11 Tdo 863/2025-415
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 15. 10. 2025 dovolání obviněného V. O., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 15. 4. 2025, sp. zn. 55 To 74/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 4 T 51/2024, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného V. O. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Přerově (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 23. 1. 2025, sp. zn. 4 T 51/2024, byl obviněný V. O. uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Za tento trestný čin mu byl uložen podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 3 let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil této trestné činnosti tak, že :„V přesně nezjištěné dny od května roku 2024 do 4. 11. 2024, v katastrálním území okresu XY, zejména ve městě XY a obci XY, ať již zdarma či za finanční úplatu, předal metamfetamin přinejmenším K. P., které jej předal nejméně v 4 případech v celkovém množství nejméně 4 gramů za celkovou úplatu 8 000 Kč, J. K., kterému jej zdarma předal nejméně ve 2 případech, vždy v množství naplněné skleněnky, P. O., které jej zdarma předal ve 3 případech, z toho ve 2 v množství okolo 0,5 gramu, v 1 pak v množství 1 gramu, L. J., které jej za finanční úplatu předal ve 2 případech, vždy v množství nejméně na 3 užití, vždy za úplatu 500 Kč při každém odběru, kdy v dalším případě jí u neznámé osoby zajistil dodání metamfetaminu v množství minimálně na 3 užití za úplatu 500 Kč, přičemž metamfetamin je psychotropní látka zařazená do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách uvedená v příloze č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013, o seznamu návykových látek ve znění pozdějších předpisů, kdy tohoto jednání se dopustil přesto, že byl na základě rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 9. 5. 2019, sp. zn. 1 T 59/2019, který nabyl právní moci dne 8. 7. 2019, uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, za což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 3 let, z něhož byl na základě usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 7 Pp 18/2021, které nabylo právní moci dne 22. 10. 2021, podmíněně propuštěn při stanovené zkušební době v trvání 5 let a současně vysloveném dohledu nad jeho chováním.“
3. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 15. 4. 2025, sp. zn. 55 To 74/2025 podle § 256 tr. řádu odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně zamítl. II. Dovolání obviněného
4. Obviněný (dále i jako „dovolatel“) dovoláním podaným prostřednictvím obhájce Mgr. Karla Sedláčka napadá shora uvedené rozhodnutí odvolacího soudu a jako dovolací důvod uvádí § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Do popředí staví porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny Základních práv a svobod. Tvrdí, že mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy existuje extrémní rozpor. Nebyla podle něj zohledněna zásada in dubio pro reo, nebyly provedeny jím navrhované důkazy a nebylo dosud rozhodnuto o námitce podjatosti vůči soudkyni JUDr.
Burešové, kterou podal v trestní věci sp. zn. 5 To 52/2024 dne 24. 9. 2024. Extrémní nesoulad vidí dovolatel v rozporu mezi právním posouzením věci a skutkovým stavem a provedenými důkazy na straně druhé. Obviněný poukazuje především na skutečnost, že soud prvního stupně postavil závěr o vině na výpovědi svědků K. P., J. K., P. O. a L. J., nevzal však v potaz podstatnou změnu výpovědi svědkyně O. u hlavního líčení, konfrontaci svědkyně P. se svědkyní Š., z níž plyne, že svědkyně P. lhala, soud vyhodnotil pouze některé důkazy zcela izolovaně a nevypořádal se se vztahem svědků k obžalovanému.
Je poukazováno na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 84/69, Ústavního soudu I. ÚS 520/16. Je zdůrazněno, že u žádného svědka nebyl proveden důkaz k posouzení jeho věrohodnosti. Následně je podrobně rozebírána výpověď svědkyně P. a v návaznosti na ni výpověď svědkyně Š., výpověď svědka K., výpověď svědkyně O. i výpověď svědkyně J. Ze čtyř svědků, kteří mají obviněného usvědčovat, tři z nich vypověděli před soudem v jeho prospěch, výpověď svědkyně O. pak obsahuje podstatné rozpory. Soudy provedené důkazy hodnotily zcela excesivně.
Je citováno další rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 658/14 a opět rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 84/69. Závěry soudů jsou v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem a nachází se v tendencích „určitě to tak bylo“. Obviněný vznáší i námitky proti uloženému trestu, jako nepřiměřeně přísnému, s poukazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp.
5. Nejvyššímu státnímu zastupitelství bylo dovolání obviněného doručeno 18. 8. 2025 a byla mu dána možnost se k dovolání vyjádřit. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství pak podal vyjádření k dovolání, které bylo Nejvyššímu soudu doručeno v odpoledních hodinách dne 14. 10. 2025. V té době již bylo nařízeno neveřejné zasedání dovolacího soudu, z tohoto důvodu Nejvyšší soud vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k replice obhájci obviněného nezasílal a v rámci projednání dovolání k jeho obsahu ani nepřihlížel.
III. Přípustnost dovolání
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. řádu.
7. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je přípustné, bylo podáno obviněným prostřednictvím obhájce, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.
IV. Důvodnost dovolání
8. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na který je odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem, tedy přezkoumání zákonnosti a odůvodněnosti napadených výroků, ovšem jen v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i předcházejícího řízení (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. řádu).
9. Dovolatel formálně podřadil své námitky pod jediný dovolací důvod vyjádřený § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který je naplněn tehdy, když rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Obviněný namítá první variantu tohoto důvodu a variantu třetí.
10. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05) konstatuje, že obviněný ve svém dovolání fakticky brojí proti závěrům učiněným soudem prvního stupně, čímž implicitně uplatnil jím materiálně uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu (byť tento poslední důvod v podaném dovolání neoznačuje), a to v jeho druhé alternativě, neboť jím podané odvolání bylo Krajským soudem v Ostravě – pobočkou v Olomouci podle § 256 tr. řádu zamítnuto jako nedůvodné. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu.
11. Nadto Nejvyšší soud, i při respektování shora uvedeného, interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS- st. 38/14). Shora uvedené Nejvyšší soud zdůrazňuje, neboť obviněný tvrdí, že soudy v jeho trestní věci postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo vycházející z presumpce neviny.
12. Nejvyšší soud se pak nezabýval námitkou dovolatele, že podal návrh na vyloučení soudkyně JUDr. Burešové z rozhodování ve věci 5 To 52/2024 (dovolatelem neupřesněno, kterému soudu svědčí tato sp. zn.). V nyní projednávané věci obviněný návrh na vyloučení soudkyně z projednávání věci ve smyslu § 30 tr. řádu nepodal, ve svém dovolání neupřesňuje, z jakého důvodu by soudkyně měla být vyloučena v nyní posuzované věci a jestliže dovolatel má za to, že v nyní projednávané věci je soudkyně vyloučena proto, že v jiné trestní věci vznesl vůči ní námitku podjatosti, o níž ještě nebylo rozhodnuto, pak mu přisvědčit nelze. Navíc ani způsob, jakým obviněný tento problém zmiňuje, nemůže naplnit řádné uplatnění dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu.
13. Zrovna tak se Nejvyšší soud hlouběji nezabýval námitkou, že dovolateli byl uložen přísný trest, který nerespektuje proporcionalitu trestní represe. Argumentace obviněného nesměřuje k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. řádu, protože není tvrzeno, že by trest uložený dovolateli vybočoval ze zákonné trestní sazby nebo že by obviněný byl potrestán druhem trestu, který zákon nepřipouští. Námitky dovolatele nezpochybňují trest, jež mu byl uložen, ani v rovině ústavní, neboť trest uložený u dolní hranice trestní sazby stanovené na nyní posuzovaný zločin, nemůže být bez dalšího trestem nerespektujícím proporcionalitu trestní represe, jíž se v dovolacím řízení obviněný nepřípadně dovolává, když pomíjí sám základ příslušného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. řádu, (který však explicitně ani nezmiňuje) a tím je náprava zjevně nezákonně uložených sankcí.
14. Pokud jde o tzv. opomenuté důkazy [(třetí varianta dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu)], je nutno zdůraznit, že:„Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno“ (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01, I. ÚS 118/09 nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1095/2015).
15. Za opomenuté důkazy oproti tomu není možno považovat situace, kdy některou ze stran jsou soudu činěny důkazní návrhy, soud je ze zákonných důvodů zamítne a své rozhodnutí adekvátně odůvodní. K tomuto procesnímu postupu se váží např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1104/2018 nebo sp. zn. 11 Tdo 566/2015. Soud prvního stupně zamítl jako nadbytečný návrh obviněného na výslech svědka L. B. (bývalého přítele svědkyně P. O.). Odvolací soud pak tento postup akceptoval a přiléhavě odůvodnil a sám byl konfrontován s celou řadou nových důkazních návrhů obviněného, jimiž se podrobně zabývá v odstavci 14. odůvodnění svého usnesení. Je zřejmé, že soud prvního stupně a odvolací soud rozhodly o zamítnutí důkazních návrhů, označily tyto důkazní návrhy v souladu se stavem věci za nadbytečné a odůvodnily, proč zaujaly tento procesní postoj.
16. Nejvyšší soud zcela souhlasí s tím, že část důkazních návrhů učiněných obviněným odvolacímu soudu v pravém slova smyslu za důkazní návrhy v této trestní věci považovat nelze, kdy se jedná o přehrání zvukových záznamů z hlavního líčení zachycující výslech svědkyně P. a Š. včetně jejich vzájemné konfrontace a přehrání zvukového záznamu o výslechu svědka K. Tyto „důkazní návrhy“ odvolací soud právem zamítl přesně z těch důvodů, jež rozebírá. Odvolacímu soudu nutno přisvědčit i v tom, že „opětovné výslechy“ svědků (O., P., J., K.), by byly pouze opakováním jejich předchozích výpovědí, které hodnotil soud prvního stupně, i kdyby svědci svoji výpověď v dalším řízení diametrálně změnili, na výsledek řízení by to nemohlo mít žádný vliv, protože výpověďmi těchto svědků se již zevrubně zabýval soud prvního stupně, vypořádal se s rozpory v těchto výpovědích a jeho závěry následně označil za správné odvolací soud. Opakování těchto důkazů před odvolacím soudem by tudíž bylo bezúčelné a nadbytečné. Odvolací soud důvodně označil za nadbytečné i návrhy důkazů směřující ke zpochybnění výpovědi svědkyně P. O. (opis jejího rejstříku trestů, opis z evidence přestupků, lékařská zpráva ohledně těhotenství svědkyně). Odvolací soud přiléhavě poukazuje především na skutečnost, že výpověď svědkyně Olšovské k trestné činnosti obviněného je konzistentní a je podporována zejména výpověďmi svědků P., J. a K. z přípravného řízení. Konečně lze odvolacímu soudu přisvědčit i v tom, že marginální vliv na hodnocení důkazů ve věci by měly i výslechy navrhovaných svědků K. B., L. B., L. Š., přičemž ani zde není třeba ze strany dovolacího soudu opakovat precizně vyjádřené úvahy odvolacího soudu, s nimiž se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje.
17. Nejvyšší soud však nespatřuje ve věci ani extrémní nebo zjevný rozpor mezi provedenými důkazy, jejich obsahem, na straně jedné a soudem prvního stupně zjištěným skutkovým stavem a jeho právním posouzením na straně druhé. Prostřednictvím tvrzeného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu může být dovolacím soudem zasahováno do skutkových zjištění, i při jeho naplnění, pouze nepřímo, neboť dovolací soud důkazy neprovádí a neuplatňují se tak v řízení před ním zásady soudního řízení bezprostřednosti a ústnosti. Dovolatel je přesvědčen, že jím vymezené vady mohou spočívat ve způsobu hodnocení důkazů, že byly nezákonně překročeny meze volné úvahy soudu a současně nebyly bezdůvodně respektovány další základní zásady trestní proces ovládající – zejména zásada in dubio pro reo. Argumentace dovolání vychází z toho, že soud prvního stupně některé důkazy svědčící ve prospěch dovolatele zcela pominul a vycházel pouze z důkazů svědčících v jeho neprospěch. Nejvyšší soud upozorňuje obviněného, že „Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit“(viz II. ÚS 4201/16).
18. Zásada in dubio pro reo přitom vychází z presumpce neviny a uplatní se v momentu, když ve věci panují pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál nebo existují dvě a více rovnocenných verzí skutkového děje a soud se bez pochybností nemůže přiklonit ani k jedné z nich. V obou případech však musí jít o pochybnosti objektivního charakteru, ne pouze o subjektivní úvahy obviněného. Dovolatel poukazuje nyní v dovolacím řízení na ty samé momenty dokazování a na ty samé rozpory (ať již vnější nebo vnitřní) ve výpovědích svědků O., P., K. a J., jimiž se již zabýval soud prvního stupně a v odvolacím řízení i odvolací soud. Nejvyšší soud přitom není obecnou třetí skutkovou instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
19. Extrémním rozporem nebo zjevným rozporem v provedených důkazech pak nejsou ty rozpory, na něž dovolatel konkrétně poukazuje, protože pokud soud prvního stupně vzal namítané rozpory v úvahu, hodnotil je, vypořádal se s nimi a jestliže vyhodnotil výpověď svědkyně O. a výpovědi svědků K., J. a P. učiněné v přípravném řízení po řádném poučení za přítomnosti obhájce obviněného v podstatných částech jako věrohodné (tedy že jim obviněný za úplatu nebo bezúplatně pervitin v inkriminovaném období poskytl), není závěr o vině a závěr o právní kvalifikaci jednání obviněného v extrémním nebo zjevném rozporu s těmito důkazy. Se změnami výpovědí svědků J., P., K. u hlavního líčení se soud prvního stupně dostatečně vypořádal, vysvětlil proč neuvěřil těmto změněným výpovědím, vyloučil nátlak v přípravném řízení na svědky ze strany orgánů činných v trestním řízení. K této otázce ostatně soud prvního stupně dokazování doplnil výslechem svědka M. Mimo výpovědi tohoto svědka, který jakýkoliv nátlak ze strany policie vylučuje, již bylo řečeno, že všichni jmenovaní svědci byli slyšeni za přítomnosti obhájce obviněného, tedy tvrzení svědků o případném nátlaku policie nebo svévolných úpravách protokolu o výsleších z její strany jsou čistě účelovou záležitostí a soud prvního stupně právem neměl pochybnosti o pravdivosti původních výpovědí svědků ve věci. Jestliže svědci posléze hovořili o jiném množství pervitinu, který jim obviněný předal nebo prodal, soud prvního stupně v tomto rozsahu vycházel z nižšího počtu případů a z menších množství, právě v tomto jediném ohledu mohly vzniknout důvodné pochybnosti o skutkovém stavu věci a jedině v tomto rozsahu se důvodně uplatnila zásada in dubio pro reo (přesněji: in dubio mitium).
20. Pokud jde o právní posouzení skutku formulovaného soudem prvního stupně, je jeho právní kvalifikace podle § 283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku namístě, neboť obviněný prodal nebo předal ve více případech pervitin dalším osobám (jak již bylo řečeno, ve prospěch obviněného soudy zvážily počet předání drogy a množství takto předané drogy) a byl za takovou trestnou činnost v posledních třech letech potrestán; ve skutkové větě rozsudku je pak označeno rozhodnutí, které zakládá speciální recidivu obviněného.
V. Závěrečné hodnocení Nejvyššího soudu
21. Obviněný svým dovoláním formálně odkazoval na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
22. Nejvyšší soud však nepovažuje tento důvod za řádně uplatněný ani v jedné jeho variantě. Odvolací soud i soud prvního stupně v souladu s trestním řádem zamítly návrhy dovolatele na doplnění dokazování, konkretizovaly jednotlivé důkazní návrhy obviněného a přiléhavě odůvodnily, proč je doplnění dokazování v tomto smyslu nadbytečné.
23. Nejvyšší soud neshledal ve věci ani extrémní nebo zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Extrémní nesoulad nebo zjevný rozpor nejsou založeny tím, že v důkazech jsou běžné rozpory, pokud se s těmito rozpory soud prvního stupně i odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly.
24. Dovolatel svým dovoláním implicitně obsahově nenaplnil ani jiný dovolací důvod.
25. Dovolání je tak zjevně podáno z jiného důvodu než taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. 1, 2 tr. řádu, proto je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 15. 10. 2025
JUDr. Petr Škvain, Ph.D. předseda senátu
Vypracoval: JUDr. Ladislav Koudelka, Ph.D. soudce