20 Cdo 1680/2021-227
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr.
Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka
Poledny v exekuční věci oprávněného Budějovický Budvar, národní podnik,
Budweiser Budvar, National Corporation, Budweiser Budvar, Entreprise Nationale,
se sídlem v Českých Budějovicích, Karolíny Světlé č. 512/4, identifikační číslo
osoby 00514152, zastoupeného JUDr. Janem Kubálkem, Ph.D., advokátem se sídlem v
Praze 1, Opatovická č. 159/17, proti povinným 1) D. B. N., narozené dne XY,
bytem v XY, zastoupené Mgr. Jakubem Fendrychem, advokátem se sídlem v Praze 2,
Římská č. 2575/31a, a 2) J. V., narozenému dne XY, bytem v XY, pro 879 369,20
Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 147 EXE
2601/2011, o dovolání povinné 1) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
17. února 2021, č. j. 39 Co 319/2020-155, takto:
Dovolání povinné 1) se odmítá.
1. Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 2. 2021, č. j. 39 Co
319/2020-155, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 8. 2020,
č. j.
147 EXE 2601/2011-85, kterým soud prvního stupně zamítl návrh povinné 1) na
zastavení exekuce ze dne 15. 5. 2020. Odvolací soud zjistil, že exekuce v
projednávané věci byla nařízena na základě směnečného platebního rozkazu
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 5. 2011, č. j. 13 Cm
431/2011-12, jímž byla povinným 1) a 2) uložena povinnost zaplatit oprávněnému
směnečný peníz ve výši 879 369,20 Kč, 6% úrok p. a. z této částky od 19. 2.
2011 do zaplacení a náhradu nákladů řízení. Směnečný platební rozkaz byl
povinné 1) doručován (zásilka se směnečným platebním rozkazem byla uložena na
poště dne 18. 5. 2011) za účinnosti zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění zákona č. 7/2009 Sb., účinném od 23. 1. 2009, podle kterého nebyla
vyloučena možnost náhradního doručení podle § 49 odst. 4 občanského soudního
řádu. Vzhledem k tomu, že směnečný platební rozkaz byl povinné 1) doručován na
adresu jejího tehdejšího trvalého pobytu a právní úprava účinná v době
doručování exekučního titulu náhradní doručení nevylučovala, mohlo k řádnému
doručení dojít, aniž se o tom adresát dozvěděl, uplynutím lhůty 10 dnů ode dne,
kdy byla písemnost připravena na poště k vyzvednutí. V projednávané věci tak
odvolací soud dospěl k závěru, že exekuce byla nařízena podle vykonatelného
exekučního titulu, neboť exekuční titul byl doručován v souladu s tehdejší
účinnou právní úpravou a právní moci a vykonatelnosti nabyl po uplynutí lhůty
pro podání námitek, resp. odvolání proti výroku o náhradě nákladů řízení. K
jinému závěru není dán důvod, když návrh na vyslovení neúčinnosti doručení
směnečního platebního rozkazu nebyl shledán důvodným, neboť skutečnost, že se
povinná 1) na adrese pro doručování trvale nezdržovala, není omluvitelným
důvodem. Nelze rovněž ani použit zásadu použití nyní účinné právní úpravy,
která je pro povinnou 1) výhodnější, když tato zásada se uplatňuje pouze v
řízení trestním a nikoliv v civilním. Odvolací soud dospěl k závěru, že není
dán ani jiný důvod pro zastavení exekuce, neboť námitky povinné 1) stran
podpisu směnky, nesprávnosti exekučního titulu a vad nalézacího řízení
nenaplňují kritéria zjevné nespravedlnosti a rozporu s principy právního státu
a směřují proti věcné správnosti a zákonnosti exekučního titulu, jež však není
možné v exekučním řízení přezkoumávat.
2. Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná 1) dovolání. Namítá,
že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, nepředvídatelné a
nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud se ve svém rozhodnutí nezabýval všemi
nesrovnalostmi, které v celém řízení od podání žaloby proti dovolatelce vyšly
najevo, a které celý průběh řízení zpochybnily. Šlo zejména o zneužití
institutu směnečného řízení, vady směnky a jejího vyplnění, tvrzenou existencí
dosílky u dovolatelky a nesprávným postupem poskytovatele poštovních služeb při
doručování. Dovolatelka dále rozsáhle vysvětluje, že se s doručovanou
písemností nemohla řádně seznámit s ohledem na náhradní doručení směnečného
platebního rozkazu a namítá, že by se v projednávané věci měla uplatnit zásada
retroaktivity podobně jako v trestním řízením, když se právní úprava následně
změnila v její prospěch a vyloučila náhradní doručení směnečného platebního
rozkazu. Dále namítá, že ustanovení § 175 odst. 1 věta druhá občanského
soudního řádu ve znění od 23. 1. 2009 je velmi přísná a v rozporu s ústavním
právem na spravedlivý proces, neboť krátí práva povinného (žalovaného v řízení
o vydání směnečného platebního rozkazu), který nemá příležitost se bránit, a
zhoršuje jeho postavení oproti postavení žalovaného v řízení o vydání
platebního rozkazu. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího
soudu, včetně exekučního titulu, zrušil a věc vrátil k nalézacímu soudu k
dalšímu řízení.
3. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského
soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.
1 o. s. ř., se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
4. Dovolatelka ve svém dovolání vede rozsáhlou polemiku primárně se
závěrem odvolacího soudu, že exekuční titul v projednávané věci byl doručen
řádně, podle účinných předpisů a následná změna právní úpravy na proces
doručování nemohla mít žádný vliv. Odvolací soud však správně uvedl, že
doručení směnečného platebního rozkazu proběhlo v roce 2011 v souladu s
rozhodnou právní úpravou, když náhradní doručení nebylo podle ustanovení § 175b
odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném od 23. 1. 2009 vyloučeno. Následná novelizace
občanského soudního řádu zákonem č. 293/2013 Sb., který nabyl účinnosti 1. 1. 2014, nemůže mít na doručování směnečného platebního rozkazu v projednávané
věci vliv, neboť přechodná ustanovení tohoto zákona zpětnou účinnost
předmětného ustanovení nestanovují a je tedy vyloučena (srov. čl. II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Opačný výklad by byl právě
v rozporu se základními principy právního státu, mezi něž princip ochrany
důvěry občanů v právo a s tím související princip zákazu zpětné účinnosti
(retroaktivity) právních norem patří. Dovolací soud již dříve (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1154/2000) vysvětlil, že
obecně platí, že nový právní předpis, který řeší stejný právní institut jinak
(zcela nebo jen zčásti) než dosavadní právní úprava, může mít vliv i na právní
vztahy, které vznikly před jeho účinností, je-li jeho vztah k dosavadnímu
předpisu založen na principu tzv. zpětné účinnosti (retroaktivity). Právní
teorie rozeznává zpětnou účinnost (retroaktivitu) nepravou a pravou. Nepravá
zpětná účinnost (retroaktivita) znamená, že novým právním předpisem se sice
mají řídit i právní vztahy, vzniklé před jeho účinností, avšak až ode dne jeho
účinnosti; samotný vznik těchto právních vztahů a nároky z těchto vztahů,
vzniklé před účinností nového právního předpisu, se spravují dosavadní právní
úpravou (srov. např. přechodné ustanovení § 868 obč. zák.). O pravou zpětnou
účinnost (retroaktivitu) jde tehdy, jestliže se novým právním předpisem má
řídit vznik právního vztahu a nároků účastníků z tohoto vztahu také v případě,
kdy právní vztah nebo nároky z něj vyplývající vznikly před účinností nového
právního předpisu. Pravá zpětná účinnost není v českém právním řádu přípustná,
neboť k definičním znakům právního státu patří princip právní jistoty a ochrany
důvěry účastníků právních vztahů v právo. Součástí právní jistoty je také zákaz
pravé zpětné účinnosti (retroaktivity) právních předpisů; tento zákaz, který je
pro oblast trestního práva hmotného vyjádřen v čl. 40 odst. 6 Listiny
základních práv a svobod, lze pro ostatní právní odvětví dovodit z čl. 1 Ústavy
České republiky (srov. například právní názor uvedený v nálezu pléna Ústavního
soudu České republiky ze dne 28. 2. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 9/95, uveřejněném pod
č. 16 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, sv. 5, roč. 1996 - I. díl, a v nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněném pod č. 63/1997 Sb.).
Stanovuje-li čl. 40
odst. 6 Listiny základních práv a svobod možnost použití pozdějšího zákona
příznivějšího pro pachatele, je zcela zřejmé, že toto ustanovení se výslovně
vztahuje pouze na trestní řízení a nelze je tedy (jak dovolatelka nesprávně
dovozuje) aplikovat v řízení civilním, které stojí na principu rovnosti stran
jako stěžejní zásadě spravedlivého procesu (srov. čl. 37 odst. 3 Listiny
základních práv a svobod, čl. 96 odst. 1 Ústavy) a ve kterém by způsobilo
neoprávněnou výhodu jedné strany.
5. Vznáší-li dovolatelka námitky proti přísnosti tehdejší právní úpravy
doručování a rozdílným podmínkám při doručování směnečného platebního rozkazu a
platebního rozkazu, odkazuje dovolací soud na ustanovení čl. 95 odst. 1 Ústavy,
podle kterého je soud při rozhodování zákonem vázán a není tak oprávněn
„přísnost zákona“ posuzovat. Toto oprávnění náleží pouze zákonodárci, popřípadě
Ústavnímu soudu při rozhodování, zda je konkrétní ustanovení v rozporu s
ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy].
6. Dovolatelka rovněž namítá, že odvolací soud se při svém rozhodování
odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 26 Cdo
2696/2016. Citované rozhodnutí se zabývá otázkou postupu při doručování, resp.
výběru (pořadí) doručujícího orgánu ve smyslu § 48 odst. 1 o. s. ř., a následně
otázkou prominutí zmeškání lhůty ve smyslu § 58 odst. 1 o. s. ř. Z popsaného je
zřejmé, že námitka dovolatelky není přiléhavá, když namítané rozhodnutí na
projednávanou věc vůbec nedopadá. V projednávané věci se navíc již nelze
zabývat otázkou zmeškání lhůty (resp. prominutí jejího zmeškání) pro podání
opravného prostředku proti exekučnímu titulu, když je zřejmé, že exekuční titul
byl doručován řádně, a otázka prominutí zmeškání lhůty je otázkou, která mohla
být řešena pouze v nalézacím řízení. Je totiž výrazem ustálené soudní praxe, že
v exekučním řízení již nelze exekuční titul věcně přezkoumávat a nelze
přihlédnout ani k případným vadám řízení, jež jeho vydání předcházely (srov.
odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo
2020/1998, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem
4/2000, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2002, č. j. 20 Cdo
554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem
62/2004). Exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon
rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není řízením
přezkumným (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2012, sp. zn.
I. ÚS 871/11, bod IV, a nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS
2735/11, bod 14, 15, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2019, sp. zn.
20 Cdo 2559/2019). Z uvedené soudní praxe plynoucí stěžejní zásadu lze prolomit
toliko ve zcela mimořádných případech, a to tehdy, jestliže by exekuce vedla ke
zcela zjevné nespravedlnosti nebo byla v rozporu s principy právního státu (viz
např. nález Ústavního soudu ze dne 1. dubna 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18).
Judikatura dovolacího soudu již v některých povahou mimořádných případech sice
uvedenou zásadu prolomila, ty se však vyznačují tím, že oprávněný dosáhl vydání
exekučního titulu trestným činem, za který byl později odsouzen (ve věci pod
sp. zn 20 Cdo 1394/2012 oprávněný pod pohrůžkou zabití donutil povinného
podepsat směnku, na základě níž byl vydán směnečný platební rozkaz coby
exekuční titul, ve věci pod sp. zn. 20 Cdo 2131/2008 oprávněný pozměnil údaj o
splatnosti směnky, opět za účelem dosažení exekučního titulu). Shodný rysem
uvedených výjimečných případů je tedy pro zajištění exekučního titulu aktivní a
současně deliktní jednání oprávněného, které naplňuje okolnosti intenzivní a
povahou podstatné pro dovození nepřípustnosti dalšího vedení exekuce.
7. Takový důvod pro zastavení situace však odvolacím soudem správně
nebyl shledán vzhledem k tomu, že vlivem okolností na straně povinné 1) – pro
opožděnost – nebyly její námitky proti exekučnímu titulu věcně posouzeny již v
nalézacím řízení, když soudy v nalézacím řízení (srov. usnesení Vrchního soudu
v Praze ze dne 24. 8. 2020, č. j. 12 Cmo 192/2020-50) dospěly k závěru, že
námitky byly podány opožděně a nedůvodně, neboť skutečnost, že se povinná 1) na
adrese pro doručování trvale nezdržuje, není omluvitelným důvodem. Za takové
situace je třeba respektovat rozdíly mezi nalézacím a vykonávacím řízením s
tím, že prostor pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. se
vytváří jen tehdy, když „nespravedlnost“ plnění přisouzeného exekučním titulem
je již s ohledem na zcela základní okolnosti případu (k přezkumu všech
okolností případu není exekuční soud povolán) natolik zjevná, je-li nezbytné
zasáhnout z pozic argumentačně mimořádně silných, tj. měl-li by být vykonán
exekuční titul, který je svým obsahem v kolizi se základními principy
demokratického právního řádu (srov. bod 16. nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.
ÚS 502/17 ze dne 10. 1. 2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1.
2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017), a to i v poměrech, v nichž má dojít k
zastavení exekuce (srov. ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř.). Ze shora uvedeného
se tedy rovněž nevyhnutelně podává, že možnost uplatnění kauzálních námitek až
ve vykonávacím řízení je zcela výjimečná, když skrze směnku a její uplatnění v
nalézacím řízení došlo ke spáchání trestného činu nebo k realizaci výtěžku z
předchozí trestné činnosti (např. vydírání, fyzické násilí při podpisu směnky,
srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 20 Cdo
1394/2012), avšak tyto okolnosti v projednávané věci nebyly zjištěny.
8. Namítá-li dovolatelka s poukazem na její právo na spravedlivý proces
překvapivost a nepředvídatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, a že se odvolací
soud nevypořádal se všemi námitkami povinné 1), nelze ani těmto jejím námitkám
přisvědčit. Dovolatelka jednak tyto námitky formuluje pouze obecně, aniž by
vymezila, v čem přesně překvapivost a nepředvídatelnost rozhodnutí odvolacího
soudu shledává, jednak pomíjí, že rozhodnutí odvolacího soudu může být pro
účastníka nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování
přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za
řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili
účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je
známo také účastníkům řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12.
2010 sp. zn. 21 Cdo 1037/2009). O takový případ se však v projednávané věci -
jak je zřejmé z obsahu spisu a z napadeného
rozsudku – nejedná.
9. Vytýká-li dovolatelka dále odvolacímu soudu, že se nevypořádal se
všemi odvolacími námitkami, pak za situace, kdy z odůvodnění usnesení vyplývá,
které skutečnosti vzal odvolací soud za prokázány a které nikoliv, o které
důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při hodnocení
důkazů i jakým způsobem posoudil věc po právní stránce (§ 157 odst. 2 o. s.
ř.), nelze mít uvedenou výtku za důvodnou. Dovolací soud poznamenává, že
Ústavní soud konstantně judikuje, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý
proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v
tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým
způsobem, vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení
(srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze
dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS
3184/07, a ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06). Zmíněnému pojmu adekvátně
je potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého
soudního rozhodování (srovnej článek 82 odst. 1 Ústavy) rozumět tak, že se
požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti se
může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností
každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak,
že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (srov. např. nálezy Ústavního
soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. IV.
ÚS 787/06, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na
konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry,
případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi
implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když je nutno reflektovat, že
lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy
připouští (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS
919/14, bod 14.). Odvolací soud přitom (ve spojení s rozhodnutím soudu prvního
stupně) své skutkové a právní závěry odůvodnil do té míry, že je patrné, na
základě jakých skutečností a proč rozhodl.
10. Z uvedeného se podává, že napadené usnesení odvolacího soudu je v
souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvodu se v
projednávané věci odchýlit, Nejvyšší soud proto dovolání povinné 1) podle §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
11. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu
(§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční
činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 8. 2021
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu