20 Cdo 2498/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph. D. a JUDr. Vladimíra
Mikuška v exekuční věci oprávněného města Třeboň, se sídlem v Třeboni,
Masarykovo nám. 20/I., identifikační číslo osoby 002 47 618, zastoupeného JUDr.
Vladimírem Peškem, advokátem se sídlem v Třeboni, Březanova 84/I., proti
povinné M. T., zastoupené JUDr. Milošem Holubem, Ph. D., advokátem se sídlem v
Praze 7, Veletržní 924/14, pro 80.649.015,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 10 EXE 1536/2011, o dovolání
povinné proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. dubna
2012, č. j. 7 Co 556/2012 - 118, takto:
Dovolání se z a m í t á.
Usnesením Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 4. 3. 2011, č. j. 10 EXE
1536/2011 - 32, byla podle vykonatelného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
25. 8. 2004, sp. zn. 9 To 62/2004, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši
80.649.015,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % z částky 44.149.616,- Kč
jdoucím od 14. 11. 2001 do zaplacení a k vymožení nákladů exekuce nařízena
exekuce na majetek povinné, jejímž provedením byl pověřen soudní exekutor JUDr.
Pavel Vyžral. K odvolání povinné Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením
ze dne 14. 7. 2011, č. j. 24 Co 1371/2011 - 47, usnesení soudu prvního stupně s
odkazem na § 36 odst. 3 exekučního řádu potvrdil.
Podáním ze dne 12. 9. 2011, doručeným pověřenému soudnímu exekutorovi dne 14.
9. 2011, povinná navrhla zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s.
ř. s odůvodněním, že byť na ni „přešla povinnost strpět vymožení dlužné
pohledávky jejího bývalého manžela ze svého majetku, který byl před uzavřením
dohody o vypořádání společného jmění manželů ve společném jmění“, neznamená to
ještě přechod povinnosti ve smyslu § 36 odst. 3 exekučního řádu, jak dovodil
odvolací soud v usnesení ze dne 14. 7. 2011, č. j. 24 Co 1371/2011 - 47“. Dále
namítla, že i kdyby „k přechodu uvedené povinnosti skutečně došlo, potom návrh
na exekuci povinné byl podán opožděně, když lhůta ve smyslu § 408 odst. 1 obch.
zák. uplynula nejpozději 15. 5. 2008, spíše však již 29. 12. 2007“, a že „i
pokud by teoreticky právní moc…rozhodnutí o neúčinnosti dohody o vypořádání SJM
vůči oprávněnému způsobovala nový běh obecné promlčecí lhůty ohledně nároku
plynoucího z jiného rozhodnutí…, i v takovém případě by lhůta vůči povinné byla
již promlčena“. Jelikož oprávněný s tímto návrhem nesouhlasil, předložil jej
pověřený soudní exekutor soudu.
Okresní soud v Jindřichově Hradci usnesením ze dne 7. 12. 2011, č. j. 10 EXE
1536/2011 - 63, exekuci pro promlčení vymáhané pohledávky zastavil (výrok I.),
rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky (výrok II.) a o
náhradě nákladů soudního exekutora (výrok III.).
K odvolání oprávněného Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 25.
4. 2012, č. j. 7 Co 556/2012 - 118, usnesení soudu prvního stupně „ve výroku v
odstavci I. o zastavení exekuce potvrdil v části týkající se zastavení exekuce
ohledně částky 33.713.015,- Kč, ve zbývající části, tj. ohledně částky
46.936.001,- Kč je změnil tak, že se exekuce nezastavuje“, a rovněž je změnil
ve výroku v odstavci III. o nákladech řízení soudního exekutora tak, že „se mu
nepřiznává právo na náhradu nákladů exekuce proti oprávněnému, vztahujících se
k té části nároku, ohledně níž byla exekuce zastavena“; dále rozhodl, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o zastavení exekuce před soudy
obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem, že Vrchní
soud v Praze pravomocným a vykonatelným rozsudkem ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 9
To 62/2004, poté, co zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze
dne 30. 8. 2002, č. j. 17 T 13/2001-1133, sám rozhodl tak, že JUDr. B. T. (bývalého manžela povinné) uznal vinným trestným činem podvodu podle § 250
odst. 1, 4 tr. zák., účinného od 1. 1. 2002, který spáchal tím, že „jako právní
zástupce státního podniku Státní léčebné lázně Třeboň ve věci žaloby podané
žalobcem Ing. J. P. proti žalovanému státnímu podniku Státní léčebné lázně
Třeboň o zaplacení částky ve výši 198.147.907,- Kč s příslušenstvím, předložil
dne 22. 12. 1997 rozbor sporu, v němž v úmyslu neoprávněně obohatit Ing. J. P. a jeho právního zástupce JUDr. J. D. uvedl záměrně nepravdivé údaje o
oprávněnosti jeho nároků a navrhl zastupující ředitelce MUDr. O. V. částečné
uznání požadavku žalobce, dosáhl jejího souhlasu s tímto postupem tím, že ji
uvedl v omyl, a dne 29. 12. 1997 při jednání u Krajského soudu v Českých
Budějovicích částečně uznal nároky žalobce, což vedlo k vydání rozsudku pro
uznání č. j. 13 Cm 154/97 - 88, jímž žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci
Ing. J. P. částku 111.164.577,- Kč s 18 % úrokem z prodlení od 30. 12. 1997 a
advokátovi JUDr. J. D. částku 2.032.620,- Kč, které jim byly ve dnech 14. a 15. 5. 1998 na základě tohoto pravomocného rozsudku uhrazeny Fondem národního
majetku České republiky, čímž způsobil Fondu národního majetku ČR, respektive
České republice, škodu ve výši nejméně 113.198.197,- Kč“. Za tento trestný čin
byl obžalovaný JUDr. B. T. podle § 250 odst. 4 tr. zák. odsouzen k trestu
odnětí svobody v trvání 8 let a podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl uznán povinným
nahradit poškozenému městu Třeboň způsobenou škodu ve výši 80.649.015,- Kč s
8,5 % úrokem z prodlení z částky 44.149.616,- Kč od 14. 11. 2001 a podle § 229
odst. 2 tr. ř. bylo poškozené město Třeboň se zbytkem uplatněného nároku na
náhradu škody odkázáno na řízení ve věcech občanskoprávních. Již v tomto
trestním řízení bylo zjištěno, že dne 10. 7. 1998 uzavřel Fond národního
majetku ČR s oprávněným smlouvu, podle níž se oprávněný zavázal jako právní
nástupce státního podniku Státní léčebné lázně Třeboň splácet takto (shora
uvedeným způsobem) vyplacené finanční prostředky zpět Fondu národního majetku
ČR ve splátkách, což učinil, a tím mu vznikla škoda ve výši přiznané exekučním
titulem (trestním rozsudkem). Pravomocným rozsudkem Okresního soudu v
Jindřichově Hradci ze dne 25. 7. 2006, č. j. 6 C 9/2006 - 85, ve spojení s
rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 1. 2007, č. j. 7 Co
2232/2006 - 122, pak bylo rozhodnuto, že dohoda o vypořádání společného jmění
manželů a o úpravě práv a povinností společného bydlení ze dne 8. 4. 2003 (dále
jen „dohoda o vypořádání SJM“), uzavřená mezi JUDr. B. T. a povinnou, je vůči
žalobci městu Třeboň (oprávněnému) neúčinná. Odvolací soud dále ze sdělení
oprávněného, založeného na čl.
1358 až 1359 trestního spisu, zjistil, že
oprávněný zaplatil Fondu národního majetku ČR v rámci plnění závazku vůči němu
v roce 1998 částku 5.183.369,- Kč, v roce 1999 částku 13.951.714,- Kč, v roce
2000 částku 12.256.065,- Kč, v roce 2001 částku 13.931.199,- Kč (z toho do 24. 2. 2011, kdy oprávněný podal návrh na nařízení exekuce, dvě měsíční splátky v
celkové výši 2.321.866,50 Kč), v roce 2002 částku 13.810.522,- Kč, v roce 2003
částku 13.478.743,- Kč a v roce 2004 do 31. srpna částku 8.037.403,- Kč (celkem
80.649.015,- Kč). Při právním posouzení námitky povinné o nedostatku pasivní
věcné legitimace na její straně, odkázal krajský soud na závěr, jenž učinil v
usnesení, jímž potvrdil usnesení soudu prvního stupně o nařízení exekuce, z
něhož též okresní soud v daném řízení vycházel, tedy, že tato námitka důvodná
není. Dále se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že „otázku promlčení“
vymáhané pohledávky je třeba posoudit podle obchodního zákoníku, jmenovitě jeho
ustanovení § 398 a § 408 odst. 1, neboť „není pochyb o tom, že škoda
představující vymáhanou pohledávku vznikla v důsledku protiprávního jednání
JUDr. B. T. jako advokáta při zastupování státního podniku Státní léčebné lázně
Třeboň v obchodní věci“ (viz § 566 obch. zák. - mandátní smlouva, § 261 odst. 2
obch. a R 7/2012). Na rozdíl od soudu prvního stupně (který za počátek běhu
promlčecí doby podle § 408 odst. 1 obch. zák. považoval 15. 5. 1998, tj. den
kdy se právní předchůdce oprávněného státní podnik Státní léčebné lázně Třeboň
dozvěděl o tom, že Fond národního majetku ČR - poté, co o tom rozhodla vláda ČR
usnesením ze dne 29. 4. 1998, č. 300/98 - zaplatil na základě pravomocného
rozsudku pro uznání vydaného Krajským soudem v Českých Budějovicích, č. j. 13
Cm 154/97 - 88, Ing. J. P. částku 111.164.577,- Kč a advokátovi JUDr. J. D. částku 2.032.620,- Kč), odvolací soud dovodil, že exekuovaná pohledávka vznikla
oprávněnému až skutečným zaplacením finančních prostředků Fondu národního
majetku ČR, neboť „teprve po provedené faktické úhradě“ mohl získat vědomost o
vzniku škody a o odpovědném subjektu. Protože bylo zjištěno, že oprávněný
platby realizoval v měsíčních splátkách, váže se počátek běhu desetileté
promlčecí doby podle § 408 odst. 1 obch. zák. k okamžiku úhrad jednotlivých
splátek; podal-li oprávněný návrh na nařízení exekuce dne 24. 2. 2011, je
„namístě pokládat platby realizované do 24. 2. 2001 (tj. celkem částku
33.713.015,- Kč) za promlčené“, jelikož „není významné, kdy bylo rozhodnuto o
neúčinnosti dohody o vypořádání SJM, kterou povinná nabyla do svého výlučného
vlastnictví majetek, který původně náležel také JUDr. B. T.“. Ohledně zbývající
části vymáhané pohledávky, tj. částky 46.936.001,- Kč, k promlčení nedošlo a
důvod k zastavení exekuce proto není dán.
Proti výroku usnesení odvolacího soudu o věci samé, jímž bylo změněno usnesení
soudu prvního stupně, podala povinná dovolání z důvodu nesprávného právního
posouzení věci. Především namítá, že k nařízení exekuce vůči ní nemělo dojít,
neboť není osobou povinnou podle exekučního titulu, a nedošlo ani k přechodu
povinnosti uložené jejímu bývalému manželovi na ni ve smyslu § 36 odst. 3
exekučního řádu. Soudními rozhodnutími bylo sice rozhodnuto, že dohoda o
vypořádání SJM, kterou se svým bývalým manželem dne 8. 4. 2003 uzavřela, je
vůči oprávněnému neúčinná, není však zřejmé, co z těchto rozhodnutí vyplývá pro
dané exekuční řízení; podle ní by však již tato okolnost měla vést k zastavení
exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Dále dovolatelka nesouhlasí se
závěrem odvolacího soudu, že k promlčení vymáhané pohledávky došlo pouze co do
částky 33.713.015,- Kč a že počátek běhu promlčecí doby podle § 408 odst. 1
obch. zák. se váže k okamžiku úhrad jednotlivých splátek, které oprávněný Fondu
národního majetku ČR zaplatil (do 24. 2. 2001) na základě smluvního závazku v
souvislosti s převzetím majetku státního podniku Státních léčebných lázní
Třeboň. Cituje ustanovení § 393, § 397, § 398, § 400 a § 408 obch. zák. a
namítá, že odvolací soud ignoroval § 398 obch. zák., zejména v části za
středníkem, podle které promlčení u práva na náhradu škody končí nejpozději
uplynutím deseti let ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti. Jestliže z
exekučního titulu plyne, že JUDr. T. se porušení povinnosti dopustil nejpozději
dne 29. 12. 1997, uplynula promlčecí doba podle § 398 obch. zák. dnem 29. 12. 2007, takže byl-li návrh na nařízení exekuce podán dne 18. 2. 2011, je vznesená
námitka promlčení důvodná a rozhodnutí soudu prvního stupně mělo být krajským
soudem potvrzeno. „I pokud by mělo být vycházeno ze lhůty dle § 408 obch. zák.,
jak učinil soud prvního stupně, nelze promlčecí lhůtu uměle prodlužovat na
základě dispozičních úkonů původního oprávněného (zde FNM ČR), v důsledku
kterých přešlo právo poptávat nárok na náhradu škody z něj na jeho právního
nástupce (oprávněného). Takový postup by odporoval jak ust. § 400 obch. zák.,
tak základním zásadám civilního práva, protože právní postavení dlužníka by
bylo závislé výlučně na tom, zda pohledávku vymáhá původní oprávněný (potom by
promlčecí doba byla kratší) nebo jeho smluvní nástupce (a potom - prizmatem
názoru odvolacího soudu - by se lhůta prodlužovala. Tedy při účelových
převodech pohledávky by de facto nikdy nemusela skončit)“. Přitom se z
odůvodnění exekučního titulu podává, že město Třeboň plnilo k rukám FNM ČR: „na
základě smlouvy o bezúplatném převodu majetku do vlastnictví obce, uzavřené dne
10. 7. 1998 mezi FNM ČR a obcí Třeboň, že majetek státního podniku Státní
léčebné lázně Třeboň byl převeden na město Třeboň, přičemž součástí smlouvy byl
též přechod závazků uvedených v čl. VII., mezi kterými je i platba uskutečněná
FNM ČR na základě inkriminovaného rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích“. Podle dovolatelky je proto zjevné, že oprávněný nebyl poškozen
jednáním JUDr. T.
a že nárok na náhradu škody, který mu byl exekučním titulem
přisouzen, na něj teprve následně přešel v důsledku dohody s FNM ČR, kterému
vznikla skutečná škoda v souvislosti s trestněprávním jednáním JUDr. T. „Proto
by bylo logické a odpovídající § 400 obch. zák., aby počátek běhu promlčecích
lhůt ohledně nároku na náhradu škody způsobené JUDr. T., byl odvozen právě od
porušení jeho povinnosti, resp. vzniku škody poškozenému FNM ČR“. Navrhla, aby
usnesení odvolacího soudu bylo v napadeném výroku zrušeno a aby mu věc byla v
tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení.
Oprávněný se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s usnesením
odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Dovolací soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou,
účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem a že je přípustné podle § 238a
odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. a) o. s.
ř., přezkoumal usnesení odvolacího soudu v napadeném měnícím výroku o věci samé
a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může
spočívat v tom, že odvolací soud posoudil věc podle právní normy (nejen
hmotného práva, ale i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav
nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně
ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 42a odst. 4 obč. zák. právní úkon, kterému věřitel s úspěchem
odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení
své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova
majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z
tohoto úkonu prospěch.
K námitce dovolatelky ohledně nedostatku pasivní věcné legitimace na její
straně v daném řízení je třeba uvést, že podstatu institutu odporovatelnosti
vyložil Nejvyšší soud např. v odůvodnění usnesení ze dne 22. září 2008, sp. zn.
20 Cdo 36/2007, v němž konstatoval, že vyslovení odporovatelnosti znamená z
hlediska hmotného práva nastolení tzv. relativní neúčinnosti právního úkonu. Jí
se rozumí stav, kdy právní úkon zůstává platným právním úkonem, který vyvolal
všechny předvídané právní následky (např. převod vlastnictví k věci), a pouze v
poměru mezi věřitelem a osobou, která od dlužníka nabyla majetek, se na tento
právní vztah hledí, jako kdyby k právnímu úkonu nedošlo a jeho účinky
nenastaly. Dále v tomto rozhodnutí uvedl, že rozhodnutí, jímž soud odpůrčí
žalobě vyhověl, tj. určil, že vůči žalujícímu věřiteli je dlužníkem učiněný
právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, neúčinný (§
42a obč. zák.), je nezbytným podkladem k tomu, aby se věřitel na základě titulu
způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekuci), vydaného proti dlužníku, mohl
domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovatelným
(neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; již z toho vyplývá, že
návrh na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) v takovém případě směřuje nikoliv
proti dlužníku (osobě z exekučního titulu zavázané), nýbrž proti tomu, s nímž
nebo v jehož prospěch dlužník právní úkon učinil (srov. též rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 1703/96, uveřejněný pod číslem
26/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. listopadu, sp. zn. 20 Cdo 364/2002, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura číslo 4, ročníku 2003, pod číslem 69). O případ podle § 36 odst. 3
zákona č. 120/2001 Sb. nejde, neboť povinnost plnit nepřechází na osobu, s níž
nebo v jejíž prospěch dlužník učinil odporovatelný právní úkon (k tomu srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 20 Cdo 3682/2007). V
odůvodnění usnesení ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 20 Cdo 3682/2007, Nejvyšší
soud dále uvedl, že podkladem k nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) proti
tomu, s nímž nebo v jehož prospěch dlužník učinil právní úkon, je exekuční
titul proti dlužníku a rozhodnutí, kterým soud určil, že vůči oprávněnému je
právní úkon neúčinný.
Z toho vyplývá, že pasivně věcně legitimován v řízení o výkon rozhodnutí
(exekuci) je ten, kdo na základě právního úkonu, který byl rozhodnutím soudu ve
smyslu § 42a obč. zák. prohlášen neúčinným, nabyl z dlužníkova (osoby, jíž
podkladové rozhodnutí ukládá povinnost plnit) majetku, přičemž výkonem
rozhodnutí (exekucí) lze postihnout toliko věci, práva nebo jiné majetkové
hodnoty, které neúčinným právním úkonem ušly z majetkové sféry dlužníka (k tomu
srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2002, sp. zn. 20 Cdo
364/2002, dále rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod číslem 63/1998 a
číslem 26/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a usnesení téhož soudu
ze dne 29. července 2008, sp. zn. 20 Cdo 5271/2007).
V posuzované věci je tudíž exekučním titulem pravomocný a vykonatelný rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 9 To 62/2004, jímž JUDr. B.
T. byla (mimo jiné) uložena povinnost nahradit poškozenému městu Třeboň
způsobenou škodu ve výši 80.649.015,- Kč s 8,5 % úrokem z prodlení z částky
44.149.616,- Kč od 14. 11. 2001, a rozsudek Okresního soudu v Jindřichově
Hradci ze dne 25. 7. 2006, č. j. 6 C 9/2006 - 85, ve spojení s rozsudkem
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 1. 2007, č. j. 7 Co 2232/2006
- 122, pravomocný dne 15. 2. 2007, jimiž bylo rozhodnuto, že dohoda o
vypořádání společného jmění manželů a o úpravě práv a povinností společného
bydlení ze dne 8. 4. 2003, uzavřená mezi JUDr. B. T. a povinnou, je vůči
žalobci městu Třeboň (oprávněnému) neúčinná, byť je soud prvního stupně v
usnesení o nařízení exekuce výslovně nezmínil, ačkoliv na ně oprávněný v návrhu
na nařízení exekuce odkázal. Námitka dovolatelky o nedostatku její pasivní
věcné legitimace v daném exekučním řízení tak není správná (byť o přechod
povinnosti podle § 36 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb. na povinnou, v jejíž
prospěch dlužník učinil odporovatelný právní úkon, se nejedná).
Dále dovolatelka nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že počátek běhu
promlčecí doby podle § 408 odst. 1 obch. zák. se váže k okamžiku úhrad
jednotlivých splátek, které oprávněný Fondu národního majetku ČR zaplatil (od
roku 1998 do 24. 2. 2001) na základě smluvního závazku uzavřeného v souvislosti
s převzetím majetku státního podniku Státních léčebných lázní Třeboň, a tudíž
ani s jeho závěrem, že k promlčení vymáhané pohledávky „došlo pouze co do
částky 33.713.015,- Kč“, a taktéž krajskému soudu vytýká, že „ignoroval § 398
obch. zák., zejména v části za středníkem, podle které promlčení u práva na
náhradu škody končí nejpozději uplynutím deseti let ode dne, kdy došlo k
porušení povinnosti“.
Předmětem dovolacího přezkumu v napadeném měnícím výroku odvolacího soudu je
tak dále jeho závěr, že důvod k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h)
o. s. ř. není v uvedeném rozsahu dán, neboť právo vymáhat pohledávku není
promlčeno. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) přitom vznesenou
námitku promlčení vymáhané pohledávky posuzoval podle § 398 obch. zák. (které
určuje, že u práva na náhradu škody běží promlčecí doba ode dne, kdy se
poškozený dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její
náhradě; končí však nejpozději uplynutím 10 let ode dne, kdy došlo k porušení
povinnosti) a podle § 408 odst. 1 obch. zák., dle nějž platí, že bez ohledu na
jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10
let ode dne, kdy počala poprvé běžet. Námitku promlčení však nelze uplatnit v
soudním nebo rozhodčím řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 23. června 2005, sp. zn. 20 Cdo 434/2004,
přijal závěr, že pro určení, podle jakého právního předpisu se bude posuzovat
promlčecí doba k vymožení práva přiznaného pravomocným rozhodnutím soudu, je
podstatné, podle jakého právního předpisu byl posuzován právní vztah mezi
účastníky v nalézacím řízení (dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.
října 2011, sp. zn. 20 Cdo 2431/2010, uveřejněné pod č. 49/2012 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Již shora bylo uvedeno, že povinnost JUDr. T. jako dlužníka nahradit
oprávněnému škodu podle exekučního titulu (trestního rozsudku) nepřešla na
povinnou (§ 36 odst. 3 exekučního řádu). Je proto třeba rozlišit rozdíl mezi
pohledávkou, kterou má oprávněný za dlužníkem přiznanou mu pravomocným trestním
rozsudkem, a pohledávkou, kterou má oprávněný proti povinné na základě téhož
exekučního titulu vydaného proti dlužníkovi a dále rozsudku, jímž ve vztahu k
němu (oprávněnému) byla vyslovena právní neúčinnost dohody o vypořádání SJM,
jejíž uspokojení může požadovat z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z
dlužníkova majetku (§ 42a odst. 4 obč. zák.). Právě od rozlišení charakteru
těchto pohledávek (právního vztahu mezi oprávněným a dlužníkem a právního
vztahu mezi oprávněným a povinnou) se pak odvíjí aplikace příslušných
ustanovení o promlčení práva přiznaného pravomocným rozhodnutím soudu.
Není pochyb o tom, že podle trestního rozsudku je dlužník povinen zaplatit
oprávněnému jeho pohledávku z titulu náhrady škody, kterou mu způsobil trestným
činem, za nějž byl pravomocně odsouzen. Povinná však oprávněnému žádnou škodu
nezpůsobila a oprávněný jako věřitel proti ní požaduje podle § 42a odst. 4 obč.
zák. na základě obou citovaných pravomocných rozsudků (exekučních titulů)
uspokojení jeho pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z
dlužníkova majetku. Z toho vyplývá, že ve vztahu mezi oprávněným a povinnou se
o judikátní pohledávku z titulu náhrady škody nejedná a že mezi nimi nejde o
obchodní vztah, jelikož v nalézacím řízení byl posuzován podle § 42a obč. zák.
Rozhodující pro určení, kterým právním předpisem se promlčení pohledávky
vymáhané oprávněným proti povinné řídí, je povaha práva, které se promlčuje,
tj. práva věřitele domáhat se podle § 42a odst. 4 obč. zák. uspokojení své
pohledávky z toho, co neúčinným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a
nikoli to, jak odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) s odkazem na §
566 obch. zák. - mandátní smlouva, § 261 odst. 2 obch. a R 7/2012 nesprávně
dovodil, že „škoda představující vymáhanou pohledávku vznikla v důsledku
protiprávního jednání JUDr. B. T. jako advokáta při zastupování státního
podniku Státní léčebné lázně Třeboň v obchodní věci“.
Námitku promlčení práva oprávněného vyplývajícího z § 42a odst. 4 obč. zák.
tudíž nelze posuzovat podle § 398 obch. zák., a tedy ani podle věty za
středníkem tohoto ustanovení, jak dovolatelka nesprávně namítá, a ani podle §
408 odst. 1 obch. zák., který na danou věc aplikovaly soudy obou stupňů.
Protože v nalézacím řízení byl právní vztah mezi účastníky posuzován podle
občanského zákoníku a protože právo oprávněného požadovat uspokojení své
peněžité pohledávky proti povinné z neúčinného právního úkonu dlužníka není
upraveno obchodním zákoníkem a tudíž ani ustanoveními obchodního zákoníku o
promlčení, nýbrž ustanovením § 42a odst. 4 obč. zák., platí pro ně ustanovení o
promlčení obsažené v občanském zákoníku, konkrétně ustanovení § 110 odst. 1,
jež stanoví, že bylo-li právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo
jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí
plněno.
Ze závěru, že exekuce proti povinné je vedena na základě exekučního titulu
proti dlužníku a rozhodnutí, kterým soud určil, že vůči oprávněnému je právní
úkon dlužníka neúčinný, je jednoznačné, že oprávněný mohl své právo na
uspokojení pohledávky proti povinné podle § 42a odst. 4 obč. zák. uplatnit až
poté, co nabyl právní moci (dne 15. 2. 2007) rozsudek Okresního soudu v
Jindřichově Hradci ze dne 25. 7. 2006, č. j. 6 C 9/2006 - 85, ve spojení s
rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 1. 2007, č. j. 7 Co
2232/2006 - 122, jimiž bylo rozhodnuto, že dohoda o vypořádání společného jmění
manželů a o úpravě práv a povinností společného bydlení ze dne 8. 4. 2003,
uzavřená mezi JUDr. B. T. a povinnou, je vůči žalobci městu Třeboň
(oprávněnému) neúčinná (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 8. 2004, sp.
zn. 9 To 62/2004, včetně výroku o náhradě škody, nabyl - podle doložky na něm
vyznačené - právní moci již dne 25. 8. 2004). Protože tedy oprávněný se mohl
domáhat uspokojení své pohledávky proti povinné až po právní moci rozsudku,
jímž byla ve vztahu k němu vyslovena právní neúčinnost dohody o vypořádání SJM,
kdy mohlo být podle obou exekučních titulů nejdříve plněno, počala v dané věci
desetiletá promlčecí doba podle § 110 odst. 1 obč. zák. k vymožení práva proti
povinné podle § 42a odst. 4 obč. zák. běžet od 15. 2. 2007, takže podal-li
oprávněný návrh na nařízení exekuce dne 24. 2. 2011, je zřejmé, že k promlčení
tohoto jeho práva nedošlo.
Z uvedeného vyplývá, že ačkoli napadený měnící výrok usnesení odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení, je věcně správný, a jeho zrušení se
závazným právním názorem, jak byl vysloven shora, by v konečném výsledku
nemohlo přivodit jiný výsledek (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 30. března 2004, sp. zn. 25 Cdo 1277/2003, uveřejněný pod číslem 51/2005
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání povinné
podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Protože oprávněný dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu, jímž byl
potvrzen výrok I. usnesení soudu prvního stupně „v části týkající se zastavení
exekuce ohledně částky 33.713.015,- Kč“, nepodal, nemohl dovolací soud
rozhodnutí odvolacího soudu v tomto výroku přezkoumat.
Dovolací soud dále poznamenává, že odvolací soud přehlédl, že trestním
rozsudkem byla JUDr. T. (dlužníkovi) uložena povinnost nahradit městu Třeboň
způsobenou škodu ve výši 80.649.015,- Kč s 8,5 % úrokem z prodlení z částky
44.149.616,- Kč od 14. 11. 2001, avšak krajský soud o příslušenství pohledávky
napadeným výrokem nerozhodl, jak z jeho rozhodnutí vyplývá. Exekuce bude tudíž
nadále vedena pro pohledávku ve výši 46.936.001,- Kč, 8,5 % úrok z prodlení z
částky 44.149.616,- Kč od 14. 11. 2001, pro náklady oprávněného a náklady
soudního exekutora (vyjma nákladů, o nichž rozhodl odvolací soud výrokem III.),
přičemž exekucí lze postihnout toliko věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty,
které neúčinným právním úkonem (dohodou o vypořádání SJM) ušly z majetkové
sféry dlužníka.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87
a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. listopadu 2012
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně
senátu