20 Cdo 1301/2025-381
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné ZEOP, s. r. o., se sídlem v Praze 4 - Chodově, Hrdličkova 2206/5, identifikační číslo osoby 65412711, zastoupené Mgr. Pavlem Štembrokem, advokátem se sídlem v Brně, Čechyňská 419/14, proti povinným 1) N. L., dříve Š., a 2) K. L., oběma zastoupeným JUDr. Ivou Kuckirovou, advokátkou se sídlem v Brně, Obřanská 915/101a, pro 2 600 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 51 EXE 3987/2023, o dovolání povinných 1) a 2) proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 27. února 2025, č. j. 40 Co 610/2024-330, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 27. února 2025, č. j. 40 Co 610/2024-330, a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. června 2024, č. j. 51 EXE 3987/2023-282, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
1/ Ve shora specifikované věci Krajský soud v Brně - pobočka v Olomouci (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 27. 2. 2025, č. j. 40 Co 610/2024-330, k odvolání povinných 1) a 2) potvrdil usnesení Okresního soudu v Olomouci (dále „soud prvního stupně“ či „okresní soud“) ze dne 27. 6. 2024, č. j. 51 EXE 3987/2023-282, jímž soud prvního stupně zamítl návrh povinných na zastavení exekuce vedené pověřeným soudním exekutorem JUDr. Petrem Kociánem, Exekutorský úřad Brno-venkov (dále „soudní exekutor“), pod sp. zn. 137 Ex 12963/22, pro vymožení pohledávky ve výši 2 600 000 Kč s příslušenstvím podle vykonatelného rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 4.
10. 2018, č. j. 54 C 100/2008-439, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 3. 2021, č. j. 21 Co 11/2019-524, a vykonatelného směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Brně ze dne 29. 12. 2004, č. j. 5 Sm 270/2004-17, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2005, č. j. 5 Cm 29/2005-83, a rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 11. 2007, č. j. 4 Cmo 224/2007-178 (dále „exekuční titul“). 2/ Odvolací soud aproboval skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, vyšel-li ze zjištění, že exekuční řízení bylo zahájeno dne 21.
7. 2022 k návrhu oprávněné na vymožení peněžité povinnosti otce obou povinných K. D., (dále též „otec povinných“), a to prodejem bytové jednotky č. XY ve vlastnictví povinné 1), nacházející se v budově č. p. XY, jež je součástí pozemku parc. č. XY, včetně podílu na společných částech domu a pozemku v rozsahu 6055/34596, katastrální území XY, obec XY, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, na listu vlastnictví č. XY, a prodejem bytové jednotky č. XY ve vlastnictví povinné 2), nacházející se budově č. p.
XY, jež je součástí pozemku parc. č. XY, včetně podílu na společných částech domu a pozemku ve výši 9419/34596, katastrální území XY, obec XY, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, na listu vlastnictví č. XY. Otec povinných původně vlastnil spoluvlastnický podíl ve výši ? na budově č. p. XY, rodinný dům, postavené na pozemku parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, katastrální území XY, obec XY, zapsané v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. XY u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY (dále „budova“).
Dne 11. 5. 2005 uzavřel otec povinných s povinnými darovací smlouvu, na základě které daroval každé z povinných 1/2 svého spoluvlastnického podílu na budově; spoluvlastnický podíl každé z povinných tak činil 1/4 budovy. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2011, č. j. 54 C 100/2008-228, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2013, č. j. 21 Co 138/2012-271, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2014, č. j. 21 Cdo 889/2014-311, rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4.
10. 2018, č. j. 54 C 100/2008-439, rozsudkem Krajského soud v Brně ze dne 21. 7. 2020, č. j. 21 Co 11/2019-475, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2020, č. j.
24 Cdo 4262/2019-502, rozsudkem Krajského soud v Brně ze dne 18. 3. 2022, č. j. 21 Co 11/2019-524, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2022, č. j. 24 Cdo 1971/2021-547, bylo na základě žaloby podané dne 2. 5. 2008 určeno, že darovací smlouva uzavřená dne 11. 5. 2005 je ve vztahu k oprávněné - žalobkyni právně neúčinná. Prohlášením vlastníka ze dne 6. 12. 2013 tehdejší spoluvlastníci budovy vymezili jednotky podle § 4 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění účinném do 31.
12. 2013 (dále „zákon o vlastnictví bytů“). Vklad byl zapsán do katastru nemovitostí dne 14. 2. 2014 s právními účinky ke dni 9. 12. 2013, v důsledku čehož povinná 1) v současné době vlastní podíl o velikosti 6055/34596 k pozemku par. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, a bytovou jednotku č. XY v rodinném domě č. p. XY na pozemku parc. č. XY, zapsanou na listu vlastnictví č. XY, při podílu na společných částech domu
6055/34596, a povinná 2) vlastní podíl o velikosti 9419/34596 k pozemku par. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, a bytovou jednotku č. XY v rodinném domě č. p. XY na tomto pozemku č. parc. XY, zapsanou na listu vlastnictví č. XY, při podílu na společných částech domu 9419/34596, vše v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY, obec XY, vedeném u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj. Na výpisu je zapsáno celkem 5 bytových jednotek. 3/ Odvolací soud uzavřel, že exekuce je řádně vedena přímo proti osobám, které nabyly majetku z neúčinného právního úkonu ve smyslu ustanovení § 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.
12. 2013 (dále „obč. zák.“). Na tom nic nemění skutečnost, že povinnými původně nabytý majetek, tj. spoluvlastnický podíl ve výši 1/4 k budově, byl „transformován“ prohlášením vlastníka budovy na bytové jednotky č. XY a XY. Spoluvlastnické podíly povinných v rozsahu vlastnických podílů o velikosti 1/4 tak byly „vzhledem k celku přeměněny do konkrétní vlastnické podoby vymezených jednotek, a tedy svou podstatu jak hmotnou, tak právní nepozbyly“, proto je lze exekučně postihnout podle exekučního titulu.
Rovněž námitka promlčení exekuce není důvodná, řídí-li se běh promlčecí lhůty ustanovením § 110 odst. 1 obč. zák., a mohla-li proto oprávněná v desetileté lhůtě počínající ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o neúčinnosti darovací smlouvy ze dne 11. 5. 2005, tj. ode dne 30. 4. 2021, podat exekuční návrh. Pro přezkum věcné správnosti rozhodnutí, jimiž byla vyslovena neúčinnost darovací smlouvy, není v exekuci prostor, přičemž tato rozhodnutí svým obsahem nejsou v kolizi se základními principy demokratického státu.
4/ Usnesení odvolacího soudu napadly povinné 1) a 2) dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s.
ř.“), spatřovaly v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky A) „materiální vykonatelnosti exekučního titulu, jenž se týká spoluvlastnických podílů na nemovitosti, nikoli bytových jednotek“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, zvláště pak od usnesení ze dne 29. července 2008, sp. zn. 20 Cdo 5271/2007, pro řešení otázky B) „promlčení exekučního titulu“, kterou odvolací soud vyřešil v kolizi s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21.
prosince 2011, sp. zn. 29 Cdo 1335/2011, případně tato právní otázka nebyla dosud dovolacím soudem řešena, a otázky C) „vad exekučního titulu“, při jejímž řešení odvolací soud nerespektoval nález Ústavního soudu ze dne 1. dubna 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 398/2023, sp. zn. 20 Cdo 3459/2019, a sp. zn. 20 Cdo 4022/2017. 5/ Dovolatelky argumentovaly tím, že exekučně mohly být postiženy toliko spoluvlastnické podíly na budově jako majetek, jenž nabyly z neúčinného právního úkonu, nikoli však později vymezené bytové jednotky.
Pojem „transformace“, který odvolací soud převzal od soudu prvního stupně, není právním pojmem, resp. je nesrozumitelný. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2012, sp. zn. 20 Cdo 2498/2012, je pasivně věcně legitimován v řízení o výkon rozhodnutí (exekuci) ten, kdo na základě právního úkonu, který byl rozhodnutím soudu ve smyslu § 42a obč. zák. prohlášen neúčinným, nabyl z dlužníkova (osoby, jíž podkladové rozhodnutí ukládá povinnost plnit) majetku, přičemž výkonem rozhodnutí (exekucí) lze postihnout toliko věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, které neúčinným právním úkonem ušly z majetkové sféry dlužníka.
Z důvodu, že jakožto exekuční titul zde slouží nejen rozhodnutí o odpůrčí žalobě, ale i rozhodnutí vůči původnímu dlužníkovi (otci povinných), je na místě interpretovat § 110 obč. zák. tak, že povinný má právo vznést námitku promlčení nejen ve vztahu k odpůrčí žalobě, ale i k rozhodnutí o původní pohledávce samostatně, přičemž pro každý tento exekuční titul běží promlčecí doba odlišně. Exekuční titul je přitom zjevně nespravedlivý, jelikož pohledávka nikdy nebyla exekučně vymáhána po dlužnících (jedné právnické a dvou fyzických osobách), ale je vymáhána po povinných, tedy třetích osobách.
Nespravedlnost lze rovněž shledat i v tom, že mezi pořizovací cenou pohledávky a částkou vymáhanou je značný nepoměr, že došlo k zjevně nespravedlivému způsobu získání pohledávky, k neplatnému postoupení, k prekluzi práva domáhat se relativní neúčinnosti z důvodu změny žaloby a práva domáhat se relativní neúčinnosti z důvodu, že žalobce v řízení neměl právo na zastavení prekluzivní lhůty, jelikož neměl pohledávku za žalovanými (tu získal až později, kdy prekluzivní lhůta propadla). Současně dárce z neúčinného právního úkonu D.
byl fakticky pouze ručitelem a dlužníkem se stal coby oběť trestného činu, takže vymáhání dluhu po něm - tím spíše po třetích osobách (povinných) - je rovněž zjevně nespravedlivé.
Spoluvlastnický podíl na nemovitosti, natož byty povinných, netvoří majetek ušlý z dluhu, hodnota původního podílu D. je v příkrém nepoměru se současnou hodnotou nemovitosti, povinné by přišly i o své investice, přičemž je nespravedlivě vymáhána pohledávka po třetích osobách (povinných), aniž by oprávněná vůbec kdy vymáhala pohledávku po samotných dlužnících, přičemž nedošlo ani ke krácení pohledávky. 6/ Oprávněná se k dovolání povinných vyjádřila (podáním ze dne 21. 7. 2025) tak, že dovolání považuje za nepřípustné, neboť „fakticky neformuluje otázku hmotného nebo procesního práva“ ve smyslu § 237 o.
s. ř. Námitky dovolatelek (exekuční titul je materiálně nevykonatelný, trpí zásadními vadami, právo z exekučního titulu je promlčeno) byly uplatněny v předchozím řízení a soudy obou stupňů rozhodly s náležitým odůvodněním „věcně a právně správně“. Povinné se nejprve bezúplatným převodem spoluvlastnických podílů snažily zmařit uspokojení vymahatelné pohledávky oprávněné, nadto „dům, resp. jednotky“ zatížily zástavním právem navzdory běžícímu řízení o odpůrčí žalobě. Při poskytnutí souhlasu a součinnosti s vymezením bytových jednotek si byly „velice dobře vědomy právních následků takového jednání“, jemuž proto nelze poskytovat právní ochranu.
7/ Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl o dovolání povinné 1/ a 2/ podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanými účastnicemi exekučního řízení (viz § 36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů /dále „ex.
řád“/), ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání je v otázce exekučně postižitelného a úspěšně odporovaného majetku podle § 42a obč. zák. přípustné, neboť se odchyluje od rozhodovací praxe dovolacího soudu (§ 237 o. s. ř.), současně je dovolání opodstatněné. 8/ Pasivně věcně legitimován v řízení o výkon rozhodnutí (exekuci) je mimo jiné ten, kdo na základě právního úkonu, který byl rozhodnutím soudu ve smyslu § 42a obč. zák. prohlášen neúčinným, nabyl z dlužníkova (osoby, jíž podkladové rozhodnutí ukládá povinnost plnit) majetku, přičemž výkonem rozhodnutí (exekucí) lze postihnout toliko věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, které neúčinným právním úkonem ušly z majetkové sféry dlužníka (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.
ledna 1998, sp. zn. 2 Cdon 1738/97, uveřejněné pod číslem 63/1998 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 1703/96, uveřejněný pod číslem 26/2000 Sb. rozh. obč., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2002, sp. zn. 20 Cdo 364/2002, ze dne 29. července 2008, sp.
zn. 20 Cdo 5271/2007, ze dne 27. listopadu 2012, sp. zn. 20 Cdo 2498/2012, a ze dne 4. února 2025, sp. zn. 20 Cdo 3231/2024). 9/ Ušel-li proto v posuzované věci z majetku původního dlužníka - otce povinných - spoluvlastnický ideální podíl na výše označené budově, a to na základě darovací smlouvy ze dne 11. 5. 2005, jejíž neúčinnost vůči oprávněné byla podle § 42a obč. zák. vyslovena soudními rozhodnutími s právní mocí ke dni 30. 4. 2021, bylo možno v exekuci zahájené dne 21. 7. 2022 a vedené přímo proti povinným 1) a 2) jako osobám, jež nabyly odporovaného majetku, postihnout právě a jen takto ušlý majetek (ideální podíl na nemovité věci).
V dané souvislosti proto chybný závěr odvolacího soudu, že spoluvlastnický podíl byl prohlášením vlastníka budovy „transformován“ na vlastnictví bytové jednotky, která je však (jinou) nemovitou věcí zahrnující byt jako prostorově oddělenou část domu a s ním vzájemně spojený a neoddělitelný podíl na společných částech nemovité věci (§ 1159 o. z.), se zřetelem k zákonné úpravě a citované rozhodovací praxi dovolacího soudu neobstojí. 10/ Judikatura Nejvyššího soudu se nicméně sjednotila rovněž v závěru, že převede-li žalovaný majetek získaný odporovatelným právním úkonem na další osobu poté, co proti němu byla podána odpůrčí žaloba, tedy zjevně v úmyslu zmařit účel odpůrčí žaloby, jde o právní úkon neplatný podle ustanovení § 39 obč. zák. (podle něhož je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům), který nemůže mít za následek změnu majitele hodnot nabytých odporovatelným právním úkonem.
Za této situace je i nadále dobře možné uspokojení věřitele z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku (neboť tomu, v jehož prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, takto nabyté majetkové hodnoty stále patří), a věřitel proto má právo, aby bylo soudem určeno, že tento právní úkon je vůči němu právně neúčinný, nikoli však právo na náhradu podle ustanovení § 42a odst. 4 části věty za středníkem obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2008, sp. zn. 29 Odo 732/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.
listopadu 2015, sp. zn. 21 Cdo 1605/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. ledna 2018, sp. zn. 21 Cdo 3663/2017 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2020, sp. zn. 24 Cdo 3476/2019). 11/ Absolutně neplatný právní úkon ve smyslu § 39 obč. zák. může představovat i prohlášení vlastníka budovy podle § 4 zákona o bytovém vlastnictví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2003, sp. zn. 28 Cdo 1788/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2017, sp. zn. 26 Cdo 4486/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3.
května 2017, sp. zn. 26 Cdo 1184/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2021, sp. zn. 26 Cdo 1551/2021, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2024, sp. zn. 26 Cdo 3434/2023).
12/ Dospěl-li Nejvyšší soud v předestřených rozhodnutích k tomu, že následný (další) převod majetku, jenž nabyla osoba z odporovaného právního úkonu od původního žalovaného dlužníka v úmyslu zmařit účel odpůrčí žaloby, tj. snaha majetkového transferu provedená takovým způsobem, aby žalobce na majetek původního dlužníka navzdory úspěšně podané žalobě podle § 42a obč. zák. nedosáhl, odporuje zákonu, není žádný věcný důvod, proč by takový majetkový transfer nemohl spočívat též v prohlášení vlastníka budovy podle § 4 zákona o vlastnictví bytů.
Jestliže by totiž uvedené prohlášení podle § 39 obč. zák. odporovalo zákonu nebo jej obcházelo, šlo by o právní úkon (absolutně) neplatný, v důsledku čehož by vymezení jednotek v budově nikdy nenastalo; povinným 1) a 2) by tak i nadále svědčil spoluvlastnický podíl k budově, a tedy majetek exekučně postižitelný s přihlédnutím k ustanovení § 42a obč. zák. Vyslovit neplatnost prohlášení vlastníka však lze po datu 1. ledna 2014 pouze v případě, že k bytovým jednotkám doposud nenabyly vlastnické právo další osoby, a to bez ohledu na to, že prohlášení vlastníka i vlastnické právo k jednotkám byly vloženy do katastru nemovitostí před 1.
lednem 2014 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. února 2021, sp. zn. 26 Cdo 1811/2020, uveřejněný pod číslem 82/2021 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2016, sen. zn. 29 ICdo 34/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2019, sp. zn. 26 Cdo 406/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. listopadu 2019, sp. zn. 27 Cdo 2921/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2020, sp. zn. 26 Cdo 1468/2020). 13/ Z uvedeného je zřejmé, že se odvolací soud měl zabývat (což povýtce neučinil, ač takovou námitku oprávněná uplatnila) otázkou, zda prohlášení vlastníka budovy nebylo provedeno v úmyslu zmařit účel odpůrčí žaloby, tj. zda vůbec představovalo platný právní úkon, jakož i tím, zda neplatnost podle § 39 obč. zák. lze v uvedených souvislostech v tuto chvíli ještě vyslovit, případně zda vlastnické právo k bytovým jednotkám zapsaným do katastru nemovitostí na základě prohlášení spoluvlastníků nebylo posléze dále převáděno.
Bez uvedených zjištění a jim korespondujícího právního posouzení je napadené usnesení odvolacího soudu neúplné, a tudíž i nesprávné. 14/ Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí současně s usnesením soudu prvního stupně, pro něž platí stejné kasační důvody, podle § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. ruší a věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení s pokynem, aby ve věci provedl hodnocení platnosti prohlášení vlastníka budovy a případných následných převodů bytových jednotek na další osoby. Soud rovněž přihlédne ke všem rozhodnutím Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaným a svůj další procesní postup předestřeným závěrům přizpůsobí.
Vysloveným právním názorem dovolacího soudu bude soud prvního stupně (případně odvolací soud) vázán (viz § 243g odst. 1 ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že prozatím není zřejmé, jaká skutková zjištění v dalším řízení vyjdou najevo, nebylo namístě (bylo by předčasné), aby Nejvyšší soud přezkoumával zbývající námitky dovolatelek. 15/ Protože dovolací soud rozhodl o dovolání v Ústavním soudem zdůrazněné přiměřené lhůtě (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16), nezabýval se již návrhem dovolatelek na odklad právní moci či „vykonatelnosti“ dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu, které z důvodu zrušení pozbylo veškerých vlastností existujícího rozhodnutí, včetně právní moci. K tomu je však zapotřebí doplnit, že napadené usnesení v rámci exekučního řízení z podstaty věci nemá vlastnost vykonatelnosti, takže návrh dovolatelek se mohl týkat jen odkladu právní moci rozhodnutí (§ 243 písm. b/ o. s. ř.), a takto byl dovolacím soudem chápán.
16/ O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud (soudní exekutor) v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o těchto nákladech bude rozhodováno ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. ex. řádu). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 9. 2025
JUDr. Aleš Zezula předseda senátu