Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. června 2014
stížnosti obviněných Ra. V., a Ro. V., proti usnesení Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 14. 4. 2014, sp. zn. 4 To 69/2013, a rozhodl takto:
Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. s e stížnosti obviněných Ra. V. a Ro.
V. z a m í t a j í .
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 T 7/2011,
byli obvinění Ra. V. a Ro. V. uznáni vinnými jednak zvlášť závažným zločinem
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, spáchaným ve
spolupachatelství, podle § 240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, který spáchali ve
prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 tr. zákoníku, a jednak
zvlášť závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině, spáchaným
ve spolupachatelství, podle § 361 odst. 1, alinea druhá tr. zákoníku, za což
jim byly uloženy tresty odnětí svobody, Ra. V. v trvání 11 let a Ro. V. v
trvání 10 let a 6 měsíců. Proti tomuto rozsudku podali obvinění, další
spoluobvinění a státní zástupce odvolání, která byla předložena Vrchnímu soudu
v Olomouci.
Dne 11. 4. 2014 byla Vrchnímu soudu v Olomouci doručena námitka podjatosti vůči
soudcům senátu 4 To Vrchního soudu v Olomouci ve smyslu ustanovení § 30 tr. ř.
vznesená obviněným Ra. V. a návrh na vyloučení soudců senátu 4 To Vrchního
soudu v Olomouci ve smyslu ustanovení § 30 tr. ř., podaný obviněným Ro. V.
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 4. 2014, sp. zn. 4 To
69/2013, bylo podle § 31 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto, že z vykonávání úkonů
trestního řízení nejsou ve smyslu § 30 odst. 2 tr. ř. vyloučeni předseda senátu
JUDr. Stanislav Urbanec a soudci JUDr. Renáta Sobalová a Mgr. Roman Raab v
trestní věci obviněných Ra. a Ro. V., vedené u Krajského soudu v Ostravě pod
sp. zn. 30 T 7/2011.
Proti tomuto usnesení podali oba obvinění stížnost. Obviněný Ra. V. ve
své stížnosti zejména zdůrazňuje, že se vrchní soud vůbec nezabýval námitkou
podjatosti vznesenou odkazem na ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. Soudci senátu 4
To se dle stěžovatele při hodnocení, zda mají oba obvinění zůstat ve vazbě,
jednoznačně zabývali otázkou jejich viny, kterou presumovali dříve než o ní
rozhodovali, z čehož vyvozuje závěr o podjatosti soudců tohoto senátu a uvádí,
že z toho důvodu mělo být rozhodnuto o jejich vyloučení z rozhodování o
odvolání. Obviněný je toho názoru, že došlo k ovlivnění jmenovaných soudců do
té míry, že nelze nepochybovat o jejich nepodjatosti pro zvláštní poměr k věci,
což dále upřesnil tak, že jeho námitka podjatosti nespočívá v osobní zaujatosti
soudců, ale v tom, že v řízení chyběla objektivní nestrannost. V stížnosti pak
dále cituje jednotlivé pasáže z odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci
a upozorňuje na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2013, sp. zn.
30 T 7/2011, a na skutečnost, že o odvolání obviněných a státního zástupce
rozhodoval senát 4 To, tedy ten samý, který rozhodoval o stížnostech ve věcech
vazby (příkladmo uvedl usnesení č. j. 4 To 26/2012-12443 a 4 To 54/2012-13370).
Následně odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen
„ESLP“) týkající se nestrannosti ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), ze které vyvozuje, že
při posuzování existence oprávněného důvodu pro pochybnosti o nestrannosti
soudce se zvažuje také stanovisko obviněného a že určujícím je, zda lze obavy
dotyčné osoby považovat za objektivně odůvodněné. Popisuje také dvojí test
nestrannosti soudce, z něhož judikatura ESLP vychází, a zásadu nezávislosti a
nestrannosti soudce. Zdůrazňuje, že důvodem vyloučení je ve smyslu § 30 tr. ř.
možnost pouhé pochybnosti o nestrannosti rozhodování soudce, přičemž zákonným
kritériem vyloučení je to, jak se navenek, tj. z hlediska veřejnosti a z
hlediska stran řízení soudce jeví, nikoli skutečnost, zda soudce je či není
podjatý. K tomu dále odkazuje také na judikaturu Ústavního soudu. Obviněný má
dále za to, že pokud se senát vyjadřuje k otázce zřejmého podezření z trestné
činnosti, a tudíž ve svém důsledku rozdíl mezi otázkami, které musí posuzovat
při rozhodování o vazbě a při rozhodování o věci samé, je jen velmi malý,
zakládá to jednoznačně pochybnost o jeho podjatosti. Na základě výše uvedených
skutečností obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a
rozhodl, že členové senátu 4 To jsou v projednávané trestní věci vyloučeni z
vykonávání úkonů trestního řízení.
Obviněný Ro. V. je toho názoru, že napadené usnesení neobsahuje
náležitosti řádného odůvodnění usnesení podle ustanovení § 134 odst. 2 tr. ř.
Ve své stížnosti především namítá, že z odůvodnění napadeného usnesení není s
ohledem na stručnost právního posouzení věci patrné, z čeho vrchní soud své
závěry co do neexistence pochybností o podjatosti soudců dovozuje, což dle jeho
názoru zakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí a porušení základních ústavně
garantovaných práv obviněného. Soud se v napadeném usnesení dle jeho názoru
nikterak nevypořádal s argumenty obhajoby, přičemž navíc úplně překrucuje
skutkovou stránku věci. Názor vrchního soudu proto obviněný považuje za
zavádějící a chybný a konstatuje, že se tento soud nikterak neřídí pravidly,
která ve svém odůvodnění vzal za svá, když vinu odsouzeného v odůvodnění svých
rozhodnutí o stížnostech proti vazbě naprosto sporně hodnotí. Stěžovatel dále
cituje jednotlivé části odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu, konkrétně
rozhodnutí ze dne 1. 12. 2011, č. j. 4 To 71/2011-11746, rozhodnutí ze dne 18.
4. 2012, č. j. 4 To 26/2012-12443, rozhodnutí ze dne 13. 9. 2012, č. j. 4 To
54/2012-13370, rozhodnutí ze dne 9. 12. 2013, č. j. 4 To 69/2013-15945.
Podrobně také rozebírá ustanovení čl. 6 Úmluvy a zejména ustanovení § 30 odst.
2 tr. ř. a jejich účel. Má za to, že bez ohledu na skutečnost, zda k
rozhodování soudu o vazbě došlo ve fázi řízení přípravného nebo ve fázi řízení
před soudem, zakládá tento úkon důvod pro vyloučení soudce pro pochybnost o
jeho podjatosti naprosto jednoznačně a že tr. ř. ustanovením § 30 odst. 2, věta
druhá, vytváří zjevnou nerovnováhu v právech obviněného, když na jednu stranu
soudcovskou nezávislost a nepodjatost garantuje automatickým vyloučením soudce
rozhodoval-li ve stádiu přípravného řízení, ale na druhou stranu totéž z důvodu
nemožnosti užití analogie legis vylučuje pro případ rozhodování ve stadiu
řízení před soudem, ačkoli charakter tohoto rozhodování a jeho dopad na osobu
obviněného je totožný. Tuto nerovnost by dle stěžovatele měl soud sám na
základě vlastní aktivity kompenzovat prostřednictvím aplikace § 30 odst. 1 tr.
ř. Obviněný dále navrhuje, aby soud podal ústavnímu soudu návrh na zrušení
ustanovení § 30 odst. 2, věta druhá, tr. ř. Rovněž poukázal na judikaturu ESLP,
na dvojí test nestrannosti soudce a na judikaturu Ústavního soudu. Stěžovatel
tedy shledává zřejmé pochybnosti o podjatosti u soudců, kteří rozhodovali o
stížnostech proti usnesení o vazbě, ve kterých se zcela jednoznačně vyjadřují k
otázce existence jeho viny a tuto berou jako nepochybnou, přičemž poukazuje na
velmi nepatrný rozdíl mezi otázkami, které soudci musí posuzovat při
rozhodování o vazbě a rozhodování ve věci samé. Z výše uvedených důvodů
navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že předseda senátu JUDr. Stanislav
Urbanec a soudci JUDr. Renáta Sobalová a Mgr. Petr Raab byli v posuzované
trestní věci vyloučeni.
Z obsahu spisu lze zjistit, že v době rozhodování Nejvyššího soudu bylo již
rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci, jako soudu odvolacího, ze dne 22. 4. 2014,
sp. zn. 4 To 69/2013, rozhodnuto tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), písm.
e), odst. 2 tr. ř. na podkladě odvolání státního zástupce, obviněného Ra. V. a
spoluobviněných T. Š., E. U., D. G. a J. H. se napadený rozsudek částečně
zrušuje, a to ve výroku o trestech ve vztahu k obviněným Ra. a Ro. V. a čtyřem
spoluobviněným. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněných výrocích o vině
vrchní soud nově rozhodl tak, že podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §
43 odst. 1 tr. zákoníku a § 108 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí
svobody obviněnému Ra. V. v trvání 13 let a obviněnému Ro. V. v trvání 10 let a
6 měsíců, pro jehož výkon byli podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku
zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. c) tr.
zákoníku byl obviněnému Ra. V. uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové
hodnoty a obviněnému Ro. V. podle § 66 odst. 1 tr. zákoníku byl uložen trest
propadnutí celého majetku. Současně jim byl podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr.
zákoníku uložen trest zákazu činnosti obviněnému Ra. V. v trvání 10 let a
obviněnému Ro. V. v trvání 9 let. Podle § 256 tr. ř. byli jako nedůvodné
zamítnuty odvolání obviněného Ro. V. a spoluobviněného R. Z. Tím Vrchní soud v
Olomouci trestní stíhání obviněných pravomocně ukončil (§ 12 odst. 10 tr. ř.).
Nejvyšší soud z podnětu podaných stížností přezkoumal podle § 147 odst. 1 tr.
ř. správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k
závěru, že stížnosti nejsou důvodné.
Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen
soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm
služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci
nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným
zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním
řízení nemůže nestranně rozhodovat. Soudce nebo přísedící je dále ve smyslu
odst. 2 citovaného zákonného ustanovení vyloučen z vykonávání úkonů trestního
řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní
orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo
poškozeného. Po podání obžaloby nebo návrhu na schválení dohody o vině a trestu
je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané
věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku nebo prohlídku jiných
prostor a pozemků, vydal příkaz k zadržení nebo příkaz k zatčení nebo
rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba nebo s níž byla
sjednána dohoda o vině a trestu.
Podle § 30 odst. 3 tr. ř. je z rozhodování u soudu vyššího stupně kromě toho
vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího
stupně, a naopak. Z rozhodování o stížnosti u nadřízeného orgánu je vyloučen
státní zástupce, který napadené rozhodnutí učinil anebo dal k němu souhlas nebo
pokyn. Podle § 30 odst. 4 tr. ř. je konečně z řízení o přezkumu příkazu z
odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vyloučen soudce, který se
zúčastnil rozhodování v předchozím řízení. Soudce, který se účastnil
rozhodování v řízení o přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu
telekomunikačního provozu, je v dalším řízení vyloučen z rozhodování.
V souvislosti s důvodem vyloučení orgánů činných v trestním řízení podle § 30
odst. 1 tr. ř. nutno konstatovat, že z dikce zákona i z povahy věci vyplývá, že
projednávanou věcí je třeba rozumět skutek a všechny faktické okolnosti s ním
související, přičemž poměr vyloučené osoby k věci či osobám, jichž se úkon
přímo dotýká, musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být
dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové
osoby přistupovat k věci a k úkonům v ní činěných objektivně. (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. 6 Tdo 313/2012, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001).
V souladu s ustálenou judikaturou může poměr k projednávané věci spočívat např.
v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení sám nebo osoba jemu blízká
byly projednávanou trestnou činností poškozeny, případně byly jinak této
činnosti účastny (např. jako svědci, tlumočníci), orgán činný v trestním řízní
se vyjádřil v tisku před rozhodnutím o odvolání ohledně správnosti rozsudku
soudu prvního stupně, nebo vzniká pochybnost, že orgány činné v trestním řízení
mají z jiných důvodů zájem na výsledku trestního řízení. Za poměr k
projednávané věci podle § 30 odst. 1 tr. ř. ovšem nelze považovat poměr
abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru, resp. hodnocení důkazů, a
z něj vycházejícím přístupu k projednávané věci, protože v takových případech
se nejedná o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor týkající se
právního posouzení skutku, resp. hodnocení důkazů (srov. přiměř. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. 6 Tdo 313/2012, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001, či rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001).
Dle teorie trestního práva platí, že za poměr k osobám je ve smyslu § 30 tr. ř.
považován poměr příbuzenský, švagrovský, poměr druha a družky, popř. vztah úzce
osobně přátelský či naopak osobně nepřátelský (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní
řád. Komentář. 7. vydání. C. H. Beck, 2013, s. 376). Pro poměr k osobám, jichž
se úkon přímo dotýká (ale také pro poměr k jejich obhájcům, zákonným zástupcům
a zmocněncům nebo jinému orgánu činnému v trestním řízení), tedy bude vyloučen
soudce nebo přísedící, který je k uvedeným osobám zejména v poměru
příbuzenském, popř. ve vztahu úzce přátelském, anebo naopak nepřátelském.
S ohledem na rozvedená teoretická východiska Nejvyšší soud konstatuje, že
obviněnými namítané skutečnosti nejsou způsobilé vytvořit základ pro
konstatování, že by v posuzované věci byla naplněna některá z okolností
uvedených v § 30 tr. ř., která by odůvodnila závěr o podjatosti členů senátu 4
To Vrchního soudu v Olomouci. Předně je třeba naprosto vyloučit možnost
uplatnění důvodu vyloučení podle § 30 odst. 3, 4 tr. ř., neboť v projednávané
věci se nejedná ani o situaci, kdy by u soudu vyššího stupně rozhodoval soudce
nebo přísedící, který se účastnil rozhodování u soudu nižšího stupně nebo
naopak, ani o přezkum příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu.
K důvodu vyloučení soudců z vykonávání úkonů trestního řízení podle ustanovení
§ 30 odst. 2 tr. ř. nutno konstatovat, že kromě situace, kdy byl soudce v
projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský
zástupce, obhájce nebo zmocněnec, vztahuje se možnost vyloučení na soudce,
který rozhodoval v přípravném řízení v následujících případech: nařídil domovní
prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků, vydal příkaz k zadržení nebo
příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla posléze podána
obžaloba, v takovém případě je vyloučen z vykonávání úkonů tohoto trestního
řízení po podání obžaloby nebo návrhu na schválení dohody o vině a trestu. Z
textu této části ustanovení je zřejmé, že jde o výčet taxativní, který je svou
povahou definitivní a nelze jej žádným způsobem rozšiřovat. Z toho důvodu je
použití analogie v tomto případě vyloučeno. Nevyžaduje se zde přitom na rozdíl
od § 30 odst. 1 tr. ř. skutečná existence pochybností o nestrannosti soudce,
neboť možnost jejich existence se zde pro vymezené případy presumuje. Vydání
rozhodnutí o vazbě obviněných mimo přípravné řízení, tedy až v řízení před
soudem, však v tomto taxativním výčtu uvedeno není, nelze proto s ohledem na
výše uvedený zákaz analogie v projednávané věci shledat ani důvod vyloučení
podle § 30 odst. 2 tr. ř. K tomu lze zdůraznit, že rozhodnutí o vyloučení
soudce z důvodů uvedených v § 30 tr. ř. představuje výjimku z ústavní zásady,
podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1
Listiny). Proto s ohledem na tento ústavní rámec lze rozhodnout o výjimce z
uvedené ústavní zásady toliko na podkladě výslovného zmocnění obsaženého v
zákoně, a nikoli analogickým postupem např. podle obdobného použití ustanovení
§ 30 odst. 2 věty druhé tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3.
2001, sp. zn. 5 Tvo 34/2001). Skutečnost, že soudce rozhodoval o vazbě
obviněného po podání obžaloby, tedy není důvodem pro vyloučení tohoto soudce z
vykonávání úkonů daného trestního řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 8. 9. 2010, sp. zn. 6 Tdo 880/2010).
V úvahu tedy dále přichází již pouze důvody vyloučení soudce podle § 30 odst.
1 tr. ř., jehož podmínky jsou podrobněji rozebrány výše. Nutno uvést, že
existenci výše charakterizovaného osobního vztahu členů senátu 4 To k obviněným
nebo k jejich obhájcům v předmětné trestní věci nic nenasvědčuje, tento důvod
ostatně nebyl obviněnými ani namítán. Obvinění však ve své stížnosti neuvedli
ani žádné konkrétní skutečnosti, ze kterých by bylo možno dovodit, že by u
soudců ve věci rozhodujících byl dán takový poměr k projednávané věci, který má
na mysli ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. Na základě podaných stížností tak nelze
dospět k závěru, že byl senát pod předsednictvím JUDr. Stanislava Urbance,
který rozhodoval o odvoláních obviněných vyloučen z vykonávání úkonů trestního
řízení. Stěžejní argument obviněných, že tento senát rozhodoval rovněž o jejich
stížnostech proti usnesení o vazbě, nezakládá žádný z důvodů vymezených v
ustanovení § 30 tr. ř. neboť podjatost soudců ve věci rozhodujících nelze
vyvozovat pouze ze skutečnosti, že tito soudci rozhodovali rovněž o stížnostech
proti usnesení o vazbě obviněných. Tato skutečnost sama o sobě není způsobilá
založit důvod vyloučení soudce uvedený v § 30 odst. 1 tr. ř. ani žádný jiný
důvod uvedený v ustanovení § 30 tr. ř. Nejvyšší soud se neztotožňuje s názorem
obou obviněných, že pochybnost o podjatosti je u soudce, který rozhodoval o
stížnostech proti usnesením o vazbě oprávněně odvoditelná jen na základě toho,
že v rozhodování ve věci samé soudce hodnotí stejné důkazy, neboť takto
charakterizovaný poměr k projednávané věci je zcela abstraktního charakteru a
naprosto postrádá jeho konkrétní podobu a osobní charakter, který je pro
konstatování pochybností o nepodjatosti soudce podle § 30 odst. 1 tr. ř.
nezbytný. Obvinění ve svých stížnostech neuvádí žádné konkrétní skutečnosti,
které by nasvědčovaly existenci jakéhokoli poměru soudců k projednávanému
skutku nebo k faktickým okolnostem s ním souvisejícím, když veškerá jejich
argumentace směřuje pouze k právnímu hodnocení důkazů a posouzení existence
důvodného podezření ze spáchání trestné činnosti při rozhodování o vazbě
obviněných. Existenci takového poměru soudců k projednávané věci, který by
zakládal pochybnosti, že ve věci nemůže nestranně rozhodovat, tedy dle
Nejvyššího soudu v projednávané věci nic nenasvědčuje.
Jak již bylo výše uvedeno, za poměr k projednávané věci podle § 30 odst. 1 tr.
ř. nelze považovat takovýto poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním
názoru, resp. hodnocení důkazů, a z něj vycházejícím přístupu k projednávané
věci, případně z odůvodnění předchozích rozhodnutí, se kterými obviněný není
spokojen. Nejvyšší soud rovněž neshledal ani rozpor napadených rozhodnutí s
obviněnými citovanými rozhodnutími ESLP a Ústavního soudu, když neshledal žádné
pochybnosti o nepodjatosti členů senátu 4 To a obavy obviněného nepokládá za
objektivně odůvodněné.
Námitky obou dovolatelů jsou tedy zaměřeny spíše proti právní úpravě trestního
řádu, než proti napadenému soudnímu rozhodnutí a jemu předcházejícímu řízení,
což dokládá také skutečnost, že obviněný Ro. V. ve své stížnosti vyjádřil
pochybnosti o souladu ustanovení § 30 odst. 2, věta druhá, tr. ř. s ústavním
pořádkem České republiky, konkrétně pak s čl. 36 Listiny základních práv a
svobod a čl. 6 Úmluvy a navrhl Nejvyššímu soudu, aby dle ustanovení § 64 odst.
3 zákona o ústavním soudu podal ústavnímu soudu návrh na zrušení tohoto
ustanovení. K tomu Nejvyšší soud jen ve stručnosti uvádí, že se s názorem
obviněného o rozporu daného ustanovení s Ústavním pořádkem České republiky
neztotožňuje a nemá tedy důvod k obviněným navrhovanému postupu.
K té části stížností obou obviněných, ve které citují jednotlivé pasáže z
rozhodnutí vrchního soudu o jejich vazbě, ze kterých oba obvinění vyvozují
závěr, že se tento soud zcela jednoznačně vyjadřuje k otázce viny obviněných, s
vinou obviněných přímo počítá a bere ji jako nepochybnou, Nejvyšší soud
poukazuje na rozpory v požadavcích obviněných, kdy tito na jednu stranu svými
námitkami zpochybňujícími jednotlivé důkazy i postup, skutková zjištění a
právní závěry krajského soudu a svými odkazy na podané odvolání v rozsahu
přesahujícím přezkum důvodnosti dalšího trvání vazby opakovaně vrchní soud
vybízeli k tomu, aby se těmito námitkami obou obviněných zabýval, a následně
vrchnímu soudu vytýkají, že se těmito skutečnostmi nezabýval, a na straně druhé
mu vytýkají, že se v odůvodnění svých rozhodnutí vyjadřuje k otázce jejich
viny. Ani jedné z těchto námitek přitom nelze přisvědčit a vyvozovat z nich
jakákoli pochybení vrchního soudu, neboť postupoval zcela správně a v souladu
se zákonem, když ve svých rozhodnutích v souladu s požadavky ustanovení § 67
odst. 2 tr. ř. kromě zjišťování existence vazebních důvodů posuzoval, zda dosud
zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno
trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé
důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný a zda s ohledem na
osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze
v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením. Zcela správně se
přitom vrchní soud odmítl zabývat námitkami obviněných, přesahujícími rozsah
jeho přezkumu, a vyjadřovat se k nim, neboť v opačném případě by předjímal
závěry odvolacího soudu a v rozporu se zákonem by tak suploval jeho přezkumnou
činnost (k tomu blíže srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2014,
sp. zn. 11 Tvo 2/2014).
Pro úplnost je nutno uvést, že z citovaných pasáží rozhodnutí Vrchního soudu v
Olomouci, uvedených ve stížnostech obou obviněných, nadto vytržených z kontextu
celého rozhodnutí, nikterak nevyplývá závěr, že by vrchní soud hodnotil otázku
viny obviněných a existenci jejich viny presumoval nebo ji dokonce bral jako
nepochybnou. Veškeré své závěry zmíněný vrchní soud uvádí v rovině
pravděpodobnostní, o čemž svědčí zejména výrazy, že zmíněné jednání „mělo
být“ (tedy nikoli bylo) pácháno sofistikovaným a promyšleným způsobem (str. 6
rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 4. 2012, č. j. 4 To
26/2012-12443), že je to dáno právě oním velmi specifickým, promyšleným a
vysoce organizovaným způsobem, kterým se oba obžalovaní „měli dopouštět“ (tedy
nikoli dopouštěli) a extrémně vysoké škody, kterou „měli svým jednáním
způsobit“ (nikoli způsobili), (str. 6/7 rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 18. 4. 2012, č. j. 4 To 26/2012-12443). I v dalších citovaných rozhodnutích
užívá obratů jako „způsob, kterým se měl obžalovaný, ve spolupachatelství s
dalšími osobami, vytýkané trestné činnosti dopouštět“, „charakter trestné
činnosti, pro kterou jsou oba obžalovaní i nadále stíháni“ a další. Z takto
koncipovaných vět nelze žádným jejich logickým výkladem dospět k závěru, že by
se jednalo o kategorické konstatování viny obviněných, když je z nich zcela
zřejmá rovina pravděpodobnostní, kdy vrchní soud ve snaze posoudit důvodnost
trestního stíhání v souladu s § 67 odst. 2 tr. ř. pouze hodnotí naplnění
kritérií v tomto ustanovení uvedených, aniž by dále nad rámec svého přezkumu
hodnotil dosavadní skutková zjištění, právní kvalifikaci činu, přípustnost
jednotlivých důkazů a další obdobné skutečnosti.
V souvislosti s námitkou obou obviněných, že napadené usnesení neobsahuje
náležitosti řádného odůvodnění usnesení podle ustanovení § 134 odst. 2 tr. ř.,
když vrchní soud neuvádí skutečnosti, které byly vzaty za prokázané, důkazy, o
něž se skutková zjištění opírají a úvahy, jimiž se rozhodující orgán řídil při
hodnocení provedených důkazů, zejména právní úvahy, na jejichž podkladě
prokázané skutečnosti posuzoval, je třeba konstatovat, že ačkoliv odůvodnění
napadeného usnesení nelze z hlediska výše uvedených požadavků shledat za
precizní, nemění to nic na věcné správnosti napadeného usnesení, s jehož závěry
se Nejvyšší soud ztotožňuje. Vrchní soud alespoň v obecné rovině svůj závěr
odůvodnil, přičemž z tohoto odůvodnění je zřejmé, podle jakých ustanovení
zákona své rozhodnutí posuzoval a jaké právní úvahy ho k tomuto rozhodnutí
vedly, když uvádí, že námitky obviněných zjevně směřují do možnosti ovlivnění
náhledu členů senátu 4 To Vrchního soudu v Olomouci na věc s ohledem na
skutečnost, že opakovaně rozhodovali o dalším ponechání obou obviněných ve
vazbě a dále odůvodnil, proč jejich námitku nelze podřadit pod důvod vyloučení
uvedený v § 30 odst. 2 tr. ř., k němuž námitky obou obviněných dle závěrů
vrchního soudu směřovaly. Přitom se zabýval též námitkou obviněných ohledně
vyjadřování se k otázce viny v rozhodnutích o vazbě obviněných, čímž je
nenechal nevypořádanými. Nejvyšší soud proto neshledal v odůvodnění napadeného
rozhodnutí taková pochybení, která by v posuzovaném případě svědčila o
nepřezkoumatelnosti tohoto rozhodnutí nebo dokonce o libovůli soudního
rozhodování, a zakládala tak rozpor s principem práva na spravedlivý proces.
Z výše uvedených důvodů se stížnosti obviněných Ra. V. a Ro. V. nemohly setkat
s úspěchem a nezbylo, než tyto stížnosti jako nedůvodné zamítnout.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. června 2014
Předseda senátu:
JUDr.
Antonín Draštík