20 Cdo 1462/2025-367
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného E. D., zastoupeného Mgr. Maximem Hirschem, LL. M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jakubská 647/2, proti povinným 1) A. H., a 2) A. G., oběma zastoupeným Mgr. Janem Vančurou, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 629/59, o návrhu na uznání cizího rozhodnutí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 14 EXE 1409/2023, o dovolání oprávněného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2024, č. j. 12 Co 7/2024-205, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2024, č. j. 12 Co 7/2024-205, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 8. 2023, č. j. 14 EXE 1409/2023-37, rozhodl, že rozsudek Městského soudu v Sarajevu ze dne 9. 12. 2020, č. 65 O P 757631 19 P, se uznává na území České republiky. Oprávněný se exekučním návrhem domáhá vymožení peněžitého plnění podle výše uvedeného rozsudku cizího soudu, kterým bylo povinným jako žalovaným uloženo společně a nerozdílně splatit oprávněnému jako žalobci dluh – půjčku ve výši 17 000 EUR nebo v ekvivalentu 33 248,36 BAM podle středního směnného kurzu Centrální banky se zákonným úrokem z prodlení ode dne 8. 5. 2018 až do výplaty a nahradit oprávněnému jako žalobci náklady soudního řízení ve výši 6 082,25 BAM, to vše ve lhůtě 30 dnů; zbývající část nároku – zákonné úroky z prodlení za období od 8. 5. 2017 do 8. 5. 2018 – byly žalobci zamítnuty. Rozsudek bosenského soudu nabyl právní moci dne 25. 1. 2021 a vykonatelný je ode dne 25. 2. 2021. Oprávněný současně s exekučním návrhem podal návrh na uznání uvedeného cizího rozsudku na území České republiky.
2. Soud prvního stupně konstatoval, že v souladu s § 43a zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném od 1. 1. 2022, může oprávněný podat návrh na prohlášení vykonatelnosti nebo na uznání současně s exekučním návrhem, v takovém případě soud vydá pověření až poté, co rozhodl o návrhu na prohlášení vykonatelnosti nebo na uznání, přičemž o prohlášení vykonatelnosti nebo o uznání soud rozhoduje bez jednání, aby povinný nebyl upozorněn na to, že je proti němu vedena exekuce, dříve, než budou vůči němu účinné zákazy nakládání s majetkem. Rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti nebo o uznání musí být odůvodněno. V projednávané věci je třeba při uznání rozhodnutí za vykonatelné na území České republiky postupovat podle dvoustranné Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Socialistickou federativní republikou Jugoslávií o úpravě právních vztahů ve věcech občanských, rodinných a trestních, vyhlášenou pod č. 207/1964 Sb. (dále jen „Smlouva“). V případě této přímo použitelné mezinárodní smlouvy neplatí, že by rozhodnutí bosenského soudu mohlo být bez dalšího způsobilým exekučním titulem v exekučním řízení podle exekučního řádu a podle § 37 odst. 3 písm. d) a § 37 odst. 4 písm. c) exekučního řádu může být takové rozhodnutí exekučním titulem toliko v případě jeho uznání.
3. Soud prvního stupně uzavřel, že cizí rozsudek, jehož uznání se oprávněný domáhá, vyhovuje podmínkám, které pro uznání cizích rozhodnutí ve věcech majetkových stanoví Smlouva v čl. 50, 51 a 52. Z textu samotného rozsudku, který oprávněný připojil s ověřeným překladem do českého jazyka a s potvrzením o právní moci a vykonatelnosti, je zřejmé, že předmětem řízení byl nárok oprávněného z titulu smlouvy o půjčce, podle odůvodnění rozsudku se povinní k žalobě nevyjádřili, přestože jim byla doručena, a nezúčastnili se ani plánovaných slyšení, na která byli pozváni (samotný rozsudek je i dokladem o tom, že účastníci, proti nimž bylo rozhodnutí vydáno a kteří se řízení nezúčastnili, byli včas a řádně pozváni k účasti na řízení), nebylo zjištěno, že o téže věci mezi týmiž účastníky by bylo již dříve vydáno pravomocné rozhodnutí soudem nebo rozhodčím orgánem v České republice, a uznáním rozhodnutí nejsou z hlediska čl. 13 Smlouvy porušena svrchovaná práva nebo základní zásady zákonodárství České republiky.
4. Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím k odvolání povinného 2) rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se návrh oprávněného na uznání rozsudku Městského soudu v Sarajevu ze dne 9. 12. 2020, č. 65 O P 757631 19 P, na území České republiky zamítá. Odvolací soud z jím provedených důkazů zjistil, že v záhlaví bosenského rozsudku je povinný 2) označen adresou XY, jako poslední známou adresou, v rozsudku je uvedeno, že rozhodováno bylo po veřejném ústním líčení dne 30. 11. 2020 za přítomnosti zástupce žalobce a v nepřítomnosti řádně předvolaných žalovaných dne 9. 12. 2020 a že žalovaní se neúčastnili plánovaných slyšení, na která byli pozváni. U povinného 2) byla Ministerstvem vnitra Bosny a Hercegoviny, kanton Sarajevo, evidována ke dni 9. 12. 2019 i ke dni 2. 11. 2023 adresa XY. V deníku Dnevni list byla dne 24. 2. 2020 podle § 348 odst. 3 občanského soudního řádu Federace Bosny a Hercegoviny zveřejněna informace o doručení žaloby, kde je označen i povinný 2), a oprávněný předložil listinu obsahující stručné shrnutí žaloby.
5. Při jednání dne 14. 5. 2024 byl účastníkům sdělen předběžný právní názor odvolacího soudu, že z doručení žaloby vyplývá, že soud v Sarajevu doručoval podle § 348 odst. 3 občanského soudního řádu Federace Bosny a Hercegoviny, podle něhož účastníkům, kteří nebydlí na svojí poslední známé adrese, má být doručeno jak uveřejněním na úřední desce soudu, tak zveřejněním v denním periodiku (jako k tomu došlo v případě žaloby). S ohledem na skutečnost, že oprávněný v podání ze dne 21. 3. 2024 sám avizoval, že může odvolacímu soudu předložit otištěné předvolání povinných v tisku (a schválení soudu týkající se předvolání povinných uveřejněním předvolání v tisku a nařízený text předvolání), bylo na oprávněném, aby prokázal, že povinnému 2) bylo řádně doručeno předvolání k nařízenému ústnímu jednání, jak plyne z čl. 51 písm. c) a 54 odst. 2 písm. b) Smlouvy, přičemž z listin doložených oprávněným ke dni jednání odvolacího soudu splnění této procesní povinnosti oprávněného nevyplývalo. Oprávněného podle odvolacího soudu tížilo důkazní břemeno, aby prokázal, že předvolání povinného 2) bylo zveřejněno v denním tisku a na úřední desce soudu, o čemž byl oprávněný soudem řádně poučen. Oprávněný požádal o dodatečnou lhůtu k doplnění dalších důkazních návrhů v této souvislosti do 25. 6. 2024, která mu byla poskytnuta.
6. Odvolací soud následně konstatoval, že přestože byl oprávněný poučen o důkazním břemenu, že je třeba předložit doklad o tom, že povinný 2) byl řádně předvolán ve smyslu § 348 občanského soudního řádu Federace Bosny a Hercegoviny, v rozporu s čl. 54 odst. 2 písm. c) Smlouvy tak neučinil. Požadované doklady přitom nelze nahradit protokoly o jednání u soudu v Sarajevu, které oprávněný předložil a ve kterých je pouze uvedeno, že žalovaný byl řádně předvolán, což je stejné tvrzení, jaké je obsažené v rozsudku, jehož uznání je navrhováno. Z čl. 54 odst. 2 Smlouvy nicméně plyne, že aby byl rozsudek uznán na území České republiky, je třeba předložit nejenom ověřený opis rozhodnutí spolu s potvrzením o právní moci a vykonatelnosti [písm. a)], ale i doklad o tom, že účastník, proti němuž bylo rozhodnutí vydáno a který se řízení nezúčastnil, byl včas a řádně pozván k účasti na řízení [písm. b)], a ověřený překlad těchto listin do jazyka smluvní strany, na jejímž území má být výkon povolen. Druhá z listin však přes poučení soudem odvolacímu soudu nebyla předložena a nelze ji nahradit pouze samotným rozsudkem. Návrhu oprávněného proto nebylo možné vyhovět, neboť oprávněný neunesl důkazní břemeno o tom, že povinní byli řádně předvoláni k jednání u Městského soudu v Sarajevu. Proto se již odvolací soud nezabýval otázkou, zda podání odvolání právního zástupce povinných u Městského soudu v Sarajevu představovalo řádný nebo mimořádný opravný prostředek. Odvolací soud dále uvedl, že vzhledem k tomu, že rozsudkem bosenského soudu bylo uloženo zaplacení peněžitého plnění žalovaným společně a nerozdílně, má tento rozsudek ve smyslu § 212 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též „o. s. ř.“), účinky i ve vztahu k povinnému 1).
7. Oprávněný přípustnost dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na následujících otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. tyto otázky dosud nebyly dovolacím soudem vyřešeny: a) Je samotný rozsudek a jeho odůvodnění dostatečným dokladem o tom, že účastník, proti němuž bylo rozhodnutí vydáno a který se řízení nezúčastnil, byl včas a řádně pozván k účasti na řízení ve smyslu čl. 54 odst. 2 písm. b) Smlouvy? b) Jsou protokoly z jednání konstatující, že účastníci byli řádně předvoláni, dostatečným dokladem o tom, že účastník, proti němuž bylo rozhodnutí vydáno a který se řízení nezúčastnil, byl včas a řádně pozván k účasti na řízení ve smyslu § 54 odst. 2 písm. b) Smlouvy? c) Může soud požadovat konkrétní důkaz konkrétní listinou, když čl. 54 odst. 2 písm. b) Smlouvy požaduje obecně „doklad o tom, že účastník, proti němuž bylo rozhodnutí vydáno a který se řízení nezúčastnil, byl včas a řádně pozván k účasti na řízení“? Není možné předložit jakýkoliv doklad o uvedené skutečnosti? d) Je neunesením důkazního břemene situace, kdy oprávněný na základě pro něj kladného rozhodnutí prvostupňového soudu považoval jím dosud předložené důkazy za dostatečné a odvolací soud mu v odvolacím řízení neprodloužil lhůtu k zajištění dalších v odvolacím řízení požadovaných důkazů, když mu to předem přislíbil při ústním jednání, a rozhodl tak, že oprávněný neunesl důkazní břemeno? e) Může soud sám vykládat cizí právo v rozporu s jeho skutečným zněním a požadovat listiny prokazující skutečnosti cizímu právu neznámé?
8. K otázkám a) a b) oprávněný uvedl, že odvolací soud nesprávně požadoval předložení dalších, blíže nespecifikovaných dokladů o předvolání povinných k řízení, v němž byl vydán cizí rozsudek. Oprávněný má za to, že samotný rozsudek je „ultimátním a nejsilnějším“ dokladem o tom, že povinní byli řádně předvolání k účasti na řízení. Odvolací soud podle názoru oprávněného ani řádně neodůvodnil, proč neuznal za takové doklady oprávněným předložené protokoly ze tří jednání konaných před Městským soudem v Sarajevu; tyto protokoly se týkaly stejné věci jako rozsudek a je z nich zřejmé, že účastníky byli též oba povinní.
9. K otázce c) oprávněný zdůraznil, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za nepřezkoumatelné, protože odvolací soud nedostatečně odůvodnil, proč oprávněným předložené důkazy pokládá za nedostatečné, a současně oprávněnému neposkytl dostatečnou lhůtu k zajištění konkrétního důkazu, jenž by pro odvolací soud byl tím, který pravděpodobně požadoval. Oprávněný se přitom domnívá, že odvolací soud požadoval předložení úředního záznamu o uveřejnění předvolání na úřední desce Městského soudu v Sarajevu; tyto listiny ale oprávněný neměl objektivně možnost zajistit dříve než do 20. 8. 2024 a nedokládají jiné skutečnosti než ty, které prokazuje samotné cizí rozhodnutí a předmětné protokoly.
10. K otázce d) oprávněný uvedl, že na jednání dne 14. 5. 2024 odvolacímu soudu sdělil, že lhůta 30 dnů by mu na zajištění požadovaného důkazu měla stačit, ale vzhledem k neznalosti justičního systému v Bosně a Hercegovině nemůže zaručit, že v této lhůtě skutečně bude možné důkazy obstarat. Odvolací soud mu na to přislíbil případné prodloužení lhůty, kdy tyto skutečnosti by měly vyplývat ze zvukového záznamu z jednání. Následně oprávněný požádal dne 20. 6. 2024 o prodloužení lhůty s odůvodněním, že k získání dokladu o tom, že na úřední desce Městského soudu v Sarajevu bylo uveřejněno předvolání, je nucen požádat o nahlédnutí do spisu, který se v té době nacházel u soudu vyššího stupně, přičemž podle sdělení bosenského právního zástupce je takový postup administrativně náročný a zdlouhavý a poskytnutá lhůta nebude dostačovat.
Odvolací soud však obratem dne 21. 6. 2024 oprávněnému sdělil, že lhůtu prodloužit nelze, což je v přímém rozporu se sdělením soudu na jednání dne 14. 5. 2024, kdy oprávněnému vzniklo legitimní očekávání, že lhůta může být prodloužena v případě nemožnosti zajištění důkazů ve lhůtě 30 dnů. Dovolatel poukázal rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1422/2021, podle kterého se soud musí k návrhu na prodloužení lhůty pro označení důkazů potřebných k prokázání skutkových tvrzení podle § 118a odst. 3 o.
s. ř. procesně relevantním způsobem vyjádřit, čímž se rozumí vydání usnesení o návrhu na prodloužení lhůty, nikoli mlčení soudu či pouhá odpověď na procesní návrh účastníka. Jestliže totiž zákon připouští stanovení takových soudcovských lhůt, jejichž nedodržení by pro účastníka mohlo mít za následek bez dalšího ztrátu sporu, nemůže být účastníkovi odepřena ochrana v případě, že takovou procesní (soudcovskou) lhůtu zmeškal z omluvitelného důvodu. V projednávané věci oprávněný žádal o prodloužení lhůty z relevantních a omluvitelných důvodů (v původní lhůtě nebylo fakticky možné požadované důkazy předložit) a odvolací soud se jimi nijak nezabýval, čímž došlo k porušení práva oprávněného na spravedlivý proces.
11. K otázce e) dovolatel namítá, že při posuzování, zda byli povinní řádně předvoláni, odvolací soud zjevně nevycházel z přesného znění ustanovení § 348 občanského soudního řádu Federace Bosny a Hercegoviny, ze kterého ve skutečnosti vyplývá, že otištění v novinách se vztahuje výlučně na žalobu, nikoliv na každé předvolání. Odvolací soud citoval právní předpis Bosny a Hercegoviny svévolně a chybně a navíc jej chybně interpretoval. Z § 348 odst. 3 citovaného předpisu totiž vyplývá, že písemnosti se doručují na úřední desce soudu a výhradně žaloba se též doručuje prostřednictvím alespoň jedněch denních novin distribuovaných ve Federaci. Oprávněný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4334/2014, podle kterého má justiční orgán zásadně zjišťovat obsah cizího práva jakýmkoli dostupným, spolehlivým způsobem a pro zjištění obsahu cizího práva nestačí zjistit pouhý text právního předpisu, ale také informace o jeho výkladu, pokud ze samotného textu cizího práva není jeho obsah a způsob aplikace jednoznačný. Soud je povinen pro zjištění cizího práva učinit všechna nezbytná opatření, jež jsou reálně dostupná; bude záviset na okolnostech konkrétního případu, jaké opatření z těch, která přicházejí v úvahu, zvolí. Odvolací soud podle dovolatele cizí právo nedostatečně zjistil v rozporu s § 23 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodní právu soukromém.
12. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se odvolání povinného 2) zamítá, anebo rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
13. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část
první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále též jen „o. s. ř.“. Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se při rozhodování o návrhu na prodloužení lhůty k doplnění důkazů podle § 118a odst. 3 o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je rovněž důvodné.
14. Podle § 118a odst. 3 o. s. ř. zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.
15. Podle § 55 o. s. ř. nestanoví-li tento zákon lhůtu k provedení úkonu, určí ji, jestliže je to třeba, předseda senátu. Lhůtu, kterou určil, může předseda senátu též prodloužit.
16. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v tom směru, že lhůta pro označení důkazů potřebných k prokázání skutkových tvrzení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. je lhůtou soudcovskou (§ 55 o. s. ř.); takovou lhůtou soud není vázán a může ji prodloužit, a to i po jejím uplynutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2007, sp. zn. 32 Odo 1274/2005, 32 Odo 1275/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1998, sp. zn. 20 Cdo 827/98, ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1308/2006, ze dne 27.
2. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3193/2006, nebo ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 26 Cdo 4517/2011). Návrh na prodloužení soudcovské lhůty přitom soud není oprávněn bez dalšího pominout. Přestože proti usnesení o určení, prodloužení nebo neprodloužení soudcovské lhůty není přípustné odvolání [§ 202 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], je třeba trvat na tom, aby se soud i k takovému návrhu procesně relevantním způsobem vyjádřil. Procesně relevantním způsobem vyjádření je usnesení o návrhu na prodloužení lhůty, nikoli mlčení soudu či pouhá odpověď na procesní návrh účastníka (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
11. 1998, sp. zn. 20 Cdo 827/98, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2178/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1422/2021). Jestliže totiž zákon připouští stanovení takových soudcovských lhůt, jejichž nedodržení by pro účastníka mohlo mít za následek bez dalšího ztrátu sporu, nemůže být účastníkovi odepřena ochrana v případě, že takovou procesní (soudcovskou) lhůtu zmeškal z omluvitelného důvodu; opačný postup by byl v rozporu s právem na spravedlivý proces (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.
12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3000/2019). Je přitom dána možnost faktického vyhovění návrhu na prodloužení soudcovské lhůty tím, že soud o tomto návrhu sice nerozhodne, avšak poskytne účastníkovi jím požadovaný časový prostor a nepříznivé následky spojené se zmeškáním lhůty vyvodí teprve tehdy, když účastník i v jím navržené prodloužené lhůtě zůstane nečinným. Požádá-li účastník o prodloužení lhůty k označení či předložení důkazů k prokázání svých tvrzení a v takové žádosti tvrdí konkrétní a podle jeho názoru omluvitelné důvody, proč nemohl výzvě vyhovět, resp. proč žádá o prodloužení lhůty, je povinností soudu se žádostí zabývat a rozhodnout o ní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.
11. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1422/2021).
17. V projednávané věci odvolací soud při jednání dne 14. 5. 2024 poučil oprávněného, že musí doložit, že v souladu se Smlouvou byli povinní řádně předvoláni, a to za situace, kdy byli neznámého pobytu, tj. že v souladu s § 348 občanského soudního řádu Federace Bosny a Hercegoviny bylo předvolání zveřejněno na úřední desce soudu a v denním periodiku, a oprávněnému poskytl lhůtu v délce 42 dnů (jednání bylo za tímto účelem odročeno na den 25. 6. 2024). Dne 21. 6. 2024 oprávněný požádal o prodloužení lhůty „alespoň o 30 dnů, ideálně o 60 dnů“ k předložení dokladu o tom, že na úřední desce Městského soudu v Sarajevu bylo uveřejněno předvolání povinných.
Svou žádost odůvodnil tím, že musí nejprve nahlédnout do spisu, který se nachází u soudu vyššího stupně, přičemž podle sdělení bosenského zástupce oprávněného je tento postup administrativně náročný a zdlouhavý a dosavadní lhůta by nestačila k zajištění takové listiny. Oprávněný současně vyjádřil svůj názor, že předvolání povinných je prokazováno protokoly z jednání sarajevského soudu a uvedl, že podle § 348 odst. 3 občanského soudního řádu Federace Bosny a Hercegoviny se zveřejnění písemnosti v denních novinách vyžaduje pouze, je-li doručována žaloba.
Odvolací soud dne 21. 6. 2025 zaslal oprávněnému přípis, že žádosti o odročení jednání nelze vyhovět, protože k doložení relevantních listin již byla stanovena dodatečná měsíční lhůta, a vyzval jej, aby při jednání předložil úředně ověřený překlad protokolů o jednání před sarajevským soudem ze dne 14. 9. 2020, 10. 11. 2020 a 30. 11. 2020. Při následném jednání dne 25. 6. 2024 odvolací soud mj. provedl k důkazům předložené protokoly o jednání.
18. Jestliže oprávněný před uplynutím soudem stanovené lhůty k doplnění důkazů požádal o její prodloužení a žádost odůvodnil, bylo povinností odvolacího soudu – chtěl-li lhůtu neprodloužit – o žádosti rozhodnout usnesením. Postup odvolacího soudu spočívající v pouhém sdělení účastníku, že žádosti vyhověno nebude, protože již byla stanovena dodatečná lhůta, je v rozporu s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu, a to zvláště v této konkrétní situaci, kdy postup odvolacího soudu mohl v oprávněném vyvolat legitimní očekávání, že odvolací soud považuje skutečnost doručení předvolání za prokázanou na základě oprávněným doložených listin (ve lhůtě předložených protokolů z jednání).
Oprávněný totiž v žádosti uvedl, že pokud by soudu nepostačovaly dosud předložené podklady, doklady o uveřejnění předvolání na úřední desce zajistí, ale potřebuje delší lhůtu. Pouhé stručné odůvodnění odvolacího soudu v přípise, že lhůta nebude prodloužena, protože již byla dodatečná lhůta poskytnuta, není postačující, neboť z dosavadního průběhu řízení vyplývá, že se jednalo o první poskytnutí lhůty, kdy se odvolací soud sám na jednání oprávněného dotázal, jak dlouho lhůtu potřebuje, přičemž oprávněný sdělil, že žádá alespoň 30 dnů, a na dotaz soudu, zda ve lhůtě 42 dnů stihne důkazy doplnit, vyjádřil určitou pravděpodobnost, ovšem nikoli jistotu („snad jo“); nadto lhůta dalších 30 až 60 dnů se pro obstarání důkazu, jež vyžaduje komunikaci s cizím soudem a zajištění úředního překladu listiny, nejeví bez dalšího jako nepřiměřeně dlouhá či obstrukční.
19. Protože postup odvolacího soudu při rozhodování o prodloužení lhůty k předložení důkazů byl v rozporu se shora citovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
20. S ohledem na výše uvedené se Nejvyšší soud již nezabýval dovolací otázkou pod písm. e) týkající se zjišťování a aplikace cizího práva (v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu i nesprávná aplikace cizího práva může založit přípustnost a důvodnost dovolání – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 25 Cdo 685/2023). Dovolací soud však považuje za nutné zdůraznit, že v řízení je třeba postavit najisto znění ustanovení právních předpisů Bosny a Hercegoviny účinné ke dni doručování předvolání povinným a vypořádat se s námitkou oprávněného týkající se podmínek vyžadovaných pro doručení písemnosti účastníku, jehož bydliště není známo (tj. zda je v případě předvolání k jednání písemnost doručena zveřejněním na úřední desce soudu či zda je nutné též zveřejnění v celostátním deníku, jak v rozhodnutí uvádí odvolací soud, aniž by bylo z jeho rozhodnutí nebo z obsahu spisu zřejmé, z jakých zdrojů cizí právo zjišťoval).
21. K dovolacím otázkám uvedeným pod písm. a) až c) Nejvyšší soud podotýká, že rozporují skutková zjištění odvolacího soudu (a hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.), jimiž je dovolací soud vázán a jež nemohou být předmětem dovolacího přezkumu (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
22. Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
23. O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o ní bude rozhodnuto ve zvláštním režimu (§ 87 exekučního řádu). Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 11. 2025
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D. předsedkyně senátu