2 Azs 94/2005- 38 - text
č. j. 2 Azs 94/2005 - 38
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: B.G., zastoupeného Mgr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem se sídlem Bašty 2, 602 00 Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7, ve věci kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 1. 2005, č. j. 61 Az 186/2004 - 16,
I. Kasační stížnost s e z a m í t á .
II. Žalovaný n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále označován jako „stěžovatel“) nadepsaný rozsudek krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 10. 2004, č. j. OAM-2951/VL-07-04-2004, E. č. x. Rozhodnutím správního orgánu byla zamítnuta žádost stěžovatele o udělení azylu jako zjevně neodůvodněná podle § 16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Stěžovatel ve své kasační stížnosti uvedl, že podle jeho názoru žalovaný porušil svoje povinnosti stanovené mu ustanoveními § 3 odst. 3 a 4, § 32 odst. 1, § 46 odst. 1 a § 47 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „spr. ř.“), a § 12 zákona o azylu. Podle stěžovatele se krajský soud v jeho případě nedostatečně vypořádal s tvrzeními stěžovatele o porušení právních norem procesní povahy, z nichž vyplývá, že žalovaný se má svědomitě a odpovědně zabývat každou věcí, která je předmětem řízení, spolehlivě zjišťovat stav věci. Postup žalovaného shledal stěžovatel nesprávným, nepřesvědčivým a nedostatečným hlavně co do rozsahu dokazování a měl za to, že právě z tohoto důvodu došlo k porušení § 12, § 14 a § 91 zákona o azylu. Podle stěžovatele si žalovaný rozhodnutím podle § 16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu značně zjednodušil svoje povinnosti; měl se zabývat jeho případem též z hlediska § 12, § 13, § 14 a § 91 zákona o azylu. Současně v rámci kasační stížnosti požádal stěžovatel o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí kasační stížnosti. V první řadě podotkl, že podle jeho názoru chybí v kasační stížnosti uvedení skutečností o stěžovatelem tvrzených porušeních jeho procesních práv ve správním řízení. Žalovaný dále uvedl, že správně zjistil skutkový stav, pokud zjistil, že stěžovatel v průběhu azylového řízení neuvedl žádné azylově relevantní skutečnosti, a z tohoto důvodu jeho žádost odmítl jako zjevně nedůvodnou podle § 16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu; za této situace pak žalovaný podle svého názoru nebyl dále povinen zabývat se žádostí stěžovatele z hledisek § 12, § 13, § 14 a § 91 zákona o azylu. Žalovaný proto navrhl odmítnutí, příp. zamítnutí kasační stížnosti.
Krajský soud se ve svém rozsudku ztotožnil se skutkovými i právními závěry žalovaného vyslovenými v žalobou napadeném správním rozhodnutí. Podle soudu stěžovatel jako důvod žádosti o azyl uvedl toliko obavu z člověka, který má být propuštěn z vězení a který měl stěžovateli vyhrožovat zabitím a vymáháním částky 6000 USD. Podle soudu v takovém případě šlo zjevně o důvody azylově irelevantní, a proto žalovaný oprávněné jeho žádost o azyl zamítl jako zjevně neodůvodněnou podle § 16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Podle krajského soudu byly nedůvodné i námitky stěžovatele stran porušení jeho procesních práv, neboť žalovaný si opatřil pro rozhodnutí ve věci dostatek důkazů, a to jednak ze žádosti stěžovatele o azyl, jednak podrobným pohovorem se stěžovatelem.
Ze správního spisu žalovaného Nejvyšší správní soud zjistil, že návrh na zahájení řízení o udělení azylu podal stěžovatel dne 5. 10. 2004 a pohovor k tomuto návrhu s ním byl proveden dne 8. 10. 2004. Stěžovatel v návrhu na zahájení řízení uvedl a v pohovoru k návrhu na zahájení řízení o udělení azylu potvrdil, že od roku 1999, kdy ukončil střední školu, kamarádil s kapesními zloději a živil se touto činností – bylo tomu v letech 1999 - 2002; pracoval v jedné zlodějské skupině. Roku 2002 byl při jedné krádeži chycen při činu a na policii prozradil všechny informace ohledně zlodějské skupiny, ve které působil, a vypovídal o šéfovi zlodějské skupiny.
Pak poprosil člověka, kterého chtěl okrást, aby stáhl svoji stížnost, s tím, že stěžovatel slíbil, že už nebude krást. Tento člověk stížnost stáhl a stěžovatel nebyl odsouzen. Šéf zlodějské skupiny však byl odsouzen na 3 roky, jelikož mladistvé nutil ke krádežím. Před odsouzením sdělil šéf stěžovateli, že si vydělává 2000 USD ročně a že svým uvězněním přijde o výdělek ve výši 6000 USD. Proto žádal po stěžovateli odškodnění za věznění v důsledky výpovědi stěžovatele vůči němu. Stěžovatel uvedl, že nyní se blíží propuštění této osoby z vězení (mělo k němu dojít v lednu 2005) a že se v této souvislosti obává o svůj život.
Šéf zlodějské skupiny mu údajně vyhrožoval zabitím v dopise, který mu napsal. Stěžovatel uvedl, že za této situace nevěděl, co dělat; od té doby přestal krást a chtěl žít jako normální občan, a proto z Mongolska odjel a má obavu o svůj život. Cestoval vlakem přes Rusko, Bělorusko a Polsko. Uvedl dále, že Česká republika je pro něho cílovým státem a že by tu chtěl v klidu žít. V domovské zemi nebyl politicky aktivní a neměl žádné problémy s policií, soudy či jinými státními orgány.
Kasační stížnost je podle § 102 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) přípustná a podle jejího obsahu jsou v ní namítány důvody odpovídající ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní soud podle § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že tato není důvodná. Řízení před správním orgánem probíhalo v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními, za dodržení zákonem zaručených práv stěžovatele a bez procesních vad, které by mohly mít vliv na zákonnost obou rozhodnutí. Žalovaný správní orgán řádně zjistil skutkový stav, zejména pak zcela dostatečně zjistil důvody, pro které stěžovatel žádá o poskytnutí azylu. Žadatel popsal důvody, proč požaduje poskytnout azyl, podrobně v návrhu na zahájení řízení o udělení azylu a k těmto důvodům i jejich širšímu kontextu, zejména o okolnostech, za kterých opustil zemi původu, s ním správní orgán vedl dostatečně podrobný pohovor, při kterém stěžovateli kladl otázky směřující k podstatě věci a umožňující stěžovateli své důvody podrobněji specifikovat a zdůvodnit. Na základě tohoto postupu a zjištění tímto postupem získaných pak správní orgán zcela oprávněně dospěl k závěru, že stěžovatel neuvádí žádné skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu (tj. za uplatňování politických práv a svobod, nebo z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště), nýbrž výlučně skutečnosti svědčící o tom, že se obává útoků ze strany konkrétní soukromé osoby, s níž ho pojila společná minulost ve skupině kapesních zlodějů, jejímž šéfem tato osoba byla a jež byla na základě výpovědi stěžovatele proti ní v rámci trestního řízení v zemi původu stěžovatele trestně postižena. Při hodnocení stěžovatelem popsaných důvodů žádosti o azyl jako azylově irelevantních správní orgán postupoval zcela v intencích zákona a stálé judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. kupříkladu rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 - 59, zveřejněné pod č. 181/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, rozhodnutí ze dne 27. 11. 2003, č. j. 4 Azs 26/2003 - 44, rozhodnutí ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 - 48, rozhodnutí ze dne 19. 2. 2004, č. j. 7 Azs 38/2003 - 37, rozhodnutí ze dne 18. 12. 2003, č. j. 6 Azs 45/2003 - 49, rozhodnutí ze dne 15. 12. 2003, č. j. 4 Azs 31/2003 - 64). Rozhodnutí správního orgánu pak je postaveno právě na takovémto hodnocení skutečností, které byly v řízení zjištěny, je plně srozumitelné, jednoznačně popisuje zjištěný skutkový stav, přičemž vychází z provedených důkazů, a obsahuje logicky postavené důvody, o které se opírá. Stěžovatel navíc v kasační stížnosti ostatně ani konkrétně nezdůvodňuje, proč měl podle jeho názoru správní orgán postupovat nesprávně, nepřesvědčivě a nedostatečně co do rozsahu dokazování. Neuvedl žádné skutečnosti, které by podle jeho názoru měly nasvědčovat tomu, že a případně v čem se skutkový stav, jak se ve skutečnosti udál, liší od toho, jaký zjistil a za základ svého rozhodnutí vzal správní orgán. Stěžovatel rovněž neoznačil a ani v náznacích nespecifikoval, jaké další důkazy měl správní orgán podle jeho názoru provádět, aby skutkový stav zjistil přesně a úplně. Neuváděl-li žadatel o azyl skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu, šlo o žádost zjevně nedůvodnou, kterou bylo lze zamítnout podle § 16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu při dodržení lhůty uvedené v § 16 odst. 2 tohoto zákona (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 27/2003 - 48). Pokud takto správní orgán postupoval, v ničem nepochybil a rozhodl zcela v souladu se zákonem. Případem stěžovatele se za této situace již nemusel zabývat též z hlediska § 12, § 13, § 14 a § 91 zákona o azylu, neboť rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné podle § 16 odst. 1 písm. zákona o azylu nelze považovat za rozhodnutí o neudělení azylu ve smyslu § 28 tohoto zákona. Za takové lze považovat pouze rozhodnutí, kterým Ministerstvo vnitra rozhodne o neudělení azylu pro nesplnění podmínek uvedených v ustanovení § 12, § 13 odst. 1, 2 a § 14 téhož zákona po věcném posouzení důvodů tvrzených žadatelem o azyl. Rozhodne-li Ministerstvo vnitra o zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné podle § 16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, nečiní již výrok o neexistenci překážek vycestování ve smyslu ustanovení § 91 citovaného zákona (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 9. 2004, č. j. 2 Azs 147/2004 - 41, zveřejněný pod č. 409/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu; srov. též rozhodnutí téhož soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, zveřejněné pod č. 244 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, podle něhož naplnění podmínek pro zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné podle § 16 zákona o azylu vylučuje posouzení žádosti podle § 12 téhož zákona; srov. též rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2004, č. j. 7 Azs 124/2004 - 45, zveřejněné pod č. 349 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Nejvyšší správní soud tedy nezjistil naplnění důvodů kasační stížnosti uplatňovaných stěžovatelem. Kasační stížnost proto podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Vzhledem k neprodlenému rozhodnutí ve věci samé (několik týdnů po předložení věci Nejvyššímu správnímu soudu) nerozhodoval již soud o žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona (§ 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. Žalovaný proto nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 4 in fine ve spojení s § 120 s. ř. s.). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u přípustné opravné prostředky. V Brně dne 2. června 2005 JUDr. Vojtěch Šimíček předseda senátu