11 Tvo 8/2023

11 Tvo 8/2023-1051

USNESENÍ

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 20. 6. 2023 stížnosti obviněného 1. T. K., nar. XY, trvale bytem XY, a obviněného 2. O. J., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 4. 2023, sp. zn. 4 To 3/2023, a rozhodl t a k t o : Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnosti obviněného T. K. a obviněného O. J. zamítají.

1. Usnesením ze dne 6. 4. 2023, sp. zn. 4 To 3/2023 (dále jen „napadené usnesení“), rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že podle § 30 odst. 1 tr. ř. a contrario za použití § 31 odst. 1 tr. ř. nejsou členové senátu 4 To JUDr. Lenka Konopová a JUDr. Luboš Vlasák vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obviněných T. K. a O. J. vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp zn. 4 To 3/2023.

2. Proti tomuto usnesení podali oba obvinění včas stížnost, kterou obviněný T. K. prostřednictvím své obhájkyně následně odůvodnil podáním ze dne 15. 5. 2023.

3. Obviněný T. K. úvodem poukázal na text odůvodnění své námitky podjatosti, kterou předal krátkou cestou dne 6. 4. 2023 při veřejném zasedání o odvolání konaném před Vrchním soudem v Praze.

4. Obviněný T. K. napadl bod 8. odůvodnění napadeného usnesení proto, že nesouhlasí s popisem jeho jednání a jednání jeho obhájkyně u odvolacího soudu. Předsedkyně senátu dávala najevo svou nelibost nad tím, že obhájkyně přednáší odůvodnění opravného prostředku doslovně v celém rozsahu a dále že má údajně nepřiměřeně dlouhou závěrečnou řeč. Přitom toto její právo vyplývá zejména z ustanovení § 235 odst. 1 věta druhá tr. ř., pročež jakékoli krácení přednesu odvolání je nepřípustné, a dále z ustanovení § 263 odst. 5 věta druhá tr. ř. Odkaz soudu na § 203 odst. 1, 2 tr. ř. per analogiam v posuzované věci není na místě, neboť přednes odvolání obhájkyní se týkal obviněného, jeho postoje k vytýkanému jednání, jakož i argumentů, jež podporují jeho obhajobu, případně byl zaměřen na postup nalézacího soudu. V postupu soudu spatřuje jednak krácení svého práva na obhajobu a rovněž i neobjektivnost a nespravedlivost na straně soudu, tedy zásadní rysy podjatého jednání soudu vůči němu.

5. Pokud se týká bodů 9. a 10. odůvodnění napadeného usnesení, obviněný namítal, že soud jednostranně negativně interpretuje způsob podávání námitek jeho obhájkyní. Obviněný poukázal zejména na právo procesní strany kdykoli v průběhu veřejného zasedání vznášet námitky proti provádění úkonu. Má tak za to, že omezování jeho obhájkyně v právu vznášet námitky (konkrétně v případě provádění nezákonných zásahů do tlumočení přehrávaných zvukových záznamů) bylo opět projevem podjatosti, nejméně předsedkyně senátu JUDr. Konopové, a současně krátilo jeho právo na obhajobu.

6. Obviněný dále namítal nesprávnost tvrzení soudu v bodě 11. odůvodnění napadeného usnesení o možnosti klást doplňující otázky v rámci jejich vyjádření k provedeným důkazům ve smyslu § 214 tr. ř. Vyjádření obviněného k provedenému důkazu nemá charakter výslechu, proto nemohou být v jeho rámci kladeny doplňující otázky. V tomto směru postupoval soud vadně, takže protesty obhájkyně obviněného proti těmto pochybením v podobě námitek, byl zcela adekvátní procesní situaci v jednací síni. Pokud tedy soud vyčítá obhájkyni obviněného nevhodné chování v souvislosti s podáváním námitek, opět jen prokazuje, že není nestranný, objektivní a spravedlivý.

7. Svou zaujatost vůči obviněnému a jeho obhájkyni měl soud potvrdit i svým názorem popsaným v bodě 13. napadeného usnesení. Vyplývá z něj, že obhájkyně vedla obhajobu záměrně konfrontačně s cílem přinejmenším oddálit a zkomplikovat podáním námitky podjatosti případné odsouzení obviněného. Takto příkrý závěr rozhodně z průběhu veřejného zasedání neplyne. Obviněný má za to, že chování předsedkyně senátu i člena senátu JUDr. Vlasáka (včetně jeho neverbálních projevů, které měly zastrašovat obviněné) nenabízí dostatečné záruky nestrannosti a objektivity, a tudíž i spravedlnosti.

8. Ze všech shora rozvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho opravnému prostředku a podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze a sám rozhodl, že předsedkyně senátu 4 To JUDr. Konopová a soudce tohoto senátu JUDr. Vlasák jsou podle § 30 odst. 1 tr. ř. vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 4 To 3/2023. In eventum, pokud by takový postup z jeho pohledu nebyl možný, aby podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadené usnesení a uložil Vrchnímu soudu v Praze, aby o věci znovu jednal a rozhodl.

9. Obviněný O. J. ve své stížnosti pouze obecně uvedl, že tuto podává do usnesení ze dne 6. 4. 2023, aniž by současně uplatnil jakoukoliv konkrétní námitku. Jeho stížnost neobsahuje ani žádný závěrečný návrh stran rozhodnutí Nejvyššího soudu.

10. Nejvyšší soud jako přezkumný orgán v souladu s revizním principem podle § 147 odst. 1 tr. ř. přezkoumal na podkladě stížnosti obou obviněných napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, tedy správnost jeho výroku týkajícího se návrhu na vyloučení členů senátu 4 To JUDr. Lenky Konopové a JUDr. Luboše Vlasáka z vykonávání úkonů trestního řízení, jakož i správnost řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že podané stížnosti nejsou důvodné.

11. V obecné rovině je potřeba připomenout, že podle § 30 odst. 1 tr. ř. platí, že z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.

12. Jedná-li se o požadavek nestrannosti soudu, pak je jím rozuměna nezávislost či nepodjatost rozhodujícího tělesa ve vztahu ke konkrétním účastníkům či k předmětu řízení. Podstatným je přitom fakt, že nejde toliko o subjektivní přesvědčení soudce či účastníků řízení o podjatosti či nepodjatosti, ale též o objektivní zdání nestrannosti, tj. to, jak by se rozhodování jevilo vnějšímu pozorovateli. Tento subjektivní i objektivní aspekt přitom vyzdvihla judikatura Evropského soudu pro lidská práva, která pravidelně používá obě tato hlediska, přičemž se k tomuto pojetí přiklonil rovněž Ústavní soud. Důvody, které k rozšíření nestrannosti až na úroveň oné objektivní roviny vedou, osvětlil Ústavní soud například v nálezu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04, v němž mimo jiné uvedl, že …nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní. Vedle toho může nestrannost nabývat dvou poloh, a to funkcionální a personální. Zatímco v případě první roviny jde o to, zda je porušením nestrannosti, pokud stejná osoba rozhoduje na různých stupních soudní soustavy, případně se podílí na rozhodování v různých funkcích, druhá rovina se týká osobních vztahů soudce s účastníky řízení či vztahu k předmětu řízení (Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012, s. 739-740).

13. Při aplikaci výše uvedených hledisek na konkrétní okolnosti daného případu je zřejmé, že pokud Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 6. 4. 2023, sp. zn. 4 To 3/2023, dospěl k závěru, že podle § 30 odst. 1 tr. ř. nejsou členové senátu 4 To, a to předsedkyně senátu JUDr. Lenka Konopová a člen senátu JUDr. Luboš Vlasák, vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci obviněných T. K. a O. J., nelze tomuto postupu ničeho vytknout.

14. Pochybnosti zakládající vyloučení soudce a dalších orgánů činných v trestním řízení musí být založeny na reálně existujících objektivních skutečnostech, které je vyvolávají. Jinak řečeno, pochybnosti o nestrannosti soudce musí vyplývat z faktických okolností odůvodňujících riziko jeho možného neobjektivního přístupu k věci nebo k osobám v ní vystupujícím. Pouhý subjektivní pocit soudce nebo stran, že soudce je pro podjatost vyloučen z projednávání určité trestní věci, není postačující pro posouzení otázky, zda je schopen nestranně vykonávat úkony trestního řízení či nikoli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1495/2015).

15. K tomu Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že vztah k projednávané věci nelze vyvozovat toliko ze způsobu rozhodování či z odůvodnění rozhodnutí, se kterým není obviněný spokojen, příp. z procesního postupu soudu, a to ani v případě, že by takový postup vykazoval určité nedostatky (srov. Draštík A., Fenyk J. aj., Trestní řád. Komentář, 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2017). Důvodem pro vyloučení soudce samy o sobě nejsou ani výhrady zaměřené proti vedení řízení ze strany soudce nebo vůči jeho nezávislé rozhodovací činnosti, tedy jeho případné (procesní či jiné) pochybení v rámci vedení trestního procesu či nesprávný názor na právní řešení věci. Nápravu takových vad řízení či vlastního soudcovského rozhodování totiž primárně zajišťuje vícestupňové rozhodování soudů, nikoli institut vznesení námitky podjatosti ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 11 Tvo 6/2019).

16. Z nyní projednávané stížnosti se mj. podává, že obviněný T. K. napadá postup předsedkyně senátu, která měla dávat najevo svou nelibost nad tím, že jeho obhájkyně přednáší odůvodnění opravného prostředku doslovně v celém rozsahu a dále že má podle jejího názoru nepřiměřeně dlouhou závěrečnou řeč. Pokud se týká bodů 9. a 10. napadeného usnesení, obviněný T. K. vytýkal omezování jeho obhájkyně v právu vznášet námitky, a to konkrétně v případě provádění nezákonných zásahů do tlumočení přehrávaných zvukových záznamů. K bodu 11. odůvodnění napadeného usnesení K. namítal, že vyjádření obviněného k provedenému důkazu nemá charakter výslechu, proto nemohou být v jeho rámci kladeny doplňující otázky. V tomto směru postupoval soud vadně, takže protesty obhájkyně obviněného proti těmto pochybením v podobě námitek, byly zcela adekvátní procesní situaci v jednací síni. Obviněný rovněž napadl závěr zachycený v bodě 1.3 napadeného usnesení, a to, že obhájkyně vedla obhajobu záměrně konfrontačně s cílem přinejmenším oddálit a zkomplikovat podáním námitky podjatosti případné odsouzení obviněného.

17. Vrchní soud v Praze v bodě 8. napadeného usnesení uvedl, že předsedkyně senátu postupovala standardně ve smyslu § 203 odst. 1, 2 tr. ř. per analogiam, m. j. tak, aby při veřejném zasedání, v němž byla projednávána odvolání 11 obžalovaných, pokud možno zamezila nadbytečnému opakování soudu již poskytnutých informací či již přednesených skutečností. V rámci toho navrhla obhájcům, že není nutné číst doslova celý obsah písemných odvolání, která má soud k dispozici a je s nimi obeznámen, a že lze podle potřeby kupř. zdůraznit podstatné body podaných odvolání, uvést další dosud neuvedené skutečnosti apod. Po přečtení větší části odvolání k dotazu předsedkyně senátu, zda ani nyní nechce svůj projev zestručnit, obhájkyně K. toto odmítla, načež jí předsedkyní senátu bylo umožněno odvolání celé dočíst, přednes odvolání tedy nebyl zkrácen. Ani pozdější snaha předsedkyně senátu o korekci přednesu konečných návrhů nebyla snahou omezovat práva obhajoby, ale snahou zamezit nadbytečnému opakování argumentů podaných odvolání, a pokud jí obhájci vysvětlili, že nejde o opakování argumentace odvolání, byly jejich přednesy předsedkyní senátu umožněny.

18. Vrchní soud v Praze dále v bodech 9. a 10. zkráceně zapsal, že v průběhu dokazování, při němž předsedkyně senátu přehrávala odposlechy telefonických hovorů, a v situaci, kdy tlumočnice některé pasáže hovorů nepřetlumočila, či uvedla, že některým pasážím hovorů nerozuměla, a to kupř. i v místech, jimž všichni přítomní členové senátu shodně rozuměli, konfrontovala předsedkyně senátu tlumočnici s podle zákona přečteným obsahem přepisů týchž hovorů pořízených jinou tlumočnicí v přípravném řízení, aby postavila na jisto obsah odposlechů. Obhájkyně obviněného K. vznášela proti tomuto postupu v průběhu provádění úkonů hlasitě a opakovaně námitky tak, aby předsedkyni senátu v jejím postupu zabránila, přestože byla předsedkyní senátu opakovaně poučována jak o tom, že o jejích námitkách senát rozhodne po dokončení úkonu, tak o tom, co je důvodem uvedeného postupu, a proč jej senát nepovažuje za nezákonný.

19. V bodě 11. napadeného usnesení vrchní soud konstatoval, že jestliže se v námitce podjatosti uvádí, že členové senátu JUDr. Konopová a JUDr. Vlasák po provedení důkazů měli obžalovaným „předestírat“ odpovědi a nekladli řádně otázky, není senátu známo, kdy a jak mělo k tvrzenému pochybení dojít, neboť přehrávání odposlechů, následné vyjadřování obžalovaných k nim ve smyslu § 214 tr. ř. a doplňující kladení dotazů ze strany senátu probíhaly podle názoru senátu standardním a zákonným způsobem, a nebyly proti nim ani v jejich průběhu vznášeny námitky.

20. Konečně v bodě 13. napadeného usnesení se uvádí, že jednání obhájkyně v průběhu veřejného zasedání nenasvědčuje ani tak jejímu reálnému dojmu, že členové senátu jsou vůči ní a T. K. osobně zaujatí, jako spíše konfrontačnímu způsobu, jakým se snaží vést obhajobu, včetně záměru oddálit či zkomplikovat případné odsouzení jejího klienta podáním námitky podjatosti. Byla to obhájkyně Mgr. Hnilicová, která navrhla, že svůj konečný návrh přednese až jako poslední z obhájců. Táž obhájkyně se posléze ptala předsedkyně senátu, zda jí odebírá slovo, když jí předsedkyně senátu opakovaně žádala o korekci jejího projevu a snažila se jí vysvětlit důvod pro to, což obhájkyně nerespektovala a pokračovala v projevu. Na to předsedkyně senátu sdělila obhájkyni, že jí tedy slovo odebírá, aby jí mohla sdělit, co považuje za nutné, to učinila a udělila obhájkyni slovo zpět.

21. K uplatněným námitkám obviněného K. Nejvyšší soud nejprve obecně konstatuje, že podle ustanovení § 235 odst. 1 věta druhá tr. ř. osoba, která dala svým návrhem k veřejnému zasedání podnět, přednese návrh. K přednesení návrhu, jenž je podnětem k provedení veřejného zasedání, dostačuje uvedení jeho podstaty (návrh není nezbytné doslovně přečíst), tj. sdělení, čeho a z jakých důvodů se osoba jej přednášející domáhá.

22. V ustanovení § 263 odst. 5 větě druhé tr. ř. se uvádí, že odvolatel přednese své odvolání a odůvodní je. Je tedy právem obžalovaného, stejně jako právem obhájce, přednést doslovně celé odvolání včetně odůvodnění. V praxi však volí obhájce k přednesu vesměs stručnou verzi písemně vyhotoveného odvolání, v níž se soustředí na jeho zásadní body tak, aby zdůraznil jeho podstatu a hlavní zájem obžalovaného, a pak odkáže na písemně vyhotovené odvolání, které všichni členové senátu znají a mají je v průběhu veřejného zasedání před sebou. Senát odvolacího soudu, nebo alespoň předseda senátu a soudce zpravodaj, bývají seznámeni se spisem i s písemně vyhotoveným odvoláním, a proto neočekávají jeho přečtení, nýbrž se v průběhu veřejného zasedání soustředí na další skutečnosti, které obhájce nebo sám obžalovaný uvede nad jeho rámec, a na případný nový návrh na doplnění dokazování, který dosud nebyl podán. Následně je obžalovaný předsedou senátu dotázán, zda chce případně přednesené odvolání doplnit (viz Vantuch, P. Trestní řízení z pohledu obhajoby. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2019. s. 955).

23. I podle odborné literatury nelze zřejmě bránit odvolateli, aby doslova přečetl celé odvolání. V případě odvolání přednášeného státním zástupcem či obhájcem by však takový způsob nepůsobil příliš přesvědčivě a jistě (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2013, s. 3119).

24. V rámci konečného návrhu lze nepochybně přiznat obviněnému (stejně jako dalším procesním stranám) právo vyjádřit se k výsledkům veřejného zasedání ve smyslu reakce na soudem či účastníky řízení provedené důkazy, neboť ve vztahu k nim (a s vazbou na důkazy dříve provedené) neměl možnost uplatnit svoji obhajovací argumentaci, na straně druhé zásady rychlosti řízení umožňují předsedovi senátu učinit taková opatření, aby opakovaně nebyla přednášena již uplatněná tvrzení a vznesené námitky (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 6 Tdo 312/2015).

25. Přednes konečného návrhu obhájce je tedy předseda senátu oprávněn přerušit, ovšem pokud zjevně vybočuje z rámce projednávané věci. Této možnosti si jsou obhájci vědomi, a proto jen ojediněle dávají předsedovi senátu odvolacího soudu důvod k přerušení přednášeného konečného návrhu (Vantuch, P. Trestní řízení z pohledu obhajoby. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2019. s. 962 - 963).

26. Udělení slova k závěrečné řeči, určení jejich pořadí, popřípadě přerušení závěrečných řečí patří k oprávněním předsedy senátu v rámci řízení hlavního líčení ve smyslu § 203 odst. 1 tr. řádu. Takový zásah do zákonem i Listinou základních práv a svobod zaručených práv však předseda senátu může činit za současného zachování práva obviněného, aby vždy mohl reagovat na argumentaci jiných procesních stran, zejména státního zástupce či poškozeného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1426/2015).

27. Na základě ustanovení § 203 odst. 1, 2 tr. ř. je předsedovi senátu svěřeno praktické operativní řízení hlavního líčení, potažmo veřejného zasedání, a udržování pořádku v jeho průběhu. Předseda senátu je povinen dbát na zachování důstojnosti a vážnosti soudního jednání. Je také povinen zabránit zbytečným průtahům hlavního líčení výklady, které nemají souvislost s projednávanou věcí. Předseda senátu zahajuje dokazování ve věci a stanoví pořadí provádění jednotlivých důkazů. Předseda senátu umožňuje stranám vyjádřit se k jednotlivým důkazům, rozhoduje o jejich námitkách proti způsobu provádění důkazu, dává jim slovo k případným replikám, vybízí je k dalším návrhům na doplnění dokazování. Prohlašuje dokazování za skončené a uděluje slovo k závěrečným řečem, které může přerušit, pokud vybočují zřejmě z rámce projednávané věci.

28. Ve světle shora uvedené judikatury, zákonných ustanovení a odborné literatury neshledal Nejvyšší soud v postupu senátu 4 To Vrchního soudu v Praze, konkrétně v jednání předsedkyně senátu JUDr. Lenky Konopové a člena senátu JUDr. Luboše Vlasáka, takových pochybení, která by vzbuzovala pochybnosti týkající se jejich podjatosti vůči obviněnému T. K., potažmo vůči jeho obhájkyni Mgr. Lence Hnilicové, a to s ohledem na skutečnosti vyplývající z předloženého spisového materiálů, jež zcela korespondují se závěry popsanými v odůvodnění napadeného usnesení.

29. Ze spisového materiálu a pořízených audio záznamů týkajících se veřejného zasedání konaného ve dnech 4. – 6. 4. 2023 u Vrchního soudu v Praze se podává, že poté, co byla obhájkyně Mgr. Hnilicová předsedkyní senátu dotázána, zda trvá na doslovném čtení odvolání, s nímž se senát odvolacího soudu měl možnost podrobně seznámit, bylo jí s odkazem na to, že se jedná o právo jejího klienta, umožněno, aby je celé dočetla (viz č. l. 9834 verte a 9835 spisu). Samotný dotaz předsedkyně senátu s ohledem na postupující čas, délku čteného odvolání a další obviněné, kteří rovněž podali odvolání a chtěli je přednést, nelze je podle Nejvyššího soudu vnímat jako jednání zakládající pochybnosti o podjatosti soudkyně.

30. Nejvyšší soud nemohl dovozovat podjatost předsedkyně senátu ani ze způsobu provádění dokazování ve vztahu k tlumočení pořízených odposlechů a jejich porovnání s poskytnutými přepisy policií, jak je zachyceno na č. l. 9843 verte a násl. spisu. Obhájkyně v této části námitek fakticky zpochybňuje zákonnost a procesní použitelnost důkazů užitých v trestním řízení, přičemž jde o výhrady procesněprávní povahy směřující výlučně do procesu dokazování.

31. Pokud se týká konečných návrhů, Mgr. Hnilicové byl skutečně dán prostor až po přednesu ostatních kolegů (obhájců), a to na základě její žádosti (viz č. l. 9854 verte spisu). V rámci svého závěrečného přednesu byla Mgr. Hnilicová předsedkyní senátu upozorněna, aby opětovně neopakovala obsah podaného odvolání, ale uvedla konkrétní návrh. Na základě dotazu Mgr. Hnilicové, zda jí předsedkyně senátu bere slovo, jí ho tato odebrala a podala jí vysvětlení ohledně závěrečného návrhu, načež jí slovo opět udělila (v podrobnostech srov. č. l. 9856 spisu). Ani v tomto případě se nejednalo o postup předsedkyně senátu, který by svědčil o jejím podjatém postoji vůči obviněnému K. a jeho obhájkyni.

32. K odkazu obviněného T. K. na text odůvodnění své námitky podjatosti, kterou předal krátkou cestou dne 6. 4. 2023 při veřejném zasedání konaném před Vrchním soudem v Praze (viz č. l. 9925 spisu), Nejvyšší soud konstatuje, že tento se obsahově shoduje s následným odůvodněním stížnosti proti napadenému usnesení, které se stalo obsahem shora učiněného přezkumu Nejvyšším soudem.

33. Pokud se týká stížnosti obviněného J., tato nebyla následně odůvodněna žádnou konkrétní námitkou, pouze z protokolu o veřejném zasedání konaném dne 6. 4. 2023 vyplývá, že tento obviněný pouze uvedl, že si myslel, že soud musí jasně prokázat vinu člověka, do té doby se má na něho hledět jako na nevinného, a z tohoto důvodu se připojuje k námitce, kterou podala Mgr. Hnilicová (srov. č. l. 9860 spisu), a to ze stejných důvodů (srov. č. l. 9860 verte). Nejvyšší soud však z napadeného usnesení včetně předcházejícího řízení ani v jeho případě neseznal podjatost předsedkyně senátu 4 To Vrchního soudu v Praze JUDr. Lenky Konopové a člena senátu JUDr. Luboše Vlasáka vůči jeho osobě.

34. Nejvyšší soud tedy závěrem konstatuje, že neshledal stížnost obviněného T. K., ale ani blanketní stížnost O. J. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 4. 2023, sp. zn. 4 To 3/2023, důvodnými, a proto je podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. 6. 2023

JUDr. Antonín Draštík předseda senátu