USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny, a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné VALENTER a. s., se sídlem v Praze 5, U Nikolajky č. 3325/34, identifikační číslo osoby 47683457, zastoupené Mgr. Jakubem Vyroubalem, advokátem se sídlem Ostravě, Poděbradova č. 1243/7, proti povinným 1) M. D., 2) P. D., 3) Auto Duba Praha, s. r. o., se sídlem v Praze 5, Jílovišťská č. 791, identifikační číslo osoby 05315301, všichni povinní zastoupeni Mgr. Janem Kramperou, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova č. 26/15, pro 14 136 602 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 14 EXE 3043/2019, o dovolání povinných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2023, č. j. 39 Co 455/2022-885, takto:
Dovolání povinných se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 9. září 2022, č. j. 14 EXE 3043/2019-828, zamítl návrh povinných na zastavení exekuce. K odvolání povinných Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. prosince 2023, č. j. 39 Co 455/2022-885, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Soudy obou stupňů shodně vyšly ze zjištění, že exekuce je vedena na základě pověření Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. prosince 2019, č. j. 14 EXE 3043/2019-38, soudním exekutorem Mgr. Pavlem Struminským, Exekutorský úřad Karviná, pod sp. zn. 201 Ex 3233/19, pro vymožení částky 14 136 602 Kč s příslušenstvím podle vykonatelného notářského zápisu sepsaného dne 1.
června 2017 Mgr. Lukášem Valigurou, notářem se sídlem v Praze, pod sp. zn. NZ 512/2017. Právním důvodem plnění je vedle smlouvy o zápůjčce (samostatně uzavřené před sepisem notářského zápisu) ve vztahu k povinným 2) a 3) i dohoda o přistoupení k dluhu uskutečněná v rámci písemné smlouvy o zápůjčce. Z hlediska uplatněných dovolacích námitek jsou podstatná následující zjištění a závěry, k nimž odvolací soud, resp. soud prvního stupně, dospěl na základě obsáhlého dokazování a podrobného rozboru judikatury: A) Jednání povinné 1) nese znaky podnikání.
Ačkoliv povinná 1) v době zápůjčky nebyla po formální stránce podnikatelem, zejména s ohledem na výslovné prohlášení obsažené ve smlouvě, že zápůjčka je poskytována v souvislosti s podnikatelskou činností povinné, přičemž jí získané prostředky mají být účelově vázány jako investice do společnosti Auto Duba, v níž byla povinná 1) jediným společníkem, soudy shodně uzavřely, že nešlo o spotřebitelský úvěr. B) Smlouva o zápůjčce nepředstavuje disimulované (zastřené) právní jednání. Vedle toho, že podle povinných je smlouva o zápůjčce neplatnou smlouvou o spotřebitelském úvěru, povinní zároveň tvrdili, že smlouva o zápůjčce představuje disimulované smlouvu o zápůjčce uzavřenou mezi oprávněnou a povinnou 3) jako vydlužitelem.
Soudy obou stupňů však dospěly k opačnému závěru. C) Notářský zápis (exekuční titul) není neplatný z důvodu rozdílného data splatnosti zápůjčky dle smlouvy a data vykonatelnosti notářského zápisu. Námitku povinných, že notářský zápis byl vykonatelný, aniž by byla splatná celá hmotněprávní pohledávka neshledal odvolací soud opodstatněnou. D) Bylo prokázáno, že oznámení o zesplatnění dluhu bylo povinným doručeno. Námitku povinných, že obsahem doručené zásilky nebylo oznámení o zesplatnění dluhu shledal odvolací soud jako hypotetickou, vágní a neurčitou.
Námitku, že nelze vyloučit, že došlo k vadné identifikaci přebírajícího, neboť číslo občanského průkazu měla k dispozici oprávněná, přičemž nebyl vyhotoven znalecký posudek z oboru písmoznalectví, považoval odvolací soud za zcela účelovou a fabulující. Proti usnesení odvolacího soudu podali povinní dovolání, jehož přípustnost vymezili podle § 237 o. s. ř. tvrzením, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení tří otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to:
1) zda má při posuzováni? spotřebitelského charakteru smlouvy o zápůjčce vliv prohlášeni?
obsažené ve smlouvě samé o nespotřebitelském charakteru smlouvy a zda má při posuzováni? spotřebitelského charakteru smlouvy o zápůjčce vliv způsob využiti? finančni?ch prostředků nebo složitost zajištěni? dluhu, pokud jsou jinak splněny všechny předpoklady spotřebitelského charakteru smlouvy dle zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru; 2) zda poskytnuti? finančni?ch prostředků na účet osoby, která tvrdi?, že neni? vydlužitelem smlouvy o zápůjčce a že je smlouva o zápůjčce disimulované právni? jednáni?, samo o sobě vede k nedůvodnosti takové námitky, a zda může formálni? obsah pi?semných právni?ch jednáni? navazujících na námitkou disimulovaného právního jednání napadeného jednáni? vyloučit uplatněni? institutu disimulovaného právni?ho;
3) zda může být okamžik vykonatelnosti notářského zápisu s při?mou vykonatelností sjednán tak, aby vykonatelnost mohla nastat dři?v, než splatnost pohledávky v hmotněprávni?m titulu; a dále dvou otázek, při jejichž řešení se podle povinných odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací práce dovolacího soudu, a to: 4) zda musí? účastník popírající? pravost údajně svého podpisu zároveň tvrdit okolnosti, za jakých mělo k falšováni? jeho podpisu dojít;
5) zda uplatněni? námitky nepravosti podpisu u potvrzeni? o převzeti? zásilky znemožňuje uplatnit námitku jiného obsahu zásilky. K první otázce dovolatelé uvedli, že na spotřebitelském charakteru smlouvy o zápůjčce nemůže nic změnit skutečnost, že smluvní strany výslovně vyloučily spotřebitelský charakter smlouvy, protože jak ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, tak ustanovení občanského zákoníku týkající se definice spotřebitele jsou kogentní a spotřebitelská smlouva tak bude spotřebitelská, i když bude obsahovat prohlášení stran o opaku.
Nelze připustit, aby se věřitel mohl vyhnout aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru pouhým složitým zajištěním závazku, což je zcela v rozporu se smyslem spotřebitelského práva. Spotřebitelský charakter smlouvy o zápůjčce nemůže zvrátit ani to, že prostředky nebyly použity k osobní spotřebě vydlužitele [tedy povinné 1)]. Při řešení druhé otázky dovolatelé upozornili na skutečnost, že nebyla-li by smlouva o zápůjčce smlouvou o spotřebitelském úvěru, šlo o disimulované právní jednání, tj. o smlouvu o zápůjčce uzavřenou mezi oprávněnou jako zapůjčitelem a povinným 3), případně povinným 2) jako vydlužitelem.
Uvedená skutečnost vyplývá z dalších právních jednání a uzavřených smluv mezi oprávněnou a povinnými 2) a 3). Posouzení, zda se jedná o disimulované právní jednání, nemůže být založeno na formálním obsahu posuzovaného právního jednání, jakož ani na formálním obsahu právních jednání na něj navazujících, protože rozpor mezi formálním obsahem právního jednání (tj. jak se jeví navenek) a skutečným obsahem právního jednání je samou podstatou institutu disimulovaného právního jednání. Ohledně třetí otázky dovolatelé namítli, že exekuční titul obsahuje ujednání o ztrátě výhody splátek, jež je součástí podmínek splatnosti jednotlivých splátek.
Smlouva o zápůjčce ale váže zesplatnění na výzvu věřitele k plnění a uplynutí lhůty k plnění v délce sedmi dnů od doručení výzvy. Není proto vyloučeno, že vykonatelnost exekučního titulu mohla nastat dříve než splatnost podle smlouvy o zápůjčce, protože zatímco u smlouvy o zápůjčce dochází ke splatnosti celé zápůjčky až osmý den od doručení výzvy (vydlužitel musí plnit do sedmi dnů od doručení výzvy), u exekučního titulu dochází vzhledem k velmi obecně specifikovaným podmínkám zesplatnění již den následující po doručení výzvy.
Exekuční titul přitom nemění hmotněprávní ujednání smlouvu o zápůjčce. Čtvrtou otázku odvolací soud podle povinných řešil v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2018, sp. zn. 20 Cdo 2759/2018, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2000, sp. zn. 22 Cdo 2670/98, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1228/2012, či rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2006, sp. zn. 33 Odo 988/2004, jelikož po povinné bez zákonného důvodu vyžadoval, aby zpochybnění jejího podpisu bylo „provázeno předestřením jiné srovnatelně pravděpodobné skutkové verze reality“, a nezabýval se námitkou neplatnosti podpisu povinné, protože povinná „neoznačila konkrétní osobu, u níž by měla podezření, že se prokázala občanským průkazem povinné a poštu za ní převzala“.
Povinná 1) neměla v případě namítání nepravosti podpisu žádnou povinnost označit osobu, která se takového padělání měla dopustit, ani neměla povinnost vysvětlovat, jak k takovému padělání mohlo dojít. Odvolací soud měl proto soudu prvního stupně uložit, aby provedl důkaz za použití znaleckého posudku z oboru písmoznalectví za účelem prokázání, že podpis na potvrzení o převzetí zásilky obsahující oznámení o zesplatnění dluhu není pravým podpisem povinné. Při řešení páté otázky nebylo podle dovolatelů odvolacím soudem respektováno rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29.
října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, když po povinné 1) vyžadoval, aby její popření skutkových tvrzení oprávněné bylo určité, a z toho důvodu se nezabýval odvolací námitkou povinné, že se soud prvního stupně dostatečně nevypořádal se skutečností, že jediná svědkyně, která má prokázat obsah zásilky, je ekonomicky závislá na oprávněné. Přitom bez této svědkyně oprávněná nijak neprokázala, že zásilka obsahovala oznámení o zesplatnění, a tedy exekuční titul byl ke dni podání exekučního návrhu splatný.
Odvolací soud dále v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 1970/2014) posoudil otázku, zda může účastník uplatnit vzájemně si odporující námitky, když dovodil, že povinná nemůže na jednu stranu tvrdit, že jí nebyla zásilka doručena, a zároveň tvrdit, že zásilka neobsahovala oznámení o zesplatnění, přestože podle judikatury dovolacího soudu může účastník řízení uplatňovat různé námitky, a to i takové, které vedle sebe vzájemně nemohou obstát. Povinní netvrdí, že platí všechny jimi uplatněné námitky najednou (vedle sebe), ale nabízejí soudu sadu argumentů, které, každý individuálně, mohou vést k úspěchu ve věci.
Na základě uvedených důvodů povinní navrhli, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Oprávněná ve svém vyjádření k dovolání zejména uvedla, že povinní dovolacímu soudu předkládají k řešení již potřetí stále stejné otázky, přičemž Nejvyšší soud již předchozí dvě dovolaní povinných jako nepřípustná odmítl usneseními ze dne 16. května 2023, sp. zn. 20 Cdo 1107/2023, a ze dne 13. února 2024, sp. zn. 20 Cdo 2944/2023.
Nadto jsou dovolací otázky formulovány manipulativním, návodným a účelovým způsobem, kdy je složitý problém vytržen z kontextu a redukován na dílčí části. Povinní pouze polemizují se skutkovými zjištěními a právními závěry soudů obou stupňů, což však samo o sobě nezakládá přípustnost dovolání. Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl o dovolání povinných podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.
s. ř., dospěl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§ 237 o. s. ř.). Nejvyšší soud uvádí, že skutkové i právní okolnosti, jakož i dovolací důvody jsou v této věci zcela totožné jako v řízeních vedených u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 20 Cdo 1107/2023 a 20 Cdo 2944/2023 [v nichž oproti tomuto řízení vystupovala na straně povinných pouze sama povinná 1)], což ostatně sami povinní v dovolání uvádí. V obou uvedených rozhodnutích se Nejvyšší soud podrobně vypořádal se všemi shora uvedenými námitkami.
Nejvyšší soud nepovažuje za účelné v nyní řešené věci svou argumentaci obsaženou v usneseních ze dne 16. května 2023, sp. zn. 20 Cdo 1107/2023, a ze dne 13. února 2024, sp. zn. 20 Cdo 2944/2023, již potřetí opakovat, a proto na uvedená rozhodnutí tímto odkazuje. Zde Nejvyšší soud pouze ve stručnosti rekapituluje, že první a druhá dovolací otázka nezakládají přípustnost dovolání, neboť napadané rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto ohledu zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz již uvedená usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1107/2023 a 20 Cdo 2944/2023, jakož i v nich citovaná rozhodnutí).
Třetí dovolací otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). A konečně přípustnost dovolání nemohou založit ani čtvrtá a pátá dovolací otázka, neboť jejich podstatou není zpochybnění právního posouzení věci odvolacím soudem, ale zpochybnění skutkového závěru odvolacího soudu a soudu prvního stupně, že povinné 1) bylo doručeno oznámení o zesplatnění dluhu.
Zpochybnění právního posouzení věci, budovaného na odlišném skutkovém terénu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, není uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolací soud je skutkovým zjištěním, ke kterému soudy dospěly na základě provedeného dokazování, vázán (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2019, sp. zn. 20 Cdo 1545/2019, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2016, sp. zn. 25 Cdo 292/2016, a ze dne 23. února 2016, sp. zn. 22 Cdo 4229/2015). Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Dovolatelé v dovolání navrhují odklad právní moci dovoláním napadaného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soud, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na to se tedy Nejvyšší soud návrhem na odklad právní moci nezabýval. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.