Nejvyšší soud Usnesení občanské

20 Cdo 362/2009

ze dne 2010-05-27
ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.362.2009.1

20 Cdo 362/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.

Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v

exekuční věci oprávněného UNILES, a. s., se sídlem v Rumburku, Jiříkovská

832/16, zastoupeného JUDr. Janou Betlamovou, advokátkou se sídlem v

Litoměřicích, Dómská 8, proti povinnému J. V., za účasti manželky povinného L.

V., a zástavního věřitele CDV-2, LTD, zastoupeného JUDr. Petrem Balcarem,

advokátem se sídlem v Praze 5, Elišky Peškové 15, pro 37 386,- Kč s

příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 19 Nc

4608/2005, o dovolání zástavního věřitele proti usnesení Krajského soudu v Ústí

nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 30. 4. 2008, č. j. 73 Co 108/2007-39,

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne

30. 4. 2008, č. j. 73 Co 108/2007-39, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k

dalšímu řízení.

Krajský soud v záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 26. 9.

2007, č. j. 19 Nc 4608/2005-30, jímž okresní soud z rozdělované podstaty

311.025,06 Kč uspokojil v první skupině (§ 337c odst. 1 písm. a/ zákona č.

99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen

„o. s. ř.“) náklady exekuce a ve třetí skupině (§ 337c odst. 1 písm. c/ o. s.

ř.) část pohledávky zástavního věřitele CDV-2, LTD ve výši 238.780,16 Kč, čímž

byla celá podstata rozdělena. Odvolací soud považoval pohledávku exekutora na

náhradu nákladů exekuce za pohledávku první skupiny, neboť vyšel ze zákona č.

120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o

změně dalších zákonů, ve znění zákona č. 347/2007 Sb. Zákon č. 120/2001 Sb.

dříve výslovně neupravoval, v jaké skupině mají být náklady exekuce uspokojeny,

a tak byl zákonem č. 347/2007 Sb. s účinností od 1. 1. 2008 doplněn v

ustanovení § 68 zákona č. 120/2001 Sb. tak, že „náklady exekuce se uspokojují

jako pohledávky nákladů řízení ve skupině uvedené v § 337c odst. 1 písm. a) o.

s. ř.“. Odvolací soud, který - na rozdíl od soudu prvního stupně rozhodoval již

v době účinnosti této novely, vyšel při rozhodování z novelizovaného znění

zákona č. 120/2001 Sb. a stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 200/2005,

postihující stav právní úpravy v době před účinností uvedené novely, považoval

za překonané.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl zástavní věřitel dovoláním z důvodu

nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Zásadní

právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že dovolací soud dosud

neřešil otázku pořadí pohledávky z nákladů exekuce za situace, kdy exekuční

řízení bylo zahájeno před novelou exekučního řádu provedenou zákonem č.

347/2007 Sb. (tj. v době, kdy náklady exekuce byly podle čl. XIII. stanoviska

Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 200/2005 považovány za pohledávku třetí skupiny),

avšak rozhodnutí odvolacího soudu o rozvrhu bylo vydáno až po 1. 1. 2008, kdy

novela, zařazující náklady exekuce k pohledávkám první skupiny, nabyla

účinnosti. Aplikací novely i na exekuční řízení zahájené v roce 2005 dochází k

tzv. pravé retroaktivitě, jež je nepřípustná. K retroaktivitě práva odkazuje na

nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 8/06; nález ze dne 4.

2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007,

sp. zn. 29 Odo 1756/2006. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil

a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud projednal věc a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb.,

občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II Přechodných

ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.), dále též jen „o. s. ř.“.

Dovolání je přípustné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 ve spojení s §

238a odst. 1 písm. f) a odst. 2 o. s. ř., a je i důvodné, neboť odvolací soud

předestřenou otázku nesprávně právně posoudil a rozhodl o ní v rozporu s

dosavadní judikatorní praxí.

V dovolacím řízení zásadně platí, že při posuzování věcné správnosti dovoláním

napadeného pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu nemůže dovolací soud

přihlížet ke změnám v právní úpravě, které nastaly po rozhodnutí odvolacího

soudu (k tomu srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 1994, sp.

zn. 7 Cdo 81/93, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek

1/1997 pod č. 5, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2002, sp. zn. 35 Odo

317/2001).

Nejvyšší soud i Ústavní soud již také ve svých dřívějších rozhodnutích (srov.

např. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2010, sp. zn. 20 Cdo 1625/2008;

nález Ústavního soudu I. ÚS 1562/09 ze dne 24. 9. 2009 a nález IV. ÚS 314/09 ze

dne 5. 5. 2009) uzavřel, že exekuční řízení uskutečňované na základě usnesení

soudu o nařízení exekuce vydaného před účinností zákona č. 347/2007 Sb. je

třeba posoudit podle exekučního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2007. Protože

se o takový případ v souzené věci jedná, je třeba odkázat na stanovisko

občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu k výkladu zákona č.

120/2001 Sb. (účinného do 31. prosince 2007), ze dne 15. února 2006, sp. zn.

Cpjn 200/2005, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4,

ročník 2006, pod č. 31. Nejvyšší soud v jeho bodě XVIII. zaujal názor, že

pohledávka exekutora na náhradu nákladů exekuce se při exekuci prodejem

nemovitostí uspokojí v rozvrhu rozdělované podstaty ve „třetí“ skupině (§ 337c

odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).

Nejvyšší soud v této souvislosti již také uzavřel, že pohledávka exekutora z

titulu nákladů exekuce může být ve skupině podle § 337c odst. 1 písm. c) o. s.

ř. uspokojena až poté, co budou plně uspokojeny ostatní pohledávky této skupiny

(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2008, sp. zn. 20 Cdo 5223/2007).

Dovolací soud nemá důvod se od těchto názorů v projednávané věci odchýlit.

Závěr odvolacího soudu, že v projednávané věci je třeba aplikovat § 68 zákona

č. 120/2001 Sb. již ve znění zákona č. 347/2007 Sb., je tedy nesprávný.

Nejvyšší soud

tedy - aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) -

rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2, 3, o. s. ř.) a věc mu

vrátil k dalšímu řízení.

Soudy jsou právním názorem dovolacího soudu vázány (§ 243d odst. 1,

věta první,

§ 226 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. května 2010

JUDr.

Miroslava J i r m a n o v á

předsedkyně senátu