2 As 68/2014- 36 - text
2 As 68/2014 - 39 pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: B. Ü., zastoupen JUDr. Marošem Matiaškem, LL. M., advokátem se sídlem Praha 2, Rumunská 22/28, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 12. 2013, č. j. MV-129843-8/OAM-2013, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2014, č. j. 11 A 199/2013 – 15,
I. Kasační stížnost s e z a m í t á .
II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. U r č u j e s e odměna zástupci stěžovatele JUDr. Maroši Matiaškovi, LL. M., advokátu se sídlem Praha 2, Rumunská 22/28, ve výši 6800 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Žalobce podal k Městskému soudu v Praze žalobu, kterou se domáhal přezkoumání a zrušení výše uvedeného rozhodnutí žalovaného, jímž mu byla uložena povinnost zaplatit České republice náklady spojené se správním vyhoštěním z území České republiky v částce 7744 Kč. K výzvě soudu k zaplacení soudního poplatku za podanou žalobu ze dne 21. 1. 2014, č. j. 11 A 199/2013 – 9, zaslal žalobce dne 30. 1. 2014 soudu žádost o osvobození od soudního poplatku, načež jej městský soud vyzval k prokázání majetkových poměrů vyplněním formuláře vzor 060 ve lhůtě patnácti dnů. Poněvadž žalobce tento formulář soudu nezaslal, dospěl městský soud k závěru, že žádným konkrétním způsobem neprokázal, že jeho majetkové poměry odůvodňují osvobození od soudních poplatků, a požadované osvobození mu proto usnesením ze dne 24. 3. 2014, č. j. 11 A 199/2013 – 15, nepřiznal.
Usnesení městského soudu napadl žalobce, dále jen „stěžovatel“, kasační stížností, v níž pouze obecně namítá kasační důvody podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). V doplnění kasační stížnosti stěžovatel rozvedl své námitky tak, že má za to, že napadeným usnesením městského soudu došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného Listinou základních práv a svobod (dále též jen „Listina“) a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen „Úmluva“).
Stěžovatel uvádí, že součástí tohoto práva je též právo na přístup soudu, které musí být fakticky i prakticky uplatnitelné. Stěžovatel si je vědom, že právo na přístup k soudu není absolutní a může být předmětem řady omezujících opatření. Možnost osvobození od soudních poplatků lze však považovat za jistou formu záruky před nepřiměřeným působením omezení práva na přístup k soudu. V případě stěžovatele však byla tato záruka aplikována natolik formalisticky, že jej v konečném důsledku zbavila práva na přístup k soudu.
Městský soud vůči stěžovateli postupoval standardním způsobem, když mu zaslal formulář o doložení majetkových poměrů v češtině, ale nezohlednil jeho zvláštní zranitelnost, tj. že je cizincem s minimální znalostí českého jazyka, který v době rozhodování soudu o jeho žádosti pobýval v Zařízení pro zajištění cizinců, tj. byl zbaven osobní svobody. Tyto skutečnosti byly městskému soudu známy (pobyt stěžovatele, nemožnost zajistit si prostředky prací), resp. mu musely být zřejmé (existence jazykové bariéry).
Za této situace se stěžovatel domnívá, že bylo na místě, aby městský soud vyšel z domněnky nemajetnosti stěžovatele, neboť soud měl k dispozici několik podkladů, které s kvalifikovanou mírou pravděpodobnosti nasvědčovaly tomu, že uvalení povinnosti zaplatit soudní poplatek může stěžovatele zbavit jeho práva iniciovat řízení. Stěžovatel s důrazem upozorňuje na přepjatě formalistický přístup soudu, s ohledem na existující jazykovou bariéru. Stěžovatel je státním občanem Turecka, nepobýval na území České republiky dlouhodobě a jeho znalost českého jazyka je minimální.
Pokud jde o předchozí komunikaci se soudy, měl stěžovatel k dispozici vhodnou právní pomoc, nicméně vzhledem k umístění do zařízení pro zajištění cizinců takovou pomoc neprodleně využít nemohl, neboť neměl jednoduchý přístup k případnému tlumočníkovi nebo právníkovi. Městský soud mu měl doručit formulář o majetkových poměrech, resp. minimálně poučení, v jeho rodném jazyce. Pokud tak neučinil, došlo k porušení zásady rovnosti účastníků řízení, neboť stěžovateli byla fakticky odňata možnost seznámit se s potřebnými dokumenty.
Stěžovatel závěrem namítá, že postup městského soudu odporuje tzv. principu přiměřených úprav (reasonable accommodation), který je upraven v čl. 2 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením; stěžovatel má za to, že se má uplatnit též ve vztahu k dalším zranitelným skupinám. Odepření takového přístupu zakládá diskriminaci. Vzhledem k tomu, že městský soud nepřijal žádná přiměřená opatření, porušil vedle práva stěžovatele na spravedlivý proces rovněž jeho právo nebýt diskriminován při užívání práv a svobod přiznaných Úmluvou, mj. na základě jazyka, národnosti, majetku nebo jiného postavení, zaručené v čl.
14 Úmluvy. Z výše uvedených důvodů navrhuje stěžovatel usnesení městského soudu zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení. Žalovaný se ke kasační stížnosti stěžovatele nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je v řízení o kasační stížnosti zastoupen soudem ustanoveným advokátem (viz usnesení ze dne 29. 4. 2014, č. j. 2 As 68/2014 – 24). Nejvyšší správní soud upozorňuje, že netrval na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost, neboť z konstantní judikatury se podává, že „v řízení o kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu o zamítnutí návrhu žalobce na osvobození od soudních poplatků není třeba trvat na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost ani na povinném zastoupení advokátem“ (rozsudek ze dne 24. 10. 2007, č. j. 1 Afs 65/2007 – 37). Kasační stížnost lze tedy i při absenci této podmínky projednat a jedná se o kasační stížnost přípustnou.
Důvodnost kasační stížnosti pak zdejší soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z ustanovení § 109 odst. 2, věty první s. ř. s. Kasační stížnost není důvodná.
Předně nutno uvést, že stěžovatel v kasační stížnosti explicitně uplatnil kasační důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. spočívající v nesprávném posouzení právní otázky v předcházejícím řízení, podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., tedy vady řízení před správním orgánem, a podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., konkrétně nepřezkoumatelnost usnesení městského soudu pro nedostatek důvodů.
K tvrzenému kasačnímu důvodu podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud uvádí, že jej stěžovatel žádným způsobem nekonkretizoval a uvedl toliko, že považuje usnesení městského soudu za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Problematika nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí je v judikatuře Nejvyššího správního soudu bohatě zastoupena (viz např. rozsudky ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 18. 10.
2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 - 245, ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 - 64, všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Rozhodnutí soudu je třeba považovat za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, pokud například není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů nebo při utváření právního závěru, z jakého důvodu soud považoval žalobní námitky za liché či mylné, proč nepovažoval za důvodnou právní argumentaci v žalobě, proč podřadil daný skutkový stav pod určitou právní normu.
O nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů se jedná rovněž v případě, kdy soud opomněl vypořádat některou z uplatněných námitek, nebo pokud odůvodnění napadeného rozhodnutí obsahuje pasáže citované z jiného rozhodnutí, které se však týkalo skutkově i právně odlišné věci, aniž by soud rozvedl způsob aplikace závěrů vyslovených v takovém rozhodnutí na posuzovaný případ. Nejvyšší správní soud v nyní projednávané věci v postupu městského soudu neshledal žádné shora uvedené pochybení. Městský soud dostatečným a srozumitelným způsobem odůvodnil, proč stěžovateli požadované osvobození od soudních poplatků nepřiznal.
Uvedená námitka proto není důvodná.
Pokud jde o kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., ani tento důvod stěžovatel žádným způsobem nerozvedl. Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost podat, pro tvrzené „vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.“ Z povahy rozhodnutí soudu o žádosti o osvobození od soudních poplatků však nutno dovodit, že tento kasační důvod uplatnit nelze, a je tudíž nepřípustný.
O osvobození od placení soudních poplatků rozhoduje krajský (městský) soud na návrh žalobce, posuzuje jeho majetkové poměry, přičemž vady řízení před správním orgánem nejsou v tomto stádiu řízení vůbec hodnoceny a na rozhodnutí soudu nemohou mít žádný vliv. Uvedená námitka proto nemůže obstát.
o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 věta první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a žalovanému žádné náklady s tímto řízením nevznikly. Nejvyšší správní soud přiznal odměnu právnímu zástupci stěžovatele, který byl ustanoven podle § 35 odst. 8 s.
ř. s. usnesením zdejšího soudu ze dne 29. 4. 2014, č. j. 2 As 68/2014 – 24. Odměna byla určena za dva úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. b) a písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“), ve znění pozdějších předpisů (první porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení a sepsání kasační stížnosti), ve výši stanovené podle ustanovení § 9 odst. 4 písm. d) ve spojení s ustanovením § 7 bod 5.
advokátního tarifu (tj. 3100 Kč za jeden úkon). Dále byla ustanovenému zástupci přiznána náhrada hotových výdajů za dva úkony právní služby stanovená podle § 13 odst. 3 citované vyhlášky (300 Kč za jeden úkon). Jelikož ustanovený advokát nedoložil osvědčení o registraci k placení DPH, soud vycházel z toho, že plátcem této daně není. Celkem má tedy ustanovený zástupce stěžovatele právo na odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 6800 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 16. července 2014
JUDr. Miluše Došková předsedkyně senátu