20 Cdo 2906/2020-79
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného nezletilého AAAAA, narozeného XY, bytem XY, zastoupeného zákonnou zástupkyní A. O., narozenou XY, bytem v XY, proti povinnému J. K., narozenému XY, bytem XY, pro dlužné výživné ve výši 33 600 Kč za dobu od 1. 9. 2015 do 31. 8. 2019 a pro běžné výživné 700 Kč měsíčně, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 33 E 28/2019, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. dubna 2020, č. j. 10 Co 468/2019-17, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Ve shora označené věci Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 30. 4. 2020, č. j. 10 Co 468/2019-17, odmítl odvolání povinného proti usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále „soud prvního stupně“) ze dne 5. 9. 2019, č. j. 33 E 28/2019-6, jímž soud prvního stupně nařídil podle rozsudku soudu prvního stupně ze dne 14. 8. 2015, č. j. 0 Nc 8503/2015-49, za účelem vymáhání pohledávky nezletilého oprávněného na dlužném výživném ve výši 33 600 Kč za dobu od 1. 9. 2015 do 31. 8. 2019 a dále pro běžné výživné ve výši 700 Kč měsíčně výkon rozhodnutí srážkami z příjmů povinného. Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání. Právní úprava (ne)přípustnosti dovolání proti rozhodnutím vydaným v řízeních podle hlavy páté části druhé zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „z. ř. s.“), se s účinností tohoto zákona přesunula z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (podle kterého dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není přípustné ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské odpovědnosti, pozastavení nebo omezení jejího výkonu, o určení nebo popření rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení), do ustanovení § 30 z. ř. s. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. dubna 2015, sp. zn. 21 Cdo 1049/2015). Vzhledem k tomu, že v posuzované věci jde o exekuční řízení ve věci výživného upravené v části druhé hlavě páté (§ 511 a násl. z. ř. s.) tohoto zákona, a současně se nejedná o žádnou z výjimek taxativně vymezených v ustanovení § 30 z. ř. s., dovolání není přípustné (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. června 2015, sp. zn. 26 Cdo 1630/2015, ze dne 1. září 2016, sp. zn. 20 Cdo 2888/2016, nebo ze dne 7. listopadu 2017, sp. zn. 20 Cdo 4947/2017). Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, aniž se zabýval podmínkou obligatorního zastoupení povinného v dovolacím řízení (srov. § 241b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v tomto případě nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 10. 2020
JUDr. Aleš Zezula předseda senátu