11 Tvo 22/2024-36949
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2024 stížnost obžalovaného A. B., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2024, č. j. 3 To 34/2024-36924, a rozhodl t a k t o :
Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obžalovaného A. B. zamítá.
1. Vrchní soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“ nebo „vrchní soud“) v rámci neveřejného zasedání konaného dne 30. 9. 2024 rozhodl usnesením pod č. j. 3 To 34/2024-36924 o návrhu obžalovaného A. B. (dále též jen „obžalovaný“ nebo „stěžovatel) tak, že podle § 31 odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v § 30 odst. 1 tr. ř. není předsedkyně senátu 3 To Vrchního soudu v Praze JUDr. Eva Brázdilová (dále též jen „předsedkyně senátu“) vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci vedené u vrchního soudu pod sp. zn. 3 To 34/2024 a u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 7/2022.
2. V úvodu odůvodnění citovaného usnesení Vrchní soud v Praze předně konstatuje, že je u něho aktuálně vedeno řízení v trestní věci obžalovaného a osoby spoluobžalované J. N., (dále též jen „spoluobžalovaná“), jehož předmětem je projednání odvolání podaného státním zástupcem Městského státního zastupitelství v Praze proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2024, sp. zn. 56 T 7/2022, jímž byl obžalovaný zproštěn obžaloby pro pomoc ke zločinu dotačního podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. Obsah námitky podjatosti uplatněné písemně osobou obžalovaného se přitom podle odvolacího soudu opírá zejména o způsob, jakým byla formulována žádost o zbavení imunity spoluobžalované J. N., toho času poslankyně Evropského parlamentu (dále jen „žádost o zbavení imunity“). Tato žádost byla jménem Vrchního soudu v Praze vyhotovena předsedkyní senátu a byla adresována Evropskému parlamentu.
3. K námitkám obžalovaného vztahujícím se k obsahu žádosti o zbavení imunity pak vrchní soud předně zdůrazňuje, že tato žádost se osoby stěžovatele přímo netýká, ježto se jednalo pouze o procesní úkon vztahující se k osobě spoluobžalované vedoucí k odstranění překážky v dalším pokračování řízení (ve vztahu k její osobě). Vlastní obsah předmětné žádosti pak podle odvolacího soudu nemůže být vykládán jako vyjádření právního názoru předsedkyně senátu na projednávanou trestní věc obžalovaného. V žádosti o zbavení imunity byla podle odvolacího soudu naopak konstatována pouze fakta, aniž by tato byla jakýmkoliv způsobem dále komentována. Vrchní soud současně připomněl, že tento typ žádosti nemá stanoveny žádné požadavky z hlediska její formy a obsahu, přičemž pokud v této bylo odkázáno na předchozí řízení Evropského úřadu pro boj proti podvodům (dále jen „OLAF“), a to s totožným předmětem řízení, bylo tak učiněno bez jakýchkoliv postranních úmyslů, pouze za účelem upozornění, že předmětnou věcí se již struktury Evropské unie zabývaly a mají tak nepochybně k dispozici potřebné podklady.
4. Odvolací soud dále uvádí, že předsedkyně senátu se v žádném ohledu necítí být podjatá a neshledává žádného důvodu pro své vyloučení z rozhodování v rámci uvedené trestní věci z důvodu poměru k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení, pro který by nemohla nestranně rozhodovat. Za důvod pro její vyloučení pak podle Vrchního soudu v Praze nelze považovat ani právní názor vyjádřený senátem 3 To v jeho usnesení ze dne 14. 9. 2023, sp. zn. 3 To 29/2023, jímž bylo rozhodnuto o zrušení v pořadí prvního zprošťujícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2023, sp. zn. 56 T 7/2022, neboť rozhodovací činnost je podstatou činnosti soudců a pro tuto činnost podloženou jejich právním názorem, pokud naplňuje požadované atributy soudcovského rozhodování, nemůže být zpochybněna jejich objektivnost a nestrannost pouze s ohledem na to, že dotčená osoba s takovýmto jejich rozhodnutím nesouhlasí.
5. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2024, č. j. 3 To 34/2024-36924, následně napadl stěžovatel prostřednictvím svého obhájce stížností ze dne 7. 10. 2024, přičemž tuto odůvodnil svým podáním ze dne 16. 10. 2024.
6. V odůvodnění své stížnosti obžalovaný po úvodní rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení předně namítá, že obsahová konstrukce žádosti o zbavení imunity implicitně, a v některých případech dokonce expressis verbis, vzbuzuje pochybnosti o nestrannosti a nezaujatosti předsedkyně senátu odvolacího soudu jakožto autorky této žádosti. Za podstatné považuje stěžovatel především to, že v žádosti o zbavení imunity osoby spoluobžalované je poukázáno na zprávu OLAF, která byla učiněna i její přílohou a její závěry v ní byly shrnuty, a to včetně závěrů o tom, že podle označeného úřadu došlo k neoprávněnému čerpání evropských fondů, na kterém se měla podílet mimo jiné i spoluobžalovaná tím, že v projektové žádosti o čerpání příslušné dotace uvedla nepravdivé informace za účelem jejího získání. Dále bylo předsedkyní senátu v předmětné žádosti poukázáno na to, že úřad OLAF dospěl k závěru, že české justiční orgány mohou jednání spoluobžalované stíhat jako porušení ustanovení § 212 a § 260 tr. zákoníku a současně mohou ve svém dalším řízení zohlednit informace shromážděné během vyšetřování předmětným úřadem. Předsedkyně senátu tedy podle stěžovatele věnovala pozornost zprávě OLAF jakožto jedinému důkazu, a to navzdory tomu, že se se závěry předmětné zprávy vypořádal soud prvního stupně v odůvodněních dvou svých nepravomocných zprošťujících rozsudků a předmětná zpráva je již důkazně i právně překonána. Tento odkaz proto považuje stěžoval za evokující vyhraněně negativní postoj předsedkyně senátu odvolacího soudu k jeho osobě a osobě spoluobžalované, čímž je vzbuzováno podezření z její podjatosti. Z textu žádosti i napadeného usnesení podle stěžovatele vyznívá cíl předsedkyně senátu, kterým je přesvědčit Evropský parlament k vydání spoluobžalované k trestnímu stíhání. Nadto stěžovatel poukazuje na závěr žádosti o zbavení imunity, v němž předsedkyně senátu apeluje na členy Evropského parlamentu, aby učinili spravedlivé rozhodnutí v zájmu zachování právního státu a důvěry veřejnosti ve volené zástupce. Tímto apelem předsedkyně senátu podle stěžovatele vyjádřila vnitřní přesvědčení o protiprávnosti jednání jeho osoby, jakož i jednání spoluobžalované plynoucí z možné negativně vnímané politické angažovanosti jejich osob.
7. Obžalovaný rovněž uvádí, že v žádosti o zbavení imunity je otevřeně identifikován a ztotožněn jako spolupachatel závažné trestné činnosti. Tato skutečnost podle jeho mínění vyvěrá z citací podané obžaloby, když ze strany vrchního soudu byl do žádosti o zbavení imunity až nekriticky převzat popis dotčeného skutku. Zároveň stěžovatel zdůrazňuje, že v předmětné žádosti naopak nebylo nikterak zmíněno, že byl v dané věci již dvakrát nepravomocně obžaloby zproštěn. Jako osobnost známá v zahraničí byl přitom tímto postupem podle svého tvrzení dehonestován a došlo k veřejnému prolomení zásady presumpce neviny.
8. Obžalovaný dále poukazuje na skutečnost, že odůvodnění napadeného usnesení podle jeho mínění evokuje zdání, že nemá nárok na uplatnění námitky podjatosti, a to i přes skutečnost, že se k podání námitky podjatosti podle § 30 tr. ř. nevyžaduje, aby osoba podávající takovouto námitku byla přímým objektem pochybnosti vzbuzujícího poměru soudce, nebo přísedícího, jehož podjatost je namítána. K návrhu na vyloučení soudce je tak oprávněna kterákoli procesní strana, za jistých okolností i jiný subjekt trestního řízení. Stěžovatel je k vznesení námitky podjatosti podle svého přesvědčení legitimován i z materiálního hlediska, jelikož v textu žádosti je de facto konstatována jeho vina. Zároveň v odůvodnění svého podání zdůrazňuje, že ačkoli žádost o zbavení imunity představovala pouze procesní úkon vedoucí k odstranění překážky v dalším pokračování v řízení a nikoli úkon ve věci samé, tak presumpci neviny je třeba respektovat nejen v řízení meritorním, ale rovněž přiměřeně i ve všech řízeních souvisejících.
9. V souvislosti s výše uvedeným stěžovatel nad rámec uvedení výčtu teoretických východisek a judikatury vztahující se k problematice nezávislosti a nestrannosti soudce zdůrazňuje zejména aspekt zdání nezávislosti a nestrannosti soudce pro třetí osoby a nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2008, sp. zn. PL. ÚS 13/06, v jehož kontextu měl podle jeho mínění vrchní soud posoudit nejen to, zda byla předsedkyně senátu nestranná z hlediska jejího osobního přesvědčení (subjektivní hledisko), ale rovněž to, zda její osoba nabízí dostatečné záruky vyloučení všech pochybností v tomto směru (objektivní hledisko). V tomto ohledu nelze opomenout, že obžalovaný ve své stížnosti odkazuje na celkové znění jeho návrhu, jímž uplatnil u Vrchního soudu v Praze svou námitku podjatosti. V předmětném návrhu se přitom věnoval rovněž odůvodnění původního kasačního usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 9. 2023, č. j. 3 To 29/2023–36548, a jeho závěrům stran úplnosti dokazování realizovaného Městským soudem v Praze, kteréžto označil za diskutabilní, jelikož podle jeho mínění nebyly městským soudem provedeny pouze takové důkazy, které se buď nevztahovaly na skutek uvedený v obžalobě či se z pohledu objasnění věci jednalo o důkazy nadbytečné.
10. Obžalovaný pak svoji stížnost uzavírá tvrzením o tom, že postup předsedkyně senátu 3 To Vrchního soudu v Praze JUDr. Evy Brázdilové s ohledem na text žádosti o zbavení imunity nenabízí dostatečné záruky vylučující všechny důvodné pochybnosti o tom, že pro poměr k projednávané věci a osobám stěžovatele a spoluobžalované bude v této trestní věci nestranně rozhodovat. Vrchní soud v Praze v řízení předcházejícím vydání napadeného usnesení podle stěžovatele nevzal v potaz veškeré jím prokázané okolnosti a tyto řádně skutkově a právně neposoudil, pročež nebyl s to ani vyhodnotit, zda namítané vady postupu předsedkyně senátu byly souladné se zákonem, či zda byly relevantním důvodem pro její vyloučení z projednávané věci.
11. Z výše uvedených důvodů obžalovaný navrhl, aby z podnětu podané stížnosti Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a sám rozhodl o vyloučení předsedkyně senátu z vykonávání úkonů trestního řízení v předmětné věci.
12. Nejvyšší soud jako přezkumný orgán nejprve posoudil, zda zákon podání stížnosti v tomto případě připouští, zda byla podána včas a oprávněnou osobou, načež zjistil, že zákonné podmínky pro přezkoumání napadeného usnesení jsou v tomto směru splněny. Následně proto v souladu s revizním principem aktivně prověřil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze podle § 147 odst. 1 tr. ř., tedy přezkoumal jeho správnost, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo.
13. V obecné rovině je třeba předně připomenout, že podle § 30 odst. 1 tr. ř. platí, že z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, pak nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.
14. Soudce nebo přísedící je dále vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Po podání obžaloby nebo návrhu na schválení dohody o vině a trestu je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků, vydal příkaz k zadržení nebo příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba nebo s níž byla sjednána dohoda o vině a trestu. Z rozhodování u soudu vyššího stupně je kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak.
15. Z výše uvedeného (nikoli kompletního) výčtu zákonných důvodů vedoucích k vyloučení soudce z realizace úkonů v konkrétním trestním řízení vyplývá, že pochybnosti o nestrannosti soudce musí vyplývat z faktických a zřejmých okolností, které svědčí o jeho neobjektivním přístupu v dané věci. Za podjatost soudce pro poměr k věci proto nemůže být považována každá skutečnost dovozovaná toliko ze subjektivních názorů osoby obžalovaného či jiných ničím nepodložených předpokladů a domněnek. Pochybnosti zakládající vyloučení soudce a dalších orgánů činných v trestním řízení přitom musí být založeny na reálně existujících objektivních skutečnostech, které je vyvolávají.
Jinak řečeno, pochybnosti o nestrannosti soudce musí vyplývat z faktických okolností odůvodňujících riziko jeho možného neobjektivního přístupu k věci nebo k osobám v ní vystupujícím. Pouhý subjektivní pocit soudce nebo stran, že soudce je pro podjatost vyloučen z projednávání určité trestní věci, není postačující pro posouzení otázky, zda je schopen nestranně vykonávat úkony trestního řízení či nikoli (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1495/2015). Současně platí, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoliv na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti.
16. Jedná-li se o požadavek nestrannosti soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že je jím rozuměna nezávislost či nepodjatost rozhodujícího tělesa ve vztahu ke konkrétním účastníkům či k předmětu řízení. Podstatným je přitom fakt, že nejde toliko o subjektivní přesvědčení soudce či účastníků řízení o podjatosti či nepodjatosti, ale též o objektivní zdání nestrannosti, tj. to, jak by se rozhodování jevilo vnějšímu pozorovateli. Tento subjektivní i objektivní aspekt přitom vyzdvihla mimo jiné i judikatura Evropského soudu pro lidská práva, která pravidelně používá obě tato hlediska (srov. věci Saraiva de Carvalho proti Portugalsku, č. 15651/89, rozsudek ze dne 22. 4. 1994, a Gautrin a další proti Francii, č. 21257/93, 21258/93, 21259/93 a 21260/93, rozsudek ze dne 20. 5. 1998), přičemž se k tomuto pojetí přiklonil rovněž Ústavní soud. Důvody, které k rozšíření nestrannosti až na úroveň oné objektivní roviny vedou, osvětlil Ústavní soud například ve svém nálezu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04, uveřejněném pod č. 121 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, v němž výslovně uvedl: „Nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní.“ Vedle toho může nestrannost nabývat dvou poloh, a to funkcionální a personální. Zatímco v případě první roviny jde o to, zda je porušením nestrannosti, pokud stejná osoba rozhoduje na různých stupních soudní soustavy, případně se podílí na rozhodování v různých funkcích, druhá rovina se týká osobních vztahů soudce s účastníky řízení či vztahu k předmětu řízení (Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012, s. 739-740).
17. Při aplikaci výše uvedených hledisek na konkrétní okolnosti nyní posuzovaného případu je zřejmé, že pokud Vrchní soud v Praze v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že podle § 31 odst. 1 tr. ř. není předsedkyně jeho senátu 3 To JUDr. Eva Brázdilová vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci stěžovatele a osoby spoluobžalované, nelze tomuto postupu ničeho vytknout.
18. K zákonné podmínce „pro poměr k projednávané věci“ Nejvyšší soud podotýká, že za poměr k věci nemůže být považována každá skutečnost dovozovaná ze subjektivních názorů obžalovaného. Zásadně se jedná pouze o okolnosti, které jednoznačně svědčí o tom, že soudce není schopen ve věci objektivně, spravedlivě a nestranně rozhodnout. Takovou okolností by byla např. skutečnost, kdyby některý z výše uvedených soudců příslušného senátu odvolacího soudu (nebo osoba jim blízká) byl přímo poškozen trestnou činností obžalovaného, nebo pokud by nastala jiná situace podobně zásadního významu. Z přiloženého spisového materiálu však bylo Nejvyšším soudem ověřeno, že žádná takto zásadní okolnost nebyla v tomto řízení zjištěna.
19. Nejde-li o takové situace, důvod pro vyloučení soudce by mohl nastat teprve tehdy, pakliže by došlo k přistoupení jiné okolnosti, která by popřípadě i ve spojitosti s dřívějším podílem soudce na rozhodování, zcela zřejmě svědčila o tom, že soudce není schopen ve věci rozhodnout naprosto nestranně a nezaujatě. V nyní posuzované věci přitom stěžovatel svoji námitku spočívající v tvrzení, že ve vztahu k jeho osobě je na úrovni soudu druhého stupně nutno považovat předsedkyni senátu 3 To Vrchního soudu v Praze JUDr. Evu Brázdilovou za podjatou, a tedy z důvodů uvedených v § 30 odst. 1 tr. ř. vyloučenou z vykonávání úkonů trestního řízení v jeho trestní věci, opírá zejména o formulaci textu podání, v němž Vrchní soud v Praze požádal Evropský parlament o zbavení imunity jeho poslankyně, konkrétně osoby spoluobžalované J. N.
20. K danému Nejvyšší soud ve shodě s vrchním soudem konstatuje, že žádost o zbavení imunity představuje specifické podání, pro jehož obsah nejsou stanoveny žádné zákonné požadavky. Uvedené nutně znamená, že formulace obsahu této žádosti bude vždy záviset na individuální úvaze soudců (popř. jiných orgánů činných v trestním řízení) vedoucích konkrétní trestní řízení, přičemž tento obsah by měl být vždy v souladu se zájmem soudu jako orgánu činného v trestním řízení důsledně sledovat účel trestního řízení, kterým je náležitě zjistit trestné činy v souladu se zásadami spravedlivého procesu a podle zákona jejich pachatele spravedlivě potrestat (§ 1 odst. 1 tr. ř.), tedy zjednodušeně řečeno dospět zejména ke konečnému rozhodnutí, jímž bude rozhodnuto o vině či nevině osoby obviněného. K tomuto cíli pak musí soud jakožto orgán činný v trestním řízení vynaložit veškeré úsilí a prostředky, které jsou mu ze zákona k dispozici. V tomto ohledu by tedy obsah žádosti o zbavení imunity měl rovněž reflektovat smysl a účel trestněprávní imunity poslance Evropského parlamentu. Nelze se tedy ztotožnit s tvrzením stěžovatele, podle kterého nejsou rozhodné požadavky na obsahové náležitosti žádosti či zda je žádost o zbavení imunity dostatečná pro rozhodování Evropského parlamentu, nýbrž že podstatný je pouze vlastní text žádosti o zbavení imunity, resp. co z něj implicitně vyplývá.
21. Smysl a účel trestněprávní imunity poslance Evropského parlamentu je v zásadě shodný s důvody, pro který byl tento institut zakotven pro zástupce moci zákonodárné na národní úrovni v řadě kontinentálních ústav, a to včetně Ústavy České republiky. Stejně jako v tuzemském pojetí i institut poslanecké imunity členů Evropského parlamentu nepředstavuje osobní výsadu beztrestnosti poslance, nýbrž jde o institut garantující jeho svobodu a nezávislost, a to tím, že zabraňuje jejich možnému omezení ze strany moci výkonné členských států Evropské unie cestou případného zneužití institutu trestního stíhání daného poslance. Předmětem rozhodování Evropského parlamentu o vydání poslance tohoto tělesa k trestnímu stíhání proto nebývá posuzování případné trestnosti skutku, z jehož spáchání je poslanec Evropského parlamentu podezřelý, resp. jeho trestněprávní kvalifikace, ale posouzení okolností rozhodných pro to, zda-li postupem orgánů činných v trestním řízení není sledováno omezení svobody a nezávislosti daného poslance a jeho práva účasti na parlamentním rozhodování.
22. Vrchní soud podle názoru Nejvyššího soudu v napadeném usnesení dostatečně a srozumitelně vysvětlil, proč v jím podané žádosti o zbavení imunity spoluobžalované odkázal na předchozí řízení OLAF, resp. jeho zprávu. Jelikož zjištění OLAF přispěla k zahájení trestního stíhání v nyní posuzované věci a odůvodňovala jeho vedení, pak právě odkaz na tato zjištění učiněná nadnárodním orgánem zřejmě i v tomto ohledu vyhodnotil Vrchní soud v Praze jako relevantní, a to s ohledem na výše popsaný smysl a účel imunity poslance Evropského parlamentu, tedy ve vztahu k požadavku apolitičnosti vedeného trestního stíhání a vyloučení možnosti zneužití vedení trestního řízení za účelem omezení svobody a nezávislosti spoluobžalované jakožto poslankyně Evropského parlamentu ze strany tuzemských orgánů. Zejména podklady OLAF tak mohly Evropskému parlamentu umožnit, aby si jeho poslanci učinili obraz o skutečnostech rozhodných pro jejich rozhodování o podané žádosti o zbavení imunity jednoho z nich.
23. S ohledem na výše uvedené je pak na místě zopakovat, že účelem vlastního textu žádosti o zbavení imunity a formulací zde užitých nebylo podrobně, komplexním způsobem seznámit její příjemce s dosavadním průběhem dosud pravomocně neskončeného trestního stíhání osoby spoluobžalované coby poslankyně Evropského parlamentu a tomuto evropskému zákonodárnému orgánu umožnit učinit si vlastní úsudek o její vině či nevině. Jako relevantní tedy nelze nikterak vyhodnotit snahu obžalovaného vykreslit odkaz na zprávu OLAF, jenž byl ze strany Vrchního soudu v Praze učiněn v jeho žádosti o zbavení imunity, za krajně nevhodný, a to dle stěžovatele s ohledem na skutečnost, jakým způsobem se s obsahem označené zprávy důkazně vypořádal Městský soud v Praze v rámci odůvodnění jeho dvou nepravomocných zprošťujících rozsudků.
V tomto ohledu totiž nelze považovat za pochybení, pokud odvolací soud nepřistoupil k zevrubné sumarizaci výsledků dokazování, které bylo realizováno v dosud nepravomocně skončeném trestním řízení, a všech svých dosavadních závěrů, jakož i závěrů Městského soudu v Praze. Takový postup by ostatně – a to i s ohledem na poměrně značnou obsáhlost příslušného spisového materiálu a komplikovanost trestní věci obžalovaného a spoluobžalované - jen stěží vedl k poskytnutí přesnějšího obrazu o skutečnostech, které jsou pro rozhodování Evropského parlamentu relevantních, s tím, že na jeho podkladě by tak mohlo být lépe a rychleji podrobeno hodnocení trestní stíhání osoby spoluobžalované z toho hlediska, zda nepanuje nebezpečí či není dáno podezření o tom, že toto trestní řízení je proti její osobě vedeno za účelem narušit, či znemožnit jí výkon její funkce poslankyně tohoto orgánu Evropské unie.
Bylo by přitom v rozporu s výše předneseným úkolem soudu, vymezeným v § 1 odst. 1 tr. ř., pokud by Vrchní soud v Praze neuvedl ve své žádosti zcela žádné skutečnosti relevantní pro její posouzení, přičemž nelze shledat za pochybení, pokud ze své pozice usiloval o umožnění rychlejšího rozhodnutí o jím podané žádosti, a to odkázáním poslanců Evropského parlamentu na relevantní zjištění orgánům Evropské unie, jež jsou jim k dispozici jistě i v příslušné jazykové mutaci.
24. Výše uvedené se vztahuje zejména k odkazu na zprávu OLAF obsaženému v žádosti o zbavení imunity, jakož i skutečnost, že tato zpráva byla učiněna přílohou předmětné žádosti. Tyto závěry lze podle Nejvyššího soudu v daném případě vztáhnout také ke skutečnosti, že Vrchní soud v Praze v textu své žádosti učinil shrnutí závěrů OLAF, zejména stran toho, že české justiční orgány mohou jednání spoluobžalované stíhat jako porušení ustanovení § 212 a § 260 tr. zákoníku, a současně mohou ve svém dalším řízení zohlednit informace shromážděné během vyšetřování úřadem OLAF.
Vyšší míru zdrženlivosti ovšem mohl Vrchní soud v Praze podle Nejvyššího soudu projevit při vlastní citaci těch závěrů jmenovaného úřadu, kteréžto se dotýkají skutkových a právních otázek souvisejících s nyní projednávanou věcí, tedy zejména při konstatování toho, že podle zprávy OLAF ve věci došlo k neoprávněnému čerpání evropských fondů, na kterém se měla podílet mimo jiné i spoluobžalovaná tím, že v projektové žádosti o čerpání příslušné dotace uvedla nepravdivé informace za účelem jejího získání.
Ačkoli ani toto shrnutí závěru zprávy OLAF nemůže podle Nejvyššího soudu v nezaujaté osobě, a to s ohledem na účel žádosti o zbavení imunity, vyvolat rozumné pochybnosti nezaujatého pozorovatele o nestrannosti předsedkyně senátu ve smyslu objektivního testu nepodjatosti, pak nelze odhlédnout od skutečnosti, že se v tomto rozsahu jednalo o shrnutí nadbytečné. Ačkoli je názor obžalovaného o možné existenci korelace mezi závěry OLAF a postojem Vrchního soudu v Praze jakožto soudu odvolacího, jenž již dříve rozhodl o zrušení původního (v pořadí prvního) zprošťujícího rozsudku soudu prvního stupně, nutno označit za názor ryze subjektivní, právě poslední citace závěrů zprávy OLAF způsobem, jímž byly učiněny vrchním soudem v jeho žádosti o zbavení imunity, poskytly obžalovanému prostor pro jeho vznik.
I k danému ovšem platí, že z textu žádosti o zbavení imunity nelze nabýt žádných pochybností o tom, že veškeré zde poukazované závěry OLAF představují závěry, k nimž dospěl jen a pouze tento orgán, nikoli že by šlo o implicitní vyjádření ztotožnění se odvolacího soudu se závěry této zprávy a v nich konstatovanými zjištěními.
25. Nejvyšší soud v daném případě rovněž neshledal, že by uvedením jména stěžovatele v textu žádosti o zbavení imunity osoby spoluobžalované, a to v rámci citace skutkové věty obžaloby, Vrchní soud v Praze zavdal příčinu k ochraně práv stěžovatele, konkrétně presumpce neviny, ústící v kasaci stížností napadeného usnesení, neboť stran dodržení tohoto jeho práva nelze shledat žádných pochybností. Výslovné zahrnutí stěžovatele do popisu skutku bylo totiž důležité pro správné vystižení průběhu skutkového děje, ohledně něhož by měl Evropský parlament rozhodovat stran případného zbavení imunity osoby spoluobžalované. Odvolací soud přitom ve své žádosti prostou citací skutkové věty obžaloby nikterak nepředjímal subjektivní ani objektivní stránky žalované trestné činnosti ve vztahu k osobě stěžovatele či spoluobžalované, případně závěry o jejich trestní odpovědnosti. Z textu žádosti o zbavení imunity se nikterak nepodává, že by vrchní soud jakkoli, byť jen implicitně či explicitně obiter dictum, v tomto vyjádřil svůj postoj či užil formulační obraty, jež by mohly budit dojem, že v rámci předmětné žádosti vážící se k osobě spoluobžalované předčasně vyjádřil jakékoli závěry o vině ve vztahu k její osobě či osobě stěžovatele.
26. Do kontextu právě uvedeného je pak nutno zasadit i skutečnost, že Vrchní soud v Praze v bodě 17. odůvodnění napadeného usnesení zdůraznil, že se žádost o zbavení imunity stěžovatele netýká a jeho jméno je v předmětné žádosti uvedeno pouze v popisu skutku. V rozporu s přesvědčením obžalovaného se totiž nejednalo o projev snahy zpochybnit jeho aktivní legitimaci k uplatnění námitky podjatosti, ale o poukaz učiněný vrchním soudem pro zdůraznění skutečnosti, že žádost o zbavení imunity neobsahovala jakékoliv právní či jiné závěry stran trestní věci obžalovaného, jež by mohly vyvolat zdání o zaujatosti předsedkyně senátu (k tomu srov. bod 18. odůvodnění napadeného usnesení).
27. Za tohoto stavu je tak na místě konstatovat, že teoretická východiska přednesená obžalovaným v jím vznesené námitce podjatosti byla v napadeném usnesení ze strany vrchního soudu v plné míře zohledněna. Zároveň je na místě označit odkaz obžalovaného na nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2008, sp. zn. PL. ÚS 13/06, jenž tento učinil v jím podané stížnosti, za zcela nepřípadný. Předsedkyně senátu 3 To Vrchního soudu v Praze se totiž, jak již bylo rozvedeno výše, formulacemi užitými v jí podepsané žádosti o zbavení imunity v rozporu s tvrzením stěžovatele nikterak nepostavila do role jeho protistrany ani nevyjádřila negativní postoj k jeho osobě či k osobě spoluobžalované s ohledem na jejich politickou angažovanost.
Za takovou formulaci nelze považovat ani frázi obsaženou v závěru žádosti o zbavení imunity, v níž předsedkyně senátu předem děkuje adresátu žádosti za zvážení předmětné žádosti a vyjadřuje víru v to, že Evropský parlament učiní spravedlivé rozhodnutí v zájmu zachování právního státu a důvěry veřejnosti ve volené zástupce. Tato zdvořilostní fráze totiž není výslovně pozitivně či negativně orientována ani k jedné variantě možného vyřízení žádosti o zbavení imunity, přičemž implicitně z ní lze interpretovat pouze zájem Vrchního soudu v Praze na vydání řádně odůvodněného rozhodnutí Evropského parlamentu, které by respektovalo smysl a účel institutu zakotvujícího trestněprávní imunitu jeho poslanců.
Jestliže tedy obžalovaný Ing. A. B. vyjadřuje svoje obavy o způsobilost odvolacího soudu rozhodnout v jeho trestní věci vedené pod sp. zn. 3 To 34/2024 nestranně, resp. obává se předpojatosti předsedkyně senátu 3 To Vrchního soudu v Praze JUDr. Evy Brázdilové, a to s ohledem na znění textu žádosti vrchního soudu o zbavení imunity spoluobžalované J. N. a jejích příloh, pak se s takovouto argumentací nelze podle Nejvyššího soudu ztotožnit. S přihlédnutím k výše uvedenému totiž předmětná žádost, která se vztahuje k osobě spoluobžalované, není svým pojetím a v ní užitými formulacemi způsobilá narušit důvěryhodnost a očekávání nestrannosti v rámci rozhodovací činnosti vykonávané jmenovanou předsedkyní senátu při projednávání trestní věci stěžovatele v rámci společně vedeného odvolacího řízení.
28. S ohledem na zvolenou stížnostní argumentaci obžalovaného, jenž v plné šíři odkazuje na svůj návrh na vyloučení předsedkyně senátu z vykonávání úkonů v jeho trestní věci, včetně jeho obecné polemiky s opodstatněností prvního kasačního rozhodnutí Vrchního soudu v Praze vydaného ve věci samé, je podle Nejvyššího soudu nutné poukázat i na to, že vztah k projednávané věci nelze v obecné rovině vyvozovat toliko „ze způsobu jejího rozhodování, z odůvodnění rozhodnutí, se kterým obviněný není spokojen, příp. z procesního postupu soudu, a to ani v případě, že takový postup vykazuje určité nedostatky. Důvodem pro vyloučení soudce nejsou ani výhrady zaměřené proti vedení řízení ze strany soudce nebo vůči jeho nezávislé rozhodovací činnosti, tedy jeho případné (procesní či jiné) pochybení v rámci vedení trestního procesu či nesprávný názor na právní řešení věci. Nápravu takových vad řízení či vlastního soudcovského rozhodování primárně zajišťuje vícestupňové rozhodování soudů.“ (srov. Durdík, T. In Draštík A., Fenyk J. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017, s. 245.; srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 11 Tvo 21/2018, anebo ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 11 Tvo 6/2019). Nejvyšší soud se tedy zcela ztotožňuje s argumentací vrchního soudu stran toho, že negativní vztah předsedkyně senátu 3 To JUDr. Evy Brázdilové vůči osobě obžalovaného (stejně jako vůči osobě spoluobžalované) nevyplývá ani z odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 9. 2023, č. j. 3 To 29/2023–36548, v němž tento soud jako soud odvolací shledal nedostatky v dokazování realizovaném Městským soudem v Praze jakožto soudem prvního stupně, načež po zrušení odvoláním státního zástupce (podaným v neprospěch obou obžalovaných) napadeného rozsudku v celém rozsahu danou věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
29. Shora popsané skutečnosti tak podle Nejvyššího soudu nemohou založit důvod pro vyloučení soudkyně JUDr. Evy Brázdilové jakožto předsedkyně senátu 3 To odvolacího soudu z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci stěžovatele, a to pro možný poměr k projednávané trestní věci. Vzhledem k tomu, že se Nejvyšší soud na základě výše uvedených skutečností plně ztotožnil se závěry obsaženými ve stížností napadeném usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 9. 2024, č. j. 3 To 34/2024-36924, nezbylo, než aby rozhodl tak, že stížnost obžalovaného A. B. ze dne 7. 10. 2024 (doplněnou písemným podáním ze dne 16. 10. 2024) podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 12. 2024
JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu