11 Tvo 15/2024-10149
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. 7. 2024 stížnost obviněného P. H., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 5. 2024, č. j. 1 To 45/2024-10071, a rozhodl t a k t o :
Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného P. H. zamítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 28. 11. 2023, č. j. 69 T 3/2019-9489, bylo rozhodnuto v trestní věci obviněného P. H. (dále též jen „obviněný“ či „stěžovatel“) a dalších dvanácti spoluobviněných, přičemž obviněný P. H. byl tímto rozsudkem soudu prvního stupně pod bodem I. uznán vinným jednak zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, který měl spáchat ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku, a jednak zvlášť závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku.
2. Proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 28. 11. 2023, č. j. 69 T 3/2019-9489, podal odvolání jak stěžovatel, tak státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky v Brně a rovněž část spoluobviněných. Věc byla v souladu s rozvrhem práce Vrchního soudu v Olomouci pro období kalendářního roku 2024 přidělena do senátu 1 To ve složení JUDr. Libor Losa, Mgr. Tomáš Kurfiřt a Mgr. Petr Jirsa a vedena pod sp. zn. 1 To 16/2024.
3. Následně Vrchní soud v Olomouci rozhodl usnesením ze dne 13. 5. 2024, č. j. 1 To 16/2024-9877, o vyloučení trestní věci obviněného P. H. a části spoluobviněných podle § 23 odst. 1 tr. ř. ze společné trestní věci s tím, že tato trestní věc bude nadále vedena pod sp. zn. 1 To 45/2024. Téhož dne v odpoledních hodinách pak bylo vrchnímu soudu doručeno doplnění odvolání obviněného P. H. obsahující mimo jiné námitku podjatosti senátu soudu prvního stupně i odvolacího soudu. K výzvě odvolacího soudu pak obviněný upřesnil, že námitka podjatosti směřující vůči senátu odvolacího soudu je mířena toliko proti předsedovi senátu JUDr. Liboru Losovi a soudci Mgr. Tomáši Kurfiřtovi, kteří již v předchozí době v téže věci v senátě 1 To rozhodovali.
4. Již na tomto místě považuje Nejvyšší soud s ohledem na charakter námitek obviněného zdůraznit, že jak vyplývá z předloženého spisového materiálu, výše uvedený prvostupňový rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 28. 11. 2023, č. j. 69 T 3/2019-9489, představuje ve vztahu k obviněnému P. H. již druhé meritorní rozhodnutí tohoto krajského soudu v dané věci. Původním odsuzujícím rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 8. 10. 2020, č. j. 69 T 3/2019-5145, totiž bylo rozhodnuto v trestní věci obviněného a dalších celkem dvaadvaceti spoluobviněných osob tak, že obviněný P. H. a spoluobviněný J. K. byli ve vztahu k jednání popsanému pod bodem I. uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, který měli spáchat ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku, a dále zvlášť závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku.
5. Citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 8. 10. 2020, č. j. 69 T 3/2019-5145, byl ovšem z podnětu odvolání obviněného, části spoluobviněných a státního zástupce usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 8. 2022, č. j. 1 To 40/2022-7368, částečně zrušen, a to mimo jiné ve vztahu k osobě obviněného P. H. ve výrocích o vině, trestu a ve výroku o náhradě majetkové škody. Podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla následně daná věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Vrchní soud v Olomouci přitom přistoupil k výše uvedenému částečnému zrušení citovaného (v pořadí prvního) rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně poté, co rozhodl svým usnesením ze dne 17. 5. 2022, č. j. 1 To 7/2021-6982, podle § 23 tr. ř. o vyloučení trestní věci části spoluobviněných a obviněného P. H. k samostatnému projednání ze společného řízení s tím, že tato bude nadále vedena pod sp. zn. 1 To 40/2022.
6. Naopak trestní věc části spoluobviněných osob, včetně spoluobviněného J. K., jež nebyla odvolacím soudem vyloučena k samostatnému projednání, byla pravomocně skončena rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 6. 2022, č. j. 1 To 7/2021-7270, přičemž na rozhodování této trestní věci se účastnili též členové odvolacího senátu 1 To Vrchního soudu v Olomouci, konkrétně soudci JUDr. Libor Losa, jako předseda senátu, a Mgr. Tomáš Kurfiřt (poznámka Nejvyššího soudu: stěžovatel v odůvodnění své stížnosti stran tohoto rozsudku opakovaně mylně uvádí datum 16. 6. 2022, kdy však bylo konáno veřejné zasedání u odvolacího soudu, aniž by však k tomuto datu bylo o podaných odvoláních věcně rozhodováno, neboť k tomu vrchní soud přistoupil – kterak plyne z obsahu příslušného spisového materiálu - až v rámci veřejného zasedání konaného dne 20. 6. 2022). V této trestní věci, vedené pod sp. zn. 1 To 7/2021, přitom Vrchní soud v Olomouci rozhodoval výhradně z podnětu odvolání podaných jednak státním zástupcem a jednak částí spoluobviněných včetně spoluobviněného J. K., kteří svými řádnými opravnými prostředky napadli rozhodnutí soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu, eventuálně ve výroku o náhradě škody. V případě spoluobviněného J. K. pak vrchní soud jako soud odvolací citovaným rozsudkem ze dne 20. 6. 2022 nově rozhodl o uložení trestu, a to při nezměněném výroku o vině z rozhodnutí krajského soudu jako soudu prvního stupně.
7. Vrchní soud v Olomouci o námitce podjatosti vůči členům senátu 1 To vznesené obviněným P. H. rozhodl usnesením ze dne 28. 5. 2024, č. j. 1 To 45/2024-10071, tak, že podle § 31 odst. 1 tr. ř. nejsou z důvodu § 30 odst. 1 tr. ř. členové senátu 1 To Vrchního soudu v Olomouci, předseda senátu JUDr. Libor Losa a soudce Mgr. Tomáš Kurfiřt, z důvodů uvedených v § 30 odst. 1 tr. ř. vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci vedené pod sp. zn. 1 To 45/2024. V odůvodnění tohoto usnesení vrchní soud konstatoval, že v trestní věci, kterážto byla pravomocně skončena rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 6. 2022, č. j. 1 To 7/2021-7270, senát 1 To nikterak nerozhodoval o vině spoluobviněného J. K., a tedy nepřezkoumával skutek uvedený pod bodem I. (jímž byl v té době nepravomocně uznán vinným mimo jiné i stěžovatel P. H.), jelikož odvolací soud rozhodoval výhradně z podnětu spoluobviněným J. K. podaného opravného prostředku směřujícího toliko do výroku o uloženém trestu. Ve vztahu k rozhodování odvolacího soudu o odvolání zbývajících spoluobviněných pak Vrchní soud konstatoval, že skutky, pro něž byli tito uznáni vinnými, se obviněného P. H. nikterak nedotýkají.
8. Proti tomuto usnesení vrchního soudu podal obviněný P. H. dne 30. 5. 2024 stížnost prostřednictvím svého obhájce Mgr. Ing. Štěpána Vítka, advokáta, kterou následně odůvodnil podáním ze dne 7. 6. 2024.
9. Obviněný P. H. v úvodu odůvodnění své stížnosti předně zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení a odkázal na výše uvedený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 6. 2022, č. j. 1 To 7/2021-7270, jímž byl ukládán trest spoluobviněnému J. K. Podle mínění stěžovatele je totiž v jím odkazovaném rozhodnutí vrchního soudu předjímána jeho vina, jelikož skutek popsaný pod bodem I., jímž byl soudem prvního stupně uznán vinným spoluobviněný J. K., se vztahuje i na jeho osobu a je v něm v rámci skutkové věty jasně vymezena i jeho role v rámci tohoto jednání.
Obviněný P. H. v této souvislosti zdůrazňuje, že výrok o trestu je výrokem odvislým právě od výroku o vině. Ačkoli tedy spoluobviněný J. K. v rámci svých dispozičních oprávnění podal odvolání pouze do výroku o trestu, čímž vymezil rozsah přezkumné činnosti odvolacího soudu, pak odvolací soud při svém rozhodování nutně vycházel i z výroku o vině obsaženého v rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 8. 10. 2020, č. j. 69 T 3/2019-5145, a tedy i ze skutkové věty, jež je jeho nedílnou součástí.
To přitom podle stěžovatele platí i ve vztahu k dalším spoluobviněným, jenž byli odsouzeni v rámci rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 6. 2022, č. j. 1 To 7/2021-7270, a kteří prohlásili vinu ve smyslu § 206c tr. ř, neboť jejich trestná činnost má spolu alespoň v širších souvislostech souviset, přičemž Vrchní soud v Olomouci jejich prohlášení viny přijal. Tyto skutečnosti podle obviněného zakládají oprávněné pochybností o nestrannosti rozhodujícího senátu odvolacího soudu, resp. jeho členů, jenž se na výše odkazovaném rozhodování ve věci spoluobviněného J.
K. osobně podíleli. V této souvislosti obviněný odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2023, sp. zn. 5 Tdo 459/2023, uveřejněné pod č. 10/2024 Sb. rozh. tr., jakož i na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Meng proti Německu, č. 1128/17, ze dne 16. 2. 2021.
10. Obviněný svoji stížnost dále doplnil rovněž o argumentaci, jíž označil za své „osobní úvahy“, přičemž v této napadl postup, kterým krajský soud postoupil spisový materiál odvolacímu soudu předtím, než se vypořádal s námitkou podjatosti členů senátu 69 T ve smyslu § 30 a násl tr. ř. Zároveň obviněný ve své stížnosti brojí proti závěrům Vrchního soudu v Olomouci, jimiž se tento soud ve svém usnesení ze dne 4. 8. 2022, č. j. 1 To 40/2022-7368, neztotožnil s odvolací námitkou obviněného, podle které odposlechy, jež tvoří významný důkazní prostředek v projednávané věci, představovaly nepřípustné důkazy, jelikož podle slovenské právní úpravy měly být již v roce 2013 zlikvidovány. Tato skutečnost podle obviněného rovněž svědčí o předpojatosti odvolacího soudu, jelikož se tento v citovaném usnesení již v rámci přechozího řízení dopustil porušení zásady in dubio pro reo a porušil tak právo obviněného na spravedlivý proces. Případná předpojatost soudu může být podle stěžovatele dovozena nejen z výslovných vyjádření učiněných na jeho adresu, nýbrž i ze způsobu, jakým jsou napadená rozhodnutí odůvodněna, k čemuž odkazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Lavents proti Litvě ze dne 28. 11. 2002 č. 58442/00.
11. Závěrem obviněný P. H. z výše uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadené usnesení zrušil a sám rozhodl tak, že členové senátu 1 To Vrchního soudu v Olomouci, a to předseda senátu JUDr. Libor Losa a soudce Mgr. Tomáš Kurfiřt, jsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obviněného vedené u Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. 1 To 45/2024.
12. Nejvyšší soud jako přezkumný orgán nejprve posoudil, zda zákon podání stížnosti v tomto případě připouští, zda byla podána řádně, včas a oprávněnou osobou, načež zjistil, že zákonné podmínky pro přezkoumání napadeného usnesení odvolacího soudu jsou v tomto směru splněny. Následně proto v souladu s revizním principem aktivně prověřil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci podle § 147 odst. 1 tr. ř., tedy přezkoumal jeho správnost, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo.
13. V obecné rovině je třeba připomenout, že podle § 30 odst. 1 až odst. 3 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící (státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná), u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Soudce nebo přísedící je dále vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Po podání obžaloby nebo návrhu na schválení dohody o vině a trestu je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků, vydal příkaz k zadržení nebo příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba nebo s níž byla sjednána dohoda o vině a trestu. Z rozhodování u soudu vyššího stupně je kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak.
14. Z výše uvedeného (nikoli kompletního) výčtu vyplývá, že pochybnosti o nestrannosti soudce musí vyplývat z faktických a zřejmých okolností, které svědčí o jeho neobjektivním přístupu. Za podjatost soudce pro poměr k věci proto nemůže být považována každá skutečnost dovozovaná toliko ze subjektivních názorů obviněného či jiných ničím nepodložených předpokladů a domněnek. Pochybnosti zakládající vyloučení soudce a dalších orgánů činných v trestním řízení přitom musí být založeny na reálně existujících objektivních skutečnostech, které je vyvolávají. Jinak řečeno, pochybnosti o nestrannosti soudce musí vyplývat z faktických okolností odůvodňujících riziko jeho možného neobjektivního přístupu k věci nebo k osobám v ní vystupujícím. Pouhý subjektivní pocit soudce nebo stran, že soudce je pro podjatost vyloučen z projednávání určité trestní věci, není postačující pro posouzení otázky, zda je schopen nestranně vykonávat úkony trestního řízení či nikoli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1495/2015). Současně platí, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoliv na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti.
15. Jedná-li se o požadavek nestrannosti soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že je jím rozuměna nezávislost či nepodjatost rozhodujícího tělesa ve vztahu ke konkrétním účastníkům či k předmětu řízení. Podstatným je přitom fakt, že nejde toliko o subjektivní přesvědčení soudce či účastníků řízení o podjatosti či nepodjatosti, ale též o objektivní zdání nestrannosti, tj. to, jak by se rozhodování jevilo vnějšímu pozorovateli. Tento subjektivní i objektivní aspekt přitom vyzdvihla judikatura Evropského soudu pro lidská práva, která pravidelně používá obě tato hlediska (srov. věci Saraiva de Carvalho proti Portugalsku, č. 15651/89, rozsudek ze dne 22.
4. 1994, a Gautrin a další proti Francii, č. 21257/93, 21258/93, 21259/93 a 21260/93, rozsudek ze dne 20. 5. 1998), přičemž se k tomuto pojetí přiklonil rovněž Ústavní soud. Důvody, které k rozšíření nestrannosti až na úroveň oné objektivní roviny vedou, osvětlil Ústavní soud například v nálezu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04, uveřejněném pod č. 121 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, v němž výslovně uvedl: „Nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám.
Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní.“ Vedle toho může nestrannost nabývat dvou poloh, a to funkcionální a personální. Zatímco v případě první roviny jde o to, zda je porušením nestrannosti, pokud stejná osoba rozhoduje na různých stupních soudní soustavy, případně se podílí na rozhodování v různých funkcích, druhá rovina se týká osobních vztahů soudce s účastníky řízení či vztahu k předmětu řízení (Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I.
a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012, s. 739-740).
16. S ohledem na zvolenou stížnostní argumentaci obviněného P. H. je podle Nejvyššího soudu nutné poukázat též na obecné zásady týkající se nestrannosti v kontextu podílení se soudce na předchozích rozhodnutích ve stejné (trestní) věci, které shrnul Evropský soud pro lidská práva ve věci Meng proti Německu, č. 1128/17, rozsudek ze dne 16. 2. 2021, zejména v bodech 46. až
48. V této věci dospěl daný soud mimo jiné k závěru, že „samotná skutečnost, že soudce již v minulosti rozhodl o totožném trestném činu, nemůže sama o sobě odůvodňovat obavy o jeho nestrannost. Stejně tak pouhá skutečnost, že soudce již rozhodoval o obdobných, avšak nesouvisejících trestních obviněních nebo že již soudil spoluobviněného v samostatném trestním řízení, sama o sobě nepostačuje k tomu, aby vyvolala pochybnosti o nestrannosti tohoto soudce v pozdější věci“. Otázka nestrannosti soudce však podle Evropského soudu pro lidská práva vyvstává tehdy, „pokud již dřívější rozhodnutí obsahuje podrobné posouzení role osoby, jež byla následně souzena za trestný čin spáchaný vícero osobami, a to zejména tehdy, pokud dřívější rozhodnutí obsahuje konkrétní kategorizaci účasti stěžovatele nebo je z něj zřejmé, že později souzená osoba naplnila všechny podmínky nezbytné pro spáchání trestného činu.
V závislosti od okolností konkrétního případu mohou být takové skutečnosti považovány za předjímání otázky viny osoby souzené v pozdějším řízení, a mohou tak vést k objektivně odůvodněným pochybnostem, že vnitrostátní soud má již na počátku soudního řízení s později souzenou osobou předpojatý názor ohledně skutkových okolností týkajících se této osoby.“ Tyto závěry přitom Evropský soud pro lidská práva nejen potvrdil, ale i dále rozvedl ve své pozdější věci Mucha proti Slovensku, č. 63703/19, rozsudek ze dne 25.
11. 2021 (srov. zejména body 49. až 64.). Ve vztahu k nyní projednávané trestní věci lze též přiměřeně poukázat na rozhodovací praxi Soudního dvora Evropské unie, zejména pak na jeho rozsudek ze dne 18. 3. 2021, C-440/19, Pometon proti Komisi.
17. Ustálená rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva a Soudního dvora Evropské unie tedy pro případy, v nichž se týž soudce (mimo jiné) podílí jak na předchozích rozhodnutích o vině skupiny spoluobžalovaných, tak na pozdějším rozhodnutí o vině dalších spoluobžalovaných, vyžaduje, aby soud předcházel vzniku objektivně oprávněných pochybností o nestrannosti rozhodujícího senátu, resp. soudce. Dosáhnout toho lze (kromě dalšího) pečlivým odlišením osoby obžalovaného, o jehož vině není rozhodováno, a jeho konkrétní účasti na společné trestné činnosti, tak, aby bylo zřejmé, že jeho vina není aktuálně posuzována (srov. zejména Mucha proti Slovensku, bod 58.). Takovému přístupu ostatně odpovídá i znění článku 4 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/343 ze dne 9. 3. 2016, kterou se posilují některé aspekty presumpce neviny a právo být přítomen při trestním řízení před soudem (dále jen „směrnice“). Podle citovaného článku směrnice platí, že „členské státy přijmou opatření nezbytná k zajištění toho, aby do doby, než byla podezřelé nebo obviněné osobě prokázána vina zákonným způsobem, nebyla tato osoba ve veřejných prohlášeních orgánů veřejné moci a soudních rozhodnutí jiných než o vině označována za vinnou“.
18. V nyní posuzované věci přitom stěžovatel svoji námitku spočívající v tvrzení, že ve vztahu k jeho osobě je na úrovni soudu druhého stupně nutno považovat členy senátu 1 To Vrchního soudu v Olomouci, konkrétně předsedu senátu JUDr. Libora Losu a soudce Mgr. Tomáše Kurfiřta, za podjaté a tedy z důvodů uvedených v § 30 odst. 1 tr. ř. vyloučené z vykonávání úkonů trestního řízení v jeho trestní věci, opírá zejména o rozsudek, jímž bylo Vrchním soudem v Olomouci jako soudem druhého stupně již dne 20. 6. 2022, č. j. 1 To 7/2021-7270, pravomocně rozhodnuto o trestu ve věci spoluobviněného J. K., a to při nezměněném výroku o vině, jenž se vztahoval k jednání vymezenému pod bodem I. tzv. skutkové věty, v jehož rámci bylo popsáno mimo jiné i jednání stěžovatele, zatímco vůči stěžovateli bylo i nadále vedeno trestní stíhání, které dosud nebylo pravomocně skončeno. Zároveň bylo odvolacím soudem za identických podmínek rozhodnuto rovněž o trestu ve vztahu k další části spoluobviněných osob, jejichž trestná činnost měla „v širších souvislostech“ souviset s jednáním, pro nějž byla podána obžaloba na osobu stěžovatele. Nad rámec uvedeného pak obviněný H. ve své stížnosti brojí proti procesnímu postupu soudu prvního stupně a na základě skutečnosti, že se odvolací soud v rámci předchozího meritorního přezkumu neztotožnil s jeho odvolacími námitkami, vznáší tvrzení o porušení svého práva na spravedlivý proces.
19. Jestliže obviněný P. H. vyjadřuje svoje obavy o způsobilost odvolacího soudu rozhodnout v jeho trestní věci vedené pod sp. zn. 5 To 53/2023 nestranně, resp. obává se předpojatosti členů senátu 1 To tohoto soudu, konkrétně předsedy senátu JUDr. Libora Losy a soudce Mgr. Tomáše Kurfiřta, a to v důsledku skutečnosti, že tito soudci již ve svém předchozím rozsudku ze dne 20. 6. 2022, č. j. 1 To 7/2021-7270, fakticky tím, že rozhodovali „při nezměněném výroku o vině“ (ve vztahu k jednání popsanému pod bodem I.) spoluobviněného J. K., vyjádřili svůj souhlas se skutkovými zjištěními, jimiž mohl být stěžovatel identifikován jako spolupachatel předmětné trestné činnosti (popsané pod bodem I.), pak se s takovouto argumentací nelze podle Nejvyššího soudu nikterak ztotožnit.
20. Z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 6. 2022, č. j. 1 To 7/2021-7270, je totiž zřejmé, že tento soud v trestní věci části spoluobviněných osob, včetně spoluobviněného J. K., přezkoumával rozhodnutí soudu prvního stupně (jímž bylo rozhodnuto mimo jiné o vině obviněného H. a spoluobviněného K. jednáním popsaným pod bodem I. v rámci jednoho společného výroku) výhradně z podnětu odvolání podaných státním zástupcem a částí spoluobviněných osob včetně spoluobviněného J. K., kteří své opravné prostředky nikterak nesměřovali do výroku o vině, nýbrž výslovně toliko do výkonu o trestu. Vrchní soud v Olomouci přitom ve svém rozsudku ze dne 20. 6. 2022, který se vztahoval k osobě spoluobviněného J. K. a části dalších spoluobviněných, pečlivě dbal rozsahu svých oprávnění k přezkumné činnosti vymezeného na podkladě podaných řádných opravných prostředků a neprováděl tedy věcný přezkum výroku o vině, tzn. že ve své výrokové části ani nikterak nepředjímal skutkové závěry stran zapojení obviněného P. H. do trestné činnosti spoluobviněného J. K. či kteréhokoli ze spoluobviněných. Stěžovatel přitom svoji námitku vyloučení dvou členů odvolacího senátu staví výlučně na skutečnosti, že ve výrokové části citovaného rozsudku Vrchní soud v Olomouci konstatoval, že nově rozhodoval o trestech „při nezměněném výroku o vině“. Uvedenou ustálenou formulací užívanou v běžné rozhodovací praxi nejen odvolacími soudy, ale i soudem dovolacím, je ovšem vyjádřena prostá deklarace absence jakýchkoli změn v napadeném rozhodnutí ze strany soudu realizujícího (na podkladě řádného či mimořádného opravného prostředku) zákonný přezkum, když tento soud musí vždy dbát rozsahu jeho oprávnění k přezkumné činnosti, jenž plyne přímo z příslušných ustanovení trestního řádu (viz § 254, § 265i odst. 3, 4 a 5, event. § 267 odst. 3, 4 a 5 či § 284 tr. ř.). V žádném případě tak nelze užití této ustálené formulace samo o sobě (tedy bez dalšího) vyložit jako tacitní vyjádření závěru odvolacího či dovolacího soudu stran bezvadnosti a správnosti výroku o vině z napadeného rozhodnutí, jímž by jakkoli měla být vyjádřena skutečnost, že se soud rozhodující o řádném či mimořádném prostředku plně ztotožňuje s rozhodnými skutkovými zjištěními a právním hodnocením, o něž se tento (přezkumu nepodrobený) výrok opírá.
21. Ani z písemného odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 6. 2022, č. j. 1 To 7/2021-7270, se přitom nikterak nepodává (a stěžovatel to ani nikterak netvrdí), že by vrchní soud jakkoli, byť jen implicitně či explicitně obiter dictum, v tomto vyjádřil svůj postoj či užil formulační obraty, jež by mohly budit dojem, že v rámci citovaného rozhodnutí vážícího se k osobě spoluobviněného J. K. předčasně zaujal závěry o vině ve vztahu k osobě stěžovatele (o jehož odvolání nebylo tímto rozsudkem věcně rozhodováno), tedy že by se zabýval faktickým přezkumem jednání popsaného pod bodem I., v jehož popisu bylo zahrnuto též jednání obviněného P.
H. (neboť jeho výslovné zahrnutí do popisu skutku, jímž byl uznán vinným spoluobviněný J. K., bylo ve všech ohledech nezbytné pro správné vystižení průběhu skutkového děje a na něj navazující právní kvalifikaci daného skutku, a to právě ve vztahu ke spoluobviněnému J. K.), eventuálně přezkumem jednání zbylých spoluobviněných, kteréžto stěžovatel pouze zcela obecně a bez bližšího odůvodnění označuje za jednání „v širších souvislostech související“ s jeho trestní věcí. Zároveň se z citovaného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci nikterak nepodává, že by tento přistoupil k přezkumu správnosti výroku o vině stran jednání popsaného pod bodem I.
postupem podle § 254 odst. 2 tr. ř., tedy v důsledku skutečnosti, že by některé ze spoluobviněnými vytýkaných vad měly svůj původ ve výroku o vině, tedy v jiném výroku než v tom, proti němuž byla podána odvolání. Za tohoto stavu je tak na místě označit odkaz obviněného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2023, sp. zn. 5 Tdo 459/2023, uveřejněné pod č. 10/2024 Sb. rozh. tr., za zcela nepřípadný. Vrchní soud v Olomouci totiž v rámci svého rozsudku ze dne 20. 6. 2022, č. j. 1 To 7/2021-7270, nikterak nerozhodoval o vině žádného ze spoluobviněných ve vztahu k jednání, v jehož popisu průběhu skutkového děje (tj. ve skutkové větě výroku o vině) by bylo zahrnuto též jednání, z nějž byl obžalován stěžovatel.
Odvolací soud tedy nikterak nepředjímal subjektivní ani objektivní stránky žalované trestné činnosti ve vztahu k osobě stěžovatele, o jehož trestní odpovědnosti v daném řízení vůbec nerozhodoval.
22. Shora popsané skutečnosti tedy podle Nejvyššího soudu nezakládají důvod pro vyloučení soudců JUDr. Libora Losy a Mgr. Tomáše Kurfiřta jakožto členů senátu 1 To odvolacího soudu z vykonávání úkonů trestního řízení, a to pro možný poměr k projednávané trestní věci. Nelze totiž dovodit existenci objektivně odůvodněných pochybností o jejich předpojatosti, neboť díky absenci jakýchkoli závěrů a zjištění o vině stěžovatele v rámci předchozí rozhodovací činnosti Vrchního soudu v Olomouci nemůže být narušena věrohodnost rozhodnutí těchto soudců při projednávání trestní věci obviněného P.
H. v rámci samostatně vedeného odvolacího řízení. Nejvyšší soud tedy v daném případě neshledal žádnou skutečnost, která by byla v zásadě způsobilá zavdat příčinu k ochraně práv stěžovatele, konkrétně presumpce neviny, neboť stran dodržení tohoto jeho práva nelze shledat žádných pochybností, a to ani ve smyslu shora citované judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Soudního dvora Evropské unie. Námitku stěžovatele ohledně jím tvrzené podjatosti dvou členů senátu odvolacího soudu je tedy na místě označit za zcela neopodstatněnou a jako takovou ji odmítnout.
23. Obviněný dále ve svém podání poukázal na skutečnost, že Vrchní soud v Olomouci ve svém (ve vztahu k jeho osobě v pořadí prvním) rozsudku ze dne 4. 8. 2022, č. j. 1 To 40/2022-7368, nevyslyšel jeho požadavek na vyloučení části důkazů odůvodněný poukazem na úpravu právního řádu Slovenské republiky. Obviněný se ovšem v rámci této námitky omezil na prosté vyjádření svého nesouhlasu se závěry Vrchního soudu v Olomouci a v úvodu stížnosti nepřípustně poukázal na obsah svého odvolání ze dne 13. 5. 2024. Obviněný naopak ve své stížnosti nad rámec povrchní citace závěrů vrchního soudu obsažených v původním rozsudku neuvádí žádnou vlastní věcnou argumentaci, jíž by tyto závěry rozporoval. Z odůvodnění stížnosti obviněného tedy nelze seznat, z jakých důvodů má za to, že odmítnutí jeho odvolací argumentace Vrchním soudem v Olomouci bylo založeno na předem pojatém přesvědčení o tom, že spáchal čin, který je mu kladen za vinu či na jiném zvláště hrubém porušení zásad spravedlivého procesu ze strany jednotlivých členů senátu odvolacího soudu. Tato námitka tak nemá opodstatnění, přičemž Nejvyšší soud již dříve ve své praxi vyslovil závěr, že vztah k projednávané věci nelze v obecné rovině vyvozovat toliko „ze způsobu jejího rozhodování, z odůvodnění rozhodnutí, se kterým obviněný není spokojen, příp. z procesního postupu soudu, a to ani v případě, že takový postup vykazuje určité nedostatky. Důvodem pro vyloučení soudce nejsou ani výhrady zaměřené proti vedení řízení ze strany soudce nebo vůči jeho nezávislé rozhodovací činnosti, tedy jeho případné (procesní či jiné) pochybení v rámci vedení trestního procesu či nesprávný názor na právní řešení věci. Nápravu takových vad řízení či vlastního soudcovského rozhodování primárně zajišťuje vícestupňové rozhodování soudů.“ (srov. DURDÍK, T. In DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017, s. 245.; srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 11 Tvo 21/2018, anebo ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 11 Tvo 6/2019).
24. Pro úplnost je vhodné doplnit, že stížnost obviněného P. H. se věcně vztahuje toliko k usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 5. 2024, č. j. 1 To 45/2024-10071, tedy k rozhodnutí o nevyloučení členů senátu 1 To tohoto soudu, konkrétně předsedy senátu JUDr. Libora Losy a soudce Mgr. Tomáše Kurfiřta z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci stěžovatele vedené pod sp. zn. 1 To 45/2024. Z tohoto důvodu ve stížnosti nelze relevantně vznášet námitky brojící proti procesnímu postupu soudu prvního stupně při vypořádání námitky podjatosti, jíž stěžovatel směřoval proti členům senátu 69 T Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně.
25. Shora popsané skutečnosti tak podle Nejvyššího soudu nemohou založit důvod pro vyloučení soudců JUDr. Libora Losy a Mgr. Tomáše Kurfiřta jakožto členů senátu 1 To odvolacího soudu z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci stěžovatele, a to pro možný poměr k projednávané trestní věci. Vzhledem k tomu, že se Nejvyšší soud na základě výše uvedených skutečností plně ztotožnil se závěry obsaženými v usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 5. 2024, č. j. 1 To 45/2024-10071, nezbylo, než aby rozhodl tak, že stížnost obviněného P. H. ze dne 30. 5. 2024 (doplněnou písemným podáním ze dne 7. 6. 2024) podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 7. 2024
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu