20 Cdo 2834/2024-144
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné Československé obchodní banky, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, identifikační číslo osoby 00001350, zastoupené Mgr. Lenkou Heřmánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1569/2c, proti povinnému P. H., zastoupenému Mgr. Markem Sovičkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Krkonošská 2001/16, pro 48 959,19 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 24 EXE 291/2021, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 20. 5. 2024, č. j. 30 Co 58/2024-100, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále též jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 23. 1. 2024, č. j. 24 EXE 291/2021-86, kterým Okresní soud v České Lípě (dále též jen „soud prvního stupně“) zamítl návrh na zastavení exekuce. Exekučním titulem je rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 16. 1. 2020, č. j. 51 C 228/2017-66, jímž bylo povinnému uloženo zaplatit oprávněné částku 48 959,19 Kč s příslušenstvím (úrok, úrok z prodlení a náklady řízení). Povinný se domáhal zastavení exekuce s tvrzením, že byl oprávněnou úmyslně uveden v omyl, když jej neupozornila na sankce a neposkytla mu potřebný časový prostor k prostudování obchodních podmínek, v časové tísni jej přiměla k podepsání „nevýhodné lichvářské smlouvy“ a zatajila podstatné informace, že „po určité krátké době“ bude chtít pohledávku doplatit, což povinný považuje za rozporné s dobrými mravy. Podle povinného oprávněná bez jeho vědomí podle své potřeby nakládala s bankovním účtem povinného a povinnému „úmyslně znemožňovala plnění závazků“; povinný se domnívá, že požadovaná částka je více než 4,5násobně vyšší a povinný k ní byl „násilně donucen nezákonně konající justicí“. Odvolací soud odkázal na ustálenou judikaturu dovolacího soudu, podle níž exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet, přičemž judikatura Ústavního soudu ve zcela výjimečných případech přikazuje soudům zohledňovat mimořádné okolnosti dané věci, jejichž existence je s to odůvodňovat zastavení exekuce za použití ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále „o. s. ř.“).
2. Odvolací soud konstatoval, že námitky povinného týkající se postupu nalézacího soudu před vydáním exekučního titulu, postupu oprávněné při uzavírání smlouvy, nakládání s účtem povinného a odůvodnění exekučního titulu měl povinný uplatnit v nalézacím řízení, neboť směřují proti správnosti exekučního titulu, kterou ve fázi exekuce soud zásadně není oprávněn přezkoumávat. Odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku absence podpisu exekučního návrhu, protože návrh byl doručován z datové schránky zmocněného zástupce oprávněné do datové schránky soudního exekutora, a je tak třeba jej považovat za řádně podepsaný úkon ve smyslu § 18 odst. 2 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů. K námitce výše vymáhaného plnění odvolací soud uvedl, že tato výše je ovlivněna především dobou prodlení povinného a plnění, které bylo oprávněné přiznáno exekuční titulem, včetně úroků a úroků z prodlení, není možné považovat za rozporné s dobrými mravy, když ani sjednané, ani soudem přiznané úroky nejsou ve zcela nepřiměřené výši – tedy takové, jež by mohla být rozporná s ústavním pořádkem, a odůvodňovala by tak mimořádný zásah exekučního soudu ve smyslu vymezeném judikaturou Ústavního soudu.
3. Povinný v dovolání namítá, že exekuční titul nemůže pro výkon rozhodnutí obstát, neboť v nalézacím řízení, v němž byl vydán, bylo porušeno právo povinného na právní pomoc a na spravedlivý proces. V nalézacím řízení Okresní soud v České Lípě zamítl žádost povinného o ustanovení zástupce z řad advokátů s odůvodněním, že povinný nepředložil řádně vyplněné prohlášení o majetkových a výdělkových poměrech (povinný opomenul vyplnit vyživovací povinnost k dceři a uvést výsluhový příspěvek a skutečnost, že je jediným společníkem a jednatelem společnosti s ručením omezeným). Povinný toto rozhodnutí nalézacího soudu považuje za nespravedlivé (výsluhový příspěvek neměl k dispozici z důvodu exekučního řízení a společnost, jejímž byl společníkem a jednatelem, již nebyla aktivní a povinný z ní neměl žádné příjmy), zdůraznil, že z podání ve spisech je jasně vidět, že nemá právní vzdělání a že se bez zástupce nemohl bránit podle ústavou zaručených základních práv. Povinný měl mít možnost od začátku soudního řízení být zastoupen advokátem tak, aby byla zachována rovnost stran, a již samotné absentující poučení povinného jako žalovaného o možnosti žádat o bezplatné právní zastoupení podle § 30 o. s. ř. je zásadní vadou exekučního titulu, k němuž je soud povinen v řízení o zastavení exekuce přihlížet. Podle ustálené judikatury je při chybném rozhodnutí o ustanovení zástupce z řad advokátů porušeno právo na právní pomoc a právo na spravedlivý proces (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1749/2016, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1869/2020). Výkon rozhodnutí by zcela nepochybně vedl ke zjevné nespravedlnosti, což je podle Ústavního soudu nepřípustné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. I. ÚS 1486/20).
4. Povinný dále postup odvolacího soudu považuje rozporný s usneseními Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, a ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016, neboť odvolací soud se odmítl zabývat námitkami povinného, že oprávněná bez jeho souhlasu nakládala s jeho bankovním účtem (což povinnému objektivně ztěžovalo plnění jeho závazků) a že byl v časové tísni donucen k podpisu lichevní smlouvy, u níž nevěděl, že oprávněná bude chtít celou pohledávku po krátké době vrátit. Podle citované judikatury dovolacího soudu se přitom obecné soudy mají zabývat věcnou správností exekučního titulu v jeho podstatných náležitostech v případě, že by exekuční titul způsoboval výraznou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele, a exekuci je třeba zastavit z důvodu rozporu hlavní smlouvy s dobrými mravy.
5. Povinný navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
6. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále též jen „o. s. ř.“. Dovolání není přípustné.
7. Je výrazem ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98 (uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002 (uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003 (uveřejněné pod číslem 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ze dne 21. 7. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2273/2008, a ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. 20 Cdo 4548/2007]. Exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není řízením přezkumným (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, bod IV, a ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, bod 14, 15, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2023, sp. zn. 20 Cdo 2564/2023). Případné vady nalézacího řízení do řízení vykonávacího nepřenášejí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2008, sp. zn. 20 Cdo 3547/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. 20 Cdo 2512/2021).
8. Judikatura Ústavního soudu, jejíž závěry Nejvyšší soud převzal (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, nebo ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 20 Cdo 52/2020, ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2162/2020, ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 20 Cdo 3478/2020, ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 20 Cdo 806/2020, ze dne 4. 5. 2021, sp. zn. 20 Cdo 881/2021), připouští, že výjimečně může dojít k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. i v případě soudního rozhodnutí, jestliže by exekuce vedla ke zjevné nespravedlnosti nebo byla v rozporu s principy právního státu. Prostor pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. se vytváří jen tehdy, když „nespravedlnost“ plnění přisouzeného exekučního titulu je již s ohledem na zcela základní okolnosti případu (k přezkumu všech okolností případu není exekuční soud povolán) natolik zjevná, že je nezbytné zasáhnout z pozic argumentačně mimořádně silných, tj. měl-li by být vykonán exekuční titul, který je svým obsahem v kolizi se základními principy demokratického právního řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, ze dne 12. 11. 2019, sp. zn. 20 Cdo 3459/2019, ze dne ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. 20 Cdo 2179/2021, nebo bod 16 nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. II. ÚS 502/17).
9. Nejvyšší soud se ztotožňuje se soudem odvolacím, že v daném případě nejsou dány natolik mimořádné okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že plnění přiznané exekučním titulem je v rozporu se základními principy demokratického právního řádu, a mělo byt tak dojít ke zcela výjimečnému prolomení shora vysvětlené zásady zákazu věcného přezkumu exekučního titulu v exekučním řízení. Odvolací soud se v souladu s výše citovanou judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu zabýval tvrzením povinného o údajném lichevním charakteru smlouvy a nepřiměřenosti úroků, přičemž dospěl k závěru, že výše soudem přiznaného plnění, včetně úroků, není zcela nepřiměřená ani v rozporu s dobrými mravy (a tím rozporná s ústavním pořádkem), kdy výše úroků je ovlivněna především dobou prodlení povinného. Odkazuje-li dovolatel na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, a ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016, tato rozhodnutí nejsou na projednávanou věc přiléhavá, neboť se týkala situace, kdy exekučním titulem byl rozhodčí nález a v exekučním řízení se řešila otázka samotné pravomoci rozhodce k vydání exekučního titulu (tedy způsob sjednávání „hlavní“ a na ni navazující rozhodčí smlouvy s tím závěrem, že je-li neplatná „hlavní“ úvěrová smlouva, je neplatná též s ní související smlouva rozhodčí, a není proto dána pravomoc rozhodce). V projednávané věci je však exekučním titulem soudní rozsudek vydaný v řízení podle o. s. ř.
10. Pokud povinný tvrdí, že v nalézacím řízení bylo porušeno jeho právo na právní pomoc a na spravedlivý proces, neboť mu nebyl ustanoven zástupce z řad advokátů, pak ani tato námitka v této konkrétní věci nevede k závěru o natolik mimořádné a extrémní okolnosti, jež by se příčila zásadám demokratického právního státu. Z odůvodnění exekučního titulu, z tvrzení povinného a z povinným předloženého usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 30. 1. 2019, č. j. 51 C 228/2017-34, jímž byl zamítnut návrh povinného jako žalovaného na ustanovení zástupce z řad advokátů, vyplývá, že nalézací soud se žádostí povinného o ustanovení zástupce pro řízení zabýval. Závěry Nejvyššího soudu v dovolatelem odkazovaných rozhodnutích nejsou v této věci případné, neboť v nich soud i přes výslovnou žádost účastníka o jeho žádosti o ustanovení zástupce nerozhodl (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1869/2020), resp. soud při nezměněných poměrech účastníka rozhodl o ustanovení advokáta až pro dovolací řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1749/2016). V projednávané věci přitom nalézací soud o žádosti žalovaného rozhodl a nevyhověl jí nikoli z důvodu, že by nespatřoval naplnění podmínek § 138 o. s. ř., ale proto, že účastník nepředložil řádně vyplněné prohlášení o majetkových poměrech (neuvedl v něm pro rozhodnutí podstatné skutečnosti týkající se příjmů povinného a vyživovací povinnosti k dceři).
11. Protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné a v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
12. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 12. 2024
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D. předsedkyně senátu