U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání, konaném dne 22. července 2015, o
dovolání obviněného D. K., a o dovolání D. E., proti usnesení Vrchního soudu v
Praze ze dne 24. 11. 2014, sp. zn. 11 To 96/2014, v trestní věci vedené u
Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 27/2013, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného D. K. a
obviněného D. E. o d m í t a j í .
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 6. 2014, sp. zn. 3 T 27/2013, byli
obviněný D. K. a obviněný D. E. uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem
nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s
jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku
dílem dokonaným, dílem nedokonaným spáchaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst.
1 trestního zákoníku. Obviněný D. K. byl podle § 283 odst. 3 trestního
zákoníku za použití § 58 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí
svobody v trvání tří (3) roků a podle § 56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku
byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Obviněný D. E. byl
podle § 283 odst. 3 trestního zákoníku za použití § 58 odst. 1 trestního
zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří (3) roků a podle § 81
odst. 1 trestního zákoníku za použití § 82 odst. 1 trestního zákoníku byl výkon
tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří (3) roků.
Obvinění se uvedených skutků měli dopustit tím, že
· v rozporu s ustanovením § 4, § 8, § 24 odst. 1 zákona č. 167/1998., o
návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, v P., v L. ulici č. …,
od přesně nezjištěné doby, nejméně od konce měsíce října 2011 do 14. 2. 2012, v
úmyslu získat z rostlin konopí psychotropní látku delta-9-tetrahydrokanabinol a
tuto dále distribuovat zřídili tzv. indoor pěstírnu konopí vybavenou
poloautomatickým systémem pěstování, kdy zavlažování a řízení osvitu bylo
prováděno přes časové spínače, přičemž
· obviněný D. K. finančně zajistil vybudování a chod pěstírny, odděleně
stíhaný obviněný M. V. zčásti přispěl na vybudování pěstírny, obviněný D. E.
zajistil pronájem skladovací haly a přináležejících prostor od pronajímatele
Dynamo ZČE a dalšímu spoluobviněnému D. B. poskytl radu ohledně sklizně konopí,
spoluobvinění D. B. a P. T. se podíleli na vybudování pěstírny tak, že ji
osadili příslušnými technologiemi souvisejícími s pěstováním rostlin konopí a
spoluobviněný P. T. provedl též montáž elektroinstalačního zařízení a jeho
následné připojení do elektrické sítě, spoluobviněný D. B. pečoval o rostliny
konopí a podílel se společně se spoluobviněnými J. O. a J. B. na jejich sklizni
a spoluobviněný J. O. vybavil pěstírnu technologiemi souvisejícími s pěstováním
rostlin konopí a společně se spoluobviněným J. B. zajistil kultivary rostlin
konopí,
· přičemž dne 14. 2. 2012 bylo v pěstírně zajištěno 8 ks igelitových
pytlů s obsahem suchého rostlinného materiálu, osmipatrový síťový sušák s
obsahem suchých rostlinných palic a celkem 730 ks čerstvých rostlin konopí, kdy
ze zajištěných rostlin a rostlinné drti by bylo možno získat 14.151,35 g
rostlinné hmoty obsahující 1.551,12 g účinné látky
delta-9-tetrahydrokanabinolu, kdy konopí je omamnou látkou zařazenou v příloze
č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, do Seznamu
IV Jednotné Úmluvy o omamných látkách, a delta-9-tetrakanabinol je psychotropní
látkou zařazenou v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech
návykových látek, do Seznamu II Úmluvy o psychotropních látkách.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 6. 2014, sp. zn. 3 T 27/2013,
podali oba obvinění D. K. a D. E. odvolání, která Vrchní soud v Praze svým
usnesením ze dne 24. 11. 2014, sp. zn. 11 To 96/2014, podle § 256 tr. řádu
zamítl.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podali oba obvinění
prostřednictvím svých advokátů dovolání.
Obviněný D. K. uplatnil ve svém dovolání dovolací důvod uvedený v § 265b odst.
1 písm. d), g), l) tr. řádu.
Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu spatřuje v
tom, že mu „vůbec nebylo umožněno klást spoluobžalovaným během jejich výslechů
jakékoliv otázky“, což krajský soud odůvodnil tím, že „k něčemu takovému nemá
právo a že je oprávněn toliko se vyjádřit k jejich výpovědi“. Uvedený postup
pokládá obviněný „za naprosto zásadní zásah do práv obviněného, a to nejen do
práv vymezených trestním řádem, nýbrž i ústavně zaručených základních práv“.
Obviněný se domnívá, že podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
má každý právo, aby se jeho věc projednávala veřejně, bez zbytečných průtahů a
v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům a dále z
ustanovení čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod potom vyplývá právo
na obhajobu v užším smyslu, tj. obviněný má právo, aby mu byl poskytnut čas a
možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím
obhájce. Obviněný tvrdí, že jestliže mu byla ze strany soudu odepřena možnost
výkonu jeho práva na obhajobu, čímž bylo zasaženo i do jeho ústavně zaručených
práv, došlo k faktickému porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním
líčení.
K naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu uvedl
obviněný, že soudy se vůbec nevypořádaly s některými jím vznesenými důkazními
návrhy, některé další navrhované důkazy odmítly provést a svůj postup stran
důkazních návrhů přijatelným způsobem neodůvodnily. Konkrétně se jedná o návrh
výslechu „osoby jednající ve prospěch policie“, „policejního informátora“ (č.
l. 103, č. l. 202, č. l. 203) , výslech policisty por. V., a svědků K. a svědka
Ř. Podle názoru obviněného neprovedení zmíněných důkazů zakládá vadu tzv.
opomenutých důkazů. Soud 1. stupně svůj postup odůvodnil pouze tak, že
předmětné navrhované důkazy byly posouzeny jako nadbytečné s přihlédnutím ke
zjištěnému skutkovému stavu, o němž soud nemá důvodné pochybnosti a soud
druhého stupně uvedl, že odvolací soud jednání obviněného má za prokázané, a to
bez důvodných pochybností, a proto taky považuje návrhy na doplnění dokazování
za nadbytečné.
Obviněný dále spatřuje naplnění tohoto dovolacího důvodu též v tom, že trestná
činnost tak, jak je popsaná v tzv. skutkové větě rozsudku krajského soudu,
nevykazuje v nedokonané části znaky pokusu podle § 21 odst. 1 trestního
zákoníku, nýbrž maximálně přípravy podle § 20 odst. 1 trestního zákoníku.
Naplnění předmětného dovolacího důvodu spatřuje obviněný dále i v tom, že dle
jeho názoru nebyl dán znak „velkého rozsahu“, který požaduje ustanovení § 283
odst. 3 písm. c) trestního zákoníku.
V závěru svého dovolání obviněný D. K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2014, sp. zn. 11 To 96/2014, a
rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 6. 2014, sp. zn. 3 T 27/2013, a
přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu projednal a
rozhodl.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu uplatnil obviněný pouze
odkazem na tento důvod.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný D. E. prostřednictvím svého
obhájce dovolání. Odkázal přitom na § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a dovolací
důvod podle § 265b odst. písm. l) tr. řádu.
V rámci uplatněných dovolacích důvodů namítá, že jeho jednání bylo nesprávně
vyhodnoceno jako jednání „činěné v prospěch organizované skupiny, navíc
spáchané ve velkém rozsahu“. Obviněný se domnívá, že pokud bylo jeho jednání
vůbec posuzováno jako trestný čin, mělo být nejpřísněji kvalifikováno podle
ustanovení § 285 odst. 3 trestního zákoníku. Obviněný navíc namítá, že byl
nesprávně zařazen do organizované skupiny, když z provedených důkazů nevyplývá,
není prokázáno, že by jednal „s úmyslem či povědomostí o jakékoliv existenci
organizované skupiny“. Tvrdí, že pokud z jeho strany došlo k pronajmutí
prostor, neměl informace o tom, že objekt měl sloužit k účelu pěstírny konopí a
tedy že by měl sloužit k trestné činnosti. Obviněný dále soudům vytýká, že
neprovedly důkaz čestným prohlášením svědka W. P., ze kterého vyplývaly nové
skutečnosti potvrzující výpověď obviněného. Obviněný připomíná, že se jednalo o
nový důkaz, který nebyl a ani nemohl být ze strany soudu I. stupně proveden,
bylo jím před odvolacím soudem při nařízeném veřejném zasedání navrženo, aby
přečtení doloženého originálu čestného prohlášení bylo v rámci provedeného
dokazování odvolacím soudem provedeno. Čestné prohlášení W. P., podle rozsudku
Krajského soudu v Plzni zproštěn obžaloby, učinil až po vyhlášení rozsudku
soudu prvního stupně a s ohledem na tuto skutečnost nikdy nemohl být tento
důkaz přečtením listiny před soudem prvního stupně proveden. Obviněný namítá,
že odvolací soud bez řádného důvodu odmítl předmětný důkaz vykonat, když
vycházel z mylného předpokladu, že W. P. byl již během provedených procesních
úkonů v rámci nařízených hlavních líčení před soudem prvního stupně v pozici
obviněného vyslechnut a ve své výpovědi učiněné před soudem prvního stupně k
věci svého trestního stíhání a obsahu obžaloby vyjádřil a při této příležitosti
tento tvrzené skutečnosti uvedené v čestném prohlášení tomuto nesdělil a dále
neuvedl ani další okolnosti, které z doloženého čestného prohlášení vyplývají.
V postupu odvolacího soudu, který hodnotí jako protiprávní, shledává naplnění
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
V závěru dovolání obviněný D. E. navrhl zrušit usnesení Vrchního soudu v Praze
ze dne 24. 11. 2014, sp. zn. 11 To 96/2014, v celém rozsahu ve vztahu k
obviněnému D. E., jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a
podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Obviněný dále vyjádřil výslovný
souhlas s tím, aby za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu Nejvyšší soud
projednal dovolání v neveřejném zasedání a pro případ, že by Nejvyšší soud
shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu § 265r odst. 1 písm.
c) tr. řádu výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným
než navrženým způsobem.
K dovolání obou obviněných se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím
státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí
předchozího řízení a obsahu dovolání ohledně
1. dovolání obviněného D. K. · ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu uvedl, že nemá žádnou oporu ve spisovém materiálu a z protokolu o
hlavním líčení naopak vyplývá, že obviněnému nebylo jeho právo klást otázky
upřeno a že obviněný tohoto svého práva, a to včetně práva vyjádřit se, mohl
plně využít. Navíc má za to, že tuto námitku ani nelze podřadit pod uplatněný
dovolací důvod, neboť s otázkou přítomnosti obviněného při hlavním líčení ve
skutečnosti nijak nesouvisí. Obviněný u hlavního líčení byl, což ani nijak
nepopírá;
· ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu uvedl, že u neprovedení navrhovaných důkazů se nejedná o vadu tzv. opomenutých důkazů. Zamítnutí důkazních návrhů obviněného nebylo projevem
libovůle, neboť bylo řádně odůvodněno (zejména str. 12 usnesení vrchního
soudu). Z uvedené části odůvodnění vyplývá dostatečně jasně, jakými úvahami se
soud řídil, pokud shledal, že neakceptované důkazní návrhy nepřinesou pro
objasnění projednávané věci žádné nové skutečnosti. Zároveň z ní vyplývá, že
soud nepochybil, pokud důkazní návrhy zamítl. Předvolání údajného informátora
je podle státního zástupce objektivně vyloučeno, jde o neznámou a neustanovenou
osobu. · Ve vztahu k námitce, že trestná činnost nevykazuje známky pokusu, ale
maximálně přípravy uvedl, že soudy nepochybily, pokud jednání popsané ve
skutkové větě v jeho nedokonané části kvalifikovaly jako pokus podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, nikoli jako přípravu. · Ohledně námitky, že nebyl dán znak „velkého rozsahu“ požadovaný v §
283 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku konstatoval, že pokud v předmětných
rostlinách bylo obsaženo 1.551,12 g THC, pak se nepochybně jednalo o spáchání
předmětného zločinu „ve velkém rozsahu“, přičemž námitka dovolatele, dle níž
odkaz na stanovisko Nejvyššího soudu je „v absolutním rozporu se základními
zásadami demokratického právního státu, zejména s principem právní jistoty
představovaném mimo jiné též principem legitimního očekávání a zásadou zákazu
retroaktivity“, nemůže dle státního zástupce obstát, protože Nejvyšší soud ve
své judikatuře nevytváří nová kritéria, nestanoví nové postupy, které by byly
překvapivé a neočekávané. Jednání obviněného mohlo být kvalifikováno jako
realizované ve „velkém rozsahu“ již v době, kdy k němu došlo, a to bez ohledu
na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2013 (ve
spojení s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 1003/2012). Oba soudy navíc
řádně vysvětlily, proč v daném případě „velký rozsah“ shledaly;
2. ohledně dovolání obviněného D. E. uvedl, že námitky, že z provedených důkazů nevyplývá, že byl členem
organizované skupiny, že nebylo prokázáno jednání v úmyslu či povědomí o
organizované skupině, že neměl žádné informace o tom, že předmětné prostory
mají sloužit k trestné činnosti a že nebyl proveden důkaz čestným prohlášením
W. P., nelze podřadit pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod. Vysvětlení
Vrchního soudu, proč nebylo vyhověno důkaznímu návrhu na provedení důkazu
ohledně W. P. považuje státní zástupce za dostatečné.
Výtky ohledně právní
kvalifikace znaků: „organizovaná skupina“ a „velkého rozsahu“ pokládá za
podřaditelné pod dovolací důvod, ale námitky kvalifikuje jako nedůvodné. V tzv. skutkové větě jsou uvedeny všechny znaky předmětného zločinu, kdy krajský soud
výslovně pojednává o sdružení více než tří osob, dělbě úkolů mezi jednotlivé
členy sdružení, jakož i o plánovitosti a koordinovanosti jejich jednání. Rovněž
z tzv. skutkové věty bezpečně vyplývá i znak „velkého rozsahu“, když v
předmětných rostlinách bylo zjištěno množství 1.551,12 g THC, množství, které
je pro konstatování velkého rozsahu dostatečné. Podle názoru státního zástupce
je vyloučeno vyhovět námitce obviněného aplikovat § 285 odst. 3 trestního
zákoníku, neboť jednání vykazuje veškeré znaky zločinu nedovolené výroby a
jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1,2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, dílem spáchaného ve stadiu
pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Vzhledem k uvedenému má statní
zástupce dovolání obviněného D. E. za nedůvodné, dílem dokonce za podané z
jiného než zákonného dovolacího důvodu.
Vzhledem k tomu, že státní zástupce neshledal ani existenci extrémního
nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzení věci, navrhl dovolání
obou obviněných odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně
neopodstatněná. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí
za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ
odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle § 265r odst. 1
písm. c) tr. řádu s tím, aby jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) při posuzování mimořádného
opravného prostředku předně shledal, že dovolání obou obviněných jsou přípustná
(§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu), byla podána oprávněnými
osobami (§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu), v zákonné lhůtě a na místě, kde lze
podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. řádu) a splňují i obligatorní náležitosti
obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. řádu.
Dovolací soud po posouzení uplatněných dovolacích námitek dospěl k závěru, že
jsou u obou obviněných zjevně neopodstatněné.
K dovolání obviněného D. K.
Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu spatřuje
obviněný v tom, že mu „vůbec nebylo umožněno klást spoluobžalovaným během
jejich výslechů jakékoliv otázky“. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d)
tr. řádu je dán v případech, kdy v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení
nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost
umožněna nebo zajištěna, čímž došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, v
němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na
spravedlivý proces (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 932/2013, a
další). Předmětnou námitku tudíž nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod,
neboť s otázkou přítomnosti obviněného při hlavním líčení ve skutečnosti nijak
nesouvisí.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení, a tedy ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním
vytýkat výlučně vady právní. Z tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že
předmětem přezkumu mohou být jen otázky dotýkající se právního posouzení věci.
Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit
správnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založené, ani
prověřovat úplnost provedeného dokazování, správnost skutkových hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. řádu, poněvadž tato činnost spočívá v
aplikaci ustanovení procesních nikoli hmotně právních. Dovolací soud je tak
zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně
(eventuálně modifikovaných soudem odvolacím) a v návaznosti na tento skutkový
stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutková zjištění soudu prvního
stupně nemůže změnit, a to ani na základě případného doplňování dokazování
(srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02,
III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, II. ÚS 282/03, IV. ÚS 499/03).
S ohledem na zásady vyplývající z ústavně zaručeného práva na spravedlivý
proces lze o zásahu do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) uvažovat jen
výjimečně v případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními
soudů a provedenými důkazy (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 669/05,
IV. ÚS 216/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 4/04, IV ÚS 566/02, IV. ÚS 219/03). Takový
rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z
důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková
zjištění soudů jsou pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla
učiněna, dále v případě zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, nebo
kardinálních logických rozporů ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených
právních závěrech, jakož i v případech opomenutí a nehodnocení stěžejních
důkazů atp. (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1572/2011, 11 Tdo
130/2012, 3 Tdo 91/2011).
K naplnění tohoto dovolacího důvodu obviněný uvedl, že soudy se nevypořádaly s
jeho důkazními návrhy, svůj postup stran důkazních návrhů přijatelným způsobem
neodůvodnily a z toho vyvozuje, že v jeho projednávané věci jde o vadu tzv.
opomenutých důkazů.
K otázce tzv. opomenutých důkazů se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz
usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další): „Zákonem
předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu)
vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před
obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy,
jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné;
tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o
navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém
rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (...) navržené důkazy neprovedl, resp. pro
základ svých skutkových zjištění je nepřevzal“.
V usnesení sp. zn. 8 Tdo 545/2014 (viz též usnesení 8 Tdo 1352/2014) Nejvyšší
soud tzv. opomenuté důkazy charakterizuje jako kategorii důkazů, které nebyly
provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v
řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při
postupu podle § 5 odst. 6. tr. řádu, protože takové důkazy téměř vždy založí
nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. řádu), ale současně též
porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38
odst. 2 Listiny základních práva svobod). Za opomenuté důkazy v daných
rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky
řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení
byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela
opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k
jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná,
neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp.
zn, II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další]. Konstatoval
zároveň, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny
podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup
dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích.
K otázce opomenutých důkazů Nejvyšší soud v předmětné věci uvádí, že oba soudy,
jak nalézací tak i odvolací o důkazních návrzích obhajoby rozhodly a svá
rozhodnutí dostatečně odůvodnily, soud I. stupně vysvětlil, o jaké důkazy svá
zjištění opřel, a pečlivě všechny důkazy, které v souladu s trestním řádem
provedl, hodnotil; soud odvolací se pak v odůvodnění rozhodnutí o odvolání
obviněných pečlivě zabýval skutkovými závěry i právními závěry soudu
nalézacího. Soud nalézací pak objasnil důvody, pro které považoval za
nadbytečné důkazy navrhované obviněným K. (s. 28 rozsudku Krajského soudu v
Plzni ze dne 9. 6. 2014, sp. zn. 3 T 27/2013) a stejně tak učinil i soud
odvolací (s. 12-13 usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2014, sp. zn.
11 To 96/2014).
Naplnění dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný K.
spatřuje dále ve skutečnosti, dle níž nebyl dán znak „velkého rozsahu“
požadovaný v § 283 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. Nalézací soud se v
odůvodnění svého rozsudku velmi podrobně zabývá interpretací ustanovení § 283
odst. 3 písm. c) trestního zákoníku (s. 33-35). Vycházeje ze skutečnosti, že
Ústavní soud nálezem sp. zn. Pl. ÚS 13/12 zrušil nařízení vlády č. 467/2009
Sb., kterým se pro účely trestního zákoníku stanoví, co se považuje za jedy a
jaké je množství větší než malé u omamných látek, psychotropních látek,
přípravků je obsahujících a jedů, správně dovodil, že obsah zákonných znaků
skutkové podstaty trestného činu dle § 283 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku
lze stanovit pouze soudním výkladem, přičemž v této souvislosti vycházel
opodstatněně ze stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2013, vydaného za
účelem jeho sjednocení.
K dovolání obviněného D. E.
Dovolatel spatřuje naplnění dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu ve třech okolnostech. Namítá posouzení jeho jednání jako jednání, jež bylo
„činěné v prospěch organizované skupiny, navíc spáchané ve velkém rozsahu“,
tvrdí, že z provedených důkazů nevyplývá, není prokázáno, že by jednal „s
úmyslem či povědomostí o jakékoliv existenci organizované skupiny“, a konečně
soudům vytýká, že neprovedly důkaz čestným prohlášením svědka W. P., ze kterého
měly vyplývat nové skutečnosti potvrzující jeho výpověď, přičemž se dle něj
jednalo o nový důkaz, který nebyl a ani nemohl být ze strany soudu I. stupně
proveden.
Spáchání trestného činu pachatelem, který je členem organizované skupiny, je
nejen obecnou přitěžující okolností podle § 42 písm. o) tr. zákoníku, ale u
některých trestných činů i okolností, jež podmiňuje použití vyšší trestní
sazby. Pojem „organizovaná skupina“ sice skutečně není v zákoně blíže
definován, jak tvrdí obviněný ve svém dovolání, takže jeho bližší vymezení je
věcí soudní praxe a judikatury. V této souvislosti však lze odkázat na
dosavadní ustálenou a nadále použitelnou judikaturu, od níž nemá Nejvyšší soud
důvod odchylovat se ani v nyní posuzované věci (viz rozhodnutí uveřejněné pod
č. 53/1976-II. Sb. rozh. tr., z rozhodnutí z nedávné doby viz usnesení
Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 313/2014). Podle ní se organizovanou skupinou
rozumí sdružení více osob, v kterém je provedeno určité rozdělení úloh mezi
jednotlivé členy a jehož činnost se v důsledku toho projevuje určitou
plánovitostí a koordinovaností, což usnadňuje spáchání činu a zvyšuje
pravděpodobnost dosažení sledovaného cíle, a tím se zvyšuje i škodlivost
spáchaného trestného činu a jeho závažnost. Organizovaná skupina nemusí mít
trvalejší charakter, protože v rámci ní lze spáchat i jen ojedinělý či
jednorázový trestný čin. Přitom se nevyžaduje nějaké výslovné přijetí za člena
organizované skupiny ani formalizované přistoupení člena k takové skupině.
Postačí, že se pachatel fakticky a neformálně (třeba i konkludentně) včlenil do
skupiny a aktivně se podílel na její činnosti. Soudní praxe dále vyžaduje, aby
šlo za popsaných okolností o sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob (viz
rozhodnutí uveřejněné pod č. 45/1986 Sb. rozh. tr.).
Jednání obviněného pak zcela odpovídá všem těmto podmínkám. Jak totiž vyplývá z
rozhodných skutkových okolností vyjádřených v popisu skutku, jakož i z jejich
hodnocení v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu (s. 35), jednáním obviněného
byly naplněny všechny uvedené definiční znaky pojmu organizované skupiny: „V
dané věci se za účelem vypěstování konopí s vysokým obsahem THC sdružilo celkem
sedm osob, které měly rozdělené úlohy tak, jak je specifikováno v rozsudečném
výroku, což bylo bezpochyby předpokladem úspěšného provedení trestného činu“.
Námitka nesprávného posouzení zavinění je pak otázkou skutkových zjištění a
jako takovou ji pod rámec vymezený dovolacím důvodem dle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. řádu podřadit nelze.
Nevyhovění návrhu obviněného na provedení důkazu čestným prohlášením W. P.
odvolací soud přesvědčivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil (s. 14 usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2014, sp. zn. 11 To 96/2014), pročež v
dané věci nejsou dány důvody pro konstatování tzv. opomenutého důkazu.
Se zřetelem k rozvedeným důvodům dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadená
rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně nejsou založena na pochybeních
vytýkaných oběma dovolateli. Proto jim nepřisvědčil v názoru, že došlo k
naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu a podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože naplnění dalšího uplatněného dovolacího
důvodu dle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu odvisí od naplnění uplatněného
dovoleného důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, platí i v jeho případě
konstatování o neopodstatněnosti.
Vzhledem k tomu, že předmětné dovolání nebylo shledáno jakkoli opodstatněným,
Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně
neopodstatněné. Za podmínek § 256r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí
dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 22. července 2015
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu