11 Tvo 1/2020-8422
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. 3. 2020 stížnost obviněného P. K., narozeného dne XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 1. 2020, č. j. 3 To 166/2019-8409, a rozhodl takto:
Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost obviněného P. K. zamítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále také jen „krajský soud“) ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 50 T 5/2015, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (dále také jen „vrchní soud“) ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 5 To 20/2016, byl P. K. uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. a), písm. c) tr. zákoníku. Za to byl podle § 140 odst. 3 a za použití § 54 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k výjimečnému trestu odnětí svobody ve výměře 28 roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou a současně byl podle § 228 odst. 1 tr. řádu zavázán povinností zaplatit poškozeným způsobenou škodu.
2. Dne 31. 7. 2018 podal P. K. (dále je také jen „odsouzený“) prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Jany Rejžkové ke krajskému soudu návrh na povolení obnovy řízení. Již v tomto návrhu vznesl námitku podjatosti vůči předsedkyni senátu krajského soudu JUDr. Renatě Gilové. Dne 5. 9. 2018 odsouzený prostřednictvím své obhájkyně námitku podjatosti doplnil a rozšířil na všechny členy senátu 50 T krajského soudu, rozhodující ve věci sp. zn. 50 T 5/2015, tedy i vůči osobám přísedících Mgr. Jarmile Absolonové a Martinovi Tomšů. Dne 10. 9. 2018 dále vznesla námitku podjatosti vůči JUDr. Renatě Gilové i matka odsouzeného I. R. (dále také jen „matka odsouzeného“). Dne 19. 9. 2018 odsouzený prostřednictvím své obhájkyně námitku podjatosti ještě doplnil. Rovněž matka odsouzeného dne 20. 9. 2018 námitku podjatosti dále doplnila.
3. Krajský soud usnesením ze dne 21. 9. 2018, sp. zn. 50 T 5/2015, podle § 31 odst. 1 tr. řádu rozhodl, že předsedkyně senátu JUDr. Renata Gilová a členové senátu Mgr. Jarmila Absolonová a Martin Tomšů nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci odsouzeného, konkrétně v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 50 T 5/2015, neboť zde nejsou důvody uvedené v § 30 odst. 1, 2 tr. řádu.
4. Proti tomuto usnesení podal odsouzený prostřednictvím své obhájkyně stížnost doplněnou přílohami a stejně tak podala prostřednictvím své advokátky stížnost i matka odsouzeného. Navíc odsouzený svou stížnost ještě dne 28. 10. 2018 doplnil, načež byl spisový materiál předložen Vrchnímu soudu v Olomouci. Dne 31. 10. 2018 vznesl odsouzený prostřednictvím své obhájkyně novou námitku podjatosti, a to vůči osobě předsedy senátu vrchního soudu JUDr. Václava Čapky a členů senátu 3 To, tj. vůči osobám soudců Mgr. Petra Andrese a JUDr. Vladimíra Hendrycha. Téhož dne vznesla námitku podjatosti, prostřednictvím své zástupkyně, rovněž matka odsouzeného.
5. Vrchní soud usnesením ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 3 To 131/2018, rozhodl tak, že podle § 31 odst. 1 tr. řádu nejsou předseda senátu JUDr. Václav Čapka a soudci Mgr. Petr Andres a JUDr. Vladimír Hendrych vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení v předmětné trestní věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 3 To 131/2018, ani v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 50 T 5/2015, a to z důvodů uvedených v § 30 odst. 1 až 3 tr. řádu.
6. Proti tomuto usnesení podal dne 10. 1. 2019 odsouzený v zákonné lhůtě prostřednictvím své obhájkyně stížnost, kterou poté dne 14. 1. 2019 doplnil. Stížnost proti témuž usnesení vrchního soudu podala prostřednictvím své zástupkyně i matka odsouzeného. Obě stížnosti Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 3. 2019, sp. zn. 11 Tvo 3/2019, zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodné.
7. Vrchní soud poté usnesením ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 3 To 131/2018, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl stížnosti odsouzeného a jeho matky proti usnesení krajského soudu ze dne 21. 9. 2018, sp. zn. 50 T 5/2018.
8. Dne 25. 6. 2019 vznesl odsouzený prostřednictvím své obhájkyně opětovnou námitku podjatosti JUDr. Renaty Gilové a přísedících krajského soudu Jarmily Absolonové a Martina Tomšů.
9. Krajský soud usnesením ze dne 19. 8. 2019, sp. zn. 50 T 5/2015, rozhodl podle § 31 odst. 1 tr. řádu tak, že předsedkyně senátu JUDr. Renata Gilová a členové senátu Mgr. Jarmila Absolonová a Martin Tomšů nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci odsouzeného, a to v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 50 T 5/2015, když zde nejsou důvody uvedené v § 30 odst. 1, 2 tr. řádu.
10. Proti tomuto usnesení podal odsouzený prostřednictvím své obhájkyně dne 3. 9. 2019 stížnost (č. l. 8357), kterou následně odůvodnil (č. l. 8362 a násl.) a vícekrát opakovaně doplnil (č. l. 8386 a násl., č. l. 8390 a násl. a č. l. 8395 a násl.), přičemž v doplňku stížnosti, který byl vrchnímu soudu zaslán dne 18. 11. 2019 (č. l. 8390 a násl.), vznesl námitku podjatosti i vůči soudcům vrchního soudu JUDr. Václavu Čapkovi, Mgr. Petru Andresovi a JUDr. Vladimíru Hendrychovi.
11. V záhlaví označeným usnesením vrchní soud rozhodl, že podle § 31 odst. 1 tr. řádu nejsou předseda senátu JUDr. Václav Čapka a soudci JUDr. Vladimír Rutar a JUDr. Vladimír Hendrych vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení v předmětné trestní věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 3 To 166/2019, ani v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 50 T 5/2015, a to z důvodů uvedených v § 30 odst. 1 až 3 tr. řádu.
12. Proti tomuto usnesení podal odsouzený prostřednictvím své obhájkyně dne 24. 1. 2020 stížnost. Její důvodnost spatřuje v prvé řadě v tom, že vrchní soud se nevypořádal se všemi námitkami vyslovenými ve vztahu k podjatosti shora označených soudců, včetně soudce Mgr. Petra Andrese (u něhož se ale odsouzený ztotožnil s argumentem vrchního soudu, podle něhož není třeba rozhodovat o jeho podjatosti, když je nadále přidělen k jinému senátu téhož soudu) a ve vztahu k osobě soudce JUDr. Vladimíra Rutara neobjasnil, z pohledu jakých námitek jeho nestrannost, respektive podjatost, přezkoumal. Podle odsouzeného přitom nelze akceptovat pouhý formální odkaz na ustanovení § 30 tr. řádu.
13. Odsouzený dále připomíná již vyslovené námitky podjatosti a plně na ně odkazuje, jsa přesvědčen, že vrchní soud se s těmito vůbec nevypořádal, k čemuž následně cituje bod 15. in fine odůvodnění jeho napadeného usnesení, kde vrchní soud uvedl: „Pokud nyní v podané námitce podjatosti obhájkyně odsouzeného poukazuje na to, že u předmětného znaleckého ústavu si členové senátu neověřili, zda je skutečně ústavem vědeckým, je třeba k tomu uvést, že v době rozhodování soudu nebyla činnost předmětného znaleckého ústavu nijak zpochybněna“.
K tomu odsouzený uvádí, že má v souvislosti se svým návrhem na povolení obnovy řízení veškerá práva daná mu jak Ústavou České republiky, tak i trestním řádem, včetně práva na nestranného soudce a spravedlivý proces. Podle odsouzeného to, že se objektivně zjišťují závažná pochybení bezprostředně související s ústavním znaleckým posudkem, nemůže znamenat, že tato vážná pochybení a uvádění soudců v omyl se nestaly. Pokud je pak nyní soudci vrchního soudu odsouzenému opakovaně sděleno, že měl on či jeho obhájkyně na formální nesrovnalosti ústavního znaleckého posudku upozornit ihned, uvádí odsouzený, že tak skutečně učinil, neboť v rámci doplnění dokazování podal návrh na vypracování nového revizního znaleckého posudku.
Tento návrh byl však v trestním řízení zamítnut, kdy je navíc z obsahu spisu patrné, že odsouzenému a jeho obhájkyni bylo na prostudování celého ústavního znaleckého posudku dáno jen několik málo hodin, a proto se zaměřili na jeho obsahové, nikoliv formální náležitosti, které měl ostatně zkoumat soud. Odsouzený má za to, že mu nemůže být přičteno k tíži, že soudy rezignovaly na své povinnosti, přičemž obdobné námitky snáší i ve vztahu k nezajištění nekroptického materiálu, byť jak krajský soud, tak i vrchní soud byly požádány o ochranu tohoto pramene důkazu.
Podle odsouzeného právě to, že po letech vychází najevo nejen formální, ale i obsahové vady ústavního znaleckého posudku, je jasným důkazem, že zamítnutí jeho důkazního návrhu na vyhotovení revizního znaleckého posudku byl soudy, resp. i soudci vrchního soudu, vůči nimž směřuje nynější námitka podjatosti, krácen na svých právech.
14. Podle odsouzeného napadené usnesení zesiluje a samo o sobě i objektivizuje vyslovenou námitku podjatosti, neboť podporuje jeho přesvědčení, že tato nemůže být posouzena nestranně pouze na základě subjektivního pocitu soudce rozhodujícího o své podjatosti, ale musí být na vznesenou námitku podjatosti nahlíženo i objektivně. Odsouzený má přitom za to, že argumentace obsažená v napadeném usnesení ukazuje, že soudci JUDr. Václav Čapka a JUDr. Vladimír Hendrych neukazují žádnou sebereflexi stran nově předkládaných fakt související s ústavním znaleckým posudkem, což jej utvrzuje v přesvědčení, že stejně budou nazírat i na jeho stížnostní námitky proti usnesení krajského soudu ze dne 19.
8. 2019, sp. zn. 50 T 5/2015, jímž se soudkyně JUDr. Renata Gilová a přísedící nevyloučili z projednávání jeho návrhu na povolení obnovy řízení, jakož i na případné stížnostní námitky do nepovolení obnovy řízení. Uvedené odsouzený dovozuje z toho, že i přesto, že odsuzující důkaz nesplňuje zákonná kriteria znaleckého posudku a jeho zpracovatel nesplňuje základní zákonná kriteria pro výkon znalecké činnosti, se daní soudci vrchního soudu vyslovují tak, že tyto argumenty nebyly v rámci nalézacího řízení vznášeny.
Jestliže tito soudci marginalizují závažné chyby a odmítají (a i do budoucna budou odmítat) napravit hrubá pochybení v dokazování, jež se staly před lety, má odsouzený za to, že tak budou postupovat i v nynějším řízení o návrhu na povolení obnovy řízení, popřípadě v řízení o opravných prostředcích. K tomu odsouzený dodává, že shora uvedení soudci vrchního soudu se opakovaně zaštiťují rozhodnutími Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která však nehodnotila jeho proces s nově předloženými důkazy a aktuálně zjištěnými fakty ohledně usvědčujícího důkazu – ústavního znaleckého posudku a jeho zpracovatele.
Tuto argumentaci proto považuje odsouzený za nepřiléhavou. Dále pak odsouzený uvádí, že si je vědom toho, že po desetiletí se nikdo z orgánů činných v trestním řízení nezabýval zkoumáním, zda znalecký ústav Oddělení soudního lékařství Nemocnice České Budějovice a. s. splňuje zákonná kritéria pro výkon znalecké činnosti v odvětví soudního lékařství, avšak tento fakt nemůže být přičítán k jeho tíži.
15. Odsouzený následně konstatuje, že si je vědom toho, že podjatost soudce nelze dovozovat ze subjektivních názorů obviněného, kdy však má za to, že stejně tak nelze nepodjatost soudce nazírat a dovozovat pouze ze subjektivních názorů soudce, který ryze formalisticky svůj subjektivní názor podporuje odkazem na znění § 30 tr. řádu. Proto je odsouzený přesvědčen, že je dán důvod pochybovat o podjatosti ve výroku označených soudců vrchního soudu, když zároveň způsob, jakým se tento soud vypořádal s námitkami odsouzeného stran podjatosti daných soudců, označuje za nedostatečný, nepřiměřený a nedostatečně odůvodněný, když nejsou vypořádány jednotlivé námitky odsouzeného, ale namísto toho napadené usnesení obsahuje opakování starší argumentace, která však nemá žádnou souvztažnost k nově vysloveným námitkám. Odsouzený konečně konstatuje, že důvodnost zásahu Nejvyššího soudu je dána i existencí přepjatého formalismu, který je bezpochyby v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (k čemuž připomíná závěry rozhodovací praxe Ústavního soudu stran této problematiky).
16. S ohledem na shora uvedené proto odsouzený navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl o vyloučení JUDr. Václava Čapky z vykonávání úkonů trestního řízení, a to v řízení o stížnosti odsouzeného proti usnesení krajského soudu ze dne 19. 8. 2019, sp. zn. 50 T 5/2015, neboť jsou dány důvody podle § 30 odst. 1 a 2 tr. řádu, a dále úkonů souvisejících s návrhem na povolení obnovy řízení. Současně odsouzený navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl o vyloučení JUDr. Vladimíra Hendrycha z vykonávání úkonů trestního řízení, a to v řízení o stížnosti odsouzeného proti témuž usnesení krajského soudu, neboť jsou dány důvody podle § 30 odst. 1 až 3 tr. řádu, a dále úkonů souvisejících s návrhem na povolení obnovy řízení.
17. Nejvyšší soud jako přezkumný orgán nejprve posoudil, zda zákon podání stížnosti v tomto případě připouští, zda byla podána včas a oprávněnou osobou, načež zjistil, že zákonné podmínky pro přezkoumání napadeného usnesení vrchního soudu jsou v tomto směru splněny. Následně proto v souladu s revizním principem aktivně prověřil napadené usnesení podle § 147 odst. 1 tr. řádu, tedy přezkoumal jeho správnost, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, načež dospěl k závěru, že stížnost odsouzeného P. K. není důvodná.
18. Podle § 30 odst. 1 tr. řádu je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.
19. Z § 30 odst. 2 tr. řádu se pak podává, že soudce nebo přísedící je dále vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Po podání obžaloby nebo návrhu na schválení dohody o vině a trestu je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků, vydal příkaz k zadržení nebo příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba nebo s níž byla sjednána dohoda o vině a trestu.
20. Konečně podle § 30 odst. 3 tr. řádu je z rozhodování u soudu vyššího stupně kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak. Z rozhodování o stížnosti u nadřízeného orgánu je vyloučen státní zástupce, který napadené rozhodnutí učinil anebo dal k němu souhlas nebo pokyn.
21. K tomu Nejvyšší soud dále uvádí, že pochybnosti, zmíněné v ustanovení § 30 odst. 1 tr. řádu, zakládající vyloučení soudce a dalších orgánů činných v trestním řízení, musí být založeny na reálně existujících objektivních skutečnostech, které je vyvolávají. Jinak řečeno, pochybnosti o nestrannosti soudce musí vyplývat z faktických okolností odůvodňujících riziko jeho možného neobjektivního přístupu k věci nebo k osobám v ní vystupujícím. Pouhý subjektivní pocit soudce nebo stran, že soudce je pro podjatost vyloučen z projednávání určité trestní věci, není postačující pro posouzení otázky, zda je schopen nestranně vykonávat úkony trestního řízení či nikoli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1495/2015).
22. Nejde tedy toliko o subjektivní přesvědčení soudce či účastníků řízení o podjatosti či nepodjatosti, ale též o objektivní zdání nestrannosti, tj. to, jak by se rozhodování jevilo vnějšímu pozorovateli. Přitom důvody, které k rozšíření nestrannosti i o zmíněnou objektivní rovinu vedou, osvětlil Ústavní soud například v nálezu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04, z něhož plyne, že: ,,[n]estrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní.“ Vedle toho může nestrannost nabývat dvou poloh, a to funkcionální a personální. Zatímco v případě první roviny jde o to, zda je porušením nestrannosti, pokud stejná osoba rozhoduje na různých stupních soudní soustavy, případně se podílí na rozhodování v různých funkcích, druhá rovina se týká osobních vztahů soudce s účastníky řízení či vztahu k předmětu řízení (WAGNEROVÁ, E., ŠIMÍČEK, V., LANGÁŠEK, T., POSPÍŠIL, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012, s. 739-740).
23. Konečně považuje Nejvyšší soud za nezbytné připomenout, že vztah k projednávané věci nelze v obecné rovině vyvozovat toliko „ze způsobu jejího rozhodování, z odůvodnění rozhodnutí, se kterým obviněný není spokojen, příp. z procesního postupu soudu, a to ani v případě, že takový postup vykazuje určité nedostatky. Důvodem pro vyloučení soudce nejsou ani výhrady zaměřené proti vedení řízení ze strany soudce nebo vůči jeho nezávislé rozhodovací činnosti, tedy jeho případné (procesní či jiné) pochybení v rámci vedení trestního procesu či nesprávný názor na právní řešení věci. Nápravu takových vad řízení či vlastního soudcovského rozhodování primárně zajišťuje vícestupňové rozhodování soudů.“ (srov. DRAŠTÍK A., FENYK J. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017, s. 245.; srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 11 Tvo 21/2018, anebo ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 11 Tvo 6/2019).
24. Vycházeje ze shora uvedených závěrů, jakož i z konkrétních skutkových okolností dané trestní věci, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadenému usnesení vrchního soudu nelze stran rozhodování o námitce podjatosti členů senátu 3 To JUDr. Václava Čapky, JUDr. Vladimíra Rutara a JUDr. Vladimíra Hendrycha, ničeho vytknout.
25. Předně považuje Nejvyšší soud za nezbytné připomenout, že stížnostní námitky odsouzený adresoval členům senátu 3 To vrchního soudu, jímž byl v dané době i Mgr. Petr Anders, jehož však posléze – v souladu s rozvrhem práce daného soudu – nahradil JUDr. Vladimír Rutar. Nejvyšší soud se přitom plně ztotožňuje s postupem vrchního soudu, který za této situace námitku podjatosti obviněného vztáhl i k osobě JUDr. Vladimíra Rutara a touto se naopak věcně nezabýval ve vztahu k Mgr. Petru Andersovi (v podrobnostech viz bod 11. napadeného usnesení). Souhlas s tímto postupem ostatně v obecné rovině vyslovil i sám odsouzený. Pokud jde o tvrzení odsouzeného, podle něhož vrchní soud neozřejmil, na základě jakých námitek otázku nestrannosti člena senátu 3 To JUDr. Vladimíra Rutara přezkoumal, má Nejvyšší soud za to, že z napadeného usnesení se zjevně podává, že vrchní soud tak učinil ve světle důvodů podjatosti formulovaných v 30 odst. 1 až 3 tr. řádu, přičemž nezjistil žádnou skutečnost, která by vyloučení daného soudce z rozhodování o námitce podjatosti členů senátu 50 T krajského soudu, popř. z rozhodování ve věci návrhu na povolení obnovy řízení vedeného u krajského soudu pod sp. zn. 50 T 5/2015, odůvodňovala. Pouze na okraj lze doplnit, že odsouzený ani ve své nynější stížnosti žádné takové důvody ohledně osoby zmíněného soudce neuvádí.
26. Pokud jde o vyhodnocení samotné námitky podjatosti shora označených členů senátu 3 To vrchního soudu, pak Nejvyšší soud konstatuje, že co do posouzení této otázky nelze odsouzenému přitakat v tom směru, že by vrchní soud toliko formálně poukázal na příslušná zákonná ustanovení a následně uzavřel, že důvody podjatosti uvedených soudců zde dány nejsou. Právě naopak, i přesto, že odsouzeným vznášené námitky představují v mnoha ohledech opakování jeho námitek již dříve vyslovených (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2019, sp. zn. 11 Tvo 3/2019, bod 21. a násl.), se těmito vrchní soud zcela adekvátně a přesvědčivě zabýval a kasaci jeho rozhodnutí podle názoru Nejvyššího soudu v tomto směru nic neodůvodňuje.
27. Naopak, vrchní soud v napadeném usnesení podle Nevyššího soudu řádně ozřejmil, proč neshledal u JUDr. Václava Čapky, JUDr. Vladimíra Hendrycha a JUDr. Vladimíra Rutara důvody pro jejich vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 3 To 166/2016, jakož i ve věci návrhu na povolení obnovy řízení v trestní věci odsouzeného, vedené u krajského soudu pod sp. zn. 50 T 5/2015. Vrchní soud především prověřil, že žádný ze shora uvedených soudců nemá jakýkoli poměr k projednávané věci či k osobám, jichž se rozhodování v dané věci přímo dotýká, k jejich zástupcům nebo k jinému orgánu činnému v trestním řízení, dále že nebyl v projednávané věci dříve činným v roli státního zástupce, policejního orgánu, obhájce nebo jako zmocněnce poškozeného, nebo že by se účastnil některého z úkonů přípravného řízení ve smyslu § 30 odst. 2 tr. řádu, popř. rozhodování ve věci u soudu nižšího stupně. S tímto závěrem vrchního soudu se Nejvyšší soud plně ztotožňuje, k čemuž je třeba dodat, že odsouzený ani žádnou ze shora uvedených skutečností nenamítá.
28. Výjimkou je v tomto směru toliko námitka týkající se údajného poměru předsedy senátu JUDr. Václava Čapky k obhájkyni odsouzeného, JUDr. Janě Rejžkové, k níž se však Nejvyšší soud vyslovil již ve svém usnesení ze dne 14. 3. 2019, sp. zn. 11 Tvo 3/2019, konkrétně v bodu 21., kde připomenul příslušnou pasáž rozsudku vrchního soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 5 To 20/2016 (strany 109 až 110) a především vyhodnocení této námitky již v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1593/2016-III, jež je odsouzenému i jeho obhájkyni známo. Protože stížnost ani námitky odsouzeného nyní nepředkládají žádné nové důvody, pro které by bylo možné usuzovat na poměr předsedy senátu 3 To vrchního soudu k obhájkyni odsouzeného, pro který by tento soudce musel být vyloučen z rozhodování v dané trestní věci, odkazuje Nejvyšší soud na již dříve učiněné závěry stran těchto tvrzení odsouzeného, které podrobně shrnuje i vrchní soud v bodu 13. nyní přezkoumávaného usnesení.
29. Nejvyšší soud zároveň nemůže akceptovat ani tvrzení odsouzeného, podle něhož kolegialita členům senátu 3 To nedovolí vyslovit názor, který by odporoval názoru předsedy tohoto senátu, t. č. současně i předsedy vrchního soudu. Jak správně daný soud uvedl v bodu 14. svého usnesení, tato domněnka odsouzeného není založena na žádném tvrzení majícím jakýkoliv reálný podklad. Nadto je podle aktuálního rozvrhu práce daného soudu (resp. i dle rozvrhu práce pro rok 2019) pověřen vedením senátu 3 To JUDr. Vladimír Rutar, nikoliv JUDr. Václav Čapka, což si Nejvyšší soud ověřil na webových stránkách portálu justice.cz (Dostupné zde: <https://www.justice.cz/web/vrchni-soud-v-olomouci/rozvrh-prace>.).
30. Další kategorie námitek odsouzeného je vystavěna na tvrzení, že po letech vychází najevo údajné formální i obsahové vady revizního znaleckého posudku znaleckého ústavu Oddělení soudního lékařství Nemocnice České Budějovice, jimž měli soudci rozhodující v jeho trestní věci věnovat patřičnou pozornost, což však neučinili, a dále námitka ohledně nezajištění nekroptického materiálu krajským a posléze i vrchním soudem. Odsouzený je přitom přesvědčen, že s ohledem na způsob, jakým se s touto jeho námitkou shora označení soudci vrchního soudu vypořádali (viz body 15. a 16. napadeného usnesení), je třeba nahlížet na tyto jako na podjaté, neboť jejich přístup k věci prý nevykazuje žádnou sebereflexi ohledně nově předkládaných skutečností, což se podle odsouzeného promítne i do dalšího rozhodování v řízení o povolení návrhu na obnovu řízení, vč. rozhodování o stížnosti proti usnesení krajského soudu ze dne 19. 8. 2019, sp. zn. 50 T 5/2015.
31. Podle přesvědčení Nejvyššího soudu se nelze ani co do této námitky se závěry odsouzeného ztotožnit. Podstatou jeho argumentace je totiž dle Nejvyššího soudu zjevná snaha o revizi skutkových zjištění učiněných krajským a vrchním soudem v jeho původní trestní věci, a to nikoliv na podkladu řízení o povolení návrhu na obnovu řízení ve smyslu § 277 a násl. tr. řádu, ale v rámci řízení o stížnosti proti usnesení vrchního soudu, jímž bylo rozhodnuto o námitce podjatosti (a to v návaznosti na rozhodování vrchního soudu o stížnosti proti usnesení krajského soudu, jímž krajský soud rozhodl o námitce podjatosti). Jinými slovy v nyní projednávané věci není smyslem řízení zkoumat postoje jednotlivých soudců vrchního či krajského soudu k dokazování provedenému v původní trestní věci odsouzeného (jakkoliv je třeba dát odsouzenému za pravdu, že vrchní soud v napadaném usnesení dílčí postoje prezentuje). Uvedené by mohlo mít význam toliko tehdy, pokud by se z dosavadního jednání daných soudců podávala nějaká skutečnost, na jejímž základu by bylo možné usuzovat na jejich podjatost ve vztahu k osobě odsouzeného či jeho obhájkyně (ev. jiným osobám na řízení zúčastněným). Tu však nelze spatřovat v odsouzeným namítané „absenci sebereflexe“ ohledně dříve přijatých skutkových závěrů, které nyní odsouzený rozporuje, když z povahy řízení o námitce podjatosti zde ani prostor pro takovouto „sebereflexi“ nemůže být dán.
32. Nejvyšší soud proto uzavírá, že prostý nesouhlas odsouzeného s argumentací vrchního soudu stran posouzení jeho námitky podjatosti proti členům senátu 50 To krajského soudu závěr o podjatosti členů senátu 3 To vrchního soudu založit nemůže. Obdobně na podjatost shora označených členů senátu 3 To vrchního soudu nelze usuzovat pouze na základě odchylného právního názoru na otázky viny a hodnocení dříve provedených důkazů, než jaký prezentuje obhajoba.
33. Odsouzený závěrem své stížnosti tvrdí, že důvodnost zásahu Nejvyššího soudu je dána i existencí přepjatého formalismu při rozhodování vrchního soudu o jeho námitce podjatosti, který je bezpochyby v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. K tomu Nejvyšší soud považuje za nutné říci, že přepjatým formalismem se ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu rozumí postup soudu, který spočívá v sofistikovaném zdůvodňování zjevné nespravedlnosti (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 7. 1996, sp. zn. III. ÚS 127/96, ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2208/11, a zvláště ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. II. ÚS 3758/13). Takové pochybení, které by mělo svůj základ v „zaslepení soudu“ doslovným zněním zákona bez ohledu na jeho účel, historii jeho vzniku, systematickou souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku (viz nález Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. II. ÚS 3758/13, bod. 18.). To však Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal. Právě naopak – vrchní soud se v rámci odůvodnění svého usnesení zabýval celou řadou námitek odsouzeného, které nelze automaticky podřadit pod § 30 odst. 1 až 3 tr. řádu a z nichž lze podjatost soudce vyvozovat jen velmi obtížně (především otázka procesního postupu v dřívějším trestním řízení – k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 11 Tvo 21/2018, anebo ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 11 Tvo 6/2019 ).
34. Nejvyšší soud tak shrnuje, že odsouzeným nebyla předložena žádná relevantní tvrzení, na jejichž základu by Nejvyšší soud mohl učinit závěr o tom, že lze důvodně usuzovat na podjatost výše uvedených členů senátu 3 To vrchního soudu. Naopak je Nejvyšší soud opětovně nucen konstatovat, že i nyní odsouzený v převážné míře „recykluje“ svoji dřívější argumentaci a opakuje námitky, jež byly již dříve posouzeny a vyhodnoceny jako neopodstatněné (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2019, sp. zn. 11 Tvo 3/2019). Tvrzení o podjatosti soudců senátu 3 To vrchního soudu přitom není založeno na žádných objektivních skutečnostech, ale toliko na vnitřním přesvědčení odsouzeného, na jehož prostém základu ale – jak ostatně uvádí i sám obviněný – nelze usuzovat na podjatost osob konkrétních soudců.
35. Nejvyšší soud proto uzavírá, že napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 1. 2020, č. j. 3 To 166/2019-8409, jakož i řízení předcházející jeho vydání, v rámci jím provedeného přezkumu obstála, a proto stížnost odsouzeného P. K. musel podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnout jako nedůvodnou.
Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 3. 2020
JUDr. Antonín Draštík předseda senátu
Vypracoval: JUDr. Petr Škvain, Ph.D. soudce