17 A 2/2012

I. Žádné ustanovení zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ani zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, nezakládá řidiči, který byl policistou vyzván k odbornému lékařskému vyšetření podle § 5 odst. 1 písm. f) zákona o provozu na pozemních komunikacích, a jemuž po klinickém vyšetření naordinoval lékař provedení odběru vzorků biologického materiálu, oprávnění, aby si sám z výčtu uvedeného v § 2 písm. q) zákona č. 379/2005 Sb. zvolil konkrétní druh vzorku biologického materiálu, který mu má být odebrán.

II. Neumožňuje-li formulace výzvy oprávněné osoby výběr mezi více druhy vzorků biologického materiálu, splní adresát výzvy svou povinnost, již mu jako řidiči ukládá § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, (tj. podrobit se na výzvu policisty vyšetření podle zvláštního právního předpisu ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem) tak, že podstoupí odborné lékařské vyšetření v rozsahu cíleného klinického vyšetření a současně akceptuje konkrétní požadavek lékařky na odběr určitého druhu vzorku biologického materiálu a podrobí se mu. Jedinou výjimku představuje situace, že by vyšetření bylo spojeno s nebezpečím pro jeho zdraví.

III. Skutková podstata přestupku podle § 22 odst. 1 písm. d) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, bude naplněna i v případě, kdy se řidič sice odmítne podrobit požadavku na odběr jednoho druhu vzorku biologického materiálu (zde krve), ale jiný druh vzorku biologického materiálu (zde moč) k výzvě poskytne. Nejvyšší správní soud se taktéž ztotožňuje s názorem krajského soudu, že aktivní procesní legitimaci k předmětnému návrhu v konkrétním případě stěžovateli nezakládá ani poznámka uvedená v bodu [38] právě zmiňovaného usnesení rozšířeného senátu zdejšího soudu, dle níž s ohledem na závazky plynoucí pro Českou republiku z mezinárodního práva a práva Evropského společenství nelze a priori vyloučit aktivní procesní legitimaci k podání návrhu podle § 101a a násl. s.

ř. s. i pro osoby z řad tzv. „dotčené veřejnosti“ ve smyslu čl. 9 odst. 2 a 3 Aarhuské úmluvy. Jak totiž rozšířený senát v citovaném usne- sení dodal, nebylo s ohledem na jeho kompetence namístě, aby se v projednávaném případě uvedenou otázkou zabýval. Rozšířený senát tedy dal touto zmínkou pouze najevo, že předmětnou otázku ponechává, v rámci jím podaného výkladu § 101a odst. 1 s. ř. s., na další judikatuře Nejvyššího správního soudu, která již je, jak je patrno z citovaných rozhodnutí, v dané otázce jednoznačná.

Ze všech uvedených důvodů tak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost jako celek není důvodná, a proto ji v souladu s § 110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl. S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 014

I. Žádné ustanovení zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ani zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, nezakládá řidiči, který byl policistou vyzván k odbornému lékařskému vyšetření podle § 5 odst. 1 písm. f) zákona o provozu na pozemních komunikacích, a jemuž po klinickém vyšetření naordinoval lékař provedení odběru vzorků biologického materiálu, oprávnění, aby si sám z výčtu uvedeného v § 2 písm. q) zákona č. 379/2005 Sb. zvolil konkrétní druh vzorku biologického materiálu, který mu má být odebrán.

II. Neumožňuje-li formulace výzvy oprávněné osoby výběr mezi více druhy vzorků biologického materiálu, splní adresát výzvy svou povinnost, již mu jako řidiči ukládá § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, (tj. podrobit se na výzvu policisty vyšetření podle zvláštního právního předpisu ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem) tak, že podstoupí odborné lékařské vyšetření v rozsahu cíleného klinického vyšetření a současně akceptuje konkrétní požadavek lékařky na odběr určitého druhu vzorku biologického materiálu a podrobí se mu. Jedinou výjimku představuje situace, že by vyšetření bylo spojeno s nebezpečím pro jeho zdraví.

III. Skutková podstata přestupku podle § 22 odst. 1 písm. d) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, bude naplněna i v případě, kdy se řidič sice odmítne podrobit požadavku na odběr jednoho druhu vzorku biologického materiálu (zde krve), ale jiný druh vzorku biologického materiálu (zde moč) k výzvě poskytne. Nejvyšší správní soud se taktéž ztotožňuje s názorem krajského soudu, že aktivní procesní legitimaci k předmětnému návrhu v konkrétním případě stěžovateli nezakládá ani poznámka uvedená v bodu [38] právě zmiňovaného usnesení rozšířeného senátu zdejšího soudu, dle níž s ohledem na závazky plynoucí pro Českou republiku z mezinárodního práva a práva Evropského společenství nelze a priori vyloučit aktivní procesní legitimaci k podání návrhu podle § 101a a násl. s.

ř. s. i pro osoby z řad tzv. „dotčené veřejnosti“ ve smyslu čl. 9 odst. 2 a 3 Aarhuské úmluvy. Jak totiž rozšířený senát v citovaném usne- sení dodal, nebylo s ohledem na jeho kompetence namístě, aby se v projednávaném případě uvedenou otázkou zabýval. Rozšířený senát tedy dal touto zmínkou pouze najevo, že předmětnou otázku ponechává, v rámci jím podaného výkladu § 101a odst. 1 s. ř. s., na další judikatuře Nejvyššího správního soudu, která již je, jak je patrno z citovaných rozhodnutí, v dané otázce jednoznačná.

Ze všech uvedených důvodů tak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost jako celek není důvodná, a proto ji v souladu s § 110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl. S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 014

3. 11. 2011 (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl a rozhodnutí magistrátu potvrdil.

Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu u Krajského soudu v Plzni, v níž namítal, že ve správním řízení bylo rozhodováno za použití tzv. extenzivního výkladu zákona v neprospěch žalobce, bylo rozhodováno o skutku, který není přestupkem, a přesto, že o skutku existovaly objektivní pochybnosti, bylo rozhodnuto v neprospěch žalobce.

Zákon o silničním provozu v § 5 odst. 1 písm. f) ukládá řidiči motorového vozidla povinnost podrobit se na výzvu oprávněné osoby vyšetření dle zvláštního právního předpi-

S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 014

su. Zvláštní právní předpis, tedy zákon č. 379/2005 Sb., stanoví v § 16 odst. 5, že odborné lékařské vyšetření provádí způsobilé zdravotnické zařízení. Stejný zákon stanoví v § 2 výklad pojmů pro účely tohoto zákona. Odborným lékařským vyšetřením dle § 2 písm. p) tohoto zákona „je cílené klinické vyšetření lékařem a podle jeho ordinace provedení dechové zkoušky nebo odběru vzorků biologického materiálu“. Odběrem biologického materiálu pak § 2 písm. q) stanoví „zejména odběr vzorku žilní krve, moči, slin, vlasů nebo stěru z kůže či sliznic“.

Ze samotných výkladových ustanovení zákona č. 379/2005 Sb. uvedených v § 2 je zřejmé, že povinnost uložená osobám, u nichž existuje důvodná obava z ovlivnění alkoholem či jinou návykovou látkou, spočívá v podrobení se orientačnímu, případně odbornému lékařskému vyšetření. Lékařské vyšetření pak nespočívá v odběru biologického materiálu, ale vždy v cíleném klinickém vyšetření, kterému se žalobce beze zbytku podrobil, a následně buďto v orientační dechové zkoušce nebo odběru biologického materiálu. Takováto volba je výslovně ponechána na vyšetřujícím lékaři. Pro případ biologického materiálu opět zákon sám demonstrativním výčtem stanoví, o jaký druh materiálu se může jednat.

Pokud se tedy žalobce podrobil všem zákonem uloženým povinnostem, takovou skutečnost opakovaně tvrdil a prokazoval, správní orgány ve svém rozhodování pochybily, jestliže jej uznaly vinným a potrestaly za jednání, které nenaplňuje skutkovou podstatu přestupku. Dospěl-li žalovaný k závěru, že odmítnutí poskytnutí jednoho vzorku a poskytnutí jiného vzorku biologického materiálu je naplněním skutkové podstaty spočívajícím

v porušení povinnosti „podrobit se na výzvu [...] ošetřujícího lékaře [...] vyšetření podle zvláštního právního předpisu“ za předpokladu, kdy zvláštní předpis stanoví povinnost podrobit se odbornému lékařskému vyšetření odběrem biologického materiálu, a dále takovýto názor odůvodnil tím, že je na policistovi, aby sám určil, jaký typ biologického materiálu bude požadovat, jedná se o extenzivní výklad práva a zásah do práv občana zaručených Listinou základních práv a svobod. Takový postup je libovůlí v rozhodování správních orgánů a jako takový je v přímém rozporu se zákonem. Ustálená judikatura nejvyšších soudů, na kterou žalobce mnohokrát ve správním řízení odkazoval (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, čj. 1 As 96/2008-115, č. 1856/2009 Sb. NSS), konstatuje, že ve správním řízení je namístě aplikovat analogicky principy trestního práva, a to zejména ve správním trestání. Je tak nemyslitelné, aby správní orgán vykládal ustanovení zákona v neprospěch obviněného a dával správním orgánům více pravomocí, než jim zákon sám přiznává.

tímto předpisem

Žalobci bylo kladeno za vinu, že se dopustil přestupku tím, že se nepodrobil odběru krve po předchozí výzvě, ačkoli toto nebylo spojeno s nebezpečím pro jeho zdraví. Zákon č. 379/2005 Sb. však termín odběru krve nezná. Novelizací zákona o silničním provozu z roku 2006, na kterou správní orgány obou stupňů odkazovaly, došlo mj. k nahrazení termínů v § 5 odst. 1 písm. f) „moč a krev“, přičemž současná úprava (platná k 28. 2. 2011) obsahuje pojem „vyšetření dle zvláštního právního předpisu“. Poznámka pod čarou je zákon stanoví, že č. 379/2005 Sb., který v § 2 písm. q) specifikuje větší výčet biologického materiálu oproti úpravě původní. Avšak stále je zachována možnost alternativy poskytnutí vzorku, a to minimálně krve nebo moči. Tento svůj právní názor žalobce odůvodňoval ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu, zejména pak rozsudky ze dne 24. 6. 2008, čj. 8 As 11/2007-56, č. 2308/2011 Sb. NSS, ze dne

3. 11. 2011 (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl a rozhodnutí magistrátu potvrdil.

Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu u Krajského soudu v Plzni, v níž namítal, že ve správním řízení bylo rozhodováno za použití tzv. extenzivního výkladu zákona v neprospěch žalobce, bylo rozhodováno o skutku, který není přestupkem, a přesto, že o skutku existovaly objektivní pochybnosti, bylo rozhodnuto v neprospěch žalobce.

Zákon o silničním provozu v § 5 odst. 1 písm. f) ukládá řidiči motorového vozidla povinnost podrobit se na výzvu oprávněné osoby vyšetření dle zvláštního právního předpi-

S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 014

su. Zvláštní právní předpis, tedy zákon č. 379/2005 Sb., stanoví v § 16 odst. 5, že odborné lékařské vyšetření provádí způsobilé zdravotnické zařízení. Stejný zákon stanoví v § 2 výklad pojmů pro účely tohoto zákona. Odborným lékařským vyšetřením dle § 2 písm. p) tohoto zákona „je cílené klinické vyšetření lékařem a podle jeho ordinace provedení dechové zkoušky nebo odběru vzorků biologického materiálu“. Odběrem biologického materiálu pak § 2 písm. q) stanoví „zejména odběr vzorku žilní krve, moči, slin, vlasů nebo stěru z kůže či sliznic“.

Ze samotných výkladových ustanovení zákona č. 379/2005 Sb. uvedených v § 2 je zřejmé, že povinnost uložená osobám, u nichž existuje důvodná obava z ovlivnění alkoholem či jinou návykovou látkou, spočívá v podrobení se orientačnímu, případně odbornému lékařskému vyšetření. Lékařské vyšetření pak nespočívá v odběru biologického materiálu, ale vždy v cíleném klinickém vyšetření, kterému se žalobce beze zbytku podrobil, a následně buďto v orientační dechové zkoušce nebo odběru biologického materiálu. Takováto volba je výslovně ponechána na vyšetřujícím lékaři. Pro případ biologického materiálu opět zákon sám demonstrativním výčtem stanoví, o jaký druh materiálu se může jednat.

Pokud se tedy žalobce podrobil všem zákonem uloženým povinnostem, takovou skutečnost opakovaně tvrdil a prokazoval, správní orgány ve svém rozhodování pochybily, jestliže jej uznaly vinným a potrestaly za jednání, které nenaplňuje skutkovou podstatu přestupku. Dospěl-li žalovaný k závěru, že odmítnutí poskytnutí jednoho vzorku a poskytnutí jiného vzorku biologického materiálu je naplněním skutkové podstaty spočívajícím

v porušení povinnosti „podrobit se na výzvu [...] ošetřujícího lékaře [...] vyšetření podle zvláštního právního předpisu“ za předpokladu, kdy zvláštní předpis stanoví povinnost podrobit se odbornému lékařskému vyšetření odběrem biologického materiálu, a dále takovýto názor odůvodnil tím, že je na policistovi, aby sám určil, jaký typ biologického materiálu bude požadovat, jedná se o extenzivní výklad práva a zásah do práv občana zaručených Listinou základních práv a svobod. Takový postup je libovůlí v rozhodování správních orgánů a jako takový je v přímém rozporu se zákonem. Ustálená judikatura nejvyšších soudů, na kterou žalobce mnohokrát ve správním řízení odkazoval (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, čj. 1 As 96/2008-115, č. 1856/2009 Sb. NSS), konstatuje, že ve správním řízení je namístě aplikovat analogicky principy trestního práva, a to zejména ve správním trestání. Je tak nemyslitelné, aby správní orgán vykládal ustanovení zákona v neprospěch obviněného a dával správním orgánům více pravomocí, než jim zákon sám přiznává.

tímto předpisem

Žalobci bylo kladeno za vinu, že se dopustil přestupku tím, že se nepodrobil odběru krve po předchozí výzvě, ačkoli toto nebylo spojeno s nebezpečím pro jeho zdraví. Zákon č. 379/2005 Sb. však termín odběru krve nezná. Novelizací zákona o silničním provozu z roku 2006, na kterou správní orgány obou stupňů odkazovaly, došlo mj. k nahrazení termínů v § 5 odst. 1 písm. f) „moč a krev“, přičemž současná úprava (platná k 28. 2. 2011) obsahuje pojem „vyšetření dle zvláštního právního předpisu“. Poznámka pod čarou je zákon stanoví, že č. 379/2005 Sb., který v § 2 písm. q) specifikuje větší výčet biologického materiálu oproti úpravě původní. Avšak stále je zachována možnost alternativy poskytnutí vzorku, a to minimálně krve nebo moči. Tento svůj právní názor žalobce odůvodňoval ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu, zejména pak rozsudky ze dne 24. 6. 2008, čj. 8 As 11/2007-56, č. 2308/2011 Sb. NSS, ze dne

11. 3. 2010, čj. 5 As 24/2009-65, č. 2063/2010 Sb. NSS, a ze dne 16. 12. 2009, čj. 6 As 40/2009-125,

č. 2027/2010 Sb. NSS. Žalobce měl za to, že se nemohl dopustit deliktního jednání, jestliže všechny povinnosti jemu uložené zvláštními předpisy (zákonem o silničním provozu a zákonem č. 379/2005 Sb.) splnil, tedy podrobil se lékařskému vyšetření a poskytl na výzvu biologický materiál.

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že z provedeného dokazování vyplývá, že žalobci volba odběru biologického materiálu dána nebyla. Ani ze zákona tato možnost nevyplývá. Žalobcem nastíněný výklad právních předpisů pak žalovaný označil za nesprávný, přičemž ani žalobcem uváděná judikatura jeho výklad právních předpisů nepodporuje. Dle žalovaného dává § 5 odst. 1 písm. f) policistovi pravomoc k výzvě k vyšetření ke zjištění, zda řidič není ovlivněn alkoholem. Je na policistovi, k jakým úkonům řidiče vyzve, budou-li tyto úkony přiměřené v rámci daného případu a budou-li splňovat rámec stanovený zvláštními právními předpisy. Sám žalobce uvedl, že odborné lékařské vyšetření může být spojeno s odběrem biologického materiálu a že biologickým materiálem je mimo jiné i krev a moč. Pokud tedy byl žalobce vyzván k podrobení se lékařskému vyšetření spojenému s odběrem krve a moči, byl žalobce povinen se tomuto vyšetření se všemi požadovanými odběry podrobit. Jinou otázkou pak je posouzení lékaře, zda je možné např. odběr krve provést s přihlédnutím ke zdravotnímu stavu řidiče. V daném případě však lékařka nedospěla k závěru, že by odběr krve nebylo možné provést.

Krajský soud v Plzni žalobu zamítl.

Z odůvodnění:

(...) Žalobce byl uznán vinným z přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu na pozemních komunikacích dle § 22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích v souvislosti s porušením § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu.

Podle § 22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích „[p]řestupku se dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích se přes výzvu podle zvláštního právního před-

S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 014

pisu odmítne podrobit vyšetření, zda při řízení vozidla nebo jízdě na zvířeti nebyl ovlivněn alkoholem nebo jinou návykovou látkou, ačkoliv takové vyšetření není spojeno s nebezpečím pro jeho zdraví“.

Podle § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu „[ř]idič je kromě povinností uvedených v § 4 dále povinen podrobit se na výzvu policisty, příslušníka Vojenské policie, zaměstnavatele, ošetřujícího lékaře nebo strážníka obecní policie vyšetření podle zvláštního právního předpisu ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem“.

V prvním žalobním bodu žalobce tvrdil, že se nemohl dopustit přestupku podle § 22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích, protože splnil všechny povinnosti uložené mu jak zákonem o silničním provozu, tak zákonem č. 379/2005 Sb., tedy podrobil se lékařskému vyšetření a poskytl na výzvu biologický materiál. Žalovaný provedl extenzivní výklad práva. Řečeno jinak, žalobce žalovanému vytýkal vadnou interpretaci, a v důsledku toho i vadnou aplikaci právních předpisů.

Jak je zřejmé ze shora citovaného § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu je povinností řidiče podrobit se na výzvu (mimo jiné) policisty vyšetření podle zvláštního právního předpisu, zda není ovlivněn alkoholem.

Zvláštním právním předpisem je zákon č. 379/2005 Sb. Ten upravuje vyšetření přítomnosti alkoholu v § 16. Podle jeho odstavce 1 „[o]soba, která vykonává činnost, při níž by mohla ohrozit život nebo zdraví svoje nebo dalších osob nebo poškodit majetek, nesmí požívat alkoholické nápoje nebo užívat jiné návykové látky při výkonu této činnosti nebo před jejím vykonáváním“. Podle § 16 odst. 2 citovaného zákona „[o]rientačnímu vyšetření a odbornému lékařskému vyšetření zjišťujícímu obsah alkoholu je povinna se podrobit osoba, u níž se lze důvodně domnívat, že vykonává činnosti podle odstavce 1 pod vlivem alkoholu“. Podle § 16 odst. 4 téhož zákona vyzvat osobu ke splnění povinnosti podrobit se vyšetření podle odstavec 2 (a 3), tj. orientačnímu vyšetření a odbornému lékařskému vyšetření, „je oprávněn pří-

S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 014

slušník Policie České republiky, příslušník Vojenské policie, příslušník Vězeňské služby České republiky, zaměstnavatel, její ošetřující lékař, strážník obecní policie nebo osoby pověřené kontrolou osob, které vykonávají činnost, při níž by mohly ohrozit život nebo zdraví svoje anebo dalších osob nebo poškodit majetek“. Lze tedy dovodit, že § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu je ve vztahu k § 16 odst. 2 a odst. 4 zákona č. 379/2005 Sb., ohledně osob, kterým mohou být výzvy adresovány, a osob oprávněných výzvu činit ustanovením zvláštním (lex specialis), které obě kategorie osob oproti obecné úpravě zužuje.

Podle § 2 zákona č. 379/2005 Sb. se pro účely tohoto zákona rozumí „orientačním vyšetřením dechová zkouška, odběr slin nebo stěr z kůže nebo sliznic“ [písm. o)] a „odborným lékařským vyšetřením cílené klinické vyšetření lékařem a podle jeho ordinace provedení dechové zkoušky nebo odběru vzorků biologického materiálu“ [písm. p)]. Podle § 2 písm. q) zákona č. 379/2005 Sb. se dále pro účely tohoto zákona rozumí „odběrem biologického materiálu zejména odběr vzorku žilní krve, moči, slin, vlasů nebo stěru z kůže či sliznic“.

Ustanovení § 16 odst. 5 věta první a druhá stejného zákona stanoví, že „[o]rientační vyšetření provádí útvar Policie České republiky, útvar Vojenské policie, Vězeňská služba České republiky, osoba pověřená kontrolou osob, které vykonávají činnost, při níž by mohly ohrozit život anebo zdraví svoje nebo dalších osob nebo poškodit majetek, zaměstnavatel, ošetřující lékař nebo obecní policie. Odborné lékařské vyšetření provádí poskytovatel zdravotních služeb k tomu odborně a provozně způsobilý.“

Dále podle § 16 zákona č. 379/2005 Sb., platí, že „[z]dravotnické zařízení k tomu odborně a provozně způsobilé je povinno poskytnout subjektům uvedeným v odstavci 4 potřebnou pomoc provedením odběru biologického materiálu“ (odst. 6) a že „[z]dravotnické zařízení je povinno sdělit výsledky vyšetření subjektům uvedeným v odstavci 4 na základě jejich žádosti“ (odst. 7 věta první).

Jedním ze základních předpokladů spáchání přestupku podle § 22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích je existence výzvy vydané k tomu oprávněným subjektem.

Deliktnímu jednání žalobce předcházela dopravní kontrola, při které byla na výzvu hlídky opakovaně provedena orientační dechová zkouška, které se žalobce dobrovolně podrobil a vytištěné pozitivní výsledky dobrovolně podepsal. Žalobce byl následně policisty vyzván k odbornému lékařskému vyšetření s odběrem biologického materiálu, konkrétně krve, s čímž sice původně rovněž dobrovolně souhlasil, avšak po převozu do zdravotnického zařízení se podrobil klinickému vyšetření, odmítl odběr krve a souhlasil s odběrem moči. V tomto rozsahu je mezi účastníky řízení žalobcovo jednání nesporné.

Žalobce nezpochybňuje, že po pozitivním výsledku orientační dechové zkoušky byl policejní hlídkou vyzván „k podrobení se odběru krve“. To ostatně uvádí sám v žalobě. Stejně tak nezpochybňuje, že „[v]ýzva ze strany lékařky směřovala k odběru krve a moči“ a že „se na výzvu lékařky podrobil odběru biologického materiálu, a to poskytnutím vzorku moči. Vzorek krve žalobce z osobních důvodů neposkytl.“

Jak je zřejmé z výše předestřené právní úpravy, žádné ustanovení na věc dopadající (a to jak zákona o přestupcích, tak zákona o silničním provozu a zákona č. 379/2005 Sb.) nezakládá řidiči, který byl policistou vyzván k odbornému lékařskému vyšetření podle § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu a jemuž po klinickém vyšetření naordinoval lékař provedení odběru vzorků biologického materiálu, oprávnění, aby si sám z výčtu uvedeného v § 2 písm. q) zákona č. 379/2005 Sb. zvolil konkrétní druh vzorku biologického materiálu, který mu má být odebrán. Stejně tak z citované právní úpravy nelze dovodit povinnost oprávněné osoby učinit výzvu alternativně, tj. tak aby např. směřovala k odběru moči nebo krve, s tím, že odběr krve nahrazuje odběr moči a naopak. Na druhé straně však, pokud by formulace konkrétní výzvy oprávněné osoby prokazatelně umožňovala výběr mezi dvěma druhy vzorků bio-

logického materiálu, pak podrobení se odběru jednoho z nich by mělo za následek splnění povinnosti řidiče vyplývající z § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu a nemožnost posoudit takové jednání jako přestupek dle § 22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích.

V posuzovaném případě žalobce v žalobě ani v průběhu celého přestupkového řízení netvrdil, že policista a poté lékařka učinili výzvu k odběru biologického materiálu alternativně. V žalobě naopak uváděl, že policií byl vyzván přímo k podrobení se odběru krve a výzva lékařky směřovala k odběru krve a moči. Skutečnost, že lékařka požadovala v rámci první výzvy odběr krve, je prokázáno především svědeckou výpovědí samotné lékařky, výpovědí svědka pprap. Jaroslava K., koneckonců i výpovědí svědka nstržm. Lukáše J. a stejnou skutečnost dokládají i důkazy listinné, např. protokol o lékařském vyšetření při ovlivnění alkoholem. Požadoval-li odběr krve jak policista, tak lékařka a žalobce vzorek krve odmítl poskytnout, pak v žádném případě nemůže být správné jeho tvrzení, že splnil všechny povinnosti uložené mu jak zákonem o silničním provozu, tak zákonem č. 379/2005 Sb., a že se nemohl dopustit přestupku. Splnit beze zbytku povinnost uloženou řidiči § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu (tj. podrobit se na výzvu policisty vyšetření podle zvláštního právního předpisu ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem) v souzeném případě obnášelo nejen podrobit se odbornému lékařskému vyšetření v rozsahu cíleného klinického vyšetření, avšak současně akceptovat požadavek lékařky na odběr vzorku krve a odběru se podrobit. Jedinou výjimkou by byla situace, že by vyšetření bylo spojeno s nebezpečím pro zdraví odběru podrobeného řidiče. Jde o zákonný (liberační) důvod formulovaný v § 22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích. Taková situace v žalobcově případě, jak bude dále uvedeno, nenastala. Jelikož z důvodů výše uvedených platí, že volba druhu biologického materiálu nespočívá na adresátovi výzvy, pak bez ohledu na okolnost, že splnil v pořadí druhý požadavek lékařky a poskytl vzorek jiného druhu biologického materiálu, tj. moči, je závěr žalovaného, že se

S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 014

odmítl podrobit vyšetření, a tudíž naplnil skutkovou podstatu přestupku podle § 22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích, zcela zákonný.

Soud proto nesdílí žalobcův právní názor, že pokud žalovaný dospěl k závěru, že odmítnutím poskytnutí jednoho biologického materiálu a poskytnutím jiného biologického materiálu dochází k naplnění skutkové podstaty přestupku podle § 22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích, jde o extenzivní, nepřípustný výklad s následkem nezákonnosti napadeného rozhodnutí. Pokud v té souvislosti odkazoval na judikaturu Nejvyššího správního soudu, pak žádný z výše vyjmenovaných rozsudků (čj. 8 As 11/2007-56, čj. 5 As 24/2009-65 a čj. 6 As 40/2009-125) jeho právní názor nepodporuje.

Vzhledem k tomu, že jak policista, tak v prvé řadě i lékařka vyzvali žalobce k odběru krve, který odmítl, je řešení otázky, zda určení druhu biologického materiálu, jehož odběr bude požadován, spočívá na policistovi či na lékařce, v této věci fakticky nevýznamné a nemůže ovlivnit (zvrátit) závěr o zákonnosti napadeného rozhodnutí. I za této situace ale soud považuje za správné na žalobní argumentaci reagovat.

Shodně s žalobcem zastává názor, že o konkrétním druhu odběru biologického materiálu je oprávněn rozhodnout lékař, jak je přesvědčen žalobce, nikoliv policista, jak míní žalovaný.

Právnímu názoru žalovaného by sice na první pohled mohla nasvědčovat právní úprava potud, že § 16 odst. 6 zákona č. 379/2005 Sb. ukládá poskytovateli zdravotních služeb povinnost poskytnout subjektům uvedeným v odstavci 4 (tj. mimo jiné příslušníkům Policie ČR) „pouze“ potřebnou pomoc provedením odběru biologického materiálu a v odstavci 7 povinnost sdělit výsledky vyšetření subjektům uvedeným v odstavci 4 na základě jejich žádosti. To by mohlo vzbudit dojem, že druh biologického materiálu, který má být odebrán, určuje prioritně ten ze

S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 014

subjektů uvedených v § 16 odst. 4 citovaného zákona, který činí výzvu, v dané věci policista, a lékař, resp. poskytovatel zdravotních služeb, je jen faktickým realizátorem provedené volby.

Soud je však přesvědčen, že při řešení zmíněné otázky je nutné vyjít především ze skutečnosti, že zákon č. 379/2005 Sb. obsahuje v § 16 obecná pravidla pro provádění jakéhokoliv vyšetření ke zjištění, zda osoba vykonávající určitou rizikovou činnost není ovlivněna alkoholem nebo jinou návykovou látkou. Tato obecná právní úprava se uplatní vždy za předpokladu, že jiný zákon nemá vlastní, odlišnou právní úpravu celé či části stejné matérie. Již výše soud dovodil, že § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu je ve vztahu k § 16 odst. 2 a odst. 4 zákona č. 379/2005 Sb. ohledně osob, kterým mohou být výzvy adresovány, a osob oprávněných výzvu činit ustanovením zvláštním (lex specialis), které obě kategorie osob oproti obecné úpravě zužuje. Ohledně dalších podmínek a postupu při takovém vyšetření však již zákon o silničním provozu v § 5 odst. 1 písm. f) nic odlišného nestanoví. Proto je nutné aplikovat obecnou právní úpravu a pravidla zakotvená v § 16 zákona č. 379/2005 Sb. ve znělegálních definic použitých právních ní pojmů obsažených v § 2 písm. o), p) a q). V žalobcově případě to znamená, že konkrétní druh odebíraného biologického materiálu byla oprávněna stanovit lékařka, což v daném případě také učinila. (...)

Správní orgány nepochybily při interpretaci hmotněprávních ustanovení zákona o přestupcích, zákona o silničním provozu a zákona č. 379/2005 Sb., ani při jejich aplikaci na žalobcem spáchaný skutek; žalobce se mýlí, pokud zastává názor, že výklad ze strany správních orgánů byl extenzivní. O skutku, který byl předmětem řízení, neexistovaly žádné pochybnosti a správní orgány jej zcela důvodně posoudily jako přestupek dle § 22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích. Žaloba nebyla důvodná, a soud ji proto v souladu s § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

k § 10 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí*) k § 120 a § 121 občanského zákoníku (č. 40/1964 Sb.)**)

Pro určení základu daně z převodu nemovitostí (§ 10 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí) není rozhodující, jak smluvní strany převáděný majetek ve smlouvách rozčlenily, ale to, zda věci smluvními stranami převáděné (v daném případě vinice a na nich umístěné konstrukce) mají skutečně takový charakter, že je třeba jejich hodnotu učinit součástí základu daně z převodu nemovitostí. V této souvislosti pak přichází v úvahu jejich posouzení jako součásti věci (popřípadě jako příslušenství věci) hlavní (§ 120 a § 121 občanského zákoníku z roku 1964).

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 11. 2013, čj. 1 Afs 73/2013-58)

Věc: JUDr. Karel N. proti Odvolacímu finančnímu ředitelství o daň z převodu nemovitostí,

S účinností od 1. 1. 2014 nahrazen zákonným opatřením senátu č. 340/2013 Sb., o dani z nabytí nemovitých věcí.

**) S účinností od 1. 1. 2014 nahrazen zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem. ***) S účinností od 1. 1. 2011 nahrazen zákonem č. 280/2009 Sb., daňovým řádem.

2978 Daň z převodu nemovitostí: základ daně

o kasační stížnosti žalobce.

Finanční úřad v Mikulově vydal dne 14. 3. 2011 platební výměr, kterým žalobci vyměřil daň z převodu nemovitostí ve výši 25 833 Kč. Žalobce podal proti rozhodnutí odvolání, ve kterém uvedl, že daň mu byla vypočtena z nesprávného základu, neboť do ceny převáděného pozemku byla započtena i cena konstrukcí, podpírajících vinnou révu. Konstrukce však nebyla předmětem převodu nemovitosti; jejím majitelem je společnost JZD Slušovice s. r. o., která hodnotu konstrukce zahrnula do svého účetnictví a poté ji prodala Templářským sklepům Čejkovice, vinařskému družstvu samostatnou kupní smlouvou. Rovněž sazenice vinné révy byly ve vlastnictví JZD Slušovice, to o nich účtovalo a rovněž tyto byly prodány Templářským sklepům Čejkovice. Žalovaný odvolání zamítl.

Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Brně. Ten žalobu zamítl rozhodnutím ze dne 28. 6. 2013, čj. 29 Af 72/2011-49, a v odůvodnění rozsudku předně zdůraznil, že pro posouzení dané věci z pohledu zdanění převáděné nemovitosti není rozhodující vlastnictví konstrukcí a sazenic nacházejících se na převáděném

*)

pozemku. Podstatné je, že správní orgány postavily najisto, že pozemek je pozemkem s trvalými porosty. Vyzval proto žalobce výzvou podle § 43 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků***), k předložení znaleckého posudku, v němž bude oceněn pozemek včetně trvalých porostů, a k předložení kupní smlouvy. Žalobce však správci daně neposkytl potřebnou součinnost, a proto nechal správce daně ocenit pozemek včetně porostů sám. Žalovaný pak v napadeném rozhodnutí zdůraznil, že vinice, byť vysázená jinou osobou než vlastníkem pozemku, je součástí pozemku. Vlastníkem vinice je vlastník pozemku.

Krajský soud dále argumentoval, že podle § 2 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, je vlastník pozemku vždy vlastníkem trvalých porostů na něm vzešlých, a to i tehdy, byly-li pozemky dány jinému smluvně do užívání. Podle § 14 zákona č. 151/1990 Sb., o oceňování majetku, se vinná réva považuje za trvalý porost. Krajský soud uzavřel, že vysazené trvalé porosty jsou ve vlastnictví vlastníka pozemku, na němž se

S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 014

nachází, jsou součástí tohoto pozemku a při stanovení daně z převodu pozemku správce daně správně ocenil i tento trvalý porost.

Krajský soud dále konstatoval, že podle § 16 zákona o oceňování majetku ceny vinné a chmelové révy obsahují ceny zařízení vinic a chmelnic a podle § 3i zákona č. 252/1997 Sb., o zemědělství, se vinicí rozumí zemědělsky obhospodařená půda, která je souvisle osázena keři vinné révy a opatřena opěrným zařízením. Podrobnosti v oceňování vinné révy včetně zařízení pak stanoví příloha č. 5 k vyhlášce č. 3/2008 Sb., o provedení některých ustanovení zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (oceňovací vyhláška), z níž plyne, že ceny vinné révy se stanoví včetně zařízení vinic. Zařízením vinic se míní opěrné konstrukce.

Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost a zdůraznil, že nepovažuje právní posouzení krajského soudu za správné. Soud předně nesprávně posoudil otázku vlastnictví porostů na vinohradu. Stěžovatel byl přesvědčen, že konstrukce nejsou nutnou součástí vinice a upozornil, že např. ve Francii roste vinice bez podpor. Podle stěžovatele zákon o oceňování majetku a oceňovací vyhláška jednoznačně počítá s tím, že pozemky a konstrukce vinic jsou oceňovány odděleně, a proto sazenice révy a konstrukce vinic nemohou být předmětem daně z převodu nemovitostí.

Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti setrval na posouzení věci tak, jak vyjádřil v napadeném rozhodnutí; krajský soud podle něho vypořádal věc správně, v úplnosti a proto navrhl, aby byla kasační stížnost jako nedůvodná kasačním soudem zamítnuta.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost

zamítl.

Z odůvodnění:

[12] Podle § 9 odst. 1 písm. a) zákona o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, je předmětem daně z převodu nemovitostí „úplatný převod nebo přechod vlastnictví k nemovitostem“. Základem

S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 014

daně je cena určená podle § 10 citovaného zákona.

[13] Podstatné pro danou věc je skutečnost, že citovaným zákonem je dani podroben převod nebo přechod nemovitostí, a že by tedy této dani v zásadě neměl být podroben převod či přechod věcí movitých. Citovaný zákon přitom blíže nevymezuje, co je třeba nemovitostí rozumět.

[14] Občanský zákoník z roku 1964 nemovitostí rozumí „pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem“ (§ 119 odst. 2). Upravuje také, co je třeba rozumět součástí věci (§ 120) a co příslušenstvím věci (§ 121). Z toho lze dovodit, že předmětem daně z převodu nemovitostí je převod nemovitosti včetně jejích součástí a příslušenství. Zákonem, na který odkazuje § 10 zákona o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, je zákon o oceňování majetku.

[15] Zákon o oceňování majetku člení pozemky pro účely oceňování (§ 9) na „a) stavební pozemky, b) zemědělské pozemky evidované v katastru nemovitostí jako orná půda, chmelnice, vinice, zahrada, ovocný sad a trvalý travní porost, c) lesní pozemky, kterými jsou lesní pozemky evidované v katastru nemovitostí, a zalesněné nelesní pozemky, d) pozemky evidované v katastru nemovitostí jako vodní plochy a e) jiné pozemky, které nejsou uvedeny v písmenech a) až d)“. Z uvedeného je tedy zřejmé, že zákon pro účely ocenění zahrnuje jako pozemek mj. i vinici. Rovněž § 14 citovaného zákona člení trvalé porosty (tvořící součást pozemku) pro účely oceňování na „a) lesní porosty, b) ovocné dřeviny, c) vinnou a chmelovou révu, d) okrasné rostliny“. Ustanovení § 16 zákona pak podrobně upravuje způsob oceňování ovocných dřevin, vinné a chmelové révy a okrasných rostlin. Podle odstavce 1 uvedeného ustanovení „[o]vocné dřeviny, vinná a chmelová réva se oceňují výnosovým způsobem podle druhu dřevin, jejich věku, pěstebního tvaru nebo způsobu založení jejich porostu. Ceny vinné a chmelové révy obsahují ceny zařízení vinic a chmelnic.“ Odstavec 3 tohoto ustanovení pak zohledňuje další veličiny, působící na cenu pozemku jako cel-

*) S účinností od 1. 1. 2014 nahrazen zákonem č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon).

ku a to tak, že určuje, že základní ceny podle odstavců 1 a 2 a jejich úpravu vyjadřující zejména zdravotní stav porostů, stupeň poškození, jejich ekonomickou životnost a ceny zařízení vinic a chmelnic stanoví vyhláška. Podstatný pro věc je rovněž odkaz v § 35 zákona o oceňování majetku, který zohledňuje oceňování v zákoně uvedené pro účely zákona mj. o převodu nemovitostí. Z uvedeného je proto zřejmé, že pro účely ocenění nemovitosti, jež pak tvoří základ pro výpočet daně z převodu nemovitostí, je nutno zahrnout cenu vinic včetně zařízení.

[16] Shodné členění podle povahy pozemků obsahuje i zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon)*). Podle jeho § 27 odst. 1 písm. a) se pozemkem rozumí „část zemského povrchu oddělená od sousedních částí hranicí územní správní jednotky nebo hranicí katastrálního území, hranicí vlastnickou, hranicí držby, hranicí rozsahu zástavního práva, hranicí druhů pozemků, popř. rozhraním způsobu využití pozemků“. Rovněž podle § 2 odst. 3 citovaného zákona se pozemky „člení podle druhů na ornou půdu, chmelnice, vinice, zahrady, ovocné sady, trvalé travní porosty (dále jen ,zemědělské pozemky‘), lesní pozemky, vodní plochy, zastavěné plochy a nádvoří a ostatní plochy“. S takovýmto členěním se pak zapisují do katastru nemovitostí.

[17] Je skutečností (a o tom není mezi stranami sporu), že v daném případě smluvní strany v kupní smlouvě formálně pojednaly samostatně o věcech nemovitých (pozemek) a věcech movitých (vinice, zařízení vinic – podpěrné konstrukce) a pro tento majetek sjednaly samostatné kupní ceny. To však není pro danou věc rozhodné.

[18] Pro určení základu daně z převodu nemovitostí totiž není vůbec rozhodující, jak smluvní strany převáděný majetek ve smlouvách rozčlenily, ale to, zda věci převáděné smluvními stranami (vinice, konstrukce) mají skutečně takový charakter, že je třeba jejich hodnotu učinit součástí základu daně z převodu nemovitostí. V této souvislosti pak při-

chází v úvahu jejich posouzení jako součásti věci a popřípadě jako příslušenství věci hlavní.

[19] Co je třeba rozumět součástí věci hlavní a co jejím příslušenstvím vymezuje občanský zákoník z roku 1964. Jak správně uvedl žalovaný i krajský soud, je podle jeho § 120 odst. 1 součástí věci „vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila“. Je nepochybné, že oddělením rostlin keřů vinné révy od pozemku by došlo k jeho znehodnocení; réva je tedy součástí pozemku. Ostatně – jak je shrnuto shora – keře vinné révy, nacházející se na pozemku, s ním tvoří pro účely ocenění a pro stanovení základu daně z převodu nemovitostí jeden celek. Totéž platí i o konstrukci (zařízení), která tvoří podpěru vinice. Je zřejmé, že při zvolené pěstební metodě by odebráním zařízení vinice došlo ke znehodnocení a funkčnímu znemožnění růstu vinných keřů. Ostatně zmíněný zákon o oceňování porostů zahrnuje zařízení vinic do ceny pozemku. Žalobcova argumentace, že existují země, které mají odlišnou pěstební metodu (bez podpěr), a proto podpěry nemohou tvořit součást pěstebního celku, tak nemá oporu v dané realitě.

[20] Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003, vyložil rozdíl mezi součástí věci a jejím příslušenstvím porovnáním míry jejich fyzické sounáležitosti s věcí hlavní a možností samostatného využití. Součást věci je s věcí hlavní pevně spojena a nemůže být oddělena, aniž by došlo k jejímu znehodnocení, přičemž toto spojení může spočívat ve funkční – hospodářské vazbě s věcí hlavní.

[21] Oddělitelnost součásti věci posuzoval Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2369/99, v němž uvedl, že oddělitelnost věci může spočívat v zásahu do hmotné podstaty věci, ale i v zásahu do některé vedlejší kvality. Znehodnocení musí být cenově (hodnotově) vyjádřitelné, může být kvantitativní, kvalitativní, funkční, estetické apod. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne