20 Cdo 1172/2023-74
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v právní věci žalobkyně M. J., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Zoltánem Dunou, advokátem se sídlem v Praze 2, Libušina 49/3, proti žalované GRENT CZ a. s., se sídlem v Mladé Boleslavi, Na Radouči 1450, identifikační číslo osoby 25105019, zastoupené Mgr. Janem Bažantem, advokátem se sídlem v Kosmonosech, Zahradní 767, o vyloučení věci z exekuce, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 15 C 81/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. října 2022, č. j. 21 Co 198/2022-59, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1) Ve shora označené věci Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 5. 2022, č. j. 15 C 81/2022-34, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vyloučení silničního motorového vozidla XY registrační značky č. XY, VIN XY (dále „vozidlo“ či „věc“), z exekuce vedené pod sp. zn. 154 EX 7/21 soudním exekutorem Mgr. Janem Mlynarčíkem, Exekutorský
úřad Jablonec nad Nisou (dále „exekutor“); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. 2) Soud prvního stupně vylíčil provedené dokazování, citoval § 1099 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, § 8 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, § 68 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a § 267 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), načež dospěl k závěru, že žalobkyně své vlastnické právo k vozidlu neprokázala. Jí předloženou kupní smlouvu o prodeji vozidla ze dne 21. 3. 2018, uzavřenou mezi prodávající společností J. s. r. o. (se sídlem ve XY, identifikační číslo osoby XY – dále
„J.“) a kupující žalobkyní (dále „kupní smlouva“), a plnou moc ze dne 21. 3. 2018, na jejímž základě byla žalobkyně zmocněna jednatelem společnosti J. P. J. k odhlášení a přihlášení vozidla (dále „plná moc“), žalovaná zpochybnila, přičemž pravost uvedených listin prokázat výslechem žalobkyně nelze. Žalobkyni měla vozidlo prodávat J., kde byl v té době jednatelem manžel žalobkyně a v den prodeje se další jednatelkou stala sama žalobkyně. Podle obsahu spisu Policie ČR sp. zn. KRPS-188705/TČ-2021-010781-JŠ vystupoval jako vlastník „po celou dobu“ manžel žalobkyně coby jednatel J., ačkoli „vlastnicí měla být 3 roky již žalobkyně“, která se tudíž několik let „nepokusila přepsat předmětné vozidlo na sebe, přestože k převodu faktickou přítomnost vozidla nepotřebuje“.
3) Odvolací soud rozsudkem ze dne 26. 10. 2022, č. j. 21 Co 198/2022-59, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Konstatoval, že tvrzení žalobkyně o vlastnictví vozidla bylo dokazováním před soudem prvního stupně vyvráceno řadou nepřímých, ale na sebe logicky navazujících důkazů. Žalobkyní byla předložena kopie kupní smlouvy s nečitelnými podpisy, nadto z listiny nevyplývá, že by smlouvu uzavírala J. (byť si je soud vědom, že uvedený smluvní typ nemusí mít písemnou formu).
Jmenovaná společnost je nadále vedena jako vlastník věci v registru vozidel, a tak se také po údajném prodeji chovala (podala trestní oznámení na svého jednatele, který v rámci vysvětlení na policii výslovně uvedl, že vlastníkem vozidla je J.). Výsledek dokazování je dán i tím, že žalobkyně je osobně propojena s jednatelem J. a sama byla v den uzavření kupní smlouvy jednatelkou této společnosti. 4) Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost vymezila tvrzením, že „soud vycházel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci“, v důsledku čehož „se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i založil svým rozhodnutím právní otázku, která má být dovolacím soudem posouzena jinak“.
Dovolatelka v další části dovolání rozporovala důkazní závěry odvolacího soudu (se zaměřením na jednotlivé důkazy) a navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek v meritorním výroku i ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 5) Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání žalobkyně podle občanského soudního řádu ve znění účinném od
30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanou účastnicí řízení (viz § 90 ve spojení s § 267 o. s. ř.) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.
s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§ 237 o. s. ř.). 6) Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění jednoho ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o.
s. ř. či jeho části. Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
ledna 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2018, sp. zn. 20 Cdo 720/2018), přičemž z obsahu dovolání musí být patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč.). 7) Nedílným předpokladem pro řádné naplnění výše uvedeného je skutečnost, že dovolatelem namítaný rozpor rozhodovací praxe dovolacího soudu s napadeným rozhodnutím nesmí být toliko zdánlivý, nýbrž svým obsahem či právními závěry musí být posuzovaná rozhodnutí ve skutečném (objektivním) rozporu.
Jestliže procesní předpis (o. s. ř.) vyžaduje splnění zákonem stanovených formálních předpokladů dovolání a dovolací soud splnění těchto náležitostí důsledně zkoumá, nemůže se jednat o přepjatý formalismus (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, či nález Ústavního soudu ze dne 11. února 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
8) Ohlásila-li v posuzované věci dovolatelka dvě hlediska přípustnosti dovolání (odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení právní otázky, která má být zároveň dovolacím soudem posouzena jinak), je třeba připomenout, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho z nich vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.
února 2018, sp. zn. 20 Cdo 431/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 3673/2013). V případě dovolatelkou oznámených hledisek přípustnosti dovolání by tak bylo nezbytné přiblížit, a to alespoň v rovině citovaných právních závěrů dovolacího soudu, od jaké konstantní judikatury Nejvyššího soudu se při řešení právní otázky odvolací soud odchýlil či jaká rozhodovací praxe dovolacího soudu má být překonána s vylíčením konkrétních důvodů takového postupu.
Nelze přitom přehlédnout, že dovolatelkou vyjádřené kritérium „otázky, která má být dovolacím soudem posouzena jinak“ zákon stricto sensu nezná; žalobkyně zřejmě mínila pojmenovat podle ustanovení § 237 o. s. ř. v pořadí čtvrté zákonné hledisko („má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“), aniž by však k tomu – jak je shora vytčeno – přiřadila relevantní judikaturu dovolacího soudu. 9) Žalobkyně v dovolání nespecifikovala rovněž rozhodnou otázku a nevypořádala se důsledně s důvodem dovolání (§ 241a odst. 1 a 3 o.
s. ř.), neboť kritikou hodnocení provedených důkazů a nastíněním vlastní představy účastníka řízení ohledně výsledku dokazování nelze uvedené nezbytné náležitosti dovolání prosadit (z mnoha rozhodnutí dovolacího soudu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2022, sp. zn. 20 Cdo 2184/2021). 10) Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že způsob hodnocení důkazů odvolacím soudem (a soudem prvního stupně) odpovídá zásadám § 132 o.
s. ř., tudíž nezakládá ve smyslu svévolného postupu či extrémního rozporu hodnotících úvah obavy z jakéhokoliv ústavněprávního deficitu. 11) Napadla-li dovolatelka výslovně i výrok rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů (odvolacího) řízení, dovolání v tomto rozsahu procesní předpis zapovídá (§ 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.). 12) Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 13) Podle výsledku dovolacího řízení a s přihlédnutím k tomu, že žalované žádné účelně vynaložené náklady dovolací řízení nemohly vzniknout, nemá žádná z účastnic právo na náhradu nákladů řízení (srov. § 243c odst. 3 větu první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.
s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.