k čl. 95 Ústavy České republiky I. Právní názor vyslovený krajským soudem ve zrušujícím rozhodnutí je závazný pro správní orgán ($ 78 odst. 5 s. ř. s.). Pokud krajský soud ve zrušujícím rozsudku ně- kterou žalobní námitku neshledal důvodnou, znamená to pro správní orgán, že po- souzení této otázky není povinen měnit, vyjma případů, kdy dojde ke změně skutko- vého či právního stavu, která změnu právního hodnocení odůvodňuje. To však neznamená, že by žalobce nemohl takové posouzení znovu napadnout v žalobě proti novému správnímu rozhodnutí a následně i kasační stížností proti novému rozhod- nutí krajského soudu. Opačný přístup by totiž vyloučil možnost přezkoumání práv- ního názoru krajského soudu vysloveného v jeho neprospěch v kasačním řízení. II. Za situace, kdy se rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu obsáhle se vypořádávající s názorovými alternativami a ústící v přesvědčivě odů- vodněný názor střetává s nálezem Ústavního soudu v obdobné věci postrádající bliž- ší zdůvodnění, nelze vykročit z mezí závaznosti rozhodnutí rozšířeného senátu.
k čl. 95 Ústavy České republiky I. Právní názor vyslovený krajským soudem ve zrušujícím rozhodnutí je závazný pro správní orgán ($ 78 odst. 5 s. ř. s.). Pokud krajský soud ve zrušujícím rozsudku ně- kterou žalobní námitku neshledal důvodnou, znamená to pro správní orgán, že po- souzení této otázky není povinen měnit, vyjma případů, kdy dojde ke změně skutko- vého či právního stavu, která změnu právního hodnocení odůvodňuje. To však neznamená, že by žalobce nemohl takové posouzení znovu napadnout v žalobě proti novému správnímu rozhodnutí a následně i kasační stížností proti novému rozhod- nutí krajského soudu. Opačný přístup by totiž vyloučil možnost přezkoumání práv- ního názoru krajského soudu vysloveného v jeho neprospěch v kasačním řízení. II. Za situace, kdy se rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu obsáhle se vypořádávající s názorovými alternativami a ústící v přesvědčivě odů- vodněný názor střetává s nálezem Ústavního soudu v obdobné věci postrádající bliž- ší zdůvodnění, nelze vykročit z mezí závaznosti rozhodnutí rozšířeného senátu.
Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně uvádí, že uplatňuje důvody uvedené v $ 103 odst. 1 písm. a) a písm. b) s. ř. s. Pod vady právního posouzení stěžovatel řadí i námit- ku, že se krajský soud nezabýval z moci úřed- ní otázkou prekluze. Tuto námitku je však tře- ba podřadit pod $ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť stěžovatel nevytýká krajskému soudu, že nicotnost posoudil nesprávně, ale že se jí vůbec nezabýval. Vytýká mu tedy „jinou vadu řízení“, která měla za následek nezákonnost rozhodnutí. Bylo by sice možno na problém nahlížet i tak, že pokud krajský soud nicot- nost nevyslovil, vycházel z toho, že rozhod- nutí existuje (není nicotné), ale tak by tomu mohlo být jen v případě, že by bylo nesporné, že nicotnost patří k vadám rozhodnutí, k nimž je krajský soud skutečně povinen při- hlížet i bez námitky; v tom případě by byl ne- dostatek vyslovení nicotnosti a věcný pře- zkum implicitním vyjádřením hodnocení soudu. 18 Tuto kasační námitku je třeba považovat za stěžejní. Pokud by měl krajský soud i při nedostatku žalobní námitky hodnotit, zda da- ňová povinnost není prekludována a neučinil tak, jednalo by se o vadu mající vliv na zákon- nost jeho rozhodnutí. Pokud by navíc preklu- ze skutečně byla dána a měla být vyslovena nicotnost správního rozhodnutí, nepřicháze- lo by hodnocení ostatních žalobních námitek vůbec v úvahu. Stěžovatel poukazuje na rozhodnutí Nej- vyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 5 Afs 36/2003, a nález Ústavního sou- du ze dne 11. 1. 2007, sp. zn. II. ÚS 493/2005, z nichž, podle jeho názoru, plyne povinnost zkoumat prekluzi i v daňových věcech z moci úřední. Je třeba zmínit, že prekluze vyměření da- ně byla ustáleně vnímána jako nezákonnost, která musí být v soudním řízení řádně namí- tána. Poté, co došlo k nejednotnému rozho- dování této otázky, zabýval se jí rozšířený senát Nejvyššího správního soudu. Ten v usnesení ze dne 23. 10. 2007, čj. 9 Afs 86/2007-161, vy- slovil, že „vyměření daně nebo doměření da- ně či přiznání nároku na daňový odpočet po uplynutí lhůty stanovené v SJ 47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, je nezákonným rozhodnutím. K zániku práva vyměřit čí doměřit daň ve smyslu citované- ho ustanovení téhož zákona soud přihlédne jen k námitce účastníka řízení. “ (zveřejněno pod č. 1542/2008 Sb. NSS). Rozšířený senát přitom vycházel i ze znalosti nálezu Ústavní- ho soudu sp. zn. II. ÚS 493/2005, na který rovněž poukazuje stěžovatel k podpoře své- ho názoru. Z argumentace rozšířeného sená- tu je třeba zmínit podstatnou část argumen- tace, uvedené v části V. usnesení: „Při posuzování shora nastíněných spor- ných právních otázek je nutné vycházet pře- devším ze soudního řádu správního, který upravuje postup soudů, účastníků řízení a dalších osob ve správním soudnictví (f 1 odst. 2 citovaného zákona). Řízení ve správ- ním soudnictví je přitom založeno zejměna na dispoziční zásadě, vyjádřené mimo jíné v f 75 odst. 2 s. ř. s., podle kterého soud pře- zkoumá v mezích žalobních bodů napadené výroky rozhodnutí. Výjimku z dispoziční zá- sady pak upravuje soudní řád správní v S 76 odst. 2 pro případ zjištění, že rozhodnutí trpí takovými vadami, které vyvolávají jeho ni- cotnost. V tom případě soud vysloví rozsud- kem nicotnost i bez návrhu. Úpravu nicotnos- ti obsahuje sice správní řád (č. 500/2004 Sb.), ten však v souladu s f 99 daňového řádu v daňovém řízení aplikovat nelze (s výjim- kou postupu podle f 175 správního řádu při vyřizování stížnosti). V předchozí době především judikatura soudů dovodila, že nicotnost rozhodnutí způsobují takové jeho vady, jako jsou např. absolutní nedostatek pravomoci, absolutní nepříslušnost © rozhodujícího © správního orgánu, zásadní nedostatky projevu vůle vy- konavatele veřejné správy vyvolávající nesrozumitelnost nebo nesmyslnost apod. Podrobně se přitom pojmem nicotnosti za- býval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu již ve svém rozsudku ze dne 22. 7. 2005, čj. 6G.A 76/2001-96 (č. 793/2006 Sb. NSS), se závěrem, že nicotným je správní akt, který trpí natolik intenzivními vadami, že jej vů- bec za rozhodnutí ani považovat nelze. Tyto vady jsou natolik závažné, že způsobí fak- tickou neexistenci samotného správního ak- tu; za dané situace tu není tedy nic, co by mohlo zakládat jakákoliv práva či povin- nosti subjektů. Z hledisek pro hodnocení ni- cotností vyplývá, že se musí jednat o vadu naprosto zásadní a zřejmou. Rozhodnutí je nicotné jen ve výjimečných případech výše uvedených, přičemž následky nicotnosti roz- hodnutí nelze svévolně spojovat s instituty ji- nými (nezákonnost, neplatnost). Ve věcech daní pak může být jen obtížně zjistitelné, zda k prekluzi skutečně došlo, a to nejen s přihlédnutím k f 47 odst. 2 daňového řádu, podle něhož úkonem správce daně učíně- ným před uplynutím lhůty směřujícím k vy- měření nebo doměření daně běží tříletá Ihů- ta znovu od konce roku, v němž byl daňový subjekt o tomto úkonu zpraven, ale také vzhledem k S 41 s. ř s., podle něhož po dobu řízení před soudem podle tohoto zákona lhůty pro zánik práva ve věcech daní, po- xx platků apod. neběží. Běh ihůty může být přerušen různými úkony správce daně, na- př zahájením daňové kontroly, ale i výzvou k prokázání tvrzených skutečností v odvola- cím řízení. Vyměření nebo doměření daně po uply- nutí lhůty podle S 47 daňového řádu je va- dou rozhodnutí, nikoliv však vadou tak in- tenzívní a zřejmou, aby způsobila faktickou neexistenci tohoto rozhodnutí; nelze proto hovořit o rozhodnutí nicotném. (...) Z J 76 odst. I písm. c) s. ř. s. se podává, že soud zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání rozsudkem pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, mohlo-li mít za následek nezákon- né rozhodnutí o věcí samé. Z citovaného ustanovení soudního řádu správního ovšem nevyplývá, že by v případech v něm uvede- ných pod písm. a), b) a c) mohl soud zrušit napadené rozhodnutí správního orgánu, aniž by žalobce uplatnil tyto vady řízení v žalobě jako žalobní body ve smyslu S 71 odst. I písm. d) s. ř. s., z nichž musí být patr- no, z jakých skutkových a právních důvodů považuje napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. (...) V daňovém řízení jednají správci daně v souladu se zákony a dbají přitom na zá- chování práv a právem chráněných zájmů daňových subjektů a také na to, aby skuteč- nosti rozhodné pro správné stanovení daňo- vé povinnosti byly zjištěny co nejúplněji, při- čemž v tomto ohledu nejsou vázání jen návrhy daňových subjektů. I v odvolacím ří- zení může odvolací orgán při rozhodování přihlédnout ke skutečnostem odvolatelem neuplatněným, vyšty-li při přezkoumávání najevo. Je tedy zřejmé, že v daňovém řízení správce daně i odvolací orgán jednají přede- vším z úřední povinnosti. Naproti tomu ne- zákonnost rozhodnutí soud zkoumá jen k námitce (v mezích žalobních bodů). Ná- mitku (žalobní bod) spočívající v tvrzení, že daň byla vyměřena nebo doměřena po uply- nutí prekluzivní Ihůty stanovené v S 47 da- Řňového řádu, je třeba uplatnít ve stanovené dvouměsíční lhůtě pro podání žaloby podle J 72 odst. 1 s. ř s. V této souvislostí je třeba zdůraznit, že řízení před správními soudy 19 1744 není řízením nalézacím, ale řízením pře- zkumným. V rámci tohoto řízení tak nelze přezkoumávat celý správní akt z úřední po- vinnosti a je třeba ctít dispoziční zásadu, ze které soudní řád správní připouští jen shora již zmíněnou výjimku v případě nicotností rozhodnutí. Současně není od věcí přípome- nout, že pokud by soud měl přihlížet k pre- kluzi z úřední povinnosti, musel by tak činit na „obě strany, tedy kupříkladu i v případě přeplatků na daní. Rozšířený senát pak závěrem pouze upo- zorňuje na to, že shora vyslovený právní ná- zor není v rozporu se závěry, které Nejvyšší správní soud již dříve učinil ve vztahu k zá- niku odpovědnosti za přestupek. ... V této souvislosti je ovšem třeba zdůraznit, že trest- ní obvinění ve smyslu Úmluvy na straně jed- né, a otázka vyměřování daní na straně dru- hé, podléhají v tomto ohledu odlišné metodě právní regulace. Jistě není třeba zdůrazňo- vat, že především zásady, smysl, ale i cíle trestního řízení a daňového řízení jsou jiné. Jak navíc plyne z f 51 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, není-li v tomto nebo jíném zá- koně stanoveno jinak, vztahují se na řízení o přestupcích obecné předpisy o správním ří- zení [tedy správní řád (č. 500/2004 Sb.) |; po- dle f 99 daňového řádu se ovšem pro daňo- vé řízení správní řád nepoužije (s výjimkou postupu podle f 175 při vyřizování stížnos- tí). Současně je třeba připomenout, že podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (zejména rozhodnutí ze dne 12. 7. 2001, ve věci Ferrazini proti Italii, in Přehled rozsudků ESLP č. 5/2001, s. 212), se daňové spory oblasti upravené v čl. Godst. 1 Úmluvy vymykají.“ Jak výše uvedeno, rozšířený senát Nejvyš- šího správního soudu vycházel i ze znalosti judikatury Ústavního soudu k této problema- tice, včetně nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 545/07. V části III. usnesení uvedl: „Rozšířený senát přihlédl i k tomu, že Ústavní soud v citovaném nálezu odkázal též na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2007, čj. 1 Afs 108/2006-104 (www.nssoud.cz), který je podle názoru Ústavního soudu v rozporu se zrušeným 20 rozsudkem zdejšího soudu ze dne 28. 11. 2006, čj. 2 Afs 1/200G-119 (www.nssoud.cz). K tomu je ovšem třeba uvést, že tento rozsu- dek, bez vlastní argumentace k prekluzi práva správního orgánu dodatečně vyměřit daň, jen upozorňuje na rozhodnutí publikované ve Sbírce rozhodnutí NSS pod č. 845/2006 (tedy rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2005, čj. 3 As 57/2004-39, ve věcí odpovědnosti za přestupek a jejího zániku), s uvedením, že tento rozsudek se zabývá otázkou povinnosti soudu přihlížet k preklu- zi práva ex offo, aniž by taková žalobní ná- mitka byla nutně žalobcem do řízení vnese- na. Na tomto místě pak rozšířený senát ještě připomíná, že Nejvyšší správní soud v roz- sudku ze dne 17. 3. 2005, čj. 6 Afs 25/2003-64 (www.nssoud.cz), již také výslovně uvedli ji- ný právní názor, totiž že „pokud tedy stěžo- vatelka v řízení před městským soudem ne- namítla prekluzi bráva daň vyměřit, nemohl se soud otázkou této prekluze zabý- vat, a to ani z úřední povinnosti“ Z výše uvedeného je tak možno dovodil, že .. rozhodnutí Ústavního soudu nepředstavují ucelenou, konzistentní a bezrozpornou judďi- katuru ke sporné právní otázce, kterou by se měl rozšířený senát v projednávané věci ří- dit. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu si je v této souvislosti samozřejmě vě- dom jednoho z možných výkladů čl. 89 odst. 2 Ústavy, ze kterého se podává odlišná (Širší) míra závaznosti právních názorů vy- slovených v nálezech Ústavního soudu na straně jedné a v usneseních téhož soudu na straně druhé. Stejně tak má rozšířený senát na paměti, že právní názor vyslovený Ústav- ním soudem v nálezu ve věcí sp. zn. IV. ÚS 545/07 je právním názorem pozdějším (pravidlo lex posterior) ve vztahu k závě- rům učiněným ve shora citovaných usnese- ních Ústavního soudu. Ačkoliv je zcela logic- ké, že judikatura Ústavního soudu (stejně tak jako i jiných soudních orgánů) se může v čase vyvíjet, nepovažuje rozšířený senát dosavadní rozhodovací činnost Ústavního soudu týkající se sporné právní otázky v pro- jednávané věcí za natolik přehlednou a ju- dikatorní změny za dostatečně vysvětlené, aby to umožňovalo aplikaci právního názo- ru Ústavního soudu i v projednávané věci. Lze tedy uzavřít, že citovaný nález Ústav- ního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 545/07 po- dle názoru rozšířeného senátu neobsahuje jasnou a vyčerpávající argumentaci, na je- jímž základě by bylo možné dovodit jedno- značné závěry ve vztahu ke sporné otázce [tedy zda k prekluzi práva správního orgá- nu dodatečně vyměřit daň přihlédne soud z úřední povinnosti (ex offo)], které by bylo možné v obecnější rovině aplikovat ve skut- kově i právně obdobných případech ...“ Nejvyššímu správnímu soudu je rovněž známo, že v mezidobí od vydání citovaného usnesení rozšířeným senátem Ústavní soud vydal další nález (ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. IIL ÚS 1420/07), v němž na pozicích vyjádře- ných v nálezu sp. zn. IV. ÚS 545/07 setrval, aniž ovšem zmínil jakékoliv důvody, které jej k tomuto závěru vedly. Nejvyšší správní soud v této věci vážil ju- dikatorní střet mezi tímto soudem a soudem Ústavním. Oba zmíněné nálezy představují precedens a jako s takovými je s nimi nutno i zacházet. Byť se jedná o právní názor závaz- ný, a to i nad rámec tehdy rozhodovaných pří- padů, nejedná se o závaznost srovnatelnou s normativním právním aktem [k tomu srov- nej nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, část IL. B 1. 10), dostupný na http;//nalus.usoud.cz]. Nejvyšší správní soud k tomu uvedl v rozsudku ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 2 Afs 180/2004 (dostupný na www.nssoud.cz), že „celý vnitrostátní právní řád je založen na princíbu vnítřního souladu (konzistence) a hierarchického uspořádání. Tato základní maxima musí být nazírána jako dominující hledisko pří výkladu jeho jednotlivých součástí. Je proto chybný takový náhled na právní řád, který jeho jednotlivé vrstvy vnímá relativně izolo- vaně, a to z hlediska materiálního i formál ního. V tomto kontextu se jeví velmí vý- znamným čl. 95 Ústavy, který lze - mimo jiné - vnímat též jako potvrzení zmíněné hierarchie právního řádu a jako prostředek komunikace mezi Ústavním soudem na straně jedné a mezí soudy obecnými na stra- ně druhé. Především z něj lze dovodit, že obecné soudy (mezi něž v tomto smyslu a se značným zjednodušením patří i Nejvyšší správní soud) jsou při svém rozhodování vá- zány nejen zákonem, nýbrž také ústavním pořádkem (arg. a minori ad matus). Právě v tomto kontextu vystupuje do popředí funk- ce Ústavního soudu, kterou je podle čl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti. Ústavní soud je tedy hlavní interpretátovr ústavního po- řádku a právě v tomto smyslu musí být jeho rozhodnutí závazná. Nejvyšší správní soud dále uvádí, že podle imperativu ústavně konformní interpretace a aplikace právních předpisů jsou všechny subjekty aplikující právo povinny postupovat tak, aby zvolený výklad právních předpisů byl souladný s ústavností, a to ve smyslu výslovného znění konkrétních ústavních norem 1 ústavních principů a hodnot, nezřídka v ústavních tex- tech expressis verbis nevyjádřených. Teprve pokud takový výklad možný není, je namístě protiústavní ustanovení právních předpisů k tomu příslušným mechanismem odstranit. V tomto kontextu viděno, jestliže Ústavní soud v některém svém rozhodnutí zformulu- je ústavně konformní výklad právního před- pisu, je nutno tento výklad respektovat i v obdobných kauzách, byť se jedná o pro- cesně samostatná řízení. Opačný výklad, který by kupř. s odkazem na vázanost soud- ce zákonem podle čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR od- mítal respektovat právní názor Ústavního soudu, by představoval logickou chybu, jeli- kož tato vázanost výkladem norem nadzá- konné (ústavní) síly musí být pro soud při aplikací jednoduchého práva určující. Navíc nelze přehlédnout, že opačný závěr by ve svých důsledcích vedl k nerovnosti účastní- ků jednotlivých soudních řízení a k nepřed- vídatelnosti soudního rozhodování, COŽ sa- mozřejmě představuje pochybení dosahující ústavní intenzity. Nelze rovněž přehlížet, že určujícím společným prvkem obecných soudů a Ústavního soudu je jejich poslání zakotvené v čl. 4 Ústavy, kterým je ochrana základních práv a svobod. Mezi oběma slož- kami soudní moci tak musí existovat souhra a harmonie, nikoliv animozita. V podmín- kách právního stálu je proto nemyslitelné, 21 1744 aby obecný soud - s vědomím jednotné a jasně seznatelné judikatury Ústavního soudu - s odvoláním na dikci zákona zvolil takovou jeho interpretaci, kterou Ústavní soud považuje za protiústavní. ... Jakkoliv tedy se Česká republika nenachází v tradič- ním prostředí precedentálního práva, jsou obecné soudy povinny judikaturu Ústavní- ho soudu respektovat a v tomto smyslu je pro ně závazná. K odchylce od ní by mohly přístoupit pouze ve výjimečných případech, a to např. tehdy, pokud by došlo ke změně právní úpravy; tato judikatura by byla vnitřně nesourodá a nepředstavovala by proto tzv. ustálenou (konstantní) judikatu- ru; nevypořádávala by se dostatečně se vše- mi možnými a uplatněnými zásadními ar- gumentačními pozicemi a zároveň by bylo z obsahu takovéhoto rozhodnutí a z kon krétních okolností věcí patrno, že k tomuto nevypořádání nedošlo záměrně, nýbrž v dů- sledku opomenutí anebo by došlo k zásadní změně společenských či ekonomických po- měrů, což by obecný soud ve svém rozhod- nutí přesvědčivě odůvodnil.“ V daném případě Nejvyšší správní soud shledává překážku širší závaznosti předmět- ných nálezů právě v jejich argumentačním deficitu. Za situace, kdy je zde rozhodnutí rozšířeného senátu obsáhle se vypořádávající s názorovými alternativami a ústící v přesvěd- čivě odůvodněný názor, nemůže soud v této věci upřednostnit názor Ústavního soudu, který je v prvém případě opřen o argumenta- ci míjející se s podstatou věci a ve druhém na onen první odkazující. Nejvyšší správní soud proto neshledal va- du řízení u krajského soudu v tom, že ten ne- zkoumal z moci úřední otázku prekluze a ne- vyslovil nicotnost rozhodnutí. Obsahuje-li pak tvrzení o prekluzi kasační stížnost, jedná se o kasační námitku nepřípustnou podle $ 104 odst. 4 s. ř. s., neboť tato námitka neby- la součástí žaloby, aniž by stěžovatel uvedl co- koliv, co jejímu uplatnění bránilo. Při nepří- pustnosti námitky se pak Nejvyšší správní soud nemůže zabývat tvrzením stěžovatele o neexistenci úkonu přerušujícího běh lhůty ani protiargumentací žalovaného, že takový úkon jím byl učiněn a že k prekluzi nedošlo. 22 Další kasační námitka směřuje proti po- souzení úroků z půjčky poskytnuté stěžovate- li městem Klášterec nad Ohří. (...) V prvé řadě je třeba věnovat pozornost skutečnosti, že ve věci bylo rozhodováno opakovaně. Krajský soud v prvém rozsudku ze dne 15. 9. 2004, jímž zrušil původní roz- hodnutí žalovaného (ze dne 22. 4. 2002), vyslovil k žalobní námitce, že posouzení předmětných úroků žalovaným odpovídalo zákonu (důvodem zrušení rozhodnutí žalova- ného byly jiné vady a odlišné posouzení ji- ných právních otázek). Kasační stížnost po- daná žalovaným proti tomuto prvému rozsudku krajského soudu logicky nesměřo- vala proti závěrům krajského soudu, jimiž mu bylo přisvědčeno, a Nejvyšší správní soud se jimi v rozsudku ze dne 26. 10. 2005, čj. 2 Afs 23/2005-93, nezabýval. Stěžovatel tak nyní brojí proti závěru žalovaného, který byl kraj- ským soudem v předchozím rozsudku uznán správným, a žalovaný, vázán právním názo- rem zrušujícího rozsudku (ve spojení s roz- sudkem Nejvyššího správního soudu), neměl důvod k jinému posouzení. Rozsudek kraj- ského soudu ze dne 15. 9. 2004 obsahoval k této otázce závazný právní názor, který ne- byl v kasačním řízení Nejvyšším správním soudem popřen ani modifikován. Podle $ 78 odst. 5 s. ř. s. je právním názorem, který vy- slovil soud ve zrušujícím rozsudku nebo v rozsudku vyslovujícím nicotnost, v dalším řízení správní orgán vázán. Otázkou, zda se tato vázanost vztahuje pouze k důvodům, pro které bylo správní rozhodnutí zrušeno, se za- býval již v minulosti Vrchní soud v Praze, kte- rý v rozsudku ze dne 24. 11. 2000, čj. 7 A 57/99-36, vyslovil, že správní orgán není vá- zán při novém rozhodování po zrušení pů- vodního rozhodnutí jen tím právním názo- rem soudu, který byl vysloven jako důvod kasace, ale je vázán i názorem, který vyslovil o žalobní námitce nedůvodné, V dané věci ža- lovaný ve svém druhém rozhodnutí respekto- val právní názor vyslovený o této otázce kraj- ským soudem, neboť v dalším řízení ohledně této otázky nedošlo ke změně skutkového sta- vu, v jejímž důsledku by bylo nutno původní závěr změnit. V připojených správních spi- sech se po zrušení prvního rozhodnutí žalo- vaného krajským soudem nenachází nic, co by se přímo či nepřímo vztahovalo k neuzna- ným úrokům. Závaznost právního názoru vysloveného o nedůvodné žalobní námitce ovšem nezna- mená, že by stěžovatel nemohl žalobní námit- ku vznést znovu. Oproti právní úpravě, z níž vycházelo citované rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, totiž soudní řád správní zavedl kasační řízení, přičemž kasační stížností lze napadnout zákonnost rozhodnutí krajského soudu ($ 102 s. ř. s.); je ovšem nepřípustné napadnout pouze jeho odůvodnění ($ 104 odst. 2 s. ř. s.). Za situace, kdy krajský soud rozsudkem ze dne 15. 9. 2004 zrušil první rozhodnutí žalovaného, neměl stěžovatel možnost podat přípustně kasační stížnost proti posouzení žalobních námitek, které ne- byly důvodem pro zrušení; tj. krajský soud je neuznal důvodnými. Stěžovatel také žalobu proti posouzení úroků znovu zaměřil. (...) 1745 Správní řízení: nedůvodné rozdíly při rozhodování skutkově podobných případů k $ 38 odst. 4 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon) k $ 2 odst. 4, $ 145 a $ 146 správního řádu (č. 500/2004 Sb.) L Řízení o vydání povolení k vypouštění odpadních vod podle $ 38 odst. 4 zákona 2% č. 254/2001 Sb., o vodách, není řízením s předstihem žádosti ani řízením o výběru žá- dosti dle $ 145 a $ 146 správního řádu z roku 2004. JI. Pokud správní úřad vydá jednomu žadateli veřejnoprávní povolení k určité činnosti (zde vypouštění odpadních vod podle $ 38 odst. 4 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách), a jiným žadatelům obdobnou žádost podanou ve stejné době zamítne s tím, že již povolení vydáno bylo, a pouze tato skutečnost brání ve vyhovění jejich žádostem, pak takovým postupem bezdůvodně zvýhodňuje jednoho ze žadatelů na úkor ostatních (6 2 odst. 4 správního řádu z roku 2004).
Společnost s ručením omezeným Městská energie proti Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem o daň z příjmů právnických osob, o kasační stížnosti žalobkyně.