11 Tdo 700/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27.
října 2009 o dovolání obviněné I. O., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze
dne 4. února 2009, sp. zn. 5 To 31/2009, v trestní věci vedené u Okresního
soudu v Hodoníně pod sp. zn. 2 T 182/2007, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněné I. O. o d m í t
á .
Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 18. listopadu 2008, sp. zn. 2 T
182/2007, byla obviněná I. O. uznána vinnou trestným činem ublížení na zdraví
podle § 224 odst. 1 tr. zák. a byl jí za to uložen trest odnětí svobody v
trvání tří měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání
jednoho roku a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů
motorových vozidel na dobu jednoho roku. Soud dále rozhodl o nároku poškozených
na náhradu škody.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že dne 24. 9. 2005 v 11:25 hodin v obci T.,
okr. H., na silniční komunikaci II. třídy řídila zapůjčené osobní motorové
vozidlo zn. Plymouth Grand Voyager, bez platné technické prohlídky, majitele
MUDr. D. O., přičemž při jízdě ve směru na B. v nepřehledném úseku uvedené
komunikace za vrcholem zaoblení pravotočivé zatáčky v blízkosti místní
restaurace nejprve zastavila řízené vozidlo u pravé krajnice vozovky, z
kteréhož místa hodlala vozidlo otočit ve smyslu přejetí do protisměru a zde
zaparkovat v odstavném pruhu, nadále se ovšem dostatečně nepřesvědčila o
dopravní situaci za řízeným vozidlem a nedbala zvýšené pozornosti odpovídající
charakteru prováděného manévru, podmínkám jeho bezpečného provedení a zamýšlený
otáčecí manévr zahájila a nadále v něm pokračovala v okamžiku, kdy v oblasti za
jí řízeným motorovým vozidlem, do shodného úseku téže silniční komunikace, v
průběžném jízdním pruhu ve směru od obce Č. na B., přijížděl nepovolenou
rychlostí v rozmezí od 59 do 73 km/h motocykl zn. Honda TransAlp XL 650 V,
majitele spol. I. R., a. s., sídlem P., O., jehož řidič Ing. K. T., s ohledem
na způsob své jízdy již nestačil kolizi zabránit i přes intenzivní brzdění a
změnu směru jízdy vlevo za středovou podélnou dělící čáru do protisměrného
jízdního pruhu, kde v 35,60 kilometru uvedené komunikace v oblasti vzdálené 0
až 0,6 m od středu vozovky pravou boční částí řízeného motocyklu, přilbou,
pravým ramenem a pravou dolní končetinou narazil do levého boku automobilu zn.
Plymouth, následkem čehož utrpěl zranění v podobě podlitiny a pohmoždění v
oblasti pravého ramenního kloubu, výrazného otoku a podlitiny nad pravou
čéškou, pohmoždění jazyka, podélné trhlinky v dolní části pravého čtyřhlavého
svalu vpravo velikosti 2 x 0,5 cm, zlomeniny zadního oblouku 1. krčního obratle
na pravé straně, tříštivé zlomeniny těla 2. krčního obratle s šíří hlavní linie
lomu 0,2 až 0,3 cm bez většího posunu úlomků, odlomení levého příčního výběžku
1. bederního obratle, rozvolnění levostranného kloubního spojení mezi 1. a 2.
bederním obratlem na 0,4 až 0,5 cm, tříštivé zlomeniny těla 2. bederního
obratle se stlačením horní krycí plochy zleva a s posunem směrem dozadu a
lehčím pravostranným stočením a zlomeniny hlavičky pravé kosti lýtkové bez
posunu úlomků, která si vyžádala operativní nápravu zlomeniny 2. bederního
obratle, hospitalizaci poškozeného na spinální jednotce Úrazové nemocnice v B.
a další citelná omezení v jeho obvyklém způsobu života spojená zejména s
nutností vyloučení fyzické zátěže, potížemi při běžných činnostech a poruchami
spánku po dobu nejméně 4 měsíců.
O odvolání obviněné a poškozených rozhodl Krajský soud v Brně napadeným
usnesením ze dne 4. února 2009, sp. zn. 5 To 31/2009, tak, že podaná odvolání
podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala obviněná I. O. prostřednictvím
svého obhájce dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvody uvedené v ustanovení
§ 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., když podle dovolatelky odvolací soud
zamítl její odvolání jako nedůvodné, přestože v řízení předcházejícím byl dán
důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dále obviněná namítla, že v
posuzovaném případě je dán extrémní nesoulad skutkových zjištění a ve věci
provedených důkazů. Dokazování bylo provedeno nesprávně, důkazy byly
vyhodnoceny vadně a v důsledku toho byla porušena její základní práva a
svobody.
Obviněná se nedopustila žádného trestného jednání a skutek popsaný ve skutkové
větě rozsudku tak není trestným činem. Podle závěrů soudů obviněná svým
jednáním porušila § 4 písm. a) a § 24 odst. 2, odst. 4 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, tedy se nechovala ohleduplně
a ukázněně a nepřizpůsobila své chování stavebnímu a stavebně technickému stavu
pozemní komunikace tak, aby neohrožovala život, zdraví a majetek druhých. Ustanovení § 24 odst. 2 výše citovaného zákona se vztahuje na couvání, kterého
se ovšem obviněná nedopustila, proto o jeho porušení v posuzovaném případě
nelze hovořit. Ustanovení § 24 odst. 4 pak zakazuje řidiči otáčet se na
nepřehledných nebo jinak nebezpečných místech, např. v nepřehledné zatáčce a v
její těsné blízkosti, před nepřehledným vrcholem stoupání pozemní komunikace,
na něm a za ním. Z provedeného dokazování soudů (znaleckých posudků) ovšem
vyplývá pouze tolik, že se obviněná otáčela na místě nepříliš vhodném, tedy
nikoli nepřehledném nebo nebezpečném. Pojem „nevhodné místo“ je pojmem velice
obecným, který o charakteru místa z hlediska jeho bezpečnosti nebo přehlednosti
nic nevypovídá. Nelze tedy dospět k závěru, že by obviněná svým jednáním
porušila zvláštní povinnost, uloženou jí zákonem o pozemních komunikacích. Rovněž závěr, že obviněná porušila ustanovení § 4 písm. a) zákona o pozemních
komunikacích nemá oporu v provedeném dokazování ani ve skutkové větě rozsudku. Obviněná své jednání přizpůsobila dané situaci ve snaze minimalizovat jakákoliv
související rizika, nemohla ovšem předvídat jednání poškozeného, který jel v
daném místě nepřiměřenou rychlostí. Ze skutkových zjištění soudů (která jsou
ovšem v rozporu se skutkovou větou rozsudku) vyplývá, že obviněná v době, kdy
poškozený přijížděl k místu střetu, stála na střední dělící čáře, střetu s
poškozeným tedy již nemohla nijak zabránit, a to ani v případě, pokud by
poškozeného viděla přijíždět. V tomto směru se vyjádřila řada vypovídajících
svědků i samotná obviněná. Pokud ve věci vyhotovené znalecké posudky počítaly s
možností, že se obviněná v době střetu s vozidlem pohybovala, stalo se tak
pouze na základě výpovědi poškozeného, která rovněž měla (společně s měřením
vzdálenosti, rychlosti, deformačních zón apod.) vliv na jejich sestavování. Sám
soud ale dospěl ve shodě s obhajobou (která považuje výpověď poškozeného za
nevěrohodnou, a to s ohledem na prokázanou amnézii) k závěru, že se výpověď
poškozeného nepodařilo prokázat. Tato zjištění tedy měla být zohledněna při
hodnocení znaleckých posudků. Ze znaleckých posudků pak také vyplývá
jednoznačný závěr, že by ke střetu obviněné s poškozeným nedošlo, pokud by
poškozený nejel rychleji než nejvyšší povolenou rychlostí. Rychlost poškozeného
nelze klást obviněné k tíži. Obviněná před započetím otáčecího manévru řádně
zkontrolovala dopravní situaci před sebou i za sebou a teprve poté se od
krajnice vozovky rozjela. Nepřiměřená rychlost poškozeného byla v posuzovaném
případě jedinou příčinou předmětné dopravní nehody.
Soudy se měly zabývat též
tím, zda obviněná odpovídá za těžší následek, kterým je v posuzovaném případě
těžká újma na zdraví. V tomto směru měly doplnit dokazování o znalecký posudek
z oboru zdravotnictví, který by zodpověděl na otázku, zda by poškozený i při
nižších rychlostech utrpěl zranění, která by bylo možno označit za těžkou újmu
na zdraví. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského
soudu v Brně, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Hodoníně
zrušil, a ve věci sám rozhodl tak, že obviněnou podle § 226 písm. b) tr. ř.
zprostí obžaloby, neboť skutek není trestným činem.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněné
vyjádřila tak, že pokud dovolatelka hodnotí způsob a výsledky provedeného
dokazování, jde o námitky, které směřují k revizi ve věci učiněných skutkových
zjištění, a tedy je nelze podřadit pod žádný zákonný dovolací důvod. V
posuzovaném případě přitom nejde ani o případ extrémního nesouladu mezi
provedenými důkazy a ve věci učiněnými skutkovými zjištěními. Soudy založily
svá zjištění na rozboru provedených důkazů a ve svých rozhodnutích je v souladu
s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. vyložily a
odůvodnily.
Námitkami, že posuzovaným jednáním neporušila žádnou povinnost uloženou jí
zákonem (posuzovaná nehoda byla výlučně způsobena vinou poškozeného), a tedy se
nedopustila trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák., pak
sice dovolatelka naplnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
jde však o námitky zjevně neopodstatněné. Základem příčinného vztahu mezi
jednáním a následkem je teorie podmínky, podle které je příčinou každý jev, bez
něhož by jiný jev vůbec nenastal způsobem jakým nastal. Pachatel tedy způsobí
zakázaný škodlivý následek ve smyslu trestního zákona i tehdy, když jeho konání
nebo opomenutí je v řetězu příčin takovou složkou, bez které by k následku buď
vůbec nedošlo, nebo by se nebezpečí následku alespoň snížilo. Příčinná
souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k
jednání pachatele přistoupí další skutečnost, která spolupůsobí při vzniku
následku, pokud jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez které by k
následku nebylo došlo. V posuzovaném případě je zřejmé, že bez otáčecího
manévru obviněné s jí řízeným vozidlem by k předmětné dopravní nehodě vůbec
nedošlo, její jednání tedy bylo příčinou vzniklého následku. Podle § 24 odst. 1
zákona o silničním provozu, obviněná při otáčení nesměla ohrozit řidiče
jedoucího za ní a musela dbát zvýšené opatrnosti. Tuto povinnost ale
nedodržela. Pokud se obviněná (mimo jiné) dovolává principu omezené důvěry, ten
se v dopravě v některých případech neuplatní. Jde přitom právě o případy, kdy
ze situace v provozu na pozemních komunikacích vyplývá povinnost dbát zvýšené
opatrnosti nebo s předstihem reagovat na situaci tak, aby bylo zabráněno
kolizi. Obviněná se tak nemohla spoléhat na to, že řidiči, kteří budou
projíždět zatáčkou, v níž uskutečňovala otáčecí manévr, pojedou zákonem
dovolenou rychlostí, a to zejména za situace, pokud se skutečně otáčela na
místě k tomu nevhodném (v místech, kde na nepřerušovanou střední dělící čáru
začala navazovat čára přerušovaná, která umožňovala předjíždění a případné
otáčení). Obviněná tak svým jednáním porušila ustanovení § 24 odst. 1 zákona o
pozemních komunikacích a zároveň i § 4 písm. a) tohoto zákona, neboť se
nechovala ohleduplně a ukázněně. Spoluzavinění poškozeného se v právní
kvalifikace jednání obviněné promítlo tak, že obviněná nebyla uznána vinnou
přísnějším trestným činem s právní kvalifikací podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. Obviněná pak zřejmě porušila i ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) zákona o provozu
na pozemních komunikacích, neboť se plně nevěnovala řízení vozidla, když dle
své výpovědi poškozeného za sebou vůbec nezaregistrovala. Podle zjištění soudů
jej přitom mohla vidět na vzdálenost minimálně 40 metrů. Obviněná tedy
poškozenému ani nemusela vytvořit náhlou nebo neočekávanou překážku proto, aby
mohla být uznána vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1
tr. zák. Jelikož dovolací námitky obviněné podřazené pod dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné, zjevně neopodstatněný
je pak i dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. l)
tr. ř. Státní zástupkyně ve svém vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl
dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako dovolání zjevně
neopodstatněné.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas,
oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti
dospěl k následujícím závěrům:
Především je třeba konstatovat, že v případě dovolání opírajícího se o dovolací
důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby
podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se
stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich
rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže
rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej
soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění
všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu.
Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje
zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To
pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch
dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán
mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem
na ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek
není trestným činem).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy relevantně
uplatněn tehdy, pokud se dovolatel dovolacími námitkami domáhá toho, že
rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání opírajícího se o tento
dovolací důvod proto nemohou být námitky vztahující se k nesprávnému skutkovému
zjištění, resp. vady ve skutkovém zjištění lze úspěšně namítat jen tehdy,
jsou-li důsledkem nesprávného hmotně právního posouzení.
S ohledem na toto obecné konstatování je pak v posuzované věci zřejmé, že ne
všechny dovolatelkou namítané vady lze podřadit pod jí uplatněný dovolací
důvod. Dovolací námitky, tak jak byly výše již rozvedeny, zčásti směřují i vůči
skutkovým závěrům obou soudů. To platí především o jejím tvrzení, že před
zahájením otáčecího manévru se řádně přesvědčila o tom, že v jejím jízdním
pruhu nejede žádné vozidlo, že motocykl poškozeného nemohla vidět a že před
dokončením otáčení jí řízené auto stálo, neboť dávala přednost protijedoucímu
automobilu. Tato její tvrzení jsou v rozporu se skutkovými závěry obou nižších
soudů, které vychází především ze závěrů znaleckých posudků z oboru silniční
dopravy. Stejně tak dovolatelka nepatřičně namítá údajné vady při hodnocení
provedených důkazů. S ohledem na ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. je nutno
zdůraznit, že pokud dovolání je podáno z jiných než zákonných důvodů a
uplatněné dovolací námitky nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů, tak
dovolací soud není ani oprávněn takové dovolání (dovolací námitky)
přezkoumávat, ale naopak musí postupem podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
takové dovolání odmítnout. Proto dovolací soud nemohl přihlížet k těm námitkám
obviněné, jež obsahově nenaplňují jak uplatněný dovolací důvod, tak ostatně ani
jiný zákonem předvídaný důvod dovolání uvedený v § 265b tr. ř. V tomto směru
lze odkázat na vcelku konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení ze
dne 16. 12. 2004, sp. zn. 3 Tdo 1141/2004, usnesení ze dne 26. 10. 2005, sp.
zn. 6 Tdo 1366/2005, ze dne 28. 6. 2006, usnesení sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a
dále č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298), jež nebyla dotčena ani rozhodováním
Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03,
usnesení ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03 atd.). V této souvislosti je
ovšem třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud nemohl přisvědčit ani tvrzení obviněné
o údajné existenci extremního rozporu skutkových zjištění rozhodnutí nižších
soudů s provedenými důkazy. V posuzované věci se nejedná o situaci jinak
předvídanou některými nálezy Ústavního soudu (např. III. ÚS 578/04, I. ÚS
55/04; srov. k tomu též usnesení Nejvyššího soudu ze 4. 10. 2006, sp. zn. 8 Tdo
1145/2006), podle nichž, principy spravedlivého procesu musí být hlediskem
přezkumu i v rámci dovolacího řízení, a to bez ohledu na to, zda vytýkané vady
lze skutečně podřadit pod některý ze zákonných dovolacích důvodů, či nikoliv.
S ohledem na pojetí a charakter dovolání jako mimořádného opravného prostředku
musí jít však nepochybně jen o takové situace, kdy zásahem Nejvyššího soudu
dochází ke korekci nejextremnějších pochybení v postupu nižších soudů. Obviněná
takovou situaci dovozuje v podstatě jen z toho, že soudy neakceptovaly její
obhajobu, podle níž v době střetu s motocyklem řízeným poškozeným Ing. K. T.
stála s automobilem před středovou čárou ve svém jízdním pruhu, vůbec se
nepohybovala a tak ani nemohla vidět přijíždějící motocykl řízený poškozeným.
Příčinu pochybení soudů pak spatřuje v tom, že nepřihlédly ke svědeckým
výpovědím potvrzujícím toto její tvrzení (např. výpovědi svědků D. O., MUDr.
D., MUDr. B. , Ing. L.), nýbrž nesprávně vycházely z výpovědi poškozeného Ing.
K. T., a že toto svědectví se pak nepatřičně promítlo do závěrů znaleckých
posudků z oboru silniční dopravy. Nejvyšší soud má však v tomto kontextu za to,
že soudy naopak velice pečlivě hodnotily závěry celkem tří znaleckých posudků z
oboru silniční dopravy (a vyslechly k tomu i jejich zpracovatele), opatřených k
posouzení příčiny posuzované dopravní nehody (včetně posudku Ústavu soudního
inženýrství VUT B.), a zabývaly se různými alternativami průběhu nehodového
děje tak, jak byl podán nejen ve svědectví všech osob přítomných dopravní
nehodě, ale i v objektivních důkazech, v podobě zejména protokolu o této
dopravní nehodě, vyšetřovacím pokusu, ohledání poškozených vozidel, a jejich
hodnotícím závěrům nelze vytýkat takovou nelogičnost, nejasnost, rozporuplnost
atd., která by už nemohla zůstat stranou pozornosti dovolacího soudu. Je třeba
připomenout, že právo volného hodnocení důkazů je výsostným právem toho soudu,
který zejména na základě principů bezprostřednosti a ústnosti provádí
dokazování, a nevybočí-li ze zákonných mantinelů vymezených v ustanovení § 2
odst. 6 tr. ř., pak žádný přezkumný orgán není oprávněn zvrátit závěry jím
učiněné v rámci důkazního řízení. Soudy se také dostatečně vypořádaly s
námitkou obviněné ohledně potřeby doplnit dokazování znaleckým posudkem
vztahujícím se k objasnění povahy a rozsahu újmy na zdraví poškozeného pro
případ, že by poškozený nepřekročil povolenou rychlost jízdy v obci. V této
souvislosti je nutno především připomenout, že otázka rozsahu dokazování a
okruhu prokazovaných skutečností je plně v dispozici soudů (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 8 Tdo 259/2006,
rozhodnutí Ústavního soudu III. ÚS 51/96). Pokud dovolatelka s ohledem na zcela
nesporné spoluzavinění samotného poškozeného spatřuje v neobjasnění této
skutečnosti neúplnost provedeného dokazování, tak lze jen odkázat na již
konstantní judikaturu k problematice tzv. přerušení příčinné souvislosti (viz
např. č. 72/1971, č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). S ohledem na výše uvedené je
zřejmé, že v tomto rozsahu bylo dovolání obviněné podáno z jiného než zákonného
důvodu, což by jinak opodstatňovalo postup podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Naproti tomu však dovolatelka naplnila zákonný požadavek ohledně uplatnění
dovolacího důvodu předpokládaného ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
námitkami, jejichž podstatou je tvrzení, že soudy nesprávně učinily právní
závěr, že spoluzavinila posuzovanou dopravní nehodu a způsobila tak těžkou újmu
na zdraví poškozenému Ing. K. T., neboť neporušila žádnou povinnost vyplývající
ze zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), nezavinila kolizi s
motocyklem řízeným poškozeným a že jedinou příčinou této dopravní nehody bylo
porušení ustanovení o rychlosti jízdy v obci ze strany samotného poškozeného. V
tomto směru dovolací soud shledal, že se sice jedná o posouzení otázky
správnosti hmotně právního posouzení skutku, avšak dovolání obviněné je
evidentně neopodstatněné.
Podle skutkových zjištění obou nižších soudů obviněná jako účastnice provozu na
pozemních komunikacích v rozporu se svými zákonnými povinnostmi /soudy porušení
těchto povinností konkretizovaly poukazem na ustanovení § 4 písm. a), § 21 a §
24 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. a) zákona o silničním provozu/, které pro ni
vyplývaly ze zákona o silničním provozu provedla jako řidička osobního
automobilu otáčecí manévr v místě k tomu nevhodném, aniž se dostatečně
přesvědčila o dopravní situaci za sebou, když nesledovala provoz ve svém
jízdním pruhu, nedbala zvýšené pozornosti odpovídající bezpečnému provedení
tohoto manévru, který zahájila a dále v něm pokračovala až za středovou dělící
čáru, a to za situace, kdy již měla vidět přijíždějící motocykl řízený
poškozeným. Pokud v důsledku toho došlo ke kolizi s motocyklem řízeným
poškozeným Ing. K. T., který jinak bezpochyby výrazně spoluzavinil tento střet
s autem obviněné překročením dovolané rychlosti v obci, když jel rychlostí až
73 km/hod., a ke způsobení těžké újmy na zdraví poškozenému Ing. K. T., pak i
podle názoru dovolacího soudu tato skutková zjištění dostatečně odůvodňují
závěr o vině obviněné I. O. trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst.
1 tr. zák. (soudy v této souvislosti náležitě zohlednily spoluzavinění
poškozeného, když správně s ohledem na ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák.
jednání obviněné I. O. neposoudily podle přísnější právní kvalifikace ve smyslu
ustanovení § 224 odst. 2 tr. zák.). Pokud soudy dospěly k závěru, že čin
obviněné nese všechny znaky zavinění, a to ve smyslu ustanovení § 5 písm. a)
tr. zák., tak ani tomuto závěru soudů nelze ve prospěch obviněné ničeho
vytknout.
Obviněná si k otáčení zvolila místo, sice nikoliv nepřehledné či jinak
nebezpečné ve smyslu ustanovení § 24 odst. 4 písm. a) zákona o silničním
provozu, ale místo k tomuto manévru zřetelně nevhodné (viz závěry znaleckých
posudků), což vyžadovalo, aby tomuto manévru věnovala zvýšenou pozornost a
provedla jej s náležitou opatrností, aby tak dostála povinnosti každého
účastníka provozu na pozemních komunikacích chovat se ohleduplně a ukázněně
tak, aby nedošlo k ohrožení života, zdraví nebo majetku jiných osob /§ 4 písm.
a) zákona o silničním provozu/. Soudy také důvodně poukázaly na to, že obviněná
nerespektovala ustanovení § 21 zákona o silničním provozu ve spojení s
ustanovením § 24 odst. 1 téhož zákona, když při otáčení vozidla ohrozila řidiče
(poškozeného) jedoucího za ní a nedbala přitom zvýšené opatrnosti. Na tomto
závěru nic nemůže změnit ani princip omezené důvěry v dopravě, jehož se
obviněná dovolává s poukazem na překročení maximálně přípustné rychlosti ze
strany poškozeného, neboť v posuzované situaci nemohla bez dalšího spoléhat na
dodržení rychlostního limitu ze strany jiných účastníků silničního provozu
(srov. přiměřeně č. 45/2005 Sb. rozh. tr.).
Jestliže soudy dospěly na základě vyhodnocení znaleckých posudků z oboru
silniční dopravy k závěru, že obviněná za této situace pokračovala v otáčecím
manévru, a to i v době kolize (že tedy nestála u středu vozovky), aniž
zaregistrovala jízdu poškozeného, ačkoliv jí v tom nic nebránilo, pak je
opodstatněný závěr soudů, byť nevyjádřený výslovnou citací příslušného
ustanovení zákona, že totiž obviněná se ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 písm.
b) zákona o silničním provozu dostatečně nevěnovala řízení motorového vozidla a
nesledovala situaci v provozu na pozemních komunikacích.
K námitce obviněné, že dopravní nehodu zavinil či spoluzavinil též poškozený
Ing. K. T. lze připomenout, že předpokladem vyslovení viny trestným činem
ublížení na zdraví podle § 224 tr. zák. je zjištění, že mezi jednáním pachatele
a následkem spočívajícím v těžké újmě na zdraví jiné osoby je příčinná
souvislost, a to i tehdy, když ke vzniku uvedeného následku by mohlo mít
popřípadě příčinný význam i jednání jiné osoby. Ani takové zjištění by nebylo
důvodem, který by bránil uznání obviněné vinnou tímto trestným činem. V tomto
směru lze v zájmu stručnosti odkázat na podrobnou a přiléhavou argumentaci
obsaženou ve vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství,
jakož i na bohatou judikaturu vztahující se k této problematice – kupř. srov.
č. 43/2002 Sb. rozh. tr., č. 45/2005 Sb. rozh. tr., dále usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 12. 11. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1300/2003, uveřejněné pod č. T 650. v
Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 2. 2002, sp. zn. 3 Tz 317/2001, uveřejněné pod č. T 389. v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Jelikož Nejvyšší soud z důvodů výše stručně uvedených (§ 265i odst. 2 tr. ř.)
shledal, že podané dovolání obviněné I. O. je zjevně neopodstatněné, rozhodl v
souladu s ustanovením § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za
podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v
neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. října 2009
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík