20 Cdo 421/2024-383
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného M. S., zastoupeného Mgr. Oldřichem Barochem, advokátem se sídlem v Praze 2, Belgická č. 642/15, proti povinnému J. K., zastoupenému Mgr. PhDr. Karlem Smetanou, advokátem se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí č. 10, pro 25 493 614,64 Kč, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 206 EXE 6841/2020, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. srpna 2023, č. j. 18 Co 102/2023-339, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. srpna 2023, č. j. 18 Co 102/2023-339, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud Praha-západ pověřil dne 28. prosince 2020 pod č. j. 206EXE 6841/2020-13 soudního exekutora JUDr. Ivo Erberta, Exekutorský úřad Praha-východ (dále též jen „soudní exekutor“), vedením exekuce k vymožení pohledávky ve výši 21 247 309,61 Kč podle notářského zápisu sepsaného notářkou JUDr. Danielou Hofmannovou dne 19. prosince 2013, sp. zn. NZ 121/2013, N 166/2013 (dále též jen „exekuční titul“). Následně na základě téhož exekučního titulu shora uvedený soud pověřil soudního exekutora dne 4.
března 2021 pod č. j. 206 EXE 5251/2021-14 vedením exekuce k vymožení pohledávky úroku ve výši 13,2 % ročně z částky 25 751 161 Kč od 1. ledna 2020 do 31. ledna 2020 (ve výši 287 906,42 Kč), úroku z prodlení ve výši 16,2 % ročně z částky 29 047 309,61 Kč od 1. února 2020 do 21. září 2020 (ve výši 3 008 539,38 Kč) a úroku z prodlení ve výši 16,2 % ročně z částky 21 247 309,61 Kč od 22. září 2020 do 31. prosince 2020 (ve výši 949 859,23 Kč). Okresní soud Praha-západ usnesením ze dne 2. května 2022, č. j.
206 EXE 6841/2020-98, spojil tato dvě exekuční řízení ke společnému projednání. Okresní soud Praha-západ usnesením ze dne 15. prosince 2022, č. j. 206 EXE 6841/2020-285, zastavil exekuci vedenou soudním exekutorem na základě pověření tohoto soudu ze dne 4. března 2021, č. j. 206 EXE 5251/2021-14, co do povinnosti zaplatit úrok z prodlení ve výši 16,2 % ročně z částky 3 296 148,61 Kč představující nezaplacený úrok za rok 2019 od 1. února 2020 do 21. září 2020 (výrok I.). Ve zbývajícím rozsahu návrhy povinného na zastavení exekucí zamítl (výrok II.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v exekučním titulu, nazvaném jako „smlouva o úvěru ve smyslu § 497 a násl. a obchodního zákoníku a dohoda o splnění pohledávky ve smyslu § 71b not. ř. se svolením k vykonatelnosti ve smyslu § 274 písm. e) o.s.ř.“, povinný v čl. „Za prvé“ prohlásil, že je dlužníkem oprávněného z titulu výslovně vyjmenovaných úvěrů a půjček (blíže specifikovaných v exekučním titulu), předmětné smlouvy jsou splatné podle data u nich přímo uvedených a dále jsou i úročeny. Účastníci si rovněž dohodli, že úrok naběhlý do 31.
prosince se stal součástí jistiny dluhu, a prohlásili, že ke dni sepsání exekučního titulu činí dluh povinného částku 29 909 748,72 Kč. V čl. „Za druhé“ povinný prohlásil, že dluh ve výši 29 909 748,72 Kč uznává. V čl. „Za čtvrté“ bylo sjednáno úročení dluhu podle čl. „Za prvé“ (stanoveny dvě různé výše úroku – do doby splatnosti dluhu a ode dne následujícího po splatnosti dluhu) a splatnost tohoto příslušenství tak, že je splatné za příslušný kalendářní rok vždy k 31. lednu roku následujícího počínaje 31.
ledna 2015, kdy nastane splatnost příslušenství naběhlého od 1. ledna 2014 do 31. prosince 2014. V čl. „Za páté“ se povinný zavázal, že mj. dluh specifikovaný v čl. „Za prvé“ oprávněnému nejpozději do 31. ledna 2024 uhradí, a to ve výročních splátkách příslušenství podle čl. „Za čtvrté“ splatných počínaje 31. ledna 2015 a v pravidelných ročních splátkách jistiny ve výši minimálně 1 000 000 Kč každá, splatných vždy nejpozději do 31. ledna následujícího kalendářního roku počínaje 31.
ledna 2014, přičemž byla sjednána možnost dluh splácet i prostřednictvím libovolného počtu mimořádných splátek jistiny na specifikovaný účet oprávněného. Účastníci se dále dohodli, že nesplacením jedné z výročních splátek příslušenství nebo jedné z pravidelných ročních splátek jistiny se stává okamžitě splatný celý zbývající dluh. Tato ztráta výhody splátek se neuplatní v případě, že povinný řádně a včas uhradí výroční splátku příslušenství a na pravidelnou roční splátku jistiny uhradí včas alespoň částku rovnající se 20 % příslušné výroční splátky příslušenství.
V čl. „Za sedmé“ povinný svolil, aby podle tohoto notářského zápisu byla nařízena a provedena exekuce, pokud nebude řádně a včas splacena celá dlužná částka spolu s příslušenstvím. V čl. „Za deváté“ bylo dohodnuto, že skutečností, na níž se nárok zakládá, jsou výše uvedené smlouvy o úvěru a půjčce. Předmětem plnění je částka 33 309 748,72 Kč s příslušenstvím. Dobou plnění je lhůta nejpozději do 31. ledna 2024, a to ve výročních splátkách příslušenství, v pravidelných ročních splátkách jistiny a v libovolném počtu mimořádných splátek jistiny.
Z provedeného dokazování soudu prvního stupně vyplynulo, že povinný oprávněnému v období od roku 2014 do roku 2019 dluh splácel. V roce 2019 povinný oprávněnému sdělil, že není schopen na dluh plnit a dne 20. prosince 2019 se dohodli na odložení splatnosti splátky do 31. července 2020 (čl. II.), v čl. I. 3. povinný výslovně dluh (ke dni sepsání dohody ve výši 25 751 161 Kč) uznal a zavázal se oprávněnému zaplatit mimořádnou splátku jistiny ve výši minimálně 19 000 000 Kč financovanou z prodeje jeho nemovitostí (čl.
II. 3.). Dodatkem č. 1 ze dne 29. července 2020 účastníci splatnost splátky opětovně odložili do 31. října 2020. V listopadu 2020 povinný oprávněnému sdělil, že nemá finanční prostředky na úhradu dluhu, a oprávněný povinnému oznámil, že došlo ke zesplatnění dluhu. Soud prvního stupně provedl dokazování listinami, z nichž bylo možné dovodit, že povinný v době odložené splatnosti splátky odkláněl svůj majetek. V důvodech svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že exekuci v rozsahu úroku z úroků zastavil, neboť příslušná právní úprava ani judikatura vrcholných soudů anatocimus neumožňuje.
Exekuční titul, jenž je svou povahou smíšeným notářským zápisem (obsahuje procesní i hmotněprávní ujednání, které je formulováno jednoznačně a bez pochyb), shledal formálně i materiálně vykonatelným. Dluh povinného nepovažoval za promlčený, jelikož povinný v čl. „Za druhé“ existenci dluhu výslovně uznal (příslib zaplacení je uveden v čl. „Za páté“). K promlčení nemohlo dojít ani vzhledem ke skutečnosti, že povinný dluh plnil ve splátkách, přičemž k jeho zesplatnění došlo dne 1. února 2020 a exekuční návrh byl podán dne 16.
prosince 2020. Nadto povinný dluh opakovaně i písemně po sepsaní exekučního titulu uznal. Vymezenou splatnost „nejpozději do 31. 01. 2024“ je třeba chápat jako nejzazší možnost, do kdy má povinný oprávněnému dluh uhradit. Pokud však nastane splatnost celého dluhu dříve (viz možné zesplatnění podle čl. „Za paté“), termín do 31. ledna 2024 se neuplatní.
Z takto stanovené splatnosti nelze dovozovat neurčitost ujednání o splatnosti dluhu, jakož ani materiální nevykonatelnost exekučního titulu. V daném případě se dne 31. ledna 2020 stala splatná výroční splátka příslušenství za rok 2019 a roční splátka jistiny za rok 2019, povinný je neuhradil, a proto dne 1. února 2020 se bez dalšího stal splatným celý dluh (v souladu s čl. „Za páté“ došlo ke zesplatnění dluhu bez dalšího). Soud prvního stupně nepřisvědčil námitce povinného, že svolení k vykonatelnosti v čl.
„Za deváté“ je neurčité, protože jednotlivé články notářského zápisu na sebe vzájemně odkazovaly (není pochyb, že odkazem „výše uvedené smlouvy o úvěru a půjčce“ jsou myšleny závazky specifikované v čl. „Za prvé“ a „Za třetí“). Soud prvního stupně navíc dospěl k závěru, že v podaném návrhu na zastavení exekuce povinným lze spatřovat nepoctivé jednání, když povinný dlouhodobě dluh oprávněnému splácel v minimální výši, aby nedošlo k automatickému zesplatnění dluhu, závazek vymezený v exekučním titulu bez dalšího akceptoval.
V roce 2019 oprávněného kontaktoval se žádostí o odložení splatnosti splátky, oprávněný mu vyhověl a povinný tohoto období využil k převodu svého majetku na třetí osoby. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 14. srpna 2023, č. j. 18 Co 102/2023-339, změnil usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku II. tak, že obě shora uvedené exekuce zastavil (výrok I.) a oprávněného zavázal uhradit povinnému náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 241 903,20 Kč (výrok II.) a před odvolacím soudem ve výši 80 979,25 Kč (výrok III.).
Oprávněnému dále stanovil povinnost uhradit soudnímu exekutorovi částku ve výši 6 655 Kč na náhradu nákladů exekuce (výrok IV.). Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že exekuční titul je formálně vykonatelný, nicméně nesouhlasil s jeho právním názorem, že tento exekuční titul je i materiálně vykonatelný. Povinný v něm prohlásil, že pokud nezaplatí celou dlužnou částku s příslušenstvím (podle čl. „Za deváté) nejpozději do 31. ledna 2024, svoluje, aby byl podle notářského zápisu nařízen a proveden výkon rozhodnutí (exekuce) na nesplacenou část dluhu a notářský zápis byl exekučním titulem.
V čl. „Za deváté“ není uvedena žádná konkrétní dohoda účastníků o plnění ve splátkách a prohlášení povinného o vykonatelnosti notářského zápisu neobsahuje žádný konkrétní odkaz, z něhož by bylo možné dovodit plnění v konkrétních splátkách, tak jak jsou uvedeny v čl. „Za páté“, či možnost zesplatnění dluhu před datem 31. ledna 2024. Jelikož den 31. ledna 2024 ještě nenastal, exekuční návrhy byly podány předčasně. K tomu dodal, že nelze zaměňovat dobu plnění dohodnutou v notářském zápisu a vykonatelnost notářského zápisu.
Usnesení odvolacího soudu napadl oprávněný dovoláním, v němž namítl, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku, zda je exekuční titul materiálně vykonatelný. Uvedl, že podle ustálené judikatury dovolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2006, sp. zn. 20 Cdo 237/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2013, sp. zn.
20 Cdo
3390/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. října 2022, sp. zn. 20 Cdo 2764/2022) obsahuje-li „notářský zápis se svolením k vykonatelnosti závazek povinného zaplatit oprávněnému dluh ve splátkách s tím, že nezaplacením některé z nich ztrácí povinný výhodu splátek a stává se splatným celý dluh, je notářský zápis vykonatelný okamžikem prodlení povinného se zaplacením některé ze splátek bez ohledu na to, zda ho oprávněný k zaplacení celého dluhu vyzval.“ Odvolací soud při zkoumání náležitostí notářského zápisu nevycházel z celého obsahu exekučního titulu (k povinnosti tak postupovat např. viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.
ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 5319/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2016, sp. zn. 20 Cdo 280/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2005, sp. zn. 20 Cdo 124/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2018, sp. zn. 20 Cdo 3076/2018), nýbrž se zaměřil pouze izolovaně (přepjatě formalisticky) na znění čl. „Za deváté“. Odvolací soud měl správně při výkladu obsahu notářského zápisu rovněž zohlednit vůli účastníků tohoto právního jednání (k tomu např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26.
listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001), zejména měl vycházet z předpokladu, že jednali racionálně (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2015, sp. zn. 22 Cdo 826/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2009, sp. zn. 32 Cdo 2081/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2017, sp. zn. 32 Cdo 4725/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2018, sp. zn. 32 Cdo 4533/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
srpna 2021, sp. zn. 23 Cdo 107/2020). Nelze se rozumně domnívat, že by účastníci chtěli uzavřít notářský zápis, na jehož základě lze zesplatněný dluh exekučně vymáhat až za několik let. V neposlední řadě oprávněný spatřoval rozpor s ustálenou judikaturou
Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2010, sp. zn. 30 Cdo 1373/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2014, sp. zn. 30 Cdo 2102/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. ledna 2007, sp. zn. 28 Cdo 1336/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2018, sp. zn. 25 Cdo 1052/2017) v tom, že odvolací soud změnil svým rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně, avšak se v něm nevypořádal se všemi rozhodujícími skutečnostmi (především zda jsou splněny ostatní předpoklady materiální vykonatelnosti notářského zápisu, zda úročení uvedené v čl.
„Za čtvrté“ bylo sjednáno platně, zda oprávněnému vzniklo právo na zaplacení těchto úroků, zda má oprávněný vůči povinnému pohledávku ve výši, v jaké byla vymáhána, zda nedošlo k promlčení pohledávek oprávněného). Nadto se odvolací soud vůbec nezabýval skutečnostmi, pro které je nutné návrhy povinného na zastavení exekuce posoudit jako zjevné zneužití práva. S ohledem na shora uvedené navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil ve výroku I. tak, že usnesení prvního stupně se ve výroku II.
potvrzuje, ve výrocích II. a III.
tak, že povinný je oprávněnému povinen zaplatit náhradu nákladů před soudem prvního stupně a odvolacím soudem a ve výroku IV. tak, že se usnesení odvolacího soudu zrušuje, a oprávněnému se přiznává vůči povinnému náhrada nákladů řízení před dovolacím soudem. Povinný s podaným dovoláním nesouhlasil. Uvedl, že doba plnění v exekučním titulu je stanovena jasně a judikatura, na kterou odkazuje v dovolání oprávněný, není přiléhavá. Na rozdíl od oprávněného neshledal v možnosti splatnosti notářského zápisu o několik let dříve, než nastane jeho vykonatelnost, rozpor s principem racionality, neboť takový výklad byl opakovaně v judikatuře vyjádřen.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání oprávněného odmítl, případně zamítl a přiznal povinnému náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.
s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. (neboť se odvolací soud při řešení otázek, zda lze při přezkumu splnění zákonných náležitostí notářského zápisu se svolením k přímé vykonatelnosti přihlížet k celému jeho obsahu, a kdy nastává materiální vykonatelnost notářského zápisu se svolením k přímé vykonatelnosti, jenž obsahuje závazek povinného zaplatit oprávněnému dluh ve splátkách s tím, že nezaplacením jedné z nich se stává celý dluh splatným, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o.
s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Podle § 71a odst. 1 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále též jen „not. řád“, notářský zápis o právním úkonu, ve kterém se účastník zaváže splnit peněžitou pohledávku druhého účastníka vyplývající ze zakládaného závazkového právního vztahu, může obsahovat svolení zavázaného účastníka, aby byl podle tohoto zápisu nařízen a proveden výkon rozhodnutí (vedena exekuce) a aby byl takový notářský zápis exekučním titulem, jestliže svou povinnost řádně a včas nesplní.
Takový notářský zápis o právním úkonu musí obsahovat i výši pohledávky a dobu plnění. Podle § 71a odst. 2 not. řádu notářský zápis o právním úkonu, ve kterém účastník jednostranně uzná peněžitou pohledávku vyplývající z již založeného závazkového právního vztahu, může obsahovat svolení zavázaného účastníka, aby podle tohoto zápisu byl nařízen a proveden výkon rozhodnutí (vedena exekuce) a aby byl takový notářský zápis exekučním titulem, jestliže svou povinnost řádně a včas nesplní. Takový notářský zápis o právním úkonu musí obsahovat i výši pohledávky, dobu plnění, označení osoby, jejíž pohledávka má být splněna, a skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá.
Podle § 71b odst. 1 not.
řádu notář sepíše na žádost notářský zápis o dohodě, kterou se účastník zaváže splnit pohledávku nebo jiný nárok druhého účastníka vyplývající ze závazkového právního vztahu, v níž svolí, aby podle tohoto zápisu byl nařízen a proveden výkon rozhodnutí (vedena exekuce) a aby byl takový notářský zápis exekučním titulem, jestliže svou povinnost řádně a včas nesplní. V souladu s odst. 2 téhož ustanovení musí dohoda účastníků obsahovat a) označení osoby, která se zavázala ke splnění pohledávky nebo jiného nároku (osoby povinné), b) označení osoby, jejíž pohledávka nebo jiný nárok mají být splněny (osoby oprávněné), c) skutečnosti, na nichž se pohledávka nebo jiný nárok zakládá, d) předmět plnění, e) dobu plnění, f) prohlášení povinné osoby o svolení k vykonatelnosti zápisu.
Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi (viz např. usnesení ze dne 15. srpna 2018, sp. zn. 20 Cdo 5452/2017, či usnesení ze dne 3. listopadu 2020, sp. zn. 20 Cdo 2740/2020) vysvětlil, že požadavek na vymezení skutečností, na nichž se pohledávka či právní nárok zakládá, neznamená, aby tyto skutečnosti musely být v dohodě vylíčeny do všech podrobností. Postačuje takové vyznačení právního důvodu plnění, z něhož je zřejmé, na čem se plnění zakládá (tj. proč má povinná osoba poskytnout oprávněné osobě stanovené plnění) - srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.
dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98 uveřejněné pod číslem 4/2000 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. dubna 2001, sp. zn. 21 Cdo 2707/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2011, sp. zn. 20 Cdo 5068/2009. Z notářského zápisu musí být objektivně, to znamená jednoznačně a určitě (a to i z pohledu třetích - od smluvních stran notářského zápisu odlišných - osob) zřejmý důvod plnění. Jinak řečeno, z notářského zápisu musí být objektivně seznatelné, proč má povinná osoba oprávněné osobě určité plnění poskytnout a na základě jakého právního důvodu tak má učinit, přičemž tento právní důvod by neměl být zaměnitelný s jiným právním důvodem.
Úsudek, zda je konkrétní náležitost řádně vymezena, je třeba učinit s ohledem na celý obsah notářského zápisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2016, sp. zn. 20 Cdo 280/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2005, sp. zn. 20 Cdo 124/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 5319/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2018, sp. zn. 20 Cdo 3076/2018). Z exekučního titulu v této věci zcela jasně vyplývá, že oprávněný s povinným si dohodli dobu plnění jednotlivých splátek dluhu s uvedením nejzazšího možného termínu splnění celého dluhu (viz nejen čl.
„Za páté“, kde je specifikována splatnost jednotlivých splátek, ale i čl. „Za deváté“, v němž je výslovně uvedeno, že dobou plnění je lhůta nejpozději do 31. 1. 2024, a to ve výročních splátkách příslušenství, v pravidelných splátkách jistiny a v libovolném počtu mimořádných splátek). Tvrzení odvolacího soudu vyjádřené v odst.
27 odůvodnění napadeného usnesení, že „doba plnění obsažená v článku „Za deváté“ neobsahuje žádnou konkrétní dohodu účastníků o plnění v splátkách a prohlášení povinného o vykonatelnosti notářského zápisu neobsahuje žádný konkrétní odkaz, z něhož by bylo možné dovodit plnění v konkrétních splátkách, tak jak jsou uvedeny v čl. „Za páté“, či možnost zesplatnění dluhu před datem 31. ledna 2024“, proto s ohledem na shora popsanou judikaturu dovolacího soudu nemůže obstát. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je taktéž ustálena ve stanovení okamžiku, ke kterému se stává notářský zápis se svolením k přímé vykonatelnosti obsahující závazek povinného zaplatit oprávněnému dluh ve splátkách s tím, že nezaplacením některé z nich se stává celý dluh splatným, vykonatelným.
Nejvyšší soud ve svých usneseních např. ze dne 19. října 2006, sp. zn. 20 Cdo 237/2006, ze dne 30. ledna 2013, sp. zn. 20 Cdo 3390/2011, ze dne 5. října 2022, sp. zn. 20 Cdo 2764/2022, ozřejmil, že takový notářský zápis se stává vykonatelným okamžikem prodlení povinného se zaplacením některé ze splátek. Jelikož v projednávané věci si oprávněný s povinným v čl. „Za čtvrté“ a „Za paté“ exekučního titulu sjednali plnění dluhu ve splátkách jeho příslušenství a jistiny s tím, že nesplacením jedné ze splátek se celý dluh stává okamžitě splatným, dovolací soud neshledal důvod, pro který by se shora uvedený právní závěr neměl vztahovat i na exekuční titul v této právní věci.
Protože odvolací soud nepostupoval v souladu s výše citovanou judikaturou dovolacího soudu, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (je třeba se zabývat dalšími, mezi účastníky, spornými otázkami), proto napadené usnesení bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 o. s. ř.) a podle ustanovení § 243e odst. 2 věty první o. s. ř.
mu věc vrátil k dalšímu řízení. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o ní bude rozhodnuto ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Dovolatel dále navrhl odklad právní moci dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že není porušením ústavně zaručených práv, rozhodne-li dovolací soud spolu s dovoláním o návrhu na odklad vykonatelnosti (resp. právní moci), aniž by se zabýval odůvodněním takového návrhu, stane-li se tak ve lhůtě přiměřené pro samotné rozhodnutí o návrhu na odklad vykonatelnosti (resp. právní moci) rozhodnutí. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud návrhem dovolatele na odklad právní moci rozhodnutí odvolacího soudu nezabýval. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 3. 2024
JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu