20 Cdo 2409/2021-139 USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného F. P., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Michaelou Strnadovou, advokátkou se sídlem v Praze, Ostrovského 253/3, proti povinné M. P., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Ivanou Syrůčkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Plzeňská 232/4, pro nepeněžité plnění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 65 EXE 1218/2020, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. března 2021, č. j. 55 Co 351/2020-116, t a k t o:
Dovolání se odmítá.
1) Ve shora označené exekuční věci Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 10. 3. 2021, č. j. 55 Co 351/2020-116, k odvolání povinné potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále „soud prvního stupně“) ze dne 9. 10. 2020, č. j. 65 EXE 1218/2020-68, ve výroku, jímž soud prvního stupně zamítl návrh povinné na zastavení exekuce. 2) Odvolací soud vyšel ze zjištění, že exekuce je vedena pověřeným soudním exekutorem JUDr. Alešem Bayerem, Exekutorský úřad Praha 2, na základě vykonatelného usnesení soudu prvního stupně ze dne 27.
2. 2020, č. j. 21 C 9/2016-818 (dále rovněž „exekuční titul“), pro vynucení povinnosti povinné předat oprávněnému po jednom klíči ke vstupu do rodinného domu, ke každému bytu, nebytovému prostoru, technické místnosti, garáži a kotelně domu na adrese XY, postavenému na pozemku č. XY v katastrálním území XY (nezapsanému v katastru nemovitostí). K námitkám povinné odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně nepochybil, rozhodl-li bez nařízení jednání, neboť z návrhu povinné na zastavení exekuce žádný důvod ve smyslu § 268 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudní řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o.
s. ř.“) nevyplynul; povinná totiž tvrdila, že klíče, které má oprávněnému podle exekučního titulu vydat, nemá ve svém držení, čímž „zpochybňovala rozhodnutí nalézacího soudu“. Během odvolacího řízení vyšlo najevo, že povinnost k vydání klíčů byla „částečně splněna“, zároveň však bylo i nesporné, že některé klíče vydány nebyly. Důvod pro nepřípustnost vedení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. proto není dán, čímž není dotčena možnost povinné navrhnout částečné zastavení exekuce v rozsahu splnění exekvované povinnosti.
3) Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to a) zda je přípustné vést exekuci na vydání klíčů od prostor, v nichž se nachází rodinná domácnost osoby odlišné od povinné, pokud povinná klíče od těchto prostor nemá, protože uživatelé prostor nejsou ochotni povinné klíče, s odvoláním na ochranu jejich soukromí a rodinného života, vydat, a b) zda je přípustné za situace vylíčené v otázce ad a) vést exekuci, bylo-li v exekučním řízení prokázáno, že oprávněný má část exekvovaných věcí (klíčů) od počátku u sebe, tj. zda se v obou případech nejedná o šikanózní výkon práva.
4) Dovolatelka vylíčila „širší okolnosti případu“ a zdůraznila, že nalézací soudy nikdy neučinily „test proporcionality zásahu do práva na ochranu soukromí a nedotknutelnost obydlí“ syna povinné T. P., protože oprávněný vydání klíčů požadoval „oklikou“ po povinné, o jejíž soukromí nešlo. Dovolatelka proti vůli „osoby tyto prostory obývající“ povinnost z exekučního titulu nemůže splnit (oprávněný „zneužil“ institutu předběžného opatření a následně exekučního řízení) a je přesvědčena, že uvedený „postup oprávněného nemůže dle ust.
§ 8 občanského zákoníku požívat právní ochrany“, přičemž „odvolací soud se měl touto okolností zabývat“. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že exekuci zastaví, alternativně aby napadené usnesení spolu s usnesením soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 5) Oprávněný se k dovolání nevyjádřil. 6) Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání povinné podle občanského soudního řádu ve znění účinném od
30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanou účastnicí exekučního řízení (viz § 36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále „ex.
řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§ 237 o. s. ř.), současně dovolatelka nevystihla ani důvod dovolání (§ 241a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř.). 7) Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutích (např. v usnesení ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněném pod číslem 4/2000 Sb. rozh. obč., usnesení ze dne 19. února 2013, sp. zn. 20 Cdo 105/2013, usnesení ze dne
26. června 2013, sp. zn. 20 Cdo 3145/2012, nebo usnesení ze dne 24. dubna 2018, sp. zn. 20 Cdo 1166/2018, proti němuž podanou stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 30. července 2019, sp. zn. III.
ÚS 2660/18, odmítl) dlouhodobě a konzistentně zdůrazňuje, že stěžejním principem exekučního řízení je zásada, podle níž věcná správnost vykonávaného rozhodnutí nemůže být jakkoli, tedy ani nepřímo prostřednictvím výtky vad nalézacího řízení, v řízení exekučním zpochybněna; opačný závěr by ve svém důsledku vedl k narušení právní jistoty osob vycházejících v dobré víře z věcné správnosti vykonávaného rozhodnutí. Rovněž Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 10. listopadu 2006, sp. zn. IV. ÚS 530/06, ozřejmil, že právě exekuční řízení je řízením formálním, jelikož sleduje jiný cíl než řízení nalézací, a to nucenou realizaci v nalézacím řízení již stanovených práv a povinností, a že tudíž v něm vady nalézacího řízení zkoumat a odstraňovat není přípustné.
8) Nejvyšší soud dále - a to rovněž v návaznosti na zmíněný princip nepřezkoumatelnosti podkladového rozhodnutí v exekučním řízení - vysvětlil, že prostřednictvím skutkových námitek nelze předpoklad přípustnosti dovolání založit (srov. např. usnesení ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, usnesení ze dne 26. října 2021, sp. zn. 20 Cdo 2053/2021, nebo usnesení ze dne 5. ledna 2022, sp. zn. 20 Cdo 3403/2021). 9) Judikaturou vymezený procesní rámec přípustnosti dovolání nepochybně dopadá i na posuzovaný případ, není-li podstatné, že podkladovým rozhodnutím (exekučním titulem) zde je předběžné opatření, vydané podle § 102 o.
s. ř. v dosud pravomocně neskončeném sporu bývalých manželů (účastníků exekučního řízení) ohledně spravování společného majetku, mimo jiné i stavby specifikovaného rodinného domu ve XY. Jestliže dovolatelka předkládané otázky přípustnosti vedení exekuce spojuje s tvrzeními skutkového rázu, tj. že klíče od prostor rodinného domu povinná nemá, protože je drží její syn, který tyto prostory se svou rodinou užívá, a že část klíčů má oprávněný, polemizuje toliko se skutkovým stavem, na jehož základě byly zatímně upraveny poměry účastníků předběžným opatřením (exekučním titulem), v důsledku čehož nemůže založit řádný dovolací důvod ani naplnit zvolený předpoklad přípustnosti dovolání hlediskem právní otázky dovolacím soudem dosud neřešené.
10) V úkonech podání návrhu na nařízení předběžného opatření či návrhu na nařízení exekuce nelze bez dalšího spatřovat šikanózní chování oprávněného vůči povinné, je-li judikaturou dovolacího soudu tzv. šikanózní návrh definován tak, že jeho podání není primárně motivováno snahou domoci se plnění (tj. není respektován esenciální smysl a účel exekuce), ale snahou zatížit povinného náhradou nákladů exekuce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. října 2016, sp. zn. 20 Cdo 366/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.
května 2018, sp. zn. 20 Cdo 562/2018). Z této definice vyplývá, že o šikanózní návrh půjde především tam, kde byl povinný připraven plnit exekučním titulem uloženou povinnost, avšak oprávněný tomu prokazatelně bránil, ať již neposkytnutím smluvní či zákonné součinnosti nebo nedodržením povinným žádané a z hlediska již existujícího prodlení akceptovatelné lhůty k plnění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. září 2021, sp. zn. 20 Cdo 925/2021).
Taková situace v posuzované věci nenastala, byť dovolatelka v dovolání „širší okolnosti případu“ (konfliktní vztahy mezi bývalými manžely) popisuje. Skutečnost, že exekuční titul byl vydán v únoru 2020, exekuční návrh podán v květnu 2020 a povinná až pod tlakem exekučního řízení povinnému vydala oprávněnému dne 26. 2. 2021 část klíčů, ačkoli předtím tvrdila, že je nemá, jakékoli úvahy o šikanózním jednání oprávněného ve vztahu k exekvované povinnosti eliminuje. 11) Pro úplnost je zapotřebí uvést, že otázku tzv. šikanózního návrhu povinná označila jako dovolacím soudem dosud neřešenou, takže předpoklad přípustnosti ani v tomto ohledu nevystihla, přičemž je zřejmé, že soudy obou stupňů se v kolizi s výše specifikovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu při řešení této otázky neocitly.
12) Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání povinné odmítl. 13) Dovolací soud u nepřípustného dovolání nepřihlíží ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. k (případným) vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
14) O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. ex. řádu). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 3. 2022 JUDr. Aleš Zezula předseda senátu