USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného města Louny, se sídlem v Lounech, Mírové náměstí 35, identifikační číslo osoby 00265209, proti povinným 1/ A. B., a 2/ R. B., zastoupenými JUDr. Janem Růžkem, advokátem se sídlem v Mostě, Moskevská 12, pro nepeněžité plnění, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 11 EXE 4726/2020, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. července 2023, č. j. 84 Co 120/2023-259, t a k t o :
Dovolání se odmítá.
1/ Ve shora specifikované věci Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též „odvolací soud“) usnesením ze dne 19. 7. 2023, č. j. 84 Co 120/2023-259, potvrdil usnesení Okresního soudu v Lounech (dále „soud prvního stupně“ či „okresní soud“) ze dne 25. 4. 2023, č. j. 11 EXE 4726/2020-243, jímž soud
prvního stupně zamítl návrh povinných a M. J., (dále „M. J.“), ze dne 20. 12. 2022 na zastavení exekuce vedené u pověřeného soudního exekutora Mgr. Ing. Jiřího Proška, Exekutorský úřad Plzeň-město (dále „soudní exekutor“), pod sp. zn. 134 EX 03913/20 pro vymožení nepeněžitého plnění podle vykonatelného rozhodnutí Městského úřadu Louny ze dne 17. 9. 2018, č. j. MULNCJ 69301/2018, ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 30. 7. 2019, č. j. KUUK/98256/2019/UPS (dále „exekuční titul“), a spočívajícího v povinnosti povinných odstranit stavbu pro rodinnou rekreaci nacházející se „na pozemku parc.
č. XY, st. p. č. XY“ v katastrálním území XY (dále „odstraňovaná stavba“ či „stavba“). 2/ Odvolací soud při aprobaci skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně dospěl k závěru, že tvrzení povinných ohledně vad nalézacího (správního) řízení, resp. exekučního titulu, vycházející z neúčasti jimi označovaného vlastníka stavby M. J. v původním správním řízení, jakož i z chybějícího souhlasu M. J. s odstraněním tzv. černé stavby zbudované povinnými jako stavebníky, nezakládají důvod pro zastavení exekuce.
M. J. totiž účastníkem nalézacího (správního) řízení byl, jak vyplývá nejen z vlastního exekučního titulu, ale rovněž z usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 5. 2022, č. j. 141 A 1/2021-60, jenž správní žalobu M. J. odmítl s odůvodněním, že „byl účastníkem tohoto správního řízení, avšak správní orgány namísto s ním chybně komunikovali s domnělou zmocněnkyní A. B.“, či z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. července 2022, č. j. 9 As 95/2022-44, jenž posléze podanou kasační stížnost M.
J. zamítl. Jelikož exekuční soudy nejsou oprávněny zabývat se věcnou správností exekučních titulů ani případnými vadami nalézacího řízení, měly být povinnými namítané vady (tj. že v době konání nalézacího řízení pozemek a na něm se nacházející stavba byly ve výlučném vlastnictví M. J., neboť povinní stavbu neprovedli s úmyslem mít ji pro sebe, dále že stavba byla realizována za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, tj. po 31. 12. 2013, či že spisový materiál neobsahuje souhlas M.
J. s uložením povinnosti odstranit stavbu přímo vůči povinným) uplatněny již v podkladovém řízení. Za zjevnou nespravedlnost či postup v rozporu s principem právního státu nelze považovat uložení povinnosti odstranit tzv. černou stavbu osobám, které ji vystavěly, účastnil-li se tvrzený vlastník stavby a pozemku pod ní řízení o odstranění stavby. Právní úprava § 129 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném do 31. 12.
2023,
jde-li o úpravu odstraňování staveb a terénních úprav (dále „stavební zákon“), umožňovala stavebnímu úřadu nařídit odstranění stavby provedené bez rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu vyžadovaného stavebním zákonem anebo v rozporu s ním nejen vlastníku stavby, ale i jiné, tedy od vlastníka stavby odlišné osobě - stavebníkovi stavby, jímž je osoba, která stavbu provádí (§ 2 odst. 2 písm. c/ stavebního zákona). Ani případný nedostatek souhlasu vlastníka stavby nelze považovat za takovou vadu nalézacího řízení či vadu exekučního titulu, která by zakládala rozpor s principy právního státu či zjevnou nespravedlnost, a nepředstavuje ani zásadní vadu exekučního titulu, která by bránila výkonu rozhodnutí či byla důvodem pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“).
3/ Proti usnesení odvolacího soudu podali povinní dovolání, v němž dovolacímu soudu ve smyslu vymezení předpokladu přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. předkládají k zodpovězení otázku, „zda lze bez souhlasu vlastníka stavby uložit povinnost odstranit předmětnou stavbu osobě odlišné od vlastníka takové stavby, resp. zda takovýto postup (v rozporu se stavebním zákonem) je zásadní vadou exekučního titulu, která je v rozporu s principy právního státu či by mohla vést ke zjevné nespravedlnosti“, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.
4/ Dovolatelé poukazují na skutečnost, že státní moc lze uplatňovat jen v mezích stanovených zákonem. Nedostatek souhlasu vlastníka s odstraněním tzv. černé stavby představuje „fatální“ vadu exekučního titulu, v důsledku níž povinní nebyli legitimováni k uložení povinnosti stavbu odstranit. Vlastník pozemku nemá ani povinnost umožnit povinným vstup na jeho pozemek, což ve svém důsledku brání samotnému provedení exekuce. Odstranění stavby by rovněž znamenalo zásah do vlastnického práva M. J. Exekuční titul z tohoto důvodu a s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
července 2012, sp. zn. 20 Cdo 2791/2010, není materiálně vykonatelný. Pochybnosti plynou rovněž z usnesení ze dne 15. listopadu 2022, sp. zn. II. ÚS 2453/22, jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost M. J. proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. července 2022, č. j. 9 As 95/2022-44, a podle kterého se „správní orgány v případě výkonu rozhodnutí budou muset vypořádat s tím, zda lze vykonat rozhodnutí, jímž byla uložena povinnost osobě odlišné od vlastníka nemovitosti, jíž se výkon rozhodnutí týká“.
5/ Nejvyšší soud jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) rozhodl o
dovolání povinných podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanými účastníky exekučního řízení (viz § 36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále „ex.
řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné (§ 237 o. s. ř.). 6/ Podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona stavební úřad nařídí odstranění stavby vlastníku stavby nebo s jeho souhlasem stavebníkovi stavby prováděné nebo provedené bez rozhodnutí nebo opatření vyžadovaného stavebním zákonem nebo bez opatření nebo jiného úkonu toto rozhodnutí nahrazující anebo v rozporu s ním, a stavba nebyla dodatečně povolena.
7/ Rovněž pro exekuční řízení vedená pro vymožení povinností vyplývajících z rozhodnutí vydaných orgány veřejné moci v rámci jejich zákonem svěřené působnosti (zde stavebním úřadem) zásadně platí, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí, jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod číslem 4/2000 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod číslem 62/2004 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné pod číslem 58/2005 Sb. rozh. obč.). Exekuční řízení je totiž ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není řízením přezkumným (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, bod IV, a ze dne 3. dubna 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, bod 14, 15, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.
prosince 2019, sp. zn. 20 Cdo 2686/2019). 8/ Nejvyšší soud si je samozřejmě vědom rozhodovací praxe Ústavního soudu, která dovodila, že ve výjimečných případech, kdy výkonem rozhodnutí dochází k popření základních principů právního státu a ke zcela zjevné nespravedlnosti, se lze i v exekučním řízení zabývat zásadními vadami exekučního titulu (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16, a ze dne 1. dubna 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
května 2019, sp. zn. 20 Cdo 1556/2019). Je přitom zapotřebí respektovat rozdíly mezi nalézacím a vykonávacím řízením se zřetelem k tomu, že prostor pro zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. se vytváří pouze tehdy, jestliže „nespravedlnost“ plnění přisouzeného exekučním titulem je již s ohledem na zcela základní okolnosti případu (k přezkumu všech okolností případu není exekuční soud povolán) natolik zjevná, že je nezbytné zasáhnout z pozic argumentačně mimořádně silných, tj. měl-li by být vykonán exekuční titul, který je svým obsahem v kolizi se základními principy demokratického právního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, ze dne 12. listopadu 2019, sp. zn. 20 Cdo 3459/2019, ze dne 4. května 2021, sp. zn. 20 Cdo 881/2021, nebo bod 16 nálezu Ústavního soudu ze dne 10. ledna 2018, sp. zn. II. ÚS 502/17). 9/ Posuzovanou věc však mezi judikaturou akceptované výjimečné případy zařadit nelze, jelikož se zde žádné mimořádné okolnosti srovnatelné s těmi, jež vyplývají z rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. znovu nález ze dne 1. listopadu 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16), nenabízejí; zásada zákazu přezkumu věcné správnosti exekučního titulu proto nemůže být prolomena (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 24.
listopadu 2020, sp. zn. IV. ÚS 2834/20). Dovolatelé se v dané věci fakticky domáhají soudní ochrany práv k nemovitému majetku M.
J., tedy třetí osoby, která podle jejich tvrzení nedala souhlas s nařízením povinnosti odstranit stavbu přímo povinným jako neoprávněným stavebníkům a která má být vlastníkem shora specifikovaného pozemku, jehož je odstraňovaná stavba součástí. Z průběhu řízení přitom není zřejmé a ani z dovolání se taková argumentace ve svém souhrnu nepodává, co přesně má podle dovolatelů představovat onu výjimečnou nespravedlnost či zásah do principů právního státu, tedy příslušný kvalifikovaný důvod opravňující exekuční soud prolomit ustálenou a racionalizovanou rozhodovací praxi a přistoupit k přezkumu exekučního titulu (jakož i revidovat proces jeho vydání) z pohledu věcné správnosti, jde-li o - v předchozím správním řízení přezkumu podrobené (viz rovněž bod 12 odůvodnění napadeného usnesení) - nařízení stavebníkům, aby odstranili protiprávně zbudovanou stavbu.
Ohledně jednotlivých výtek povinných je vhodné poznamenat, že právní úprava ve znění § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona možnost uložení povinnosti odstranit stavbu stavebníkovi předpokládala, takže údajný nedostatek souhlasu vlastníka stavby s takovým postupem představuje toliko vadu, která měla být namítána již v nalézacím řízení, v čemž dovolatelům zjevně nic nebránilo, tj. jde o vadu předcházejícího (nalézacího) řízení, která se - byť by i existovala - do exekučního řízení nepřenáší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod číslem 62/2004 Sb. rozh. obč.). Rovněž údajný zásah do vlastnického práva třetí osoby (M. J.) či právo vlastníka „odepřít“ vstup na vlastní pozemek a zabránit tak samotnému provedení exekuce představují námitky příslušející právě vlastníku stavby, jenž však co do jejich uplatnění nebyl v nalézacím řízení aktivní a důsledný (srov. důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 15. listopadu 2022, sp. zn. II. ÚS 2453/22, rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21.
července 2022, č. j. 9 As 95/2022-44, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 5. 2022, č. j. 141 A 1/2021-60). Se zřetelem k takovým okolnostem důvod k (z ústavního pohledu) mimořádnému či nezbytnému zásahu exekučního soudu ve prospěch vlastníka, který však není účastníkem exekučního řízení, nelze dovodit. Přihlédnout je v této souvislosti třeba rovněž k závěru Ústavního soudu, který ve shora označeném usnesení ze dne 15. listopadu 2022 konstatoval, že M. J. nelze v záležitosti odstraňované stavby poskytnout ochranu, jestliže v předchozím řízení nevyčerpal všechny řádné opravné prostředky.
10/ V souladu s ustanovením § 257 o. s. ř. je exekuční titul ukládající povinnost jinou než zaplacení peněžité částky materiálně vykonatelný, jen je-li možné nařídit jeho výkon některým ze způsobů uvedených v ustanovení § 258 odst. 2 o. s. ř. O jaký způsob výkonu se bude jednat, rozhoduje povaha uložené povinnosti. Při zkoumání této povahy soud vychází z obsahu exekučního titulu, především z jeho výrokové části, lze ale přihlédnout i k odůvodnění za účelem odstranění případných pochybností o obsahu a rozsahu výrokem uložené povinnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
června 2004, sp. zn. 20 Cdo
965/2003). Přípustné způsoby exekuce navazují na možné způsoby plnění (dare, facere, omittere, pati). Způsobem uvedeným v ustanovení § 351 odst. 1 o. s. ř. se vykonávají tituly ukládající povinnost k nezastupitelnému jednání nebo povinnost něco strpět či něčeho se zdržet (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2012, sp. zn. 20 Cdo 3305/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. srpna 2012, sp. zn. 20 Cdo 3682/2010). 11/ Jestliže Městský úřad Louny ve výroku exekučního titulu dostatečně specifikoval stavbu, jež má být odstraněna, jakož i osoby stavebníků, jímž uvedenou povinnost uložil, není pochyb o tom, že takto formulovanou povinnost lze vykonat provedením prací a výkonu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.
dubna 2011, sp. zn. 20 Cdo 1960/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2011, sp. zn. 20 Cdo 5162/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2023, sp. zn. 20 Cdo 3697/2022), pročež ani námitka dovolatelů spočívající v materiální nevykonatelnosti exekučního titulu nemůže obstát (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2023, sp. zn. 20 Cdo 2086/2023)
12/ Dovolací soud z uvedených důvodů dovolání povinných podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 13/ Se zřetelem k výsledku dovolacího řízení a k Ústavním soudem zdůrazněné přiměřené lhůtě pro rozhodnutí dovolacího soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16) není návrh dovolatelů na odklad právní moci napadeného usnesení (§ 243 písm. b/ o. s. ř.) opodstatněný, přičemž dovolací soud v tomto případě zvláštní zamítavé rozhodnutí nevydává (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2005, sp. zn. 20 Cdo 873/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. 20 Cdo 2481/2017).
14/ O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodováno ve zvláštním režimu (s odkazem na § 87 a násl. ex. řádu). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 5. 2024
JUDr. Aleš Zezula předseda senátu