USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny, a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné ASEKOL SK s. r. o., zahraniční osoby se sídlem v Bratislavě, Lamačská cesta č. 45, Slovenská republika, registrační číslo 45602689, zastoupené Mgr. et Mgr. Janem Kořánem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova č. 1015/55, proti povinné REMA Systém, a. s., se sídlem v Praze 4, Budějovická č. 1667/64, identifikační číslo osoby 64510263, zastoupené JUDr. Adamem Batunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí č. 846/1, pro vymožení nepeněžitého plnění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 67 EXE 3144/2020, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2025, č. j. 39 Co 326/2024-544, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 6. února 2025, č. j. 39 Co 326/2024-562, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2025, č. j. 39 Co 326/2024-544, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 6. února 2025, č. j. 39 Co 326/2024-562, se mění tak, že usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. července 2024, č. j. 67 EXE 3144/2020-495, se mění tak, že návrh povinné na zastavení exekučního řízení ze dne 5. ledna 2023 se, co do uplatněné námitky splnění vymáhané povinnosti, zamítá.
Obvodní soud pro Prahu 4 pověřením ze dne 9. listopadu 2020, č. j. 67 EXE 3144/2020-15, pověřil soudního exekutora Mgr. Predraga Kohoutka, Exekutorský úřad Tábor, provedením exekuce k vymožení povinnosti povinné předložit oprávněné individualizované výkazy čtyř specifikovaných obchodních společností (pro každou společnost samostatně), obsahující údaje o množství elektrozařízení uvedených těmito společnostmi na trh ve Slovenské republice, dovezených do Slovenské republiky, vyvezených mimo území Slovenské republiky nebo vyrobených na území Slovenské republiky, a to za různá přesně specifikovaná čtvrtletní období.
Exekučním titulem je rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2020, č. j. 39 Co 324/2016-200 (dále též jen „exekuční titul“), který v rámci odvolacího řízení (po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu) změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. května 2016, č. j. 60 C 324/2015-44, tak, že uložil povinné uvedenou povinnost. Povinná se proti exekuci bránila návrhem na zastavení exekuce ze dne 30. listopadu 2020 (dále též jen „první návrh“), v němž mimo jiné namítala, že exekuční titul není materiálně vykonatelný, neboť zákon, exekuční titul ani smlouva o zprostředkování neobsahují definici pojmu individualizované výkazy.
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 11. dubna 2022, č. j. 67 EXE 3144/2020-216, první návrh povinné na zastavení exekuce pro jeho nedůvodnost pravomocně zamítl. V odůvodnění soud sice citoval smlouvu o zprostředkování v částech týkajících se individualizovaných výkazů, ze svých zjištění však ohledně výkladu pojmu individualizovaný výkaz neučinil žádný závěr. Povinná se poté proti exekuci bránila návrhem na zastavení exekučního řízení jako celku (dále též jen „druhý návrh“), v němž namítala, že vymáhanou povinnost již splnila, neboť výkazy byly oprávněné v průběhu exekuce osobně předány, což osvědčovala notářskými zápisy, a později, stále v rámci řízení o druhém návrhu, povinná znovu uplatnila i námitku materiální nevykonatelnosti exekučního titulu z důvodu nejasností ohledně výkladu pojmu individualizované výkazy.
Zastavení exekuce není podle povinné namístě, neboť exekuce z důvodu splnění vymáhané povinnosti již neběží, a tedy by mělo být zastaveno exekuční řízení jako celek. Oprávněná se zastavením exekučního řízení nesouhlasila, neboť listiny, které jí povinná předložila, nejsou podle názoru oprávněné listinami, jejichž předložení je v exekuci vymáháno. Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 3. května 2023, č. j. 67 EXE 3144/2020-377, exekuci zastavil pro materiální nevykonatelnost exekučního titulu, neboť shledal, že exekuční titul nelze jednoznačně vyložit v otázce, zda výrobci elektrozařízení musejí být původci individualizovaných výkazů, či pouze původci dat v nich obsažených.
Městský soud v Praze k odvolání oprávněné usnesením ze dne 4. prosince 2023, č. j. 39 Co 199/2023-436, usnesení soudu prvního stupně zrušil a řízení o návrhu na zastavení exekuce z důvodu materiální nevykonatelnosti exekučního titulu zastavil.
Odvolací soud shledal, že o námitce materiální nevykonatelnosti exekučního titulu již soud prvního stupně pravomocně rozhodl, uvedená námitka přitom vychází z výkladu pojmu individualizovaný výkaz, tedy pro nejasný rozsah a obsah plnění, stejně jako v případě prvního návrhu na zastavení exekuce. Odvolací soud proto řízení o návrhu na zastavení exekuce z důvodu materiální nevykonatelnosti exekučního titulu pro překážku věci pravomocně rozsouzené zastavil a soudu prvního stupně uložil zabývat se pouze druhým tvrzeným důvodem pro zastavení exekuce, tedy otázkou, zda byla vymáhaná povinnost splněna. Obvodní soud pro Prahu 4 následně usnesením ze dne 17. července 2024, č. j. 67
EXE 3144/2020-495, zastavil exekuční řízení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.) a o nákladech exekuce (výrok III.). Soud dospěl k závěru, že vymáhaná povinnost byla splněna, neboť uzavřel, že pokud povinná jako přílohy předložených notářských zápisů doložila individuální výkazy od jednotlivých výrobců elektrozařízení, které byly podepsány statutárním zástupcem povinné, povinná prokázala, že se jedná o individualizované výkazy obsahující údaje, jejichž původcem byli jednotliví výrobci elektrozařízení.
K námitkám oprávněné soud uvedl, že z exekučního titulu ani z uzavřené smlouvy o zprostředkování nelze dovodit, že by individualizované výkazy jednotlivých prodejců měly být předloženy v listinné podobě, opatřeny podpisem konkrétního výrobce ani že by původcem výkazů měli být jednotliví výrobci. Rovněž podle soudu nelze dovodit povinnost povinné vykazovat jednotlivá elektrozařízení v kusech či kilogramech, neboť exekuční titul vymezuje povinnost poskytnout údaje o množství elektrozařízení bez bližší specifikace.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. ledna 2025, č. j. 39 Co 326/2024-544, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 6. února 2025, č. j. 39 Co 326/2024-562, jako soud odvolací rozhodnutí soudu prvního stupně, co se týče výroků I. a II. změnil tak, že se zastavuje exekuce a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (první výrok), ve výroku III. (o nákladech exekuce) usnesení soudu prvního stupně potvrdil (druhý výrok). Odvolací soud v odůvodnění uvedl, že z exekučního titulu vyplývá povinnost povinné předložit oprávněné individualizované výkazy čtyř konkrétních výrobců elektrozařízení s údaji o množství elektrozařízení uvedených či dovezených na trh ve Slovenské republice či vyvezených mimo území Slovenské republiky za přesně uvedená časová období.
Exekuční titul podle odvolacího soudu povinné ukládá předložení individualizovaných výkazů jednotlivých čtyř výrobců elektrozařízení tak, aby obsahovaly pouze uvedené údaje, přičemž tyto údaje jsou v přílohách k notářským zápisům přesně uvedeny, neboť exekuční titul nerozlišuje mezi individualizovaným výkazem a údaji v něm. Exekuční titul povinné neukládá formu, v jaké by individualizované výkazy měly být předloženy. Odvolací soud na základě výslechů statutárních zástupců povinné před soudem prvního stupně ohledně způsobu výkaznictví dospěl k závěru, že předložené výkazy jsou výkazy přesně daných jednotlivých výrobců elektrozařízení.
K námitce oprávněné, že notářské zápisy svědčí pouze o převzetí listin, nikoliv o tom, že jejich přílohou jsou individualizované výkazy, jejichž předložení je v rámci exekuce vymáháno, odvolací soud uvedl, že v dané věci je podstatné, že přílohou notářských zápisů byly jednotlivé individualizované výkazy, přičemž věcná kontrola výkazů exekučnímu soudu nepřísluší. Pokud oprávněná namítala, že bylo povinností povinné prokázat, že předložené výkazy jsou výkazy jednotlivých výrobců elektrozařízení, nic takového exekuční titul neukládá.
K námitce oprávněné, že podle zákona povinná měla vést evidenci elektrozařízení v kilogramech podle kategorií a množství elektrozařízení pro domácnost uvádět samostatně, odvolací soud uvedl, že podle výpovědí statutárních zástupců povinné výrobci vykazovali elektrozařízení nejprve v kusech a později v kilogramech, výrobci povinnou platili za to, že převáděla kusy na hmotnost a věc řešila s Ministerstvem životního prostředí. Soud prvního stupně podle odvolacího soudu nesprávně rozhodl o zastavení exekučního řízení, namísto zastavení exekuce, proto odvolací soud výrok I.
odvoláním napadeného rozhodnutí změnil. Usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním, v němž formulovala čtyři právní otázky, na jejichž řešení podle jejího názoru napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí. První otázka zní, zda odvolací soud zasáhl do práva oprávněné na spravedlivý proces tím, že o zamítnutí jejího důkazního návrhu (na provedení výslechu jednatele oprávněné) rozhodl bez věcného adekvátního odůvodnění. Dovolatelka uvádí, že se při řešení této otázky odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, k čemuž odkazuje na konkrétní judikaturu.
Podle dovolatelky měl odvolací soud doplnit dokazování výslechem navrženého svědka, popř. zrušit rozhodnutí exekučního soudu s tím, aby sám provedl výslech. Návrh na provedení důkazu byl však exekučním soudem zcela opomenut a odvolacím soudem zamítnut bez adekvátního odůvodnění, což z něj činí tzv. opomenutý důkaz. Druhá otázka zní, zda exekuční titul rozlišuje mezi individualizovaným výkazem a údaji v něm, což je podle dovolatelky otázka, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.
Dovolatelka se oproti odvolacímu soudu domnívá, že exekuční titul mezi výkazem a údaji v něm rozlišuje. Exekuční titul totiž neukládá předložit údaje z výkazů, ale výkazy samotné. Účelem předložení individualizovaných výkazů je, aby oprávněná jako provozovatel kolektivního systému získala původní data pocházející od výrobců elektrozařízení, která tito výrobci předali povinné, a oprávněná tak byla schopna tato data porovnat s daty, která obdržela v agregované formě od povinné v souhrnném výkazu. Bez originálních dat o množství elektrozařízení nelze dosáhnou smyslu a účelu smlouvy o zprostředkování v části týkající se auditu.
Třetí otázka zní, zda za předpokladu, že exekuční titul (oproti závěru odvolacího soudu) rozlišuje mezi individualizovaným výkazem a údaji v něm, mohl odvolací soud dospět k závěru, že uložená povinnost byla splněna, když povinná uvedla, že listiny, které předložila oprávněné, sama vytvořila a původcem listin (výkazů) tak nejsou výrobci elektrozařízení. Ani tato otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Dovolatelka uvádí, že listiny, které tvoří přílohy notářských zápisů, nepocházejí od výrobců elektrozařízení, tedy jejich předáním oprávněné nemohla být uložená povinnost splněna.
Čtvrtá otázka zní, zda za předpokladu, že exekuční titul nerozlišuje mezi individualizovaným výkazem a údaji v něm (k čemuž dospěl odvolací soud), tížila povinnou v rámci řízení o jejím návrhu na zastavení exekuce povinnost prokázat, že údaje o množství elektrozařízení obsažené v přílohách notářských zápisů odpovídají údajům o množství elektrozařízení, které povinné v rámci individualizovaných výkazů vykázali jednotliví výrobci elektrozařízení. Podle dovolatelky se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle níž důkazní břemeno tíží toho účastníka řízení, který z existence dokazované skutečnosti vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky, k čemuž oprávněná odkazuje na konkrétní judikaturu.
Jestliže exekuční titul ukládá povinnost předložit soukromé listiny, měla by to být právě povinná, koho tíží důkazní břemeno ohledně pravdivosti předložených listin. Exekuční soud tedy měl v rámci řízení o návrhu povinné na zastavení exekuce zkoumat, zda povinná prokázala, že předložením listin obsažených v přílohách notářských zápisů splnila uloženou povinnost, resp. že se jedná právě o ty listiny, jejichž předložení exekuční titul ukládá, resp. že údaje v nich obsažené pocházejí od výrobců elektrozařízení.
Dovolatelka z uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že rozhodnutí exekučního soudu se mění tak, že se návrh povinné na zastavení exekuce zamítá, případně aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil exekučnímu soudu k dalšímu řízení. Povinná ve vyjádření k dovolání uvedla, že, co se týče první otázky, nejde o opomenutý důkaz, neboť oprávněná během soudního jednání prohlásila, že nemá další návrhy na doplnění dokazování, navzdory tomu poté v písemném podání navrhla provedení důkazu výslechem jednatele oprávněné, přičemž soud shledal navržený důkaz nadbytečným, což poté potvrdil i odvolací soud. K druhé a třetí otázce uvedla, že povinná řádně splnila, co jí bylo exekučním titulem uloženo, k čtvrté otázce zdůraznila, že soud dospěl k závěru, že exekuční titul je materiálně vykonatelný, tedy vykonávací orgán musí vědět, co je obsahem uložené povinnosti.
Důkazní břemeno povinné se proto omezuje na skutečnost, že předložila oprávněné plnění, které jí ukládá exekuční titul, přičemž soudní exekutor, resp. exekuční soud porovnáním předloženého plnění se zněním exekučního titulu je schopen uzavřít, zda plnění odpovídá exekučnímu titulu, či nikoliv. Povinná není nad rámec individualizovaných výkazů povinna dokládat jakékoliv další podklady, které jí exekuční titul neukládá. Poskytnutím individualizovaných výkazů nalézací i exekuční fáze soudního řízení skončily, soudům v daném řízení nepřísluší přezkoumávat správnost údajů obsažených ve výkazech a tuto povinnost nemá ani povinná.
Případné nedostatky nalézacího řízení nelze již napravovat v exekuční fázi. Bylo jen na oprávněné, aby v průběhu nalézacího řízení zvážila znění žalobního návrhu a formulaci žalobního petitu. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkou opomenutého důkazu. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu se podává, že o opomenutý důkaz jde mimo jiné v situaci, v níž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30.
června 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Soud sice není povinen vyhovět veškerým důkazním návrhům (ani není nutno reagovat podrobným a vyčerpávajícím způsobem na všechny návrhy účastníků řízení), avšak pokud jim soud nevyhoví, musí dostatečným způsobem vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. ledna 2006, sp. zn. I. ÚS 437/03). Neakceptování důkazního návrhu lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení.
Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Třetím důvodem je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. února 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Pokud soud prvního stupně opomenutím důkazů zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, žalobce tuto vadu v odvolání namítne a odvolací soud ji nenapraví, nesplňuje rozhodnutí odvolacího soudu zákonné požadavky náležitostí odůvodnění rozsudku podle § 157 odst. 2 o.
s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2021, sp. zn. 32 Cdo 3874/2019). V nyní řešené věci soud prvního stupně v bodech 12. a 13. odůvodnění uvedl, že soud na jednání dne 5. června 2024 doplnil dokazování výslechem bývalých statutárních zástupců povinné, s tím, že účastníci na jednání prohlásili, že již nemají další návrhy na provedení dokazování. Oprávněná se poté v podání vyjádřila k provedeným výslechům, zpochybnila jejich výpovědi a navrhla (k vyvrácení jejich výpovědí) výslech jednatele oprávněné.
Soud podle odůvodnění návrh na provedení dokazování z důvodu nadbytečnosti neprovedl, neboť vzhledem k závaznému právnímu názoru odvolacího soudu se zabýval pouze otázkou splnění vymáhané povinnosti, k jejímuž objasnění by podle soudu výslech jednatele oprávněné nepřispěl. Odvolací soud v bodu 28. odůvodnění k námitce oprávněné, že exekuční soud porušil rovnost stran, když vyslechl bývalé statutární zástupce povinné, ale návrh na výslech jednatele oprávněné zamítl, uvedl, že oba statutární zástupci povinné věrohodně prokázali průběh výkaznictví mezi povinnou a jednotlivými výrobci.
Protože tohoto procesu se oprávněná ani nemohla zúčastnit, soud prvního stupně správně dokazování nedoplnil. Odvolací soud dále uvedl, že o tom, který důkaz provede rozhoduje soud, přičemž v dané věci byla rozhodující skutková zjištění učiněná z výpovědí statutárních zástupců povinné, kteří byli se systémem výkaznictví povinné obeznámeni. Podle dovolatelky odvolací soud dostatečně nevysvětlil, z jakých důvodů soud prvního stupně navržený výslech jednatele oprávněné neprovedl. Jednatel oprávněné se mohl vyjádřit k tehdy užívanému systému vykazování množství elektrozařízení uvedených na trh, jak skutečně vykazování probíhalo, jak správně mělo probíhat a z jakých důvodů se oprávněná s povinnou shodly právě na tom způsobu vykazování, který byl ujednán.
Rovněž se mohl vyjádřit k plnění zákonných povinností souvisejících s uváděním elektrozařízení na trh, k tomu, v jakých jednotkách (zda v kusech, nebo v kilogramech) mělo vykazování probíhat, k transparentnosti vykazování a k možnostem jeho zpětné kontroly. Dále se jednatel oprávněné mohl vyjádřit k tomu, zda byl, či nebyl sjednán „převodník“, o němž mluvili vyslechnutí svědci, neboť smlouva o zprostředkování žádný převodník nepředpokládá. Oprávněná rovněž doložila slovenskou právní úpravu, která umožňuje vykazovat elektrozařízení pouze v kilogramech, nikoliv v kusech, přičemž listiny, které mají být podle povinné individualizovanými výkazy obsahují údaje v kusech.
Nejvyšší soud předně zdůrazňuje, že překážkou provedení výslechu jednatele oprávněné nebyla koncentrace řízení, což ostatně ani z rozhodnutí odvolacího soudu neplyne. Skutečnost, že účastníci na jednání prohlásili, že již nemají další návrhy na provedení dokazování, tak není relevantní.
Odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je, co do vysvětlení, proč navržený důkaz neprovedl, zcela nedostatečné, neboť soud neuvedl žádnou úvahu o tom, z jakého důvodu by výslech jednatele oprávněné nepřispěl k zodpovězení otázky, zda vymáhaná povinnost byla splněna. Odvolací soud potom ve svém rozhodnutí sice velmi stručnou úvahu uvedl, avšak vzhledem k okolnostem řešené věci, tedy v situaci, kdy soud výlučně na základě výslechů statutárních zástupců povinné učinil v poměrně komplikované věci rozhodující závěr, že předložené výkazy jsou výkazy přesně daných jednotlivých výrobců elektrozařízení, přičemž oprávněná daný závěr v průběhu celého řízení konzistentně a vytrvale zpochybňuje, a přesto byl její návrh na doplnění dokazování výslechem jednatele oprávněné, kterým chtěla zpochybnit údaje sdělené statutárními zástupci povinné, zamítnut, shledal Nejvyšší soud rovněž odůvodnění odvolacího soudu v tomto ohledu neodpovídajícím povaze a závažnosti věci.
Jedná se proto o tzv. opomenutý důkaz a odvolací soud při řešení dané procesní otázky postupoval v rozporu s citovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu (a Ústavního soudu) a jeho právní posouzení v tomto ohledu není správné. Pro úplnost lze dodat, že svým postupem odvolací soud též zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a zasáhl do práv oprávněné.
Dovolání je proto z hlediska první formulované otázky důvodné. Dále se Nejvyšší soud zabýval druhou a třetí formulovanou otázkou. Zde je třeba zdůraznit, že dovolatelka nerozporuje skutkový závěr, že jí byly předány listiny, jež jsou přílohami shora uvedených notářských zápisů. Nesouhlasí však s právním závěrem, že poskytnutím těchto listin byla splněna povinnost uložená povinné exekučním titulem, neboť zpochybňuje, že uvedené listiny jsou individualizovanými výkazy, jejichž předložení bylo povinné exekučním titulem uloženo.
Byť již v rámci řízení o prvním návrhu na zastavení exekuce soud prvního stupně pravomocně shledal exekuční titul z hlediska výkladu pojmu individualizovaný výkaz materiálně vykonatelným (aniž by však v daném rozhodnutí uvedený pojem vyložil) a otázka materiální vykonatelnosti exekučního titulu není předmětem tohoto dovolacího řízení, k správnému posouzení, zda byla uložená povinnost splněna, či nikoliv, je nezbytné vědět, jakou povinnost exekuční titul povinné ukládá, tedy vyložit exekuční titul.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při zkoumání materiální vykonatelnosti rozhodnutí vychází soud z obsahu rozhodnutí, především z jeho výroku, případně i z odůvodnění, avšak pouze za účelem výkladu výroku, tedy k odstranění případných pochybností o obsahu a rozsahu výrokem uložené povinnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2005, sp. zn. 20 Cdo 1258/2005, ze dne 1. července 2011, sp. zn. 20 Cdo 3077/2009, ze dne 30. dubna 2004, sp. zn. 20 Cdo 965/2003, nebo ze dne 29.
řájna 2020, sp. zn. 29 Cdo 2689/2018). V nyní řešené věci exekuční titul ve svém výroku zcela jednoznačně stanoví povinnost předložit oprávněné individualizované výkazy konkrétních společností (výrobců elektrozařízení), nikoliv tedy povinnost poskytnout údaje. Z textu samotného výroku není zcela zřejmé, zda původcem výkazů mají být jednotliví výrobci elektrozařízení, nebo sama povinná (která by v takovém případě výkazy vyhotovila na základě údajů poskytnutých jí jednotlivými výrobci). V odůvodnění exekučního titulu Městský soud v Praze dospěl k závěru, že smyslem kontroly ze strany žalobkyně (zde oprávněné) bylo ověřit, zda (souhrnné) výkazy zasílané jí žalovanou (zde povinnou), jsou v souladu s (individualizovanými) výkazy jednotlivých výrobců a jsou jejich souhrnem a zda výkazy výrobců odpovídají množství elektrozařízení uvedených na trh ve Slovenské republice.
Za tím účelem účastníci ve smlouvě o zprostředkování ujednali, že při splnění určitých podmínek (jejichž splnění bylo v nalézacím řízení prokázáno), je žalobkyně oprávněna domáhat se předložení jednotlivých individualizovaných výkazů výrobců. Z odůvodnění exekučního titulu se dále podává, že auditor opakovaně neúspěšně kontaktoval jednotlivé výrobce s výzvou k umožnění kontroly individualizovaných výkazů podle smlouvy o zprostředkování.
Městský soud v
Praze dále uvedl, že byť se žalovaná smluvně zavázala poskytovat žalobkyni pravdivé informace o množství všech elektrozařízení uvedených na trh výrobci v příslušném kalendářním čtvrtletí, ve smlouvě je stanoven i mechanismus kontroly činnosti žalované ze strany žalobkyně, který žalovaná nedodržela. Soud proto v odůvodnění exekučního titulu uzavřel, že žalovaná jako zprostředkovatel je povinna strpět provedení auditu ověřujícího správnost a úplnost souhrnných výkazů předávaných žalovanou žalobkyni, zejména v návaznosti na individuální výkazy výrobců.
Z uvedeného je podle Nejvyššího soudu zřejmé, že (oproti závěru odvolacího soudu) exekuční titul neztotožňuje povinnost předložit individualizované výkazy s povinností sdělit údaje. K ověření správnosti a úplnosti údajů sdělovaných povinnou oprávněné v rámci souhrnných výkazů totiž nemůže postačovat pouze to, že povinná sdělí oprávněné další (tytéž) údaje. Takový závěr by zcela popřel smysl a účel prováděného auditu, neboť by nešlo o průkazné ověření úplnosti a správnosti souhrnných výkazů. Stanoví-li exekuční titul ve svém výroku povinnost předložit oprávněné individualizované výkazy, Nejvyšší soud nemá na základě výkladu exekučního titulu žádnou pochybnost o tom, že tuto povinnost nelze splnit sdělením údajů (byť třeba pravdivých), jejichž úplnost a správnost by oprávněná opět neměla možnost ověřit.
S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že exekuční titul neukládá povinné, v jaké formě má individualizované výkazy předložit. Individualizované výkazy tak nemusejí být nutně poskytnuty v listinné formě, lze je poskytnout např. elektronicky, ovšem původcem individualizovaných výkazů (nikoliv pouze údajů ve výkazech obsažených) musí i v takovém případě být jednotliví výrobci elektrozařízení, nikoliv povinná. Vzhledem k výše uvedenému nezbývá než uzavřít, že předložila-li podle skutkových zjištění odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně, povinná oprávněné listiny, jejichž původcem je ona sama, tato skutečnost nemůže, a to bez ohledu na obsah listin, představovat splnění vymáhané povinnosti, neboť se nejedná o individualizované výkazy ve smyslu, v jakém je chápe exekuční titul.
Pokud tedy odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) dospěl k závěru, že povinná uvedeným jednáním povinnost uloženou jí exekučním titulem splnila, jeho právní posouzení v tomto ohledu není správné. Rovněž z hlediska druhé a třetí formulované otázky je proto dovolání důvodné, přičemž na tomto závěru by nemohlo nic změnit ani případné doplnění dokazování. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu (stejně jako usnesení soudu prvního stupně) ze shora uvedených důvodů spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o.
s. ř.) a zároveň je možné o věci rozhodnout na základě dosavadních výsledků řízení, Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, že usnesení soudu prvního stupně se mění tak, že návrh povinné na zastavení exekučního řízení ze dne 5. ledna 2023 se, co do uplatněné námitky splnění vymáhané povinnosti, zamítá.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že o uplatněné námitce materiální nevykonatelnosti exekučního titulu rozhodl Městský soud v Praze již usnesením ze dne 4. prosince 2023, č. j. 39 Co 199/2023-436, v němž řízení o návrhu na zastavení exekuce z důvodu materiální nevykonatelnosti exekučního titulu zastavil pro překážku věci pravomocně rozhodnuté. Čtvrtou otázku dovolatelka formulovala pouze pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že exekuční titul nerozlišuje mezi individualizovaným výkazem a údaji v něm.
Nejvyšší soud se s uvedeným závěrem odvolacího soudu neztotožnil, proto se uvedenou dovolací otázkou nezabýval. Se zřetelem k tomu, že bylo o dovolání v přiměřené lhůtě rozhodnuto, dovolací soud již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí, který je návrhem akcesorickým ve vztahu k dovolání a rozhodnutím o dovolání se stal bezpředmětným (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16). O náhradě nákladů řízení (včetně dovolacího) se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.