USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla
Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka
Poledny v exekuční věci oprávněné Avesolvent, s.r.o., se sídlem v Praze 1,
Opletalova č. 1284/37, identifikační číslo osoby 26803127, proti povinnému J.
P., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Gabrielou Kaprálkovou,
advokátkou se sídlem v Ostravě, Občanská č. 1115/16, pro 3 000 000 Kč s
příslušenstvím, o návrhu povinného na zastavení exekuce, vedené u Městského
soudu v Brně pod sp. zn. 69 Nc 150/2001, o dovolání povinného proti usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 4. června 2019, č. j. 20 Co 426/2018-337, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Městský soud v Brně usnesením ze dne 17. 7. 2018, č. j. 69 Nc
150/2001-316, předmětnou exekuci v části, v níž byla prováděna prodejem všech
podle zákona postižitelných movitých věcí nebo spoluvlastnického podílu
povinného na movitých věcech, zastavil v rozsahu movitých věcí sepsaných v
protokolu o soupisu movitých věcí povinného ze dne 16. 9. 2015 pod položkami
konkretizovanými ve výroku I. tohoto usnesení (výrok I.), a zamítl návrh
povinného na zastavení exekuce ze dne 14. 7. 2016 v části, v níž je exekuce
prováděna srážkami ze mzdy povinného (výrok II.), stejně tak jako zamítl návrh
povinného
ze dne 2. 6. 2014 na úplné zastavení exekuce (výrok III.). Za účelem posouzení
návrhu povinného na zastavení exekuce v části, v níž je prováděna srážkami ze
mzdy, soud vypočetl výši čisté mzdy pro rozhodné období, přičemž vyšel z
listin, které si za tímto účelem vyžádal od zaměstnavatele povinného (tj. výši
hrubé mzdy, pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku
zaměstnanosti, pojistného na veřejné zdravotní pojištění a výši záloh na daň z
příjmů fyzických osob sráženou z příjmů ze závislé činnosti, to vše za
posledních 12 kalendářních měsíců předcházejících rozhodnutí v této věci, a to
za každý měsíc zvlášť). Z předloženého sdělení zaměstnavatele povinného a
mzdového listu povinného vyplynulo, že součástí příjmu povinného je i
nepeněžitý příjem ve výši 3 548 Kč za používání služebního vozidla k soukromým
účelům. Z toho vyplývá, že povinný je v tomto ohledu v exekuci zvýhodněn, neboť
ačkoli požívá ke své hrubé mzdě ještě nepeněžitý příjem specifikovaný výše,
jeho výsledná čistá mzda je nižší než nezabavitelná částka. K výplatě nižší
mzdy ovšem dochází právě s ohledem na to, že vedle peněžitého plnění požívá
povinný i naturální příjem, který mu nižší výši čisté mzdy kompenzuje. Je však
proti smyslu exekuce, aby naturální příjmy povinného (tj. faktický benefit pro
povinného, který by mohl přijímat i v podobě peněžitého plnění) snižovaly
čistou mzdu povinného postižitelnou v exekuci. Soud dále zjistil, že povinný
záměrně u svého zaměstnavatele nepodepsal Prohlášení k dani, přičemž toto
jednání bylo dle úvahy soudu motivováno snahou zabránit vymáhání pohledávky. Je
totiž zjevné (což vyplývá i z tvrzení samotného povinného), že povinnému byla
za příslušné zdaňovací období příslušná (v jednotlivých kalendářních měsících
sražená) daň vrácena. Jedná se tedy taktéž o příjem, který by byl (nebýt
nepodepsaného Prohlášení k dani) součástí čisté mzdy povinného, ze které tak
mohly být prováděny srážky. I tento příjem by proto měl podléhat exekuci. Na
základě výše uvedeného soud neshledal důvod pro zastavení exekuce prováděné
srážkami ze mzdy povinného podle ustanovení
§ 290 odst. 1 o. s. ř. a ani důvod pro zastavení exekuce podle ustanovení § 268
odst. 1 písm. e) o. s. ř, neboť nyní je třeba prošetřit postup plátce mzdy,
který s ohledem na existující nepeněžitý příjem povinného neprováděl srážky ze
mzdy, ačkoli tyto srážky prováděny být mohly. Další pochybnosti o majetkové
situaci povinného vzbuzuje fakt, že ačkoli povinnému ke dni 14. 11.
2017 vznikl
nárok na starobní důchod, tak si doposud žádnou žádost o starobní důchod
nepodal. Navíc pokud povinný (vysokoškolsky vzdělán) nedosahuje vyššího příjmu,
nespecifikoval žádné okolnosti, které mu brání nalézt si lépe placené
zaměstnání. K námitkám povinného zpochybňujícím vykonatelnost notářského
zápisu, který je v dané věci exekučním titulem, soud uvedl, že předmětná
Smlouva o úvěru vznikla platně, není reálným kontraktem (má jen konsensuální
povahu), tudíž samotné předání peněz nemá na její platnost žádný vliv. V
průběhu celého řízení navíc povinný poskytnutí úvěru nezpochybnil a tuto
námitku vznesl poprvé až ve svém podání ze dne 9. 2. 2017, tedy téměř 16 let po
zahájení exekuce, aniž by ji podpořil nějakými důkazy. Tato námitka je tak
nedůvodná i opožděná ve smyslu lhůty pro podání návrhu na zastavení exekuce dle
ustanovení § 55 odst. 1 ex. řádu. 2. K odvolání povinného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. 6. 2019,
č. j 20 Co 426/2018-337, usnesení soudu I. stupně v napadených výrocích II. a
III. potvrdil. Odvolací soud přisvědčil závěrům soudu I. Stupně, jež podrobně
zrekapituloval a srovnal s obsahem exekučního spisu, a odkázal na odůvodnění
jeho usnesení.
3. Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání. Uvedl, že v
této věci již Nevyšší soud jednou rozhodoval usnesením ze dne 20. 9. 2016, sp.
zn. 20 Cdo 4128/2016, přičemž se odvolací soud od tohoto rozhodnutí odchýlil,
když nesprávně posoudil svou povinnost přezkoumat věcnou správnost a
odůvodněnost zamýšlených kroků soudního exekutora směřujících k vymožení plnění
z exekučního titulu a sám učinil vlastní zkoumání majetku povinného, ze kterého
dospěl k dílčím skutkovým závěrům o jeho majetku. Odvolací soud dle názoru
povinného pochybil, když dospěl k závěru, že majetek povinného je s ohledem na
obsah spisu způsobilý uspokojit pohledávku oprávněné, aniž by zohlednil budoucí
postup soudního exekutora. Povinný dále uvedl, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu závisí na posouzení právní otázky, zda je exekuční soud při
rozhodování o návrhu povinného na zastavení exekuce dle ustanovení § 290 odst.
1 písm. o. s. ř. povinen zkoumat výši mzdy povinného v době dvanácti po sobě
následujících měsíců ke dni podání návrhu na zastavení exekuce srážkami ze
mzdy, nebo tak může činit kdykoli, a tímto způsobem určit jiný den pro
posouzení existence mzdy způsobilé uspokojit oprávněného, přičemž dle povinného
měl soud posoudit výši jeho mzdy za posledních dvanáct měsíců ode dne podání
návrhu na zastavení předmětné exekuce. Odvolací soud se dle dovolatele měl
odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího i Ústavního soudu (usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 4128/2016, ze dne 28. 3.
2018, sp. zn. 20 Cdo 449/2018, ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3266/2016,
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4051/2011, a
nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18) též ve vztahu
k otázce vykonatelnosti exekučního titulu týkající se smluvní pokuty. Notářský
zápis, jež je exekučním titulem v dané věci, totiž není exekučním titulem k
vymožení pohledávky odpovídající smluvní pokutě a souhlas dlužníka s přímou
vykonatelností notářského zápisu se na smluvní pokutu nevztahuje, jak vyplývá
přímo z obsahu spisu. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení
odvolacího soudu změnil tak, že se předmětná exekuce zastavuje.
4. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského
soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se
dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. a
dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť usnesení odvolacího soudu je
v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby
odpovídající právní otázky byly posouzeny jinak (srov. § 237 o. s. ř.).
5. Jde-li o výtku povinného, že odvolací soud před vydáním dovoláním
napadeného usnesení činil sám vlastní zkoumání majetku povinného, ze kterých
učinil skutkové závěry ohledně majetku povinného, je jeho rozhodnutí nikoliv v
rozporu, ale v souladu s předchozím zrušujícím rozhodnutím Nejvyššího soudu. V
usnesení ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 4128/2016, totiž dovolací soud
zdůraznil, že podá-li povinný návrh na zastavení exekuce podle ustanovení § 268
odst. 1 písm. e) o. s. ř. a exekutor návrhu nevyhoví, je soud povinen o tomto
návrhu rozhodnout. Odvolacím soudem vyžádaná zpráva exekutora o tom, jaký
majetek povinného byl dosud zajištěn a jaké je stanovisko exekutora k návrhu na
zastavení exekuce, slouží jako přímý zdroj informací, jen jde-li o sdělení
exekutora, které kroky hodlá v budoucnu učinit za účelem vymožení plnění
uloženého exekučním titulem, když je věcí soudu, aby na základě obsahu spisu
posoudil, zda zamýšlený postup exekutora může vést alespoň ke krytí nákladů
exekuce. Zpráva exekutora naopak neslouží k tomu, aby z ní soud načerpal
informace o dosavadním průběhu exekuce, jež jsou zřejmé z obsahu spisu, protože
skutečnosti podstatné pro rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce soud
zjišťuje z úřední povinnost. Odvolací soud tedy naopak dodržel závazný pokyn
dovolacího soudu učinit vlastní skutková zjištění ohledně postižitelného
majetku povinného a perspektiv dalšího vedení exekuce.
6. Jestliže povinný podal návrh na úplné zastavení exekuce podle
ustanovení § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., z již zmíněného usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 4128/2016, plyne, že nelze pokládat za
pochybení odvolacího soudu, zabýval-li se výhledem dalšího vedení exekuce s
ohledem na úhrnnou majetkovou situaci povinného a její perspektivy, a to i s
přihlédnutím k aktuální nebo v budoucnosti očekávatelné mzdě nebo jinému přijmu
povinného ze závislé činnosti.
7. Odvolacímu soudu rovněž nelze vytknout, jestliže zčásti nezastavil
exekuci postižením mzdy povinného v případě, že v době rozhodování o částečném
zastavení exekuce podle ustanovení § 290 odst. 1 o. s. ř. došel k závěru, že
povinný v době jednoho roku před vydáním konečného rozhodnutí o návrhu na
zastavení exekuce podle ustanovení § 290 odst. 1 o. s. ř. pobíral exekučně
postižitelnou mzdu (k tomu srov. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 30. 8. 2005, sp. zn. 22 Co 434/2005, publikované ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 45/2007). Smyslem ustanovení § 290 odst. 1 o. s.
ř. totiž je zabezpečit, aby exekuce srážkami ze mzdy neprobíhala v případě, že
je bezpředmětná, když její bezpředmětnost je dána právě tím, že povinný po dobu
jednoho roku nepobírá mzdu v exekuovatelné výši a její bezpředmětnost vyplývá z
okolností případu zjištěných před vydáním usnesení o návrhu na částečné
zastavení exekuce (srov. s ustanovením § 154 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnou dobou
ve smyslu § 290 odst. 1 o. s. ř. je proto doba jednoho roku před vydáním
konečného rozhodnutí o návrhu na částečné zastavení exekuce srážkami ze mzdy, a
nikoliv doba jednoho roku od podání návrhu na částečné zastavení exekuce podle
ustanovení § 290 odst. 1 o. s. ř. Opačný výklad by byl nepřiměřeným zkrácením
práva oprávněného na uspokojení jeho vykonatelné pohledávky, jestliže by k době
rozhodování o návrhu na zastavení exekuce bylo zjištěno, že jeho pohledávka je
aktuálně alespoň zčásti uspokojitelná z aktuální mzdy povinného. V poměrech
exekuce vedené podle exekučního řádu navíc nelze pominout, že exekutor je
oprávněn vydat další exekuční příkaz srážkami ze mzdy povinného i tehdy, když
exekuce srážkami ze mzdy byla dříve podle ustanovení § 290 odst. 1 o. s. ř.
zastavena jenom proto, že mzda povinného dočasně nepřipouští provádění srážek
(srov. s ustanovením § 47 ex. řádu).
8. Jde-li o skutkový závěr odvolacího soudu, že povinný v rozhodném
období pobíral příjem přesahující nezabavitelnou částku, je tento úsudek
odůvodněn na str. 5 až 7 dovoláním napadeného usnesení. Nejde o svévolný
skutkový závěr, vůči němuž by bylo možno se vymezit dovoláním (srov. s
ustanovením § 241a odst. 1,3 o. s. ř.).
9. Uvádí-li dovolatel dále, že odvolací soud nerespektoval usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 449/2018, dovolací soud se
s tímto náhledem povinného neztotožňuje, neboť Nejvyšší soud v předmětném
usnesení zdůraznil (stejně jako v usnesení ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo
4128/2016), že je věcí exekučního soudu, aby na základě vlastního šetření
prověřil, zda případné další dotazy a lustrace ze strany exekutora mohou v
budoucnosti reálně vést ke zjištění dalšího postižitelného majetku povinného.
Stejně tak exekuční soud musí na základě vlastních zjištění (jež se neomezí jen
na obecné konstatování věku povinného) posoudit, jaké jsou další perspektivy
vedení exekuce.
10. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo
4051/2011, od něhož se odvolací soud měl podle povinného taktéž odchýlit, se
podává, že exekuci, u níž není perspektivy vymožení alespoň části pohledávky,
nelze vést do nekončena. Odvolací soud však své rozhodnutí postavil na tom, že
exekuci prozatím nelze co do perspektivy pokládat za zjevně bezúspěšnou a tento
svůj postoj odůvodnil konkrétními zjištěnými okolnostmi (str. 3 – 7 dovoláním
napadené rozhodnutí).
11. Namítá-li dovolatel nevykonatelnost exekučního titulu ve vztahu ke
smluvní pokutě, jde o námitku, která nemůže založit přípustnost dovolání, neboť
jde o nepřípustné uplatnění nové skutečnosti, ke které nelze v dovolacím řízení
přihlížet (srov. ustanovení § 241a odst. 6 o. s. ř., a k tomu dále např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1775/2017, ze dne
18. 7. 2017, sp. zn. 20 Cdo 2750/2017, a ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 20 Cdo
3000/2017), když tuto námitku povinný uplatnil poprvé až v tomto dovolacím
řízení. Odvolací soud tudíž k této námitce ve svém rozhodnutí ani nemohl
přihlédnout (srov. ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř.).
12. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, není dovolání povinného
přípustné; Nejvyšší soud je tedy v souladu s ustanovením § 243c odst. 1 o. s.
ř. odmítl.
13. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu
(§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční
činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 9. 2020
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu