11 Tvo 25/2024-3657
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2025 stížnost obžalovaného M. S., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2024, č. j. 3 To 66/2024-3637, a rozhodl t a k t o :
Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obžalovaného M. S. zamítá.
1. Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 27. 11. 2024, č. j. 3 To 66/2024-3637, o návrhu obžalovaného M. S. (dále jen „stěžovatel“ nebo „obžalovaný“) na vyloučení členů senátu 3 To Vrchního soudu v Praze z vykonávání úkonů trestního řízení v jeho trestní věci, a to tak, že podle § 31 odst. 1 tr. ř. nejsou předseda senátu Mgr. Robert Pacovský a členové senátu JUDr. Eva Brázdilová a Mgr. Stanislav Králík vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obžalovaného M. S. vedeného u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 3 To 66/2024 a u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 74 T 2/2019.
2. Proti tomuto usnesení podal obžalovaný prostřednictvím své obhájkyně řádně a včas stížnost ze dne 12. 12. 2024. V jejím rámci nejprve rekapituloval, že Vrchní soud v Praze se v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval tzv. funkcionální nestranností a subjektivním testem nestrannosti, přestože nenamítal, že by neměly být naplněny. Následně odvolací soud usiloval vyvolat dojem, že obžalovaný shledává podjatost senátu 3 To Vrchního soudu v Praze v jeho předchozím procesním postupu včetně jeho dřívějších kasačních rozhodnutích (včetně jejich odůvodnění). Proti tomu se stěžovatel striktně ohradil.
3. Za podstatu svého nesouhlasu označil skutečnost, že soudci senátu 3 To Vrchního soudu v Praze nesplňují tzv. objektivní test nestrannosti. V této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2024, sp. zn. III. ÚS 761/24, který potvrdil, že tento senát ve svém usnesení ze dne ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 3 To 54/2023, prezentoval důkazní situaci odlišně od Městského soudu v Praze (tj. soudu prvního stupně), čímž tomuto soudu nepřípustně podsouval, jaký výsledek po hodnocení důkazů očekává. V návaznosti na to obžalovaný tvrdí, že vrchní soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2023, sp. zn. 74 T 2/2019 (stejně jako předchozí rozsudek tohoto soudu ze dne ze dne 28. 5. 2021, sp. zn. 74 T 2/2019) toliko na základě objektivně neexistujících pochybení soudu prvního stupně, tedy na základě vlastních spekulací, čímž nepřípustně předjímal jeho vinu.
4. Podjatost senátu 3 To Vrchního soudu v Praze stěžovatel tedy spatřuje v tom, že si členové tohoto senátu utvořili názor na jeho vinu, který je opačný, než ke kterému dospěl soud prvního stupně na základě jím provedených skutkových zjištění plynoucích z výsledků tímto soudem provedeného dokazování.
5. Stěžovatel dále odkázal na část odůvodnění výše citovaného nálezu, ve které Ústavní soud uvedl, že pokud vrchní soud nesouhlasí s odůvodněním a argumenty Městského soudu v Praze (které ve svém třetím zprošťujícím rozsudku ze dne 19. 5. 2023, sp. zn. 74 T 2/2019 uvedl), činí tak způsobem, jenž může být vykládán jako podsouvání vlastního názoru na to, k jakým závěrům by měl městský soud při hodnocení důkazů dospět. Podle stěžovatele tím fakticky naznačil, že jiný výsledek řízení nebude akceptovat. Vzhledem k tomu má za to, že podjatost všech členů senátu 3 To Vrchního soudu v Praze se v předmětném trestním řízení projevila nejen naznačováním toho, jak má Městský soud v Praze ve věci rozhodnout stran jeho viny, ale také faktickým pokusem o odnětí projednávaného případu zákonnému soudci. 1.
2. Závěrem stěžovatel shrnul, že výše uvedené skutečnosti jsou (zejména v jejich vzájemném kontextu) způsobilé jak u jeho osoby, tak u veřejnosti, vyvolat objektivní pochybnosti o nepodjatosti soudců senátu 3 To Vrchního soudu v Praze. Proto závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2024, č. j. 3 To 66/2024-3637, a aby sám ve věci rozhodl tak, že předseda senátu Mgr. Robert Pacovský, soudce Mgr. Stanislav Králík a soudkyně JUDr. Eva Brázdilová jsou ve smyslu ustanovení § 30 tr. ř. vyloučeni z vykonávání úkonů v trestním řízení, neboť jejich jednání vzbuzuje důvodné pochybnosti o tom, že ve věci nebudou rozhodovat nestranně a jsou ve věci podjatí.
3. Nejvyšší soud jako přezkumný orgán v souladu s revizním principem podle § 147 odst. 1 tr. ř. přezkoumal na podkladě stížnosti obžalovaného napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2024, č. j. 3 To 66/2024-3637, tedy správnost jeho výroku týkajícího se návrhu obžalovaného na vyloučení členů senátu 3 To Vrchního soudu v Praze z vykonávání úkonů trestního řízení v jeho trestní věci, jakož i správnost řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že podaná stížnost není důvodná.
4. V této souvislosti je vhodné podotknout, že Nejvyšší soud ve věci návrhu obžalovaného na vyloučení členů senátu 3 To Vrchního soudu v Praze z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 3 To 54/2023, tedy předsedy senátu Mgr. Roberta Pacovského a členů senátu JUDr. Evy Brázdilové, Mgr. Stanislava Králíka, již jednou rozhodl. Stalo se tak usnesením ze dne 29. 2. 2024, č. j. 11 Tvo 4/2024-3375, ve které stížnost obžalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodnou.
5. Pro úplnost je vhodné doplnit, že Vrchní soud v Praze jako soud odvolací ve věci obžalovaného v minulosti již celkem třikrát zrušil rozsudek Městského soudu v Praze jako soudu prvního stupně, přičemž posledním meritorním usnesením ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 3 To 54/2023, nejenže podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. a § 259 odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2023, sp. zn. 74 T 2/2019, o zproštění osoby stěžovatele podané obžaloby a věc tomuto soudu vrátil k novému rozhodnutí, ale současně podle § 262 tr. ř. nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu (č. l. 3295).
6. Následně byla pokynem místopředsedy Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2024 daná věc podle pravidel obsažených v rozvrhu práce tohoto soudu pro příslušný kalendářní rok přidělena předsedkyni senátu Mgr. Denise Durdíkové, která však ve věci učinila jen běžné procesní úkony, aniž by se v jakékoli míře podílela na opětovném procesu dokazování či vydávala rozhodnutí meritorní povahy, neboť v důsledku nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2024, III. ÚS 761/24, byl příslušný spisový materiál po velmi krátké době vrácen původně ve věci rozhodujícímu senátu vedenému předsedou JUDr. Tome Frankičem.
7. V návaznosti na obsah obžalovaným podané stížnosti je z obecného hlediska třeba akcentovat, že Evropský soud pro lidská práva, Ústavní soud i Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně deklarují nezávislost a nestrannost soudce jako neodmyslitelný atribut soudní spravedlnosti. Soudcovská nezávislost je definována jako vyloučení možnosti účinně působit na svobodnou tvorbu vůle soudců. Soudcovská nestrannost je vymezována jako faktická nezávislost na procesních stranách, tedy absence vztahu soudu k jedné ze stran řízení (pojem „strana řízení“ je možné chápat jak v obecné, tak i v konkrétní rovině). 1.
2. Nezávislost a nestrannost však představují ideální stav, který nelze nikdy naplnit v plné, to znamená v ideální míře, což je dáno jejich sociální povahou. Proto je možné se k tomuto ideálu toliko přibližovat [srov. např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 7/02 (N 78/26 SbNU 273; 349/2002 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 11/04 (N 89/37 SbNU 207; 220/2005 Sb.)]. Je vhodné doplnit, že garance, aby ve věci vždy rozhodoval skutečně nezávislý a nestranný soudce, je integrální součástí práva na spravedlivý proces, kterak vymezuje čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod [viz nález sp. zn. I. ÚS 371/04 (N 121/34 SbNU 255)].
3. Z výše uvedeného je zjevné, že nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah samotného soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.). O vlastní nestrannosti je tedy schopen nejpřesněji referovat toliko soudce sám. Avšak vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce by takto úzce pojímaný institut nestrannosti stěží nalezl uplatnění. Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) proto vymezil tzv. dvojí test nestrannosti soudce, obsahující nejen a) subjektivní test, který je založen na základě osobního přesvědčení soudce v dané věci (personal conviction of a particular judge), ale také b) objektivní test, který sleduje existenci dostatečných záruk, že je možno v tomto ohledu vyloučit jakoukoliv legitimní pochybnost (guarantees sufficient to exclude any legitimate doubt in this respect) (srov. rozhodnutí ESLP ve věcech Saraiva de Carvalho vs. Portugalsko, 1994, Gautrin a další vs. Francie, 1998).
4. Ke shora uvedenému je namístě doplnit, že při zkoumání, zda v určité věci existují legitimní důvody svědčící o nedostatku nestrannosti soudce, je možné vzít v úvahu i hledisko obviněné osoby (popř. jedné ze stran sporu). Určujícím prvkem je skutečnost, zda lze považovat obavy dotčené osoby za objektivně ospravedlnitelné (srov. např. rozhodnutí ESLP ve věcech Ferrantelli a Santangelo proti Itálii, 1996; Chmelíř proti České republice, 2005). Současně je však nutné akcentovat, že k vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí věci může dojít až tehdy, je-li skutečně evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové intenzity, že je důvodné se obávat, že soudce (byť se jedná o justičního profesionála) není moci ve věci nezávisle a nestranně rozhodnout.
5. Na tomto základě rovněž Ústavní soud na straně jedné judikoval, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoliv na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Na straně druhé však doplnil, že subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti soudce může být podnětem k jejímu zkoumání, avšak rozhodování o této otázce se musí odvíjet výlučně od hlediska objektivního [srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 167/94 (N 127/6 SbNU 429)].
6. Přestože tedy otázka podjatosti soudce nemůže být postavena nikdy zcela najisto, nelze vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, ale především z hmotněprávního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedou.
1. Při aplikaci výše uvedených hledisek na konkrétní okolnosti projednávané věci Nejvyšší soud konstatuje, že pokud Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 27. 11. 2024, č. j. 3 To 66/2024-3637, dospěl k závěru, že podle § 31 odst. 1 tr. ř. předseda senátu Mgr. Robert Pacovský a členové senátu JUDr. Eva Brázdilová a Mgr. Stanislav Králík nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci obžalovaného, nelze tomuto závěru ničeho zásadního vytknout.
2. V nyní posuzované věci stěžovatel namítl podjatost členů senátu 3 To na základě objektivních okolností, které spatřuje v tom, že Vrchní soud v Praze, přestože sám ve věci neprováděl žádné dokazování, měl ve svém usnesení ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 3 To 54/2023 (stejně jako ve svých předchozích rozhodnutích) Městskému soudu v Praze nepřípustně podsouvat, jak má v dané věci rozhodnout. Stěžovatel je přesvědčen, že tento senát svým přístupem nejenže objektivizoval svoji snahu o prosazení „vlastního způsobu hodnocení provedených důkazů“, ale rovněž tím odhalil svoji „zaujatost vůči obžalovanému“ (již jenom tím, že fakticky nerespektuje zásadu presumpce neviny). Svoji pozici poté potvrdil nejen (opětovným) zrušením zprošťujícího rozsudku Městského soudu v Praze, ale i svým nařízením, aby byla věc tímto soudem prvního stupně rozhodnuta v jiném složení senátu.
3. V tomto směru Nejvyšší soud připomíná, že rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v § 30 tr. ř. představuje výjimku z ústavní zásady, podle které nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Podle této zásady lze vyloučit soudce z projednávání a rozhodnutí přidělené věci jen výjimečně a ze skutečně závažných důvodů, které mu reálně brání rozhodnout v souladu se zákonem, tedy nezaujatě a spravedlivě. Namítané důvody podjatosti musí být založeny na skutečně existujících objektivních skutečnostech, které odůvodňují vážné riziko neobjektivního přístupu k věci nebo k osobám v ní vystupujícím. Úspěch návrhu obžalovaného M. S. se tedy odvíjí od objektivního charakteru jeho námitek, nikoli od jeho subjektivních postojů (logicky zakotvených v jeho obhajobě).
4. Nejvyšší soud ve své judikatuře již mnohokrát akcentoval, že vztah k projednávané věci dotčených soudců nelze nikdy vyvozovat ze způsobu rozhodování či z odůvodnění rozhodnutí, se kterým není obviněný spokojen, ani z procesního postupu tohoto soudu. Tato skutečnost zůstává v platnosti i v případě, že by postup soudu vykazoval určité nedostatky. Jakékoli vady vlastního soudcovského rozhodování v rámci vedení trestního řízení (včetně nesprávného názoru senátu na hmotněprávní řešení věci) totiž primárně zajišťuje vícestupňové rozhodování soudů, a nikoli institut námitky podjatosti vznesené ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. (srov. Draštík A., Fenyk J. a kol., Trestní řád. Komentář, 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2017, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 11 Tvo 6/2019).
5. Pokud tedy obžalovaný zaměřuje své výhrady na způsob vedení řízení ze strany soudců odvolacího soudu Mgr. Roberta Pacovského, JUDr. Evy Brázdilové a Mgr. Stanislava Králíka, respektive vůči jejich nezávislé rozhodovací činnosti, je nutné jeho námitku kategoricky odmítnout.
6. Na podporu svého tvrzení stěžovatel zdůraznil, že rovněž Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 10. 6. 2024, sp. zn. III. ÚS 761/24, uvedl, že senát 3 To Vrchního soudu v Praze ve svém usnesení ze dne ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 3 To 54/2023, prezentoval důkazní situaci odlišně od Městského soudu v Praze, čímž překročil meze stanovené trestním řádem pro postup odvolacího soudu (viz odkaz stěžovatele na body 24., 27. a 28. tohoto nálezu). Tato námitka však není formulována přesně. 1.
2. Ústavní soud v odůvodnění svého nálezu toliko připustil, že vrchní soud vyjádřil svůj nesouhlas s argumenty městského soudu „způsobem, jenž může být vykládán jako podsouvání názoru k tomu, k jakým závěrům by měl městský soud dospět“ (viz bod 24. nálezu Ústavního soudu). V dané věci je však určující, že městský soud nejen ve svém v pořadí třetím zprošťujícím rozsudku ze dne 14. 5. 2023, sp. zn. 74 T 2/2019, ale i v rozhodnutích napadenému rozsudku předcházejících, vždy přistoupil k hodnocení jím provedených důkazů svědomitě a podrobně, přičemž své závěry logicky a racionálně zdůvodňoval a v zásadě svědomitě reagoval na výtky a pokyny vrchního soudu (viz bod 25. citovaného nálezu). Na tomto základě Ústavní soud vyhodnotil rozhodnutí vrchního soudu o přikázání věci jinému senátu Městského soudu v Praze podle § 262 tr. ř. za nedostatečně odůvodněné (bod 27. nálezu) a považuje je za nepřípustný projev snahy prosadit vlastní způsob hodnocení provedeného dokazování.
3. Z toho je patrné, že Ústavní soud odvolacímu soudu vytkl, že v odůvodnění svého rozhodnutí naznačil vyvození odlišných skutkových závěrů, aniž by potřebné důkazy sám provedl (bod 27. citovaného nálezu). V návaznosti na to připomněl, že vrchní soud je sám oprávněn (pokud má určitou pochybnost o skutkových zjištěních soudu prvního stupně) zopakovat v rámci veřejného zasedání důkazy, ze kterých městský soud odvodil skutková zjištění, případně může provést další důkazy, o kterých se domnívá, že měly být v hlavním líčení provedeny. Teprve na jejich podkladě může odvolací soud (v kombinaci se skutkovými závěry soudu prvního stupně, k nimž dokazování neprovedl, a proto je jimi vázán podle § 263 odst. 7 tr. ř.) dosáhnout nového skutkového stavu a vydat rozhodnutí, které odpovídá (nikoli jeho názoru či vůli, ale) nově zjištěnému skutkovému stavu v projednávané věci (viz bod 31. nálezu Ústavního soudu).
4. Jak je patrné, tak ani z dotčeného nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2024, sp. zn. III. ÚS 761/24, nikterak nevyplývají závěry o nutnosti vyloučení členů odvolacího senátu pro poměr k věci podle § 30 odst. 1 tr. ř. Ostatně v žádné části odůvodnění svého nálezu Ústavní soud nezmínil (a to explicitně ani implicitně), že by soudci senátu 3 To při přezkumu projednávané věci ztratily nutnou míru své profesionality, která se u výkonu soudcovského povolání předpokládá. Ani z formulací, které vrchní soud použil v odůvodnění svého (v pořadí třetího) kasačního usnesení, není zřejmé, že by členové senátu 3 To v rámci svého profesionálního přístupu získali k projednávané věci zcela nekritický přístup (např. že by obžalovaného jakýmkoli způsobem přímo či nepřímo znevažovali či dehonestovali). Naopak, vrchní soud se ve všech částech svého rozhodnutí vyjadřuje vždy korektně a striktně věcně, byť se s jeho právními závěry nejen obžalovaný, ale v určitých aspektech ani Ústavní soud následně neztotožnili.
5. Pokud tedy stěžovatel spatřuje podjatost všech členů senátu 3 To Vrchního soudu v Praze v tom, že si tito soudci údajně svéhlavě „utvořili opačný názor na jeho vinu“, přestože ve věci neprováděli žádné dokazování, nelze jeho námitku v žádném ohledu aprobovat jako opodstatněnou.
6. Na tomto místě je třeba znovu zdůraznit, že podjatost soudců v žádném případě nelze dovozovat z toho, jakým způsobem soudci daného senátu rozhodli, ani z odůvodnění rozhodnutí, se kterým obviněný nesouhlasí. To samé platí i o procesním postupu soudu v průběhu trestního řízení. Nápravu takového stavu zaručuje – jak bylo zmíněno výše – víceinstanční způsob rozhodování, tedy systém řádných a mimořádných opravných prostředků, nikoli námitka podjatosti. Naopak, pokud by nadřízené soudy uznávaly takové stížnosti za oprávněné, mohlo by to vést k opakovanému zneužívání tohoto zákonného institutu, neboť na podnět obviněných by ve věci vždy musel rozhodnout jiný soudce (či soudci), kteří by však mohli být opakovaně napadáni z podjatosti až do té doby, než by obviněný dosáhl rozhodnutí ve věci, které odpovídá jeho představě. Takový neobjektivní výkon „spravedlnosti“ je však nutné kategoricky odmítnout. 1.
2. Podle dosavadní judikatury mohou pochybnosti o nestrannosti a objektivitě soudce vyvolat např. uveřejnění článku v denním tisku, ve kterém se soudce odvolacího soudu před rozhodnutím o opravném prostředku vyjadřuje v tom smyslu, zda jím napadený rozsudek je či není správný, a to bez ohledu na to, zda publikovaný text je přímou citací nebo jen volnou parafrází prohlášení soudce (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 14/2000 Sb. rozh. tr.). Nejistota o objektivitě soudce byla v minulosti deklarována také u soudce, který měl značně napjatý vztah s advokátkou, který se mohl promítnout i do navazujícího vztahu k jejímu klientovi či jejímu zaměstnanci, a to přesto, že soudce výslovně prohlásil, že se subjektivně podjatý necítí (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2021, sp. zn. II. ÚS 741/21 [N 136/107 SbNU 125]). Narušená objektivita byla prohlášena rovněž u soudce, který inicioval trestní stíhání znalce pro trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku, byť tak učinil až po pravomocném skončení trestního stíhání, v němž znalec podal znalecký posudek. Za poměr k projednávané věci lze také považovat postup soudce, který jako předseda senátu u soudu nižšího stupně nařídil hlavní líčení a prováděl v jeho průběhu dokazování, aniž by buď sám vydal meritorní rozhodnutí, nebo se účastnil jiného rozhodování, jak je požadováno v § 30 odst. 3 tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 8 Td 20/2021).
3. Z výše uvedených případů je dovoditelné, že odlišný právní názor soudce, který nekonvenuje představám některé ze stran řízení, nelze v zásadě vyhodnotit jako poměr k projednávané věci ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. (který by nadále vedl k vyloučení daného soudce z vykonávání úkonů trestního řízení v dotčené věci), a nelze za něj považovat ani poměr abstraktního rázu, který se promítá v jeho právním názoru a z něho vycházejícím procesním přístupu k projednávané věci. V nyní projednávaném případě přitom nebyly Nejvyšším soudem v rámci jeho přezkumné činnosti shledány žádné důvody svědčící o existenci osobního poměru k věci samé, pro který by bylo nutné soudce senátu 3 To Vrchního soudu v Praze vyloučit z vykonávání úkonů trestního řízení, když se jedná toliko o situaci, kdy členové senátu odvolacího soudu projevují odlišný
názor na možné právní posouzení projednávaného skutku.
4. S ohledem na charakter obžalovaným podané stížnosti lze nad rámec výše uvedeného konstatovat, že osoby obviněných coby jedna ze stran trestního řízení mají v praxi velmi často tendenci cestou svých námitek zpochybňovat soudcovskou nezávislost, a to i opakovaně, zvláště pak v situaci, kdy s rozhodnutím příslušného soudu ostře nesouhlasí, neboť výsledek řízení nekonvenuje jejich přáním či představám. V tomto směru je však třeba mít vždy na paměti, že soudce je justiční profesionál, který si je po celou dobu své odborné praxe vědom toho, že jeho nezávislost patří - spolu s odbornou způsobilostí - mezi nejzásadnější předpoklady výkonu tohoto povolání. Soudcovská nezávislost tedy představuje jeden ze základních pilířů, jejichž prostřednictvím je dosahováno individuální spravedlnosti, a to výhradně v souladu s platnými právními normami. Z tohoto důvodu také soudcovskou nezávislost garantují normy nejvyšší právní síly, tedy Ústava ČR a mezinárodní smlouvy (tj. nadnárodní lidskoprávní pakty).
1. Ze všech shora uvedených hledisek Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatelem uváděné okolnosti v nyní posuzované věci nezakládají pochybnosti o nestrannosti předsedy senátu a soudců 3 To Vrchního soudu v Praze, pro které by bylo nutné prolomit procesní právo na zákonného soudce coby jeden ze základních komponentů práva na spravedlivý proces. Námitka podjatosti všech členů senátu 3 To odvolacího soudu, kterou vznesl obžalovaný M. S., je založena pouze na jeho subjektivním přesvědčení o podjatosti dotčených soudců, pročež ji Nejvyšší soud neshledal důvodnou.
2. Za tohoto stavu tedy Nejvyšší soud neshledal důvody pro vyloučení shora uvedených členů senátu 3 To Vrchního soudu v Praze z projednávání trestní věci obžalovaného, ani jiná závažná pochybení, která by mohla způsobit nesprávnost výroku stížností napadeného usnesení. Proto mu nezbylo, než stížnost obžalovaného podanou proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2024, č. j. 3 To 66/2024-3637, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnout jako nedůvodnou.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 1. 2025
JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu