20 Cdo 1638/2021-139
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné C. M. B. ESCROW LTD, se sídlem Harbour Exchange Square 29, 149 Londýn, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo 09341249, zastoupené Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Nerudova 1419/22, proti povinné V. I., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, pro 1 195 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 49 EXE 3251/2019, o dovolání oprávněné společnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. února 2021, č. j. 18 Co 368/2020-116, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1/ Ve shora označené věci Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 9. 2. 2021, č. j. 18 Co 368/2020-116, potvrdil k odvolání oprávněné společnosti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále „soud prvního stupně“) ze dne 11. 11. 2020, č. j. 49 EXE 3251/2019-104, ve výrocích o zastavení exekuce (výrok I. usnesení soudu prvního stupně), o odkladu provedení exekuce (výrok II.) a o nákladech řízení resp. exekuce (výroky III. a IV.),
zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. 2/ Shodně jako soud prvního stupně vyšel odvolací soud ze zjištění, že pohledávka oprávněné ve výši 1 195 000 Kč s příslušenstvím je vymáhána podle notářského zápisu sepsaného dne 27. 9. 2019 pod sp. zn. NZ 1116/2019, N 1092/2019, notářkou ve Dvoře Králové nad Labem JUDr. Vladimírou Ostrožlíkovou (dále „notářský zápis“ nebo „exekuční titul“). Obsahem notářského zápisu bylo uznání peněžitého dluhu se svolením k vykonatelnosti (§ 71a odst. 2 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti /notářský řád/, ve znění pozdějších předpisů - dále „notářský řád“), přičemž povinná byla při uvedeném právním jednání zastoupena svým společníkem a prokuristou V.
Z., který z pozice ředitele o měsíc později rovněž podepsal za oprávněnou exekuční návrh. Uvedené právní jednání zástupce obou stran nacházejících se v opačném postavení exekučního řízení je v rozporu s jejich zájmy a nemůže vyvolat žádné procesní ani jiné účinky, není-li významné, zda V. Z. zastupuje obě účastnice i v současnosti a zda pohledávka „tvrzená v exekučním titulu“ skutečně existuje (při řešení této otázky soudy obou stupňů odkázaly na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na usnesení ze dne 1.
února 2017, sp. zn. 20 Cdo 90/2017, a ze dne 21. července 2020, sp. zn. 20 Cdo 1453/2020, k čemuž citovaly ustanovení § 32 odst. 2 a § 21 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů - dále o. s. ř.). 3/ Usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním, jehož přípustnost vymezila tvrzením, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak. Právní otázkou je pojetí institutu notářského zápisu o jednostranném právním jednání povinné jakožto hmotněprávního jednání, při jehož soupisu je nezbytné posuzovat případný střet zájmů osob jednajících za povinnou
nikoli podle norem procesního práva (podle § 21 odst. 4 a § 32 odst. 2 o. s. ř.), nýbrž podle speciálních norem práva hmotného (§ 54 a násl. zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech /zákon o obchodních korporacích/ , ve znění pozdějších předpisů - dále „ZOK“). Ačkoli tuto otázku již dovolací soud řešil, podle názoru dovolatelky by měla být posouzena jinak. Obsahem notářského zápisu je resp. bylo jednostranné hmotněprávní jednání povinné, takže použití ZOK má ve vztahu účastnic (obchodních společností) přednost.
V tomto smyslu zástupce V. Z. splnil notifikační povinnost podle § 54 odst. 1 ZOK, přičemž ani v opačném případě by nenastala absolutní neplatnost právního jednání (sepis notářského zápisu). Dovozená neúčinnost právního jednání na základě procesních norem je v rozporu s elementárními zásadami soukromého práva s důrazem na zásadu autonomie vůle subjektů soukromoprávních vztahů (§ 574 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Oprávněná přitom nebyla účastnicí notářského zápisu, takže v době sepisu exekučního titulu nemohl být střet mezi povinnou a oprávněnou dán.
Notářským zápisem povinná pouze uznala existující závazek vůči oprávněné s cílem vyhnout se dalším nákladům řízení. V důsledku „přepjatého formalismu“ ve světle judikatury Nejvyššího soudu by „propojené společnosti“ neměly ústavně zaručenou možnost domoci se svého práva v civilním řízení či v řízení o výkon rozhodnutí (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Na základě předestřených námitek dovolatelka navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu a zároveň i usnesení soudu prvního stupně „v celém rozsahu zrušil“. Současně požadovala, aby právní moc napadeného usnesení byla odložena, neboť na majetek povinné je vedena řada dalších exekucí a do doby rozhodnutí dovolacího soudu by mohlo dojít „k vydražení jediného majetku“, z něhož může být pohledávka oprávněné uspokojena.
4/ Povinná se k dovolání protistrany nevyjádřila. 5/ Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) o dovolání oprávněné rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanou účastnicí exekučního řízení (§ 36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále „ex. řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§ 237 o. s. ř.). 6/ Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil, že svolení k přímé vykonatelnosti - obsažené v notářském (či exekutorském) zápise a pro nařízení a vedení exekuce (výkonu rozhodnutí) zcela nezbytné - má jen formální, procesní charakter. Nemá hmotněprávní povahu, a nejsou s ním proto spojeny ani následky hmotným právem předpokládané (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2004, sp. zn. 20 Cdo 1232/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2008, sp. zn. 20 Cdo 2825/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2016, sp. zn. 20 Cdo 3953/2016). 7/ Z předchozího judikatorního základu se odvíjí závěr dovolacího soudu, podle něhož z procesněprávní podstaty svolení k vykonatelnosti nelze než dovodit, že posuzování otázky, zda zástupce dlužníka (potenciálně povinného) při sepisu notářského (exekutorského) zápisu se svolením k vykonatelnosti jednal v rozporu se zájmy dlužníka, je třeba uskutečnit nikoli podle norem hmotného práva, ale výhradně podle ustanovení § 32 odst. 2 o. s. ř., které definuje předpoklady vzniku kolize zájmů mezi účastníkem procesněprávních vztahů a jeho zástupcem, jakož i jeho následky. Jedná se o jedinou obecnou normu procesního práva řešící tento střet, která se musí uplatnit i tehdy, když k procesněprávnímu jednání, jehož podstata a následky jsou upraveny v procesním právu (včetně notářského řádu), dochází před zahájením řízení, ať již nalézacího, vykonávacího či exekučního (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. února 2017, sp. zn. 20 Cdo 90/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. července 2020, sp. zn. 20 Cdo 1453/2020). 8/ Jestliže dovolatelka předestřenou otázkou (v dovolání jedinou) směřovala k posouzení výkladu či pojetí notářského zápisu ve snaze překonat doposud judikovaný závěr o procesní povaze tohoto zápisu se svolením k vykonatelnosti, Nejvyšší soud k takovému postupu nenachází s ohledem na svou konzistentní, dlouhodobou a jednoznačnou judikaturu (viz shora) jakékoli opodstatnění. Argumentace oprávněné za pomoci neplatnosti právního jednání není přiléhavá, poněvadž střet zájmů zástupce povinného a oprávněného v procesněprávních vztazích má pro exekuční řízení vedené podle notářského zápisu za následek primárně nevykonatelnost exekučního titulu a zastavení exekuce pro nepřípustnost podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Úvahy dovolatelky o tom, že „propojené společnosti“ by při zachování dosavadní judikatury dovolacího soudu ohledně „pojetí“ notářského zápisu neměly ústavně zaručenou možnost domoci se svého práva v civilním řízení či v exekučním (vykonávacím) řízení, by ad absurdum vedly k tomu, že konflikt zájmů zástupce ve vztahu obchodních korporací bude oproti jiným vztahům (mezi fyzickými osobami) zásadně tolerován (v rámci oprávněnou se dovolávané autonomie vůle) bez jakýchkoli - z tohoto střetu zájmů plynoucích - právních důsledků. Takovou konstrukci logicky nelze přijmout (založila by mimo jiné nerovnost mezi subjekty občanskoprávních vztahů, což by již byl ústavněprávní problém), a proto dosavadním právním závěrům Nejvyššího soudu v předestřené otázce není možno přiřazovat ani znaménko „přepjatého formalismu“, jak to oprávněná nepříliš uvážlivě činí. 9/ Dovodil-li v posuzované věci odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně), že za situace, kdy jeden a tentýž zástupce zastupoval povinnou a oprávněnou, jejichž zájmy jsou v exekučním řízení protichůdné, pročež notářský zápis se svolením k vykonatelnosti coby exekuční titul další vedení exekuce nepřipouští (ve smyslu § 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. a s přihlédnutím k § 52 odst. 1 ex. řádu), neodchýlil se od konstantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, u níž dovolací soud zároveň neshledal žádný důvod pro změnu. Naplněn tím není ani dovolatelkou zvolený předpoklad přípustnosti dovolání, a dovolací soud proto dovolání oprávněné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 10/ Přípustnost dovolání v části směřující proti výroku o odkladu provedení exekuce a výroku o náhradě nákladů řízení přímo zapovídá ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) a písm. h) o. s. ř. 11/ O nákladech dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. se zřetelem k tomu, že dovolatelka právo na jejich náhradu na základě výsledku dovolacího řízení nemá a povinné žádné účelně vynaložené náklady dovolacího řízení nevznikly. 12/ Se zřetelem k výsledku dovolacího řízení a k Ústavním soudem zdůrazněné přiměřené lhůtě pro rozhodnutí dovolacího soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16) není návrh dovolatelky na odklad právní moci napadeného usnesení (§ 243 o. s. ř.) důvodný, přičemž Nejvyšší soud v tomto případě zvláštní zamítavé rozhodnutí nevydává (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2005, sp. zn. 20 Cdo 873/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. 20 Cdo 2481/2017). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 10. 2021
JUDr. Aleš Zezula předseda senátu