20 Cdo 2852/2024-453
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné Provisto Invest a. s., se sídlem v Praze – Troji, Olštýnská 607/1, identifikační číslo osoby 09437355, zastoupené JUDr. Janem Szewczykem, advokátem se sídlem v Praze 1, Veleslavínova 93/10, proti povinnému D. Š., zastoupenému Mgr. Zdeňkem Machálkem, advokátem se sídlem v Uherském Hradišti, Růžová 1254, o 1 300 000 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutou, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 25 EXE 1607/2021, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 18. 6. 2024, č. j. 60 Co 103/2024-419, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Oprávněná je povinna zaplatit povinnému náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 8 531 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Zdeňka Machálka.
1. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně napadeným rozhodnutím změnil usnesení Okresního soudu ve Zlíně (dále též jen „soud prvního stupně“) ze dne 19. 1. 2024, č. j. 25 EXE 1607/2021-358, tak, že exekuce nařízená pověřením soudního exekutora vydaným Okresním soudem ve Zlíně ze dne 15. 11. 2021, č. j. 25 EXE 1607/2021-33, sezastavuje (výrok I). Oprávněné uložil nahradit soudnímu exekutorovi JUDr. et PhDr. Jiřímu Leskovjanovi, LL.M., Exekutorský úřad Praha 4, náklady exekučního řízení ve výši 6 655 Kč do tří dnů od právní moci usnesení (výrok II) a dále nahradit povinnému náklady řízení ve výši 152 422,01 Kč k rukám jeho zástupce rovněž ve lhůtě tří dnů od právní moci usnesení (výrok III).
2. Vyšel ze zjištění, že mezi společností Realitní specialisté, s. r. o. (dále též jen „úvěrující“), a dlužníkem – povinným byla uzavřena smlouva o úvěru č. 210409, na základě níž byl poskytnut povinnému úvěr 1 300 000 Kč; pohledávka včetně jejího příslušenství byla zajištěna zástavním právem smluvním a zákazem zcizení a zatížení s právními účinky vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí ke dni 9. 4. 2021. Úvěrující a povinný zároveň dne 9. 4. 2021 uzavřeli dohodu o uznání dluhu a způsobu jeho úhrady s možností přímé vykonatelnosti ve formě notářského zápisu sepsaného notářkou Mgr. Šárkou Tláškovou, sp. zn. NZ 148/2021, N 169/2021, v němž povinný uznal co do důvodu a výše dluh plynoucí z předmětné smlouvy. Dluh ve výši 2 210 020 Kč spolu se smluvními pokutami a úrokem z prodlení se zavázal uhradit.
3. Odvolací soud dále zkoumal povahu smlouvy o úvěru. Po provedeném dokazování na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že bez ohledu na označení povinného jako podnikatele a uvedení, že se úvěr poskytuje pro „podnikatelské účely“, byl úvěr použitý za účelem úhrady dluhů povinného ze spotřebitelských úvěrů, popř. dluhů ze soukromého života povinného, aniž by byla zjištěna jakákoliv souvislost s jeho podnikáním. Proto ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též jen „ZSÚ“) měla oprávněná povinnost zkoumat úvěryschopnost povinného. Oprávněná však komplexně majetkové poměry povinného nezkoumala a nezjišťovala, zda bude schopen splácet jednotlivé splátky ve výši 8 000 Kč měsíčně a poslední splátku ve výši 1 730 020 Kč. Povinný se přitom dostal do prodlení již se třetí splátkou a posléze byl již celý úvěr automaticky zesplatněn. Nezkoumání úvěryschopnosti spotřebitele způsobuje podle § 87 odst. 1 ZSÚ ve znění účinném do 28. 5. 2022 absolutní neplatnost smlouvy, k níž musí soud přihlédnout z úřední povinnosti. Z tohoto důvodu neobstojí jako exekuční titul notářský zápis se svolením k vykonatelnosti, a proto je dán důvod k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“).
4. Oprávněná v dovolání namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), přičemž přípustnost dovolání spojuje s vyřešením právních otázek, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a dále v odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle jejího názoru dosud
nebyly řešeny otázky:
A/ Je poskytovatel úvěru povinen prověřovat, zda vysokoškolsky vzdělaná osoba, která:
- poskytovateli úvěru výslovně nesdělí, že má zájem o poskytnutí spotřebitelského úvěru,
- prokáže poskytovateli úvěru v souvislosti s jeho poskytnutím platné živnostenské oprávnění,
- podepíše žádost o posouzení možnosti o uzavření smlouvy s účelem použití: pro podnikatelské účely a s informací o zdrojích splácení: z podnikatelské výdělečné činnosti, a
- podepíše smlouvu o úvěru, ve které souhlasí, že smlouvu uzavírá jako podnikatel, smlouva se týká jeho podnikatelské činnosti a úvěr je poskytnut pro podnikatelské účely, přičemž smlouvu o úvěru měla osoba k dispozici v dostatečném předstihu před jejím podpisem a se zněním smlouvy neprojevila svůj nesouhlas,
má v úmyslu skutečně vystupovat ve vztahu jako podnikatel a má zájem o poskytnutí podnikatelského úvěru?
B/ Požívá právní ochrany jednání, kdy osoba zneužije svého postavení jako podnikatel, předstírá, že je podnikatel, aby získala finanční prostředky na základě smlouvy o úvěru, když si musela být vědoma, že jí spotřebitelský úvěr nikdo neposkytne? Může se taková osoba úspěšně dovolat režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru?
Dále se měl odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu při
řešení otázky:
C/ Je poskytovatel úvěru povinen kvalifikovaně zkoumat schopnost splácet úvěr v případě, kdy je úvěrovaný podnikatel a úvěr je poskytován pro podnikatelské účely, a to nad rámec lustrace rejstříků?
5. K otázce A/ dovolatelka nesouhlasí s důvody, pro které odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně, tedy se závěrem, že smlouva o úvěru má spotřebitelský charakter (odst. 36 napadeného rozhodnutí). K závěru odvolacího soudu, že povinný peníze použil k úhradě dluhů ze spotřebitelských úvěrů, popř. dluhů ze soukromého života, uvedla, že ze samotné informace, jaké subjekty byly původními věřiteli povinného, nemohla zjistit, co bylo předmětnými platbami z poskytnutého úvěru hrazeno; pokud se jednalo o úvěr, jeho účel a výši. Dodala, že některé ze zmíněných nebankovních subjektů, například Provident Financial s. r. o., CreditPortal, a. s., OPR-Finance s. r. o. a společnost COOL CREDIT, s. r. o. poskytují a poskytovaly úvěry i pro podnikatele, takže nebylo možno učinit jakýkoliv závěr, že povinnému tyto subjekty poskytly spotřebitelské úvěry; nikoliv podnikatelské. Zdůraznila, že ve smlouvě o revolvingovém úvěru č. 208491138962507, ze dne 11. 3. 2011, uzavřené mezi BNP Paribas Personal Finance SA, odštěpný závod (Hello bank!), povinný uvedl, že jeho profesí je podnikání v oblasti obchodu a služeb. Je tedy pravděpodobné, že se dlouhodobě prezentuje třetím stranám jako podnikatel. Připomněla s odkazem na odst. 32 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, že zákon nevylučuje konsolidaci předchozích úvěrů, které byly poskytnuty fyzické osobě jako úvěry spotřebitelské, úvěrem podnikatelským. Proto z okolnosti, že povinný konsolidoval své předchozí mimo jiné i spotřebitelské úvěry úvěrem podnikatelským, nelze dovodit spotřebitelský charakter smlouvy o úvěru. Popřela, že by byl úvěr poskytnutý povinnému označen a posouzen jako podnikatelský pouze z formálního označení stran.
6. K otázce B/ dovolatelka uvedla, že podnikatelský charakter smlouvy o úvěru byl ve smlouvě deklarován a povinný si toho byl uvědom. Jestliže nechtěl uzavřít smlouvu o poskytnutí podnikatelského úvěru, sám jednal vůči oprávněné protiprávně, zneužil svého postavení podnikatele, jednal nepoctivě a v rozporu s dobrými mravy (bod 33 dovolání).
7. K otázce C/ dovolatelka namítá, že s ohledem na charakter úvěru se v souzené věci nepoužijí ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, nýbrž § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. z.). Proto také dovolatelka nebyla povinna provést kvalifikované posouzení schopnosti povinného splácet úvěr. Přesto provedla standartní lustraci povinného (insolvenční rejstřík, evidence exekucí atd.), přičemž současně zjišťovala datum založení živnosti, aby k ní nedošlo účelově. Při uzavírání smlouvy o úvěru tedy vycházela ze znalosti nemovitého majetku povinného a jeho podnikatelské činnosti. Dovolatelka tak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí zkoumala, zda povinný nebude mít zjevný problém se splácením úvěru.
8. Dovolatelka je přesvědčena, že smlouva o úvěru není smlouvou o spotřebitelském úvěru, a proto navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že potvrdí usnesení soudu prvního stupně, popř. věc odvolacímu soudu vrátí k dalšímu řízení.
9. Povinný ve vyjádření k dovolání uvedl, že oprávněná opakovaně uplatňuje neúspěšnou argumentaci, jí předestřené otázky vychází zpravidla z nesprávných a odvolacím soudem neakceptovaných skutkových závěrů. Odvolací soud v odst. 36 rozhodnutí popsal skutkové okolnosti sjednání úvěru a na základě nich dovodil, že povinnému byl poskytnut spotřebitelský úvěr. Podle jeho názoru vymezené otázky nemohou přípustnost dovolání založit, neboť směřují do skutkových zjištění. Navrhl, aby dovolací soud dovolání oprávněné odmítl, popř. zamítl.
10. Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále též „o. s. ř.“.
11. Dovolání není důvodné.
12. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. 33 Cdo 158/2021 (Ústavní soud usnesením ze dne 8. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 1176/21, ústavní stížnost proti tomuto usnesení odmítl) uzavřel, že pro odpověď na otázku, zda fyzická osoba uzavírající smlouvu s dodavatelem (§ 52 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013) je v postavení spotřebitele, je rozhodující především účel jednání takové osoby v konkrétním smluvním vztahu. Okolnost, že spotřebitel má podnikatelské oprávnění, je pro posouzení jeho právního postavení ve smluvním vztahu s dodavatelem irelevantní. Souvislost půjčovaných prostředků s podnikáním nelze prokazovat jen tak, že je ve smlouvě uveden údaj o sídle a identifikačním čísle podnikatele, ani tím, že smlouva obsahuje blíže neurčené označení "podnikatelské účely“. Nejvyšší soud již v řadě svých rozhodnutí (srovnej např. rozsudky ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 341/2004, ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3376/2011, ze dne 20. 9. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1129/2008) zdůraznil, že pro závěr o tom, zda vztah mezi dvěma osobami je vztahem mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, je určující podstata společenského vztahu, v němž vystupovaly. Stejně tak Nejvyšší soud v usnesení ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 20 Cdo 1107/2023 řešil, co je rozhodující pro posouzení, zda se jedná o podnikatelský či spotřebitelský úvěr. Z toho vyplývá, že vždy musí úvěrující odstranit pochybnosti o tom, k čemu je úvěr poskytnut, což v daném případě pan N. neučinil, když si dostatečně neprověřil, že povinný splácí spotřebitelské úvěry u jiných společnosti.
13. Spojuje-li dovolatelka přípustnost dovolání s otázkou poskytnutí právní ochrany povinnému, který zneužil svého postavení, vychází z jiného skutkového závěru, jelikož odvolací soud dospěl k závěru, že tak neučinil. Z uvedených důvodů formulovaná právní otázka nemá pro rozhodnutí dovolacího soudu v této věci význam, protože ve své podstatě zpochybňuje skutkové závěry napadeného rozhodnutí, což však přípustnost dovolání bez dalšího založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
14. Pokud se jedná o otázku ohledně povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat schopnost splácet úvěr v případě, kdy je úvěrovaný podnikatel, opět vychází z jiného skutkové základu, než jaký učinil odvolací soud, jelikož ten učinil závěr, že úvěrovaný uzavřel smlouvu jako spotřebitel.
15. Protože dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a dovolatelem přednesená argumentace není způsobilá zpochybnit jeho správnost, Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 1. 2025
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D. předsedkyně senátu