U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobkyně H-Holding AG se sídlem Steinhausen, Hinterbergstrasse 26, 6330 Cham,
Švýcarská konfederace, zastoupené Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem
Postupice 58, proti žalovaným 1/ České straně sociálně demokratické se sídlem
Praha 1, Hybernská 7, a 2/ Cíl, akciová společnost v Praze, se sídlem Praha 1,
Hybernská 7 - Lidový dům, zastoupeným prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc.,
advokátem se sídlem Praha 8, Pobřežní 370/4, o zaplacení 18.518.228 Kč s
příslušenstvím a smluvní pokuty, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.
zn. 24 C 265/2000, o dovolání žalovaných proti usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 6. 1. 2014, č. j. 20 Co 496/2013-376, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2014, č. j. 20 Co 496/2013-376,
se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 24. 11. 2004, č. j. 24 C 265/2000-95,
uložil první žalované povinnost zaplatit žalobci JUDr. Z. A. (dále též „původní
žalobce“) do tří dnů od právní moci rozsudku částku 18.518.228 Kč s 10 % úrokem
z prodlení z této částky od 19. 7. 2000 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši
0,3 % z částky 18.518.228 Kč za každý den prodlení počínaje 9. 7. 2000 do
zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu v části, jíž se původní žalobce domáhal po
první žalované zaplacení 15 % úroku z prodlení z částky 18.518.228 Kč od 19. 7. 2000 do zaplacení (výrok II.), zamítl žalobu proti druhé žalované (výrok III.),
první žalované uložil zaplatit původnímu žalobci na nákladech řízení 500.000 Kč
(výrok IV.) a původnímu žalobci uložil zaplatit druhé žalované na nákladech
řízení 77.985 Kč (výrok V.). Poté, co rozsudek soudu prvního stupně napadl odvoláním původní žalobce (ve
výrocích III. a V.) a první žalovaná (ve výrocích I. a IV.), původní žalobce
podáním ze dne 23. 10. 2008 navrhl, aby na jeho místo vstoupila do řízení
společnost H-Holding AG se sídlem Steinhausen, Hinterbergstrasse 26, 6330 Cham,
Švýcarská konfederace (dále též „společnost H-Holding AG“, resp. „žalobkyně“). Návrh podle § 107a o. s. ř. odůvodnil tím, že na základě zástavní smlouvy,
uzavřené dne 24. 4. 2008 se společností H-Holding AG, zajistil uspokojení
pohledávky z úvěru, který mu tato společnost poskytla, zřízením zástavního
práva k pohledávce za žalovanými ve výši 18.515.228 Kč s příslušenstvím, jež je
předmětem tohoto řízení. Protože poskytnutý úvěr včas nevrátil, předmět zástavy
- podle smluvního ujednání v zástavní smlouvě - propadl společnosti H-Holding
AG. K návrhu připojil zástavní smlouvu ze dne 24. 4. 2008, v níž si smluvní
strany (tj. původní žalobce a společnost H-Holding AG) sjednaly, že vztahy
založené touto smlouvou i smlouvou o úvěru se budou řídit právem Jihoafrické
republiky a že pro případ nesplnění závazku vrátit dluh z úvěru do 30. 6. 2008
se společnost H-Holding AG stává vlastníkem zastavených pohledávek. V
připojeném dopise ze dne 7. 7. 2008 společnost H-Holding AG původnímu žalobci
sdělila, že předmět zástavy přešel k 1. 7. 2008 do jejího vlastnictví, neboť
dluh z úvěru ve sjednané lhůtě nesplnil. Společnost H-Holding AG v podání ze
dne 15. 5. 2009 vyslovila souhlas se vstupem do řízení na místo původního
žalobce. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 22. 1. 2009, č. j. 24 C 265/2000-266,
návrh původního žalobce „na změnu účastníka tak, aby namísto něho vystupoval v
řízení jako žalobce firma - společnost H-Holding AG se sídlem Steinhausen,
Hinterbergstrasse 26, 6330 Cham, Švýcarsko“, zamítl. Městský soud v Praze
usnesením ze dne 1. 4. 2009, č. j. 20 Co 146/2009-274, usnesení soudu prvního
stupně potvrdil. Oba soudy sice vyšly ze zjištění, že původní žalobce a
společnost H-Holding AG uzavřeli dne 24. 4. 2008 zástavní smlouvu, avšak
dovodily, že ujednání o propadné zástavě v ní obsažené nemůže - obecně vzato -
založit přechod práv, která jsou předmětem řízení, neboť je absolutně neplatné
pro rozpor se zákonem (§ 152, § 167 odst. 1 a § 39 občanského zákoníku).
Původní žalobce přitom neprokázal, že ujednání o propadné zástavě je podle v
zástavní smlouvě zvoleného práva Jihoafrické republiky přípustné (§ 121 o. s. ř.). Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 6. 2012, č. j. 33 Cdo 3529/2010-354,
usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Neztotožnil se s názorem odvolacího soudu, že důkazní břemeno prokázání
přípustnosti ujednání o propadné zástavě podle zvoleného práva leží na původním
žalobci. Jelikož předmětem dokazování nemohou být právní předpisy, pro něž
platí zásada „iura novit curia“, je to soud, který má zásadně zjišťovat obsah
cizího práva jakýmkoli dostupným a spolehlivým způsobem; může získat znalost
cizího práva vlastním studiem (z pramenů jemu dostupných, jsou-li dostatečně
spolehlivé), vyjádřením Ministerstva spravedlnosti (§ 53 zákona č. 97/1963
Sb.), popř. ze znaleckého posudku z oboru právních vztahů k cizině. Soud může
rovněž požadovat součinnost účastníka, který se dovolává cizího práva, aby
předložil text cizí normy (v této souvislosti odkázal na: Kučera, Z.:
Mezinárodní právo soukromé. 7. opravené a doplněné vydání. Brno, Plzeň:
Nakladatelství Doplněk, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, str. 395-396, dále Drápal, L., Bureš., J. a kol.: Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 875, Instrukci Ministerstva
spravedlnosti ze dne 30. 4. 2004, č. j. 56/204-MO-J, rozhodnutí bývalého
Nejvyššího soudu ČSSR, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod č. 26/1987, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo
1143/2006, a usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 2/11). Protože odvolací soud v rozporu s ustálenou soudní praxí neučinil žádná z
možných opatření ke zjištění obsahu cizího práva, Nejvyšší soud dospěl k
závěru, že nemůže zatím obstát závěr, podle něhož v posuzovaném případě
nenastala právní skutečnost, s níž právní předpisy - obecně vzato - spojují
převod nebo přechod práva na jiného (§ 107a o. s. ř.). Odvolací soud následně usnesením ze dne 6. 1. 2014, č. j. 20 Co 496/2013-376,
rozhodl, že na místo dosavadního žalobce vstupuje do řízení jako jeho procesní
nástupce společnost H-Holding AG se sídlem Steinhausen, Hinterbergstrasse 26,
Cham, Švýcarsko. Dospěl k závěru, že nastala právní skutečnost, s níž právní
předpisy sjednaného práva spojují přechod práva účastníka řízení ve smyslu §
107a odst. 1 o. s. ř. Za takovou skutečnost považoval zástavní smlouvu
uzavřenou dne 24. 4. 2008, v níž původní žalobce zastavil svou pohledávku,
která je předmětem tohoto řízení, k zajištění pohledávky z úvěru poskytnutého
mu společností H-Holding AG, obsahující ujednání smluvních stran, podle něhož
se společnost H-Holding AG stane vlastníkem zastavené pohledávky, jestliže jí
původní žalobce nesplatí úvěr ve sjednané lhůtě. Zaujal právní názor, podle
něhož právní řád Jihoafrické republiky, který si strany zástavní smlouvy
zvolily, konkrétně National Credit Act 34 - zákon o úvěrech Jihoafrické
republiky, v části B čl.
Proti usnesení odvolacího soudu podaly žalované dovolání, jehož přípustnost
opírají o § 238a o. s. ř. Zpochybňují správnost závěru odvolacího soudu, že
právo Jihoafrické republiky spojuje se sjednáním propadné zástavy přechod
práva, o něž v řízení jde. S odkazem na předložené stanovisko jihoafrické
advokátní kanceláře Fluxmans Attorneys z 25. 11. 2008, č. DK/sdj/102144-1,
prosazují, že jihoafrické právo neumožňuje účinné sjednání „doložky
automatického přechodu vlastnického práva“, tj. ujednání, podle něhož zástavní
věřitel v případě neuhrazení dluhu nabude vlastnické právo k zástavě, a nelze
se jí dovolat ani u soudu. Důvodem zákazu je vyloučení možnosti, aby úvěrující
využil špatné finanční situace úvěrovaného a získal majetek v hodnotě
nepřiměřené výši dluhu. Tak by tomu bylo i v daném případě. Právní posouzení
odvolacího soudu považují za neúplné, a tedy nesprávné, neboť odvolací soud je
učinil na základě citace jediného ustanovení uvedeného právního předpisu,
vytrženého z kontextu právního řádu jako celku. Poukazují na to, že ani v
českém právním řádu není explicitně vyloučena možnost sjednání propadné zástavy
ve zvláštním právním předpisu (např. v zákoně o spotřebitelském úvěru). Navíc
mají za to, že National Credit Act 34 nelze na daný případ aplikovat, neboť
podle jeho čl. 4 se vztahuje pouze na úvěrovou smlouvu, která byla uzavřena v
Jihoafrické republice nebo která má účinky v Jihoafrické republice; ani jednu z
těchto podmínek však zástavní smlouva nesplňuje. Pro případ, že by jihoafrické
právo sjednání propadné zástavy umožňovalo, uplatňují výhradu veřejného pořádku
s tím, že by takovému ujednání nebylo možno v České republice přiznat příslušné
právní účinky. Ustanovení § 169 písm. e/ občanského zákoníku, podle něhož je
neplatné ujednání zástavních smluv, které stanoví, že při prodlení s plněním
zajištěné pohledávky zástava propadne zástavnímu věřiteli, považují za
imperativní právní normu; ta musí být v mezích předmětu úpravy použita vždy bez
ohledu na to, kterým právem (na základě ujednání účastníků) se řídí daný právní
vztah. Z uvedených důvodů navrhují, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu
změnil, případně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona
č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. - dále opět jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu
oprávněnými osobami při splnění podmínky jejich advokátního zastoupení (§ 240
odst. 1, § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a že je podle § 238a o. s. ř. přípustné,
dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. žalované
namítají, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci;
konkrétně brojí proti závěru, že v průběhu řízení nastala právní skutečnost, s
níž zvolené právo Jihoafrické republiky spojuje přechod práva původního
žalobce, o něž v řízení jde, na nynější žalobkyni, a že je tím splněna jedna z
podmínek procesního nástupnictví ve smyslu § 107a o. s. ř. Argumentují, že
jihoafrické právo s dohodou o propadné zástavě přechod práva nespojuje, že se
zákon o úvěrech Jihoafrické republiky (National Credit Act 34 of 2005) na
smlouvu o úvěru a její zajištění nevztahuje, a i kdyby tomu tak bylo, byl by
takový závěr v rozporu s veřejným pořádkem České republiky. O nesprávné právní posouzení věci se jedná, jestliže soud použil jiný právní
předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní
předpis, ale nesprávně jej vyložil, případně jej na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Podle § 107a o. s. ř.
má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní
skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo
povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci
rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na
místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107 (odstavec
1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení
nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten,
kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit
na jeho místo, se nevyžaduje (odstavec 2 věta první). Rozhodovací praxe dovolacího soudu se při výkladu ustanovení § 107a o. s. ř. ustálila v závěru (od něhož není důvod odchýlit se ani v této věci), podle
kterého při rozhodování o návrhu žalobce, aby nabyvatel práva vstoupil do
řízení na jeho místo, soud ve vztahu k jím označené právní skutečnosti zkoumá,
zda jde vůbec o právní skutečnost, zda jde o takovou právní skutečnost, s níž
právní předpisy obecně vzato spojují přechod práva, zda označená právní
skutečnost opravdu nastala a zda je způsobilá mít za následek přechod práva. Otázkou, zda je žalobce skutečně nositelem jím tvrzeného práva, popř. zda podle
označené právní skutečnosti toto právo přešlo na jiného, se přitom nezabývá,
neboť se netýká zkoumání procesního nástupnictví ve smyslu § 107a o. s. ř., ale
již posouzení věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003,
sp. zn. 21 Cdo 306/2003, a ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 708/2002,
uveřejněná pod čísly 31/2004 a 37/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V posuzovaném případě původní žalobce v průběhu odvolacího řízení podáním ze
dne 23. 10. 2008 navrhl, aby na jeho místo vstoupila do řízení společnost
H-Holding AG. Návrh podle § 107a o. s. ř. odůvodnil tím, že na základě zástavní
smlouvy, uzavřené dne 24. 4. 2008 se společností H-Holding AG, zajistil
pohledávku z úvěru, který mu tato společnost poskytla, zřízením zástavního
práva k pohledávce, která je předmětem tohoto řízení. Protože poskytnutý úvěr
včas nevrátil, předmět zástavy - podle ujednání v zástavní smlouvě - přešel k
1. 7. 2008 do vlastnictví společnosti H-Holding AG. V předložené zástavní
smlouvě je uvedeno, že společnost H-Holding AG na základě smlouvy ze dne 24. 4. 2008 poskytla původnímu žalobci úvěr ve výši 8.500.000 Kč, který se jí zavázal
spolu s příslušenstvím vrátit do 30. 6. 2008. Uspokojení pohledávky z úvěru
původní žalobce zajistil zřízením zástavního práva ke svým pohledávkám za první
žalovanou, mimo jiné i k žalované pohledávce ve výši 18.518.228 Kč. Strany si v
zástavní smlouvě sjednaly, že vztahy založené touto smlouvou i smlouvou o úvěru
se budou řídit právem Jihoafrické republiky a že pro případ nesplnění závazku
vrátit dluh z úvěru do 30. 6. 2008, se společnost H-Holding AG stává vlastníkem
zastavených pohledávek. Poté, co původní žalobce dluh z úvěru ve sjednané lhůtě
nesplnil, společnost H-Holding AG mu dopisem ze dne 7. 7. 2008 sdělila, že
předmět zástavy přešel k 1. 7. 2008 do jejího vlastnictví.
V podání ze dne 15. 5. 2009 Společnost H-Holding AG vyslovila souhlas se vstupem do řízení na místo
původního žalobce. Původní žalobce v návrhu, kterým se domáhal, aby na jeho místo vstoupila
společnost H-Holding AG, označil za právní skutečnost, v důsledku které
pohledávka za žalovanými přešla na tuto společnost, zástavní smlouvu s
ujednáním o propadné zástavě uzavřenou dne 24. 4. 2008. Žalované nezpochybňují,
že původní žalobce uzavřel se společností H-Holding AG zástavní smlouvu s
ujednáním o propadné zástavě, kterou byla žalovaná pohledávka. Polemizují však
se závěrem, že zástavní smlouva s ujednáním o propadné zástavě je ve smyslu §
107a o. s. ř. takovou právní skutečností, s níž právní předpisy Jihoafrické
republiky (tj. právo zvolené účastníky zástavní smlouvy) obecně vzato spojují
převod nebo přechod práva, o něž v tomto řízení jde. K posouzení otázky, zda je přípustné ujednání o propadné zástavě podle v
zástavní smlouvě zvoleného práva Jihoafrické republiky, se nelze obejít bez
znalosti obsahu zvoleného práva. Podle § 53 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním,
ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „zákon č. 97/1963 Sb.“ (srovnej §
123 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém), k zjištění cizího
práva učiní justiční orgán všechna potřebná opatření; pokud mu obsah cizího
práva není znám, může si za tím účelem vyžádat také informaci od ministerstva
spravedlnosti (odst. 1). Vzniknou-li při projednávání věcí uvedených v § 1
pochybnosti, mohou si justiční orgány vyžádat u ministerstva spravedlnosti
vyjádření (odst. 2). Dovolací soud se k otázce zjišťování obsahu cizího práva vyjádřil již v
předchozím zrušujícím usnesení ze dne 22. 1. 2009, č. j. 24 C 265/2000-266, ve
smyslu výše podané rekapitulace, na niž lze jen odkázat. K obdobnému závěru
dospěl i ve svém usnesení ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1012/2013. V
rozsudku ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1308/2011, pak dovolací soud - s
odkazem na již zmiňovaný nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/11- se k
výkladu § 53 odst. 1, 2 zákona č. 97/1963 Sb. vymezil tak, že zásadně justiční
orgán má zjišťovat obsah cizího práva jakýmkoli dostupným, spolehlivým
způsobem; může si opatřit znalost cizího práva přímo sám z pramenů jemu
dostupných, jsou-li dostatečně spolehlivé, zejména s ohledem na možnost změn,
ke kterým v cizím právním řádu může kdykoliv dojít. Může požadovat součinnost
od účastníků, zejména jde-li o cizí právnické osoby, které mají vlastní
právníky, nebo jsou-li účastníci zastoupeni advokáty, kteří mají možnost
opatřit si od svého zahraničního spojení příslušné prameny, literaturu nebo
vyjádření a posudky, jakož i požadovat od účastníka předložení osvědčení o
cizím právu, vydaného příslušným orgánem cizího státu, případně si opatřit
posudek příslušného znalce.
Teprve v případě, že se nepodaří soudu přes veškeré
rozumně vynaložené úsilí obsah cizího práva zjistit, je třeba použít náhrady za
nezjištěné cizí právo, jímž je v případě pravomoci českých soudů v řízení právo
české podle zásady lex fori (shodně k této zásadě srovnej Kučera, Z.:
Mezinárodní právo soukromé. 7. opravené a doplněné vydání. Brno, Plzeň:
Nakladatelství Doplněk, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, s. 189, ve starší literatuře podrobně např. Másilko, M., Steiner, V. Mezinárodní
právo soukromé v praxi, Praha: Orbis, 1976, s. 50; ve vazbě na nemožnost
zjištění nebo nezjištění v přiměřené době zvolil zákonodárce aplikaci českého
práva i v nové právní úpravě § 23 zákona č. 91/2012, o mezinárodním právu
soukromém). Pro zjištění obsahu cizího práva přitom nestačí zjistit pouhý text
právního předpisu, ale také informace o jeho výkladu (odbornou komentářovou
literaturu, judikaturu apod.), pokud ze samotného textu cizího práva není jeho
obsah a způsob aplikace jednoznačný. Soud je povinen pro zjištění cizího práva
učinit všechna nezbytná opatření, jež jsou reálně dostupná; bude záviset na
okolnostech konkrétního případu, jaké opatření z těch, které přicházejí v
úvahu, zvolí. Odvolací soud naznačeným způsobem při zjišťování obsahu práva Jihoafrické
republiky nepostupoval. Svůj závěr, že během řízení nastala právní skutečnost,
s níž právní předpisy spojují přechod práva účastníka řízení, založil na
zjištění, že National Credit Act 34 of 2005 - Národní zákon o úvěrech -
umožňuje v části B čl. 99 smluvní zřízení práva k zajištění úvěru, aniž by
explicitně vylučoval možné propadnutí zástavy. Ve spise se přitom nachází pouze
tiskem z internetové databáze získaný text uvedeného zákona v původním znění
(tj. v anglickém jazyce), jenž založil původní žalobce, dovolávající se tohoto
zákona v souvislosti se sjednáním propadné zástavy. Z jakých podkladů odvolací
soud čerpal informace o obsahu National Credit Act 34 of 2005, není z
odůvodnění napadeného rozhodnutí zřejmé. Z obsahu spisu se podává jen to, že k
žádosti soudu prvního stupně ze dne 27. 7. 2012 o předložení českého překladu
uvedeného právního předpisu Jihoafrické republiky tehdejší zástupce původního
žalobce v podání ze dne 13. 9. 2012 sdělil, že požadovaný dokument je založen
ve spise tohoto soudu vedeném pod sp. zn. 12 C 17/2008, který navrhuje
připojit. Přes opakovanou snahu soudu prvního stupně spis připojen nebyl, neboť
se nacházel u odvolacího soudu. Lze se proto jen dohadovat, z jakých pramenů
odvolací soud učinil závěr o možnosti sjednání propadné zástavy. V každém
případě, měl-li při rozhodování k dispozici do českého jazyka přeložený
National Credit Act 34 of 2005, popř. zjistil-li si v rámci dostatečné jazykové
vybavenosti obsah uvedeného zákona sám, účastníky řízení s jeho textem
neseznámil a neumožnil jim se k němu vyjádřit (ve spise se text zákona
přeložený do českého jazyka nenachází, odvolací soud obsah zákona nesdělil
účastníkům ani při jednání do protokolu).
Odvolací soud tím zatížil řízení
vadami (nepředvídatelností a nepřezkoumatelností rozhodnutí), jež mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédl v souladu
s § 242 odst. 3 o. s. ř. S ohledem na obsah dovolacích námitek - konkrétně že National Credit Act 34 of
2005 se na daný případ nevztahuje a že jihoafrické právo nespojuje se sjednáním
propadné zástavy přechod práva - nebude zřejmě samotná znalost textu
příslušného právního předpisu do té míry dostatečná, aby poskytovala náležitý
podklad pro právní závěr, že zástavní smlouva se sjednanou propadnou zástavou
je tou právní skutečností, která během řízení nastala, s níž lze spojovat
přechod práva, o něž v řízení jde, tedy že byla splněna jedna z podmínek
procesního nástupnictví podle § 107a o. s. ř. V souvislosti s podaným dovoláním
žalované předložily listinu se stanoviskem jihoafrické advokátní kanceláře k
obsahu cizího práva. Nebude-li odvolací soud považovat informace v ní obsažené
za náležitě spolehlivé, bude na něm, aby k zjištění obsahu cizího práva včetně
informací o jeho tamním výkladu a aplikaci učinil další potřebná opatření z
možností, jež jsou shora naznačeny. Protože se žalovaným podařilo námitkami uplatněnými prostřednictvím dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnit správnost usnesení odvolacího
soudu, přičemž dosavadní stav řízení neumožňuje jeho změnu, dovolací soud je
zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení
(§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto usnesení je pro odvolací soud závazný (§ 243g
odst. 1 a § 226 odst. 1 o. s. ř.). V dalším řízení odvolací soud s přihlédnutím ke všemu, co dosud vyšlo v řízení
najevo, a k obsahu spisu neopomene posoudit, zda původním žalobcem navrhovaný
postup podle § 107a o. s. ř. je v souladu s § 2 o. s. ř. V této souvislosti se
sluší připomenout judikaturu dovolacího soudu (srovnej rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 46/2012, ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22
Cdo 3607/2013, ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 993/2013, ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2308/2013, ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1665/2013,
ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo 981/2012, ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo
3932/2013, a ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4920/2014) a Ústavního soudu
(srovnej nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11). Dospěje-li odvolací soud k závěru, že v daném případě je postup podle § 107a o. s. ř. v souladu s § 2 o. s. ř. a že jihoafrické právo s právní skutečností,
nastalou během řízení, spojuje přechod práva, o něž v této věci jde, bude se
zabývat opodstatněností uplatněné námitky výhrady veřejného pořádku (§ 36
zákona č. 97/1963 Sb.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.