnutích spatřované. Dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
16. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jejího práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
V. Vlastní rozbor věci
17. V duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu dovolací soud zkoumal, zda dovolání obviněného D. H. splňuje kritéria jím uplatněného dovolacího důvodu, načež po prostudování připojeného spisového materiálu a obsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k závěru, že obviněným vznesené námitky neodpovídají nejen jím výslovně uplatněnému, ale ani žádnému jinému dovolacímu důvodu taxativně uvedenému v § 265b odst. 1 tr. ř.
18. Nejvyšší soud v daných souvislostech připomíná, že i v rámci odkazu na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze ze strany obviněného vznášet (mimo výše zmíněných důvodů) též vady výroku o uloženém trestu. Avšak dovolací soud je oprávněn za relevantní posoudit toliko ta pochybení, která spočívají v porušení hmotného práva anebo vady týkající se posouzení skutkové okolnosti, které však mají význam z hlediska hmotněprávního. To fakticky znamená, že stran uloženého trestu lze ze strany dovolatele
relevantně zpochybnit pouze hmotněprávní posouzení uloženého trestu, např. nesprávnou aplikaci ustanovení trestního zákoníku o ukládání souhrnného či společného trestu. Naproti tomu námitky, které dovolatel a priori směřuje vůči druhu či výměře uloženého trestu s tím, že jemu uložený trest označuje za nepřiměřený (respektive nepřiměřeně přísný), jsou vždy nepřípustné, a to nejen s odkazem na tento, ale i jakýkoli jiný, zákonem vymezený dovolací důvod. Jak správně poznamenala již státní zástupkyně v předloženém vyjádření, toliko v případě, že by byl obviněnému uložen trest nezákonný (tedy takový druh trestu, který zákon vůbec nepřipouští nebo trest zjevně ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku), je obviněný v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. oprávněn vznést relevantní námitky proti uloženému trestu.
19. Po seznámení se s napadenými rozhodnutími Nejvyšší soud konstatuje, že Okresní soud v Kladně se otázkou individualizace trestu ve vztahu k osobě obviněného dostatečně zabýval. V rámci svých úvah o druhu a výměře trestu (s odkazem na zákonná kritéria uvedená v § 39 odst. 1 tr. zákoníku) dostatečně podrobně uvážil povahu a závažnost spáchaného trestného činu, osobní, majetkové a jiné poměry obviněného, jakož i možnosti jeho nápravy (ve vztahu k předcházejícímu způsobu jeho života). V rámci svých úvah zohlednil rovněž způsob provedení činu, charakter předávané věci, stejně jako skutečnost, že k získání mobilního telefonu ze strany odsouzeného P. nakonec nedošlo – nicméně nikoli z vůle obviněného, ale v důsledku důsledné kontroly pracovníků firmy XY, s.r.o. Přehlédnout nebylo možné ani to, že odsouzení využívají ve věznicích mobilních telefonů jako prostředků pro zakázané aktivity jako jsou hovory se zapovězenými osobami nebo obstarávání nedovolených látek (ať již jde o zneužívaná léčiva nebo omamné či psychotropní látky). Tyto okolnosti přitom musely být obviněnému dostatečně známy, neboť sám byl o tom dostatečně poučen při nástupu do výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody, který v minulosti sám vykonával.
20. Ve vztahu k projednávanému případu je rovněž podstatné, že obviněný je osobou svobodnou, bezdětnou a nemajetnou, která však dlouhodobě vykazuje sklony k páchání trestné činnosti. O tom ostatně svědčí ve spisovém materiálu doložený opis z evidence Rejstříku trestů, v rámci kterého figuruje sedm záznamů pro spáchání různorodé trestné činnosti (především majetkového, násilného a drogového charakteru), za kterou mu byly ukládány tresty alternativní i represivní (č. l. 52, 88). Naposledy byl obviněný ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, a to od 10. 1. 2019 do 21. 9. 2021, kdy byl z výkonu trestu podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 21. 9. 2021, č. j. 6 PP 115/2021-46, kterým mu byla stanovena zkušební doba v trvání tří let (tj. od 21. 9. 2021 do 21. 9. 2024) za současného stanovení dohledu a uložení přiměřené povinnosti podrobit se léčení závislosti na návykových látkách.
21. Oba soudy nižších stupňů tedy stran svých úvah o druhu a výměře ukládaného trestu správně zohlednily trestní minulost obviněného, stejně jako to, že se projednávaného skutku dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu dříve uloženého trestu odnětí svobody, kdy měl svým jednáním (a odpovědným přístupem k dodržování právních norem) prokázat, že si zaslouží důvěru, kterou mu projevil Okresní soud v Kladně svým rozhodnutím o podmíněném propuštění. Obviněný se však místo toho, aby svým řádným životem a respektováním zákonů a pravidel občanské společnosti prokázal, že se již napravil a že dalšího výkonu trestu odnětí svobody není v jeho případě třeba, dopustil dalšího trestného činu. Výchovná funkce dobrodiní podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody tedy zjevně nesplnila svůj účel.
22. Okresní soud v Kladně tedy dostatečně uvážil všechny zákonné požadavky stran ukládaní adekvátního trestu, přičemž nemohl ignorovat skutečnost, že se obviněný protiprávního jednání dopouští opakovaně, a to i ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody [který mu byl uložen za spáchání zvlášť závažného zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku]. Za této situace je naprosto vyloučené, aby mu byl za jeho další delikventní jednání uložen toliko trest alternativní, tedy nespojený s bezprostředním odnětím osobní svobody.
23. Nejvyšší soud v této souvislosti akcentuje, že smyslem alternativních trestů je především motivovat pachatele k nápravě jejich defektního jednání, aniž by je bylo nutné postihnout sankčním pobytem v některém z vězeňských zařízení. Těmito tresty tedy zákonodárce upřednostňuje motivaci pachatelů k budoucímu řádnému životu před svou odplatou (neboli tzv. retribucí) za jimi spáchaný trestný čin. Z povahy věci je zjevné, že alternativními tresty jsou postihováni především prvopachatelé a pachatelé méně závažné trestné činnosti, u kterých ještě převládá naděje na převýchovu, respektive jejich nápravu. Pokud však soud projednává pachatele výrazně morálně či kriminálně narušeného, který se opakovaně dopouští závažné trestné činnosti, a to i přesto, že v minulosti byl nejednou trestně stíhán, uložení trestů alternativních v takovém případě již zpravidla nepřipadá v úvahu. Hlavním účelem trestu, který soud ukládá recidivistům závažné i méně závažné trestné činnosti, je totiž represe a eliminace – tedy nutnost pachatele snést omezení osobní svobody za současného zabránění jeho osobě v páchání další trestné činnosti (a to alespoň po dobu jeho zákonné společenské izolace).
24. Jak bylo uvedeno shora, obviněný D. H. je pachatelem s bohatou trestní minulostí, který svým jednáním projevil fakt, že v jeho myšlenkových schématech doposud nedošlo, a to ani po výkonu několika trestů různých druhů, k žádoucímu obratu – a to od tendencí k protiprávnímu jednání k účinné snaze o vedení řádného života. V takovém případě již není pro uložení jakéhokoli alternativního trestu zpravidla žádný reálný prostor. Pokud tedy Okresní soud v Kladně po zvážení všech zákonných podmínek uložil obviněnému za spáchání projednávaného přečinu nepodmíněný trest odnětí svobody, v žádném případě nepochybil, neboť jeho prostřednictvím zcela oprávněně akcentoval represivní a eliminační složku trestu před složkou preventivní a nápravnou.
25. Tomuto rozhodnutí přitom nemohla zabránit žádná z okolností, kterou dovolatel ve svém písemném podání namítl. Ačkoli obviněný - prostřednictvím svého obhájce učinil u hlavního líčení prohlášení nesporných skutečností podle § 206a tr. zákoníku (s odkazem na jeho písemné vyjádření na základě poučení ve smyslu § 196 odst. 2, 3 tr. ř. na č. l. 73), stejně jako - předložil u veřejného zasedání řadu ve svůj prospěch vyznívajících dokumentů (zahrnující zprávy Probační a mediační služby, potvrzení ze Střediska prevence a léčby drogových závislostí a potvrzení Úřadu práce, že se uchází o zaměstnání, viz. č. l. 93), - stejně jako je nesporné, že od spáchání skutku uplynuly již dva roky, po které se (snad) nedopustil žádného dalšího jednání trestněprávní povahy, tak žádná z výše uvedených skutečností nemohla ve prospěch obviněného eliminovat míru jeho provinění.
26. Všechny uvedené okolnosti přitom soud prvního stupně promítl ve prospěch obviněného do výše uloženého trestu odnětí svobody, který je u trestného činu podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku určen zákonnou sazbou v rozmezí do dvou let a který okresní soud vyměřil v polovině této sazby, tedy v trvání dvanácti měsíců. Tím zároveň zohlednil, že obviněnému bude (s největší pravděpodobností) nařízen výkon zbývající části trestu odnětí svobody, který mu byl předčasně ukončen rozhodnutím o jeho podmíněném propuštění.
27. V souvislosti s výše uvedeným nelze pominout, že vyjma výše uvedených souvislostí existuje v obecné rovině ještě další možnost, v rámci které by byl Nejvyšší soud oprávněn v rámci podaného dovolání zasáhnout do výše uloženého trestu odnětí svobody. Jedná se o případ, kdy by trest uložený obviněnému vykazoval zásadní ústavněprávní nedostatky. K takové situaci by však došlo jen tehdy, pokud by mu byl napadeným rozhodnutím soudu nižšího stupně uložen trest extrémně přísný, exemplární nebo zjevně nespravedlivý (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). Nicméně uložil-li Okresní soud v Kladně za plného souhlasu Krajského soudu v Praze obviněnému trest odnětí svobody v polovině zákonné trestní sazby, nelze za žádných okolností (a to i s přihlédnutím k zákonným kritériím vyjádřeným v § 55 odst. 2 tr. zákoníku) takový trest hodnotit jako nepřípustný, drakonický nebo dokonce jako excesivní či exemplární. V této souvislosti je tak namístě znovu zdůraznit, že otázka přiměřenosti trestu neodpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., na který obviněný v nyní projednávané věci výslovně odkázal, přičemž tuto námitku nelze podřadit ani pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jakož ani pod žádný jiný dovolací důvod ve smyslu § 265b tr. ř. (srov. ŠÁMAL, Pavel, a kol. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 3152; DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 460).
28. Pro úplnost lze dodat, že k této problematice se Nejvyšší soud v rámci své rozhodovací činnosti již dříve nejednou vyjádřil. Např. ve svém usnesení ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1168/2015, explicitně uvedl, že: „samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. Pokud tedy byl uložen přípustný druh trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby, nelze v dovolání namítat nepřiměřenost trestu.” (Podobně lze odkázat i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo 720/2010, usnesení ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 712/2014, usnesení ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1180/2016, apod.).
29. Poměrně značnou část své argumentace dovolatel směřoval k návrhu státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Kladně, aby mu byl uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře sto osmdesáti hodin za současného uložení trestu propadnutí věci. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že předmětný návrh nebyl pro okresní soud nikterak závazný, neboť se jedná toliko o doporučující stanovisko, které v daném případě považovala státní zástupkyně za adekvátní. Pokud však samosoudkyně Okresního soudu v Kladně rozhodla s ohledem na shora uvedené okolnosti tak, že obviněnému již nelze uložit jakýkoli alternativní trest (což také v rámci svého rozhodnutí řádně odůvodnila, přičemž s její argumentací se následně plně ztotožnil i soud odvolací), je nadbytečné vůči tomuto závěru vznášet jakékoli výhrady, neboť úlohou soudce je, aby objektivně posoudil všechna zákonná hlediska uvedená v § 39 tr. zákoníku a § 55 odst. 2 tr. zákoníku a následně nezaujatě a spravedlivě ve věci rozhodl. K tomu v projednávaném případě došlo, neboť obviněnému byl uložen trest zcela odpovídající míře jeho provinění, který nikterak neodporuje principu proporcionality trestní represe.
30. Skutečnost, že obviněný očekával uložení alternativního trestu, v důsledku čehož uložený nepodmíněný trest odnětí svobody subjektivně pociťuje jako neodpovídající jeho vině a o nutnosti jeho nepodmíněné formy vede polemiku, je z hlediska naplnění dovolacích důvodů již zcela irelevantní. Je zcela zjevné, že uložení jiného než nepodmíněného trestu odnětí svobody by v případě osoby dovolatele zjevně nevedlo k tomu, aby vedl řádný život.
31. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05) konstatuje, že obviněný ve svém dovolání brojí proti závěrům učiněným soudem prvního stupně, čímž de facto uplatnil shora uvedený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě, neboť jím podané odvolání bylo Krajským soudem v Praze podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je totiž dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Jelikož však Nejvyšší soud, jak je podrobně rozvedeno shora, v napadených rozhodnutích obou soudů nižších stupňů, popř. v jejich postupu v rámci řízení, které vydání těchto rozhodnutí předcházelo, neshledal porušení zákona ve smyslu obviněným uplatněného dovolacího důvodu, ani jiného důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., nemohl být naplněn ani obviněným výslovně neuplatněný - nicméně v jím podaném dovolání implicitně vyjádřený - dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
VI. Závěr
32. Podstata podaného dovolání spočívá v nespokojenosti obviněného s tím, že mu byl ze strany Okresního soudu v Kladně (za plného souhlasu Krajského soudu v Praze) uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, proti kterému brojí s tím, že takový trest je pro jeho osobu nepřiměřeně přísný. Tuto skutečnost však Nejvyšší soud není oprávněn s odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ani s odkazem na jakýkoli jiný dovolací důvod jakkoli sanovat, tím méně zvrátit ve prospěch obviněného. Ve stávající procesní situaci proto nebylo možné dospět k jinému než výše uvedenému závěru.
33. Nejvyšší soud tedy po provedeném přezkumu napadeného usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2024, č. j. 9 To 99/2024-96 (ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 20. 2. 2024, č. j. 2 T 7/2024-79) v rozsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k jednoznačnému závěru, že ve věci obviněného D. H. nedošlo ve smyslu jím uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. k porušení zákona. V návaznosti na to Nejvyšší soud předmětné dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 8. 2024
JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu