20 Cdo 1633/2024-333
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné B2 Impact Czech Republic s. r. o. (do 26. 2. 2024 pod obchodní firmou B2 Kapital Czech Republic s. r. o.), se sídlem v Praze 1 - Starém Městě, Rybná 682/14, identifikační číslo osoby 04191536, zastoupené Mgr. Markem Lošanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti povinné A. V. P., za účasti bývalého manžela povinné P. V., zastoupeného Mgr. Evou Veselou, advokátkou se sídlem v Kolíně, Příčná 893, pro 269 785,03 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 36 EXE 1142/2016, o dovolání bývalého manžela povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2024, č. j. 20 Co 292/2023-263, takto:
Dovolání se odmítá.
1/ Ve shora specifikované věci Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 17. 1. 2024, č. j. 20 Co 292/2023-263, k odvolání bývalého manžela povinné potvrdil usnesení Okresního soudu v Kolíně (dále „soud prvního stupně“) ze dne 11. 10. 2023, č. j. 36 EXE 1142/2016-221, ve znění opravného usnesení soudu prvního stupně ze dne 19. 10. 2023, č. j. 36 EXE 1142/2016-242, jímž soud prvního stupně zamítl návrh bývalého manžela povinné na částečné zastavení exekuce v rozsahu exekučního příkazu soudního exekutora JUDr.
Lukáše Jíchy, Exekutorský úřad Přerov (dále „exekutor“), ze dne 17. 2. 2016, č. j. 203 Ex 56363/15-22 (dále jen „exekuční příkaz“), jímž byly postiženy nemovité věci v (tehdy existujícím) společném jmění povinné a jejího manžela (dále „SJM“), a to pozemek č. parc. st. XY se stavbou č. ev. XY a pozemek č. parc. XY, nacházející se v katastrálním území XY (dále „nemovité věci“). 2/ Odvolací soud vyšel ze zjištění, že soud prvního stupně dne 9. 2. 2016 pověřil exekutora vedením exekuce podle vykonatelného rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 24.
9. 2015, č. j. 9 C 81/2015-27 (dále „exekuční titul“), jímž byla povinné uložena povinnost zaplatit původní oprávněné společnosti Raiffeisenbank a. s. (se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, identifikační číslo osoby 49240901), částku ve výši 269 785,03 Kč s příslušenstvím (ve výroku exekučního titulu specifikovanými úroky z prodlení a náklady řízení). Současná oprávněná vstoupila do řízení na základě usnesení exekutora ze dne 3. 7. 2018, č. j. 203 Ex 56363/15-96. 3/ Odvolací soud konstatoval, že obrana bývalého manžela povinné je založena na tvrzení, že dluh spadající do SJM byl i jeho osobním dluhem, který mohla a měla oprávněná vymáhat vůči němu samostatně, a jestliže tak neučinila, nastalo osvobození manžela povinné od tohoto závazku „ve smyslu rozhodnutí soudu“ (usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 22.
6. 2023, č. j. KSPH 66 INS 7765/2019-B-16) a insolvenčního zákona (k čemuž byl citován § 414 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení /insolvenční zákon/, ve znění pozdějších předpisů - dále „IZ“). K důvodu pro zastavení exekuce odvolací soud odkázal na ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), ve spojení s § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „ex.
řád“), a vyšel z výkladu § 36 odst. 2 ex. řádu, podle něhož manžel povinného není osobou zavázanou z exekučního titulu, ale účastníkem řízení ex lege, je-li exekucí postihován jeho majetek nebo majetek v SJM, tj. účastenství manžela povinného není založeno na osobním vztahu k oprávněnému či povinnému, nýbrž na jeho majetkovém vztahu k věci, která byla exekučním příkazem postižena. Obranné tvrzení bývalého manžela povinné spočívající v tom, že on je přímým osobním dlužníkem vůči oprávněné, je proto chybné (neplyne z žádného ustanovení zákona).
4/ Odvolací soud dále upřesnil, že vymáhaný závazek vznikl povinné za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále „obč. zák.“), jímž se řídí. Vznikl dále za trvání SJM povinné a jejího manžela, a lze jej tak uspokojit i z výtěžku prodeje exekučním příkazem postižených nemovitých věcí, které do SJM spadaly a k jejichž porozvodovému vypořádání došlo až po vydání exekučního příkazu. Usnesení soudu prvního stupně je proto v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (např. s usneseními ze dne 23.
února 2011, sp. zn. 20 Cdo 653/2009, a ze dne 8. prosince 2020, sp. zn. 20 Cdo 806/2020) a neodporuje ústavnímu pořádku (nálezu Ústavního soudu ze dne 27. června 2023, sp. zn. III. ÚS 3285/22, jímž bývalý manžel povinné argumentoval). 5/ Usnesení odvolacího soudu napadl bývalý manžel povinné dovoláním, jehož přípustnost vymezil tak, že otázka „rezignace oprávněného na přihlášení pohledávky do insolvenčního řízení bývalého manžela povinné a dále souvislosti se splněným oddlužením tohoto manžela a s tím dále související možnost či nemožnost vymáhat předmětnou pohledávku z (již) výlučného vlastnictví bývalého manžela“ nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, „případně se při rozhodování odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, jestliže „nehodnotil, zda předmětná pohledávka spadá či nespadá do SJM povinné a jejího bývalého manžela“, nehodnotil, zda pohledávky již dovolatelem zaplacené „jsou stejným nebo přiměřeným podílem ohledně vypořádání SJM“, což podle názoru dovolatele nejsou, a dovolateli nepřiznal „žádná procesní práva“ ve smyslu § 36 odst. 2 ex.
řádu. 6/ Dovolatel k předestřeným právním otázkám zdůraznil, že oprávněná svou povinnost přihlásit vymáhanou pohledávku do insolvenčního řízení zanedbala nebo záměrně nepřihlásila s předpokladem, že se „v plné míře uspokojí z majetku bývalého manžela“; ten však není ve smyslu § 36 odst. 2 ex. řádu povinným, nebylo s ním proto „jednáno jako s účastníkem řízení“, tudíž „nemá žádná práva“, a to ani na informaci, „kolik vlastně činí celkový dluh“, což odporuje dobrým mravům (s odkazem na § 2 odst. 2 a § 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.
12. 2013 - dále „obč. zák.“). 7/ V dalším textu dovolání vylíčil dovolatel dosavadní průběh řízení, připomněl, že „částečně obdobným případem“ se již Nejvyšší soud zabýval (v usnesení ze dne 8. června 2006, sp. zn. 20 Cdo 2891/2005, a v usnesení ze dne 2. května 2017, sp. zn. 20 Cdo 1786/2017), a učinil (zjevně ve vazbě na ohlášené otázky) za sporné, zda úvěr dohodnutý povinnou ve výši 453 341,60 Kč bez vědomí druhého manžela spadá do SJM, nebyla-li uvedená částka přiměřená majetkovým poměrům manželů (s opakovaně chybným odkazem dovolatele na § 143 odst. 2 obč. zák., neboť jeho námitky zjevně míří k ustanovení § 143 odst. 1 písm. b/ obč.
zák.) a šla „pravděpodobně na rekonstrukci domu“ rodičů povinné, zda lze z již výlučného jmění dovolatele vymáhat příslušenství zaviněné nesplácením dluhu povinnou až po zániku manželství, zda soudy neměly zkoumat přiměřenost výše úvěru majetkovým poměrům manželů a následně exekuci zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. v rozsahu exekučního příkazu prodejem nemovitých věcí a zda nedošlo „ k výraznému procesnímu pochybení“ na straně dovolatele (nebyla mu doručována výzva k dobrovolnému splnění vymáhané povinnosti ani exekuční příkaz na prodej nemovitých věcí, nebyl exekutorem poučován o procesních právech a povinnostech, exekutor na jeho „přípisy“ nereagoval).
8/ Dovolatel poukázal na své dřívější majetkové poměry ve spojení s výtkou, že tyto skutečnosti soudy ve smyslu § 143 odst. 2 obč. zák. vůbec nezjišťovaly, což odporuje judikatuře dovolacího soudu (rozsudku ze dne 24. října 2013, sp. zn. 23 Cdo 2743/2011, rozsudku ze dne 31. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 1725/2006, a usnesením ze dne 23. srpna 2016, sp. zn. 20 Cdo 3416/2016, ze dne 2. listopadu 2016, sp. zn. 20 Cdo 1722/2016, ze dne 16. října 2008, sp. zn. 20 Cdo 964/2007). Problematiku postižení výlučného majetku bývalého manžela povinné, který za manželku uhradil „mnohem více, než by činila jeho polovina dluhů“, a který splnil podmínky insolvenčního řízení (byl oddlužen „spolu s odpuštěním zbytku dluhů“), Nejvyšší soud podle názoru dovolatele dosud neřešil.
Závěrem dovolání dovolatel krom žádaného zrušení usnesení soudů obou stupňů navrhl, aby Nejvyšší soud odložil právní moc usnesení odvolacího soudu a rovněž právní moc usnesení soudu prvního stupně. 9/ Oprávněná se k dovolání vyjádřila podáním ze dne 7. 5. 2024 tak, že otázka, zda exekvovaný dluh spadal do SJM nyní rozvedených manželů, nebyla předmětem řízení (jde o tzv. novotu), nadto by byla řešena nadbytečně (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2020, sp. zn. 20 Cdo 806/2020, a na skutečnost, že soudy již tuto otázku v nalézacím řízení ohledně SJM povinné a dovolatele vyřešily).
Účast dovolatele v exekučním řízení a jeho vztah vůči oprávněné „se odvíjí od postihovaného majetku“ a nezakládá osobní poměr manžela povinné osoby k oprávněnému či povinnému. 10/ Nejvyšší soud jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání bývalého manžela povinné podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o.
s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovaným účastníkem exekučního řízení (viz § 36 odst. 2 ex. řádu) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§ 237 o. s. ř.). 11/ Týká-li se část námitek bývalého manžela povinné řešení charakteru vymáhaného závazku, tj.
byl-li závazek součástí dotčeného SJM či nikoli, je nutno akcentovat skutečnost, že exekvovaná pohledávka oprávněné vznikla za trvání manželství povinné s dovolatelem a zároveň za účinnosti obč. zák., což dovolatel nerozporoval. Za uvedeného stavu není rozhodné, zda vymáhaný závazek přesahoval svým rozsahem míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů či překračoval rámec jejich běžného hospodaření, neboť v předchozím řízení nebylo zpochybněno, že v exekuci je postihován majetek ze zaniklého a v době vydání exekučního příkazu dosud nevypořádaného SJM.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 26. listopadu 2003, sp. zn. 20 Cdo 238/2003, uveřejněném pod číslem 74/2004 Sb. rozh. obč., vysvětlil, že k vydobytí závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů, lze nařídit výkon rozhodnutí i na majetek patřící do zaniklého společného jmění, jež v době zahájení řízení o výkon nebylo vypořádáno (srov. dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2011, sp. zn. 20 Cdo 653/2009). V pozdějších rozhodnutích konzistentně upřesnil, že nehledě na výsledek právní kvalifikace, zda závazek povinného spadá do SJM či nikoli, právní řád umožňuje postihnout k uhrazení (výlučného) závazku manžela majetek náležející do SJM (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.
dubna 2019, sp. zn. 20 Cdo 2977/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2019, sp. zn. 20 Cdo 1442/2019, či odvolacím soudem zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2020, sp. zn. 20 Cdo 806/2020). 12/ Z citované rozhodovací praxe je zřejmé, že se odvolací soud (a soud prvního stupně) od konstantní judikatury dovolacího soudu neodchýlil, jestliže v poměrech daného exekučního řízení nehodlal zkoumat poměry dovolatele a povinné před jejich rozvodem k okamžiku vzniku závazku povinné.
Hlediskem přípustnosti dovolání na této otázce, jakož i na související námitce úhrad jiných závazků manželů ve vztahu k vypořádací paritě, tudíž napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. nezávisí. Dovolatelem ohlášená judikatura k výkladu a aplikaci § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák. je současně nepřípadná (byla by relevantní toliko u otázky věcně rozhodné). Bez významu je v témže kontextu výtka dovolatele, že soudy obou stupňů tímto směrem nevedly dokazování („neučinily jakékoli skutkové zjištění“); tímto způsobem dovolatel nezakládá právní otázku, ale označuje vadu řízení, k níž dovolací soud u nepřípustného dovolání nemůže přihlédnout (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o.
s. ř.). Obdobně nelze vzít na zřetel další námitky téže podstaty, jež dovolatel souhrnně pojmenoval jako výrazná procesní pochybení (tj. doručení výzvy k dobrovolnému plnění a exekučního příkazu, absence poučení ze strany exekutora a jeho nečinnost k přípisům dovolatele). 13/ V posuzované věci exekuční titul zavazuje toliko povinnou, nikoli dovolatele, takže oprávněná pohledávku z exekučního titulu do insolvenčního řízení ve věci dovolatele logicky nepřihlašovala (dovolatel přitom právo podat přihlášku do insolvenčního řízení chybně zaměňuje s povinností věřitele).
Zůstalo-li nezpochybněné zjištění odvolacího soudu (ve shodě se soudem prvního stupně), že oprávněná - evidentně dbalá svých práv - podala exekuční návrh před vypořádáním SJM povinné a dovolatele a že k vydání exekučního příkazu prodejem nemovitých věcí z tehdy nevypořádaného SJM došlo před zahájením insolvenčního řízení ve věci dovolatele, nemůže být otázka pasivity oprávněné s přihláškou exekvované pohledávky relevantní (opět ve smyslu podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.). Okolnosti posuzované věci zároveň nenaznačují, že by ve vztahu k dovolateli došlo k jakémukoli porušení práv, jež by signalizovalo rozpor s dobrými mravy (jak dovolatel namítá) či ústavněprávní deficit. 14/ Interpretace § 36 odst. 2 ex.
řádu, tj. účastenství manžela povinného v exekučním řízení, je natolik zřejmá, že na ní nelze rozhodnou právní otázku (míněno v takových souvislostech, jak je dovolatelem formulována) založit. Manžel povinného se stává účastníkem řízení od okamžiku postižení majetkových hodnot v SJM nebo jeho výlučných majetkových hodnot, nejdříve však vydáním exekučního příkazu tyto hodnoty postihujícího, není-li podstatné, zda mu byl takový exekuční příkaz doručen. Jak již bylo konstantní judikaturou Nejvyššího soudu dovozeno, účastníkem řízení je i rozvedený manžel povinné osoby, pokud byly exekučně postiženy majetkové hodnoty patřící do sice zaniklého, ale nevypořádaného SJM (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
září 2012, sp. zn. 20 Cdo 1561/2012, či důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. března 2022, sp. zn. 20 Cdo 2044/2021). 15/ Nejvyšší soud proto dovolání bývalého manžela povinné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
16/ Návrhem dovolatele na odklad právní moci napadeného usnesení odvolacího soudu se Nejvyšší soud nezabýval (tudíž o návrhu ani nerozhodoval) se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, který vyslovil, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení, není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti či právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí, neboť jde o návrh akcesorický. Nejvyšší soud nadto odmítl dovolání bývalého manžela povinné v Ústavním soudem zdůrazněné přiměřené lhůtě (srov. tentýž nález Ústavního soudu). Žádal-li dovolatel (rovněž) o odklad právní moci usnesení soudu prvního stupně, zákon v dovolacím řízení takovou suspenzivní možnost spojuje výhradně s dovoláním napadeným rozhodnutím (viz dikce § 243 písm. b/ o. s. ř.).
17/ O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodováno ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. ex. řádu). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 9. 2024
JUDr. Aleš Zezula předseda senátu