20 Cdo 2247/2024-146
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v právní věci žalobce J. S., zastoupeného Mgr. Tomášem Svobodou, advokátem se sídlem v Praze, Lublaňská č. 507/8, proti žalované České republice - Ministerstvu zemědělství, se sídlem v Praze 1, Těšnov č. 65/17, identifikační číslo osoby 00020478, o vylučovací žalobě, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 16 C 34/2022, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2024, sp. zn. 72 Co 383/2023-116, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 25. října 2023, č. j. 16 C 34/2022-106, zastavil řízení o odvolání žalobce a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Soud uvedl, že žalobce podal dne 15. září 2023 odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. srpna 2023, č. j. 16 C 34/2022-92, avšak ani přes výzvu soudu, doručenou žalobci dne 26. září 2023, nezaplatil soudní poplatek ve výši 15 000 Kč, přičemž patnáctidenní lhůta stanovená k jeho zaplacení marně uplynula dne 11.
října 2023. Soud proto řízení o odvolání žalobce zastavil pro nezaplacení soudního poplatku v souladu s § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „z. o soudních poplatcích“). K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. ledna 2024, sp. zn. 72 Co 383/2023-116, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolatel namítal, že soud prvního stupně usnesení s výzvou k zaplacení soudního poplatku nesprávně doručil pouze jeho právnímu zástupci, ačkoliv tímto rozhodnutím ukládal povinnost přímo žalobci.
Dále namítl, že splňuje podmínky pro přiznání osvobození od soudních poplatků, protože jeho majetkové poměry mu nedovolují bez dalšího soudní poplatek ve stanovené výši v krátké době zaplatit. Odvolací soud neshledal uvedené námitky důvodnými a uzavřel, že žádost o osvobození od soudních poplatků lze s účinky zabraňujícími zastavení řízení pro nezaplacení poplatku podle § 9 odst. 1 z. o soudních poplatcích podat nejpozději v poslední den lhůty určené soudem pro jeho zaplacení, avšak žalobce ve stanovené lhůtě soudní poplatek nezaplatil ani nepožádal o osvobození od soudních poplatků.
Odvolací soud dále odkázal na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle které je úhrada soudního poplatku zastupitelným jednáním, nejde o povinnost účastníka osobně v řízení něco vykonat, a proto účinky doručení usnesení o povinnosti zaplatit soudní poplatek nastávají u zastoupeného účastníka doručením tohoto usnesení jeho zástupci. Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, ve kterém namítl odchýlení odvolacího soudu od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1045/99, a od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.
června 2013, s. zn. 29 Cdo 2543/2011, v otázce dodržení požadavků práva na řádné odůvodnění rozhodnutí. Odvolací soud se podle dovolatele nevypořádal s druhou odvolací námitkou, že žalobce splňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků, odůvodnění je proto nedostatečné a nepřezkoumatelné. Dovolatel uvedl, že u žádosti podané až spolu s odvoláním proti usnesení o zastavení řízení je možné namítnout opožděnost dané žádosti, avšak i tak by o ní mělo být rozhodnuto procesně předpokládaným způsobem, tedy usnesením.
Odvolací soud se podle dovolatele rovněž odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v otázce práva na soudní ochranu a případné konkurence tohoto práva žalobce se zájmem na splnění poplatkové povinnosti.
Dovolatel dovozuje, že v důsledku nesprávného doručení usnesení soudu prvního stupně zástupci dovolatele, a nikoli dovolateli osobně, se nedozvěděl o povinnosti soudní poplatek zaplatit, čímž mu nebyla řádně poskytnuta možnost splnit poplatkovou povinnost. Dovolatel v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že během řízení nebyl poučen o svých právech a možnostech, jak postupovat v případě finančních obtíží a jak tato skutečnost může mít za následek nepříznivé dopady na jeho právo na spravedlivý proces.
V souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, zejména případem Airey proti Irsku a Kreuz proti Polsku, dovolatel zdůraznil, že přístup ke spravedlnosti a soudní ochrana jsou základními prvky práva na spravedlivý proces, jak je garantováno článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a aby dovolací soud uložil povinnost žalované nahradit dovolateli náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Nejvyšší soud již dříve uvedl, že účastníci řízení jsou v podmínkách zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném od 30. září 2017, vedeni k aktivitě a k vyšší míře odpovědnosti; vznik poplatkové povinnosti se upíná k okamžiku podání dovolání [§ 4 odst. 1 písm. c) z.
o soudních poplatcích] a připouští se, aby byl soudní poplatek uhrazen i později, ale nejpozději ve lhůtě, která je k tomu určena ve výzvě k jeho zaplacení – § 9 odst. 1 z. o soudních poplatcích výslovně uvádí, že k pozdějšímu uhrazení soudního poplatku se nepřihlíží a soud v takovém případě řízení zastaví, aniž by byla stanovena výjimka (kromě důvodů výslovně uvedených v § 9 odst. 4 z. o soudních poplatcích) či podmínka (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2019, sp. zn. 30 Cdo 825/2019, publikované pod č. 1/2020 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.
května 2019, sp. zn. 30 Cdo 1138/2019, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 3. září 2019, sp. zn. I. ÚS 2021/19). Závěry odvolacího soudu s uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu zcela korespondují a plyne z nich i zřejmá nedůvodnost námitky dovolatele, že odvolací soud měl usnesením rozhodnout o odvolací námitce, podle které dovolatel splňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků, protože i případné splnění uvedených podmínek by nemohlo ničeho změnit na závěru o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku ve stanovené lhůtě.
Oproti tvrzení dovolatele nejsou pro danou věc přiléhavé závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1045/99, a ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, dovozující nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí pro porušení zásad uvedených v ustanoveních § 157 a § 132 o. s.
ř., odvolacímu soudu však nelze z hlediska náležitostí napadeného usnesení cokoli vytknout a dovolací soud nezjistil žádný extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy odvolacího soudu, rovněž hodnocení důkazů nevykazuje žádné znaky libovůle. Jde-li o námitku dovolatele, že se nedozvěděl o povinnosti soudní poplatek zaplatit, jelikož usnesení soudu prvního stupně bylo nesprávně doručeno zástupci dovolatele, a nikoli dovolateli osobně, čímž mu nebyla řádně poskytnuta možnost splnit poplatkovou povinnost, dovolací soud konstatuje, že nastíněnou otázkou se ve své rozhodovací praxi již věnoval, přičemž v usnesení ze dne 8.
června 2000, sp. zn. 21 Cdo 1949/99, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1/2001, dovodil, že výzva k zaplacení soudního poplatku z odvolání se doručuje pouze zástupci účastníka s plnou mocí pro celé řízení, neboť nejde o povinnost účastníka osobně v řízení něco vykonat [§ 50b odst. 4 písm. a) o. s. ř.]. K uvedenému názoru se pak přihlásil v řadě svých dalších rozhodnutí (srovnej mimo jiné usnesení ze dne 16. prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo 1853/2003, ze dne 13. srpna 2014, sp. zn. 22 Cdo 1939/2014, ze dne
27. října 2015, sp. zn. 22 Cdo 3610/2015, či ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 2214/2016) a jím přijaté závěry byly potvrzeny i judikaturou Ústavního soudu (viz například usnesení ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. II. ÚS 671/02, či ze dne 6. června 2012, sp. zn. III. ÚS 1597/12). Důvodnou pak nelze shledat ani námitku dovolatele, že během řízení nebyl poučen o svých právech a možnostech, jak postupovat v případě finančních obtíží, jelikož usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. září 2023, č. j. 16 C 34/2022-103, byl poučen i o možnosti podat návrh na osvobození od soudních poplatků, avšak ve stanovené lhůtě tak neučinil. Jelikož dovoláním napadené usnesení je zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvodu se v projednávané věci odchýlit, Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.) Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 8. 2024
JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu