20 Cdo 3907/2023-450
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného A. S., proti povinné V. S., zastoupené Mgr. Milanem Vaňkátem, advokátem se sídlem v Praze 5, Plaská 623/5, pro nepeněžité plnění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 49 EXE 1486/2020, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. září 2023, č. j. 25 Co 218/2023-435, takto:
Dovolání se odmítá.
1/ Ve shora označené věci Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 21. 9. 2023, č. j. 25 Co 218/2023-435, k odvolání povinné potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále „soud prvního stupně“) ze dne 31. 5. 2023, č. j. 49 EXE 1486/2020-396, ve výroku, jímž soud prvního stupně návrh povinné na zastavení exekuce „ze dne 12. 1. 2022“ zamítl. 2/ Odvolací soud vyšel ze zjištění, že exekuce je vedena pověřenou soudní exekutorkou JUDr. Jaromírou Sedláčkovou, Exekutorský úřad Příbram (dále „exekutorka“), podle nařízeného předběžného opatření usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28.
4. 2020, č. j. 12 Co 108/2020-55 (dále „exekuční titul“), za účelem vymožení nepeněžitého plnění, konkrétně povinnosti povinné vydat oprávněnému funkční klíče nebo čipy od vstupních dveří do bytového domu, poštovních schránek a od vstupních dveří do tří bytových jednotek, a to bytové jednotky č. 7 na adrese XY, bytové jednotky č. 29 na adrese XY, a bytové jednotky č. 2 na adrese XY (dále „bytové jednotky“). 3/ Odvolací soud citoval ustanovení § 268 odst. 1 písm. b), g) a h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o.
s. ř.“), konstatoval, že klíče a čipy od bytových jednotek dosud oprávněnému nebyly předány a nacházejí se v depozitu exekutorky, která je vydá „po pravomocných rozhodnutích exekučního soudu“. Návrh povinné na zastavení exekuce není důvodný, neboť exekuční titul je materiálně vykonatelný a současně nelze uzavřít, že by exekučně vynucovaná povinnost byla povinnou splněna. Soud prvního stupně nepochybil, jestliže neprovedl povinnou navržené důkazy výslechem svědků F. a H. a shlédnutím nahrávek (videosekvencí) ze dne 17.
12. 2021, neboť povinná nebyla schopna vysvětlit, zda „skutečně všechny klíče tak, jak jí ukládá exekuční titul, oprávněnému předala či nikoli“. Z doplněného dokazování vyplynulo, že oprávněný příslušné klíče a čipy od bytových jednotek zatím nemá; jsou-li klíče a čipy uloženy v depozitu exekutorského úřadu, oprávněnému nebyly předány a on jejich funkčnost zpochybňuje. Nebylo rovněž prokázáno, že by si oprávněný přístup do bytových jednotek zjednal sám. Důvod nepřípustnosti exekuce povinná nespecifikovala.
Exekuční titul (předběžné opatření) nebyl zrušen, jak je zřejmé z průběhu řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 5 C 398/2019. 4/ Usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, jehož přípustnost vymezila upozorněním „na odklon od ustálené judikatury“ dovolacího soudu a Ústavního soudu, „sekundárně (in eventum) pro případ, že relevantní odklon nebude dovolacím soudem shledán, na absenci patřičných judikatorních závěrů“. Zároveň napadené usnesení odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“.
Přípustnost dovolání je rovněž založena tím, že došlo k porušení ústavně zaručených práv dovolatelky, a to konkrétně práva na spravedlivý proces. 5/ Dovolatelka upřesnila, že „jde-li o výklad § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.“, odvolací soud se odchýlil především od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2012, sp. zn.
20 Cdo 2160/2010, ze dne 29. července 2020, sp. zn. 20
Cdo 467/2020, ze dne 4. listopadu 2020, sp. zn. 20 Cdo 1210/2020, ze dne 2. prosince 2020, sp. zn. 20 Cdo 2162/2020, nebo ze dne 16. března 2021, sp. zn. 20 Cdo 2245/2020. Z uvedené judikatury je totiž zřejmé, že „v exekučním řízení je výjimečně možné zkoumat případné vady exekučního titulu“, přičemž „nezohlednění zjevné nespravedlnosti“ představuje porušení základního práva na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. „Jinými důvody“ ve smyslu nepřípustnosti dalšího vedení exekuce se odvolací soud podle názoru dovolatelky nezabýval.
6/ Otázka dovolacím soud dosud neřešená je otázka, zda vadnost exekučního titulu ve formě předběžného opatření může založit zmíněný „jiný důvod“ nepřípustnosti exekuce za situace, kdy nalézací soud nevycházel „z úplně zjištěného skutkového stavu“, kdy se opatření týká majetku ve společném jmění bývalých manželů, kteří jsou ve sporu ohledně správy tohoto majetku, kdy je mezi bývalými manžely „extrémně konfliktní vztah“, kdy se předběžné opatření může dotknout práv třetích osob (nájemců), kdy si oprávněný zjednal „svépomocí“ přístup do bytových jednotek a kdy existují „rušivé okolnosti“ při provádění exekuce (specifické jednání oprávněného „spočívající v konstantním napadání soudní exekutorky“, v jeho „svévolných vstupech“ do bytových jednotek, výměně zámků a „dalších různých naschválech“).
7/ K právu na spravedlivý proces povinná odkázala na judikaturu Ústavního soudu vydanou v oblastech výkladu § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., mechanické aplikace práva, nedostatků odůvodnění soudního rozhodnutí a opomenutých důkazů (např. na nálezy Ústavního soudu ze dne 1. dubna 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, ze dne 17. prosince 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, ze dne 6. dubna 2021, sp. zn. I. ÚS 1343/20, nebo ze dne 8. listopadu 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04). 8/ K dovolacímu důvodu „v užším smyslu“ povinná připojila odvolacím soudem nesprávně vyřešenou otázku, zda v případě, kdy dovolatelka namítla vady exekučního titulu „s odkazem na ustálenou judikaturu, postačuje v rámci posouzení uvedení toliko toho, že povinnou citovaná judikatura je nepřípadná a tvrzení povinné nemístné“.
Ve zbylé části dovolání povinná zmínila problematiku tzv. šikanózního exekučního návrhu, vylíčila nedostatky odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu (zaměřujíce se na odstavce 11, 13 a 15) a zabývala se opomenutými důkazy, byť v daném ohledu „soudy svůj postup určitým způsobem odůvodnily“, což však dovolatelka považuje „za nedostatečné a účelové“. Navrhla závěrem, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 9/ Nejvyšší soud jako soud dovolací (viz § 10a o.
s. ř.) rozhodl o dovolání povinné podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s.
ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanou účastnicí exekučního řízení (viz § 36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále „ex. řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§ 237 o. s. ř.). 10/ Nejvyšší soud ve své ustálené judikatuře opakovaně vysvětlil, že ustanovení § 268 odst. 1 pod písmenem h) o.
s. ř. je normou s relativně neurčitou hypotézou, jejíž výkladové pravidlo spočívá v požadavku vymezit z předem neurčené množiny skutečností (například demonstrativním výčtem nebo stanovením obecných kritérií) ty, pomocí kterých lze obsah hypotézy normy určit, a to v souladu s objektivními - logickými nebo věcnými - hledisky (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2013, sp. zn. 20 Cdo 1394/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2014, sp. zn. 21 Cdo 4289/2013). Důvody, pro které je výkon rozhodnutí nepřípustný, se typicky spojují s vadami exekučního titulu (pokud nezpůsobují jeho /materiální/ nevykonatelnost, jež zakládá důvod zastavení výkonu podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. a/ o.
s. ř.), s pochybeními při nařízení výkonu rozhodnutí, s rušivými okolnostmi při provádění výkonu, případně se specifickým jednáním povinného (srov. též Kůrka, V., Drápal, L., Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha, a.s., 2004, strana 387). 11/ V řadě svých rozhodnutí, např. v usnesení ze dne 27. září 2000, sp. zn. 20 Cdo 1508/98, nebo v usnesení ze dne 22. září 2005, sp. zn 20 Cdo 1962/2004, Nejvyšší soud dovodil, že z povahy věci a logického požadavku srovnatelnosti jednotlivých důvodů zastavení výkonu musí jít o takové okolnosti, pro které další provádění výkonu je způsobilé založit kolizi s procesními zásadami (byť mohou mít podklad v právu hmotném), na nichž je výkon rozhodnutí (exekuce) vybudován (srov. § 268 odst. 1 písm. a/, b/, c/, d/ a f/ o.
s. ř.), anebo je protichůdné účelu, který se jím sleduje (§ 261 o. s. ř.), totiž zajistit splnění povinnosti vyplývající z vykonávaného titulu (srov. § 268 odst. 1 písm. e/ a g/ o. s. ř.). Žádá-li se tudíž, aby byl výkon rozhodnutí (exekuce) prohlášen za nepřípustný, musí nastat takové okolnosti, které se v uvedených směrech vyznačují odpovídající relevancí, resp. působí intenzivně a v podstatné míře; přirozeným smyslem výkonu totiž je, aby byl proveden, nikoli zastaven. Tomu odpovídá i míra ochrany, jež je poskytována povinnému a která je (osobně) limitována též tím, že povinný dobrovolně nesplnil to, co mu bylo autoritativním výrokem uloženo.
12/ Pro posuzovanou věc je primárně podstatné, že povinnost uloženou exekučním titulem povinná nesplnila (funkční klíče od bytových jednotek oprávněnému nepředala), což sama nerozporuje, naopak tuto skutečnost nepřímo potvrzuje a ospravedlňuje „extrémně konfliktním vztahem“ účastníků coby bývalých manželů a ochranou práv třetích osob (nájemců bytových jednotek).
Uvedená tvrzení, k nimž dovolatelka přiřazuje bez bližší specifikace „konstantní napadání soudní exekutorky“ ze strany oprávněného a „další různé naschvály“ (jakožto „rušivé okolnosti při provádění exekuce“), však nejsou svou povahou nijak výjimečné, rozhodné a intenzivní, aby mohly jednotlivě či ve svém souhrnu představovat „jiný důvod“ nepřípustnosti vedené exekuce ve smyslu § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Užívání bytových jednotek třetími osobami (nájemci) nemůže založit okolnost nepřipouštějící další vedení exekuce na zpřístupnění těchto bytů jejich vlastníku (spoluvlastníku) a problematické vztahy bývalých manželů, jež se vyznačují rozpory při spravování společného, doposud nevypořádaného majetku, jakož i vzájemným obviňováním a „naschvály“, v dané věci např. v kontextu svévolného vstupu do společných bytových jednotek, jsou nejenom v exekučním řízení (bohužel) obvyklým jevem, takže je nelze klást k tíži pouze jednomu z bývalých manželů (jak to činí dovolatelka) s následkem nepřípustnosti exekuce či dovozování „šikanózního“ exekučního návrhu, který se v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyznačuje odlišnými aspekty oproti námitkám obsaženým v dovolání povinné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.
července 2016, sp. zn. 20 Cdo 366/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. května 2018, sp. zn. 20 Cdo 562/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. září 2021, sp. zn. 20 Cdo 925/2021). 13/ K otázce zkoumání vad exekučního titulu (zde usnesení o nařízení předběžného opatření) je judikatura dovolacího soudu dlouhodobě ustálena v názoru, že exekuční soud zcela zásadně není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí, jeho obsahem a zněním výroku je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.
dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod číslem 4/2000 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod číslem 62/2004 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné pod číslem 58/2005 Sb. rozh. obč.), nehledě na to, že věcný přezkum předběžných opatření je v dovolacím řízení ex lege zapovězen (viz § 238 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.). Odkaz dovolatelky na konkrétní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 18.
dubna 2012, sp. zn. 20 Cdo 2160/2010, ze dne 29. července 2020, sp. zn. 20 Cdo 467/2020, ze dne 4. listopadu 2020, sp. zn. 20 Cdo 1210/2020, ze dne 2. prosince 2020, sp. zn. 20 Cdo 2162/2020, nebo ze dne 16. března 2021, sp. zn. 20 Cdo 2245/2020) není se zřetelem k dovoláním vylíčené okolnosti dané věci případný, jelikož uvedená rozhodnutí ingerenci exekučního soudu do vykonávaného titulu buďto přímo neřeší nebo vychází ze specifického skutkového stavu (např. z dobrým mravům odporující úvěrové smlouvy coby podkladu pro rozhodčí nález), případně sledují, zda lze stěžejní zásadu nepřezkoumatelnosti exekučního titulu v exekučním řízení prolomit.
Tomu ovšem má být ve zcela mimořádných případech, jestliže by exekuce vedla k zjevné nespravedlnosti nebo byla v rozporu s principy právního státu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 1. dubna 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18); posuzovaná věc - jak již bylo poznamenáno shora - do oné výjimečné kategorie případů nespadá, tudíž nemůže být ani zatížena jakýmkoli ústavněprávním deficitem (v kontextu s dovolatelkou tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces). 14/ Dovolatelkou namítané nedostatky odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu či nesouhlas povinné s důvody odvolacího soudu ve spojení s neprovedenými důkazy jsou bez dalšího toliko označením vad řízení, k nimž Nejvyšší soud u nepřípustného dovolání nepřihlíží (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o.
s. ř.). Přesto je namístě pro úplnost podotknout, že důvodová argumentace odvolacího soudu z hlediska zákonem stanovených náležitostí (viz především § 157 odst. 2 ve spojení s § 167 odst. 2 o. s. ř.) a se zřetelem k podstatě námitek povinné obstojí. 15/ Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
16/ O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodováno ve zvláštním režimu (viz § 87 a násl. ex. řádu). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 5. 2024
JUDr. Aleš Zezula předseda senátu