20 Cdo 1015/2025
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné CASPER UNION s. r. o., se sídlem v Praze 6 - Bubenči, náměstí Borise Němcova 510/3, identifikační číslo osoby 24830801, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 259/55, proti povinné D. G., zastoupené Mgr. Liborem Valentou, advokátem se sídlem v Brně, Pražákova 1024/66a, pro 581 075,99 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora Mgr. Petra Jaroše, Exekutorský úřad Chrudim, pod sp. zn. 129 EX 418/06, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. listopadu 2024, č. j. 66 Co 35/2024-189, takto:
Dovolání se odmítá.
1/ Ve shora označené věci soudní exekutor Mgr. Petr Jaroš, Exekutorský úřad Chrudim (dále „exekutor“), usnesením ze dne 11. 12. 2023, č. j. 129 EX 418/06-181, zamítl návrh povinné na zastavení exekuce, k čemuž konstatoval, že posuzovaná exekuce byla povolena usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 16. 6. 2006, č. j. 47 Nc 1266/2006-54 a že povinná navrhla dne 12. 9. 2023 zastavení exekuce z důvodu její dlouhodobé bezvýslednosti. 2/ Exekutor citoval především ustanovení § 55 odst. 3, 7 a 8 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „ex.
řád“), a ustanovení § 268 odst. 1 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), v souvislosti s tím, že návrhu povinné na zastavení exekuce nevyhověl. V době podání návrhu totiž neuplynula dvanáctiletá lhůta bezvýsledného vedení exekuce, jestliže v důsledku posledního vymoženého plnění (částky 11 555,55 Kč dne 27. 9. 2023) počala běžet v souladu s § 55 odst. 11 věty páté ex. řádu nová šestiletá lhůta podle § 55 odst. 7 ex. řádu. Z finančního přehledu exekučního spisu exekutor doplnil, že pro pohledávku oprávněné ve výši 581 075,99 Kč s příslušenstvím bylo doposud vymoženo celkem 43 744,55 Kč. 3/ Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 28.
11. 2024, č. j. 66 Co 35/2024-189, usnesení exekutora potvrdil. Krom § 55 odst. 7 a 11 ex. řádu citoval část druhou č. IV bod 11 zákona č. 286/2021 Sb. a § 10 zákona č. 214/2022 Sb. (tj. novely ex. řádu) se závěrem, že byla-li v posuzované exekuci vymožena dne 30. 9. 2014 částka 400 Kč a dne 27. 9. 2023 částka 11 555,55 Kč (což povinná nerozporovala), lze s uvedenými plněními spojovat účinek předpokládaný v § 55 odst. 7 a 11 ex. řádu a od těchto plateb odvíjet běh „nové“ lhůty bezvýslednosti. „Rozhodná doba“ od posledního vymoženého plnění neuplynula, a tudíž předpoklady pro zastavení exekuce podle § 55 odst. 7 ex.
řádu nebyly naplněny.
4/ Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání, v němž zdůraznila „účelovost a formalismus postupu exekutora“ a ve spojení s tím předestřela otázky, a to „zda lze s ohledem na smysl nové právní úpravy“ v oblasti zastavování marných exekucí přijmout závěr, že se za částečné vymožení pohledávky považuje „zcela bagatelní, ojedinělé a nepatrné“ uspokojení exekvované povinnosti, jestliže uvedený stav vznikl jednáním exekutora, který byl „více méně“ nečinný a bezprostředně po podání návrhu na zastavení exekuce „ryze účelově zajistil“ zcela ojedinělé a bagatelní uspokojení vymáhané pohledávky, resp. zda je podle ex.
řádu „přípustná zjevná účelovost jednání exekutora při vedení exekuce“. 5/ K dovolání se oprávněná společnost vyjádřila tak, že dovolatelka neformulovala „svůj právní názor ohledně správné aplikace či výkladu normy hmotného nebo procesního práva“, tedy její dovolací důvody nesměřují k přezkumu právního posouzení věci odvolacím soudem. Vymožené plnění nebylo bagatelní a předestřené otázky lze považovat „spíše za obecné“. 6/ Nejvyšší soud jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání povinné podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30.
9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanou účastnicí exekučního řízení (viz § 36 odst. 1 ex. řádu) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.
s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§ 237 o. s. ř.). 7/ Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně a dlouhodobě zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o.
s. ř. či jeho části. Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, či ze dne 30. 1. 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014). 8/ Dovolatelka judikovanému požadavku nedostála, neboť k ohlášeným otázkám žádnou ze čtyř zákonných hledisek přípustnosti dovolání nepřipojila (v textu se předpokladem přípustnosti vůbec nezabývala).
9/ Nadto nelze přehlédnout, že dovolatelčiny námitky týkající se postupu exekutora (ve znění jejího tvrzení „zjevná účelovost jednání“) označují vady prvostupňového řízení (směřující do oblasti provádění exekuce), k nimž Nejvyšší soud v případě nepřípustného dovolání nemůže přihlédnout, a to i kdyby existovaly a měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). 10/ Jakožto obiter dictum Nejvyšší soud odkazuje na své usnesení ze dne 10. září 2024, sp. zn. 20 Cdo 858/2024, v němž vysvětlil, že zákonná ustanovení, která pro rozhodnutí o zastavení marně vedené exekuce mimo jiné vyžadují, aby v průběhu lhůty představující bezvýslednost exekuce nedošlo ani k částečnému uspokojení vymáhané povinnosti, jsou výkladově zřejmá.
Pro posuzovanou věc tudíž platí, že se rozhodně od znění zákona nelze odchýlit, protože jednoduše není možné popřít, že na povinné vymožená částka 11 555,55 Kč představuje dílčí uspokojení exekučně vynucené povinnosti s následkem ukončeného běhu šestileté lhůty bezvýslednosti exekuce ve smyslu § 55 odst. 7 ex. řádu. 11/ Nejvyšší soud proto dovolání povinné v souladu s ustanovením § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
12/ O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. ex. řádu). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 10. 2025
JUDr. Aleš Zezula předseda senátu