20 Cdo 486/2019-263
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové, Ph. D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly
v exekuční věci oprávněného UNIVERSE AGENCY, spol. s r. o., se sídlem v Praze
2, Botičská 419/2, identifikační číslo osoby 45789347, zastoupeného Mgr.
Ondřejem Maderem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 975/14,
proti povinným 1/ K. Š., s. r. o. v likvidaci, se sídlem XY, identifikační
číslo osoby XY, a 2/ J. Š., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Jiřím
Samkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Podolí, Pod Děkankou 435/27, pro 20 404
191 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 73
EXE 5989/2015, o dovolání povinného 2/ proti usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 4. 10. 2018, č. j. 17 Co 263/2018-244, takto:
Dovolání se odmítá.
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 17. 5.2018, č. j. 73 EXE 5989/2015-218, jímž Obvodní soud pro Prahu 9 zamítl návrh
povinného 2/ na částečné zastavení exekuce (v částce 16 088 190 Kč). Odvolací
soud uvedl, že soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek
podkladů, učinil z nich správná skutková zjištění a věc správně posoudil po
právní stránce. Ani v odvolacím řízení nevyšlo najevo nic, co by mohlo vést k
odchylnému posouzení věci. Druhý povinný existenci svých pohledávek vůči
oprávněnému (údajně vzniklých na základě neformálních ústních dohod účastníků
uzavřených po sepisu notářského zápisu) neprokázal, započtení tak nebylo možno
uplatnit. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že exekučním titulem v projednávané věci je
notářský zápis se svolením k vykonatelnosti ze dne 13. 4. 2012, jímž první a
druhý povinný deklarovali, že s oprávněným v období od března 2010 do sepsání
zápisu uzavřeli 333 ústních kupních smluv, dle nichž první povinný kupoval od
oprávněného jízdní kola s příslušenstvím, přičemž žádné vyfakturované zboží
nevrátil a ani nebylo předmětem uplatnění odpovědnosti za vady. Věřitel
(oprávněný) tak ke dni sepsání notářského zápisu vyúčtoval dlužníkovi (prvnímu
povinnému) na základě kupních smluv a podle vzájemně potvrzeného a
odsouhlaseného seznamu faktur kupní cenu za dodané zboží, z níž první povinný
nezaplatil 37 949 723 Kč. Druhý povinný k závazku přistoupil. Druhý povinný navrhl zastavení exekuce z důvodu vrácení části zboží oprávněnému
v období březen až duben 2013 (tvrzení posléze změnil na listopad 2012), dále
též z důvodu započtení nároku prvního povinného na bonus za prodej zboží v roce
2010, z důvodu započtení provize ve výši 8 mil. Kč za zprostředkování kupní
smlouvy z 1. 3. 2013 se společností VELOMUSEUM Králův Dvůr s. r. o. a z důvodu
započtení hodnoty předaného vybavení prodejny v prostorách obchodního domu XY. Oprávněný trval na tom, že druhý povinný pro svá tvrzení žádné důkazy mít
nemůže, protože se nic podobného nestalo. Po poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. učinil obvodní soud zjištění a
závěry, s nimiž se odvolací soud ztotožnil. Tvrzení o vrácení zboží v hodnotě
přes 5 milionů Kč soudy neuvěřily, neboť ačkoli měl zaměstnanec prvního
povinného a navrhovaný svědek Š. inventarizovat zboží a „zapisovat je do
počítače“, povinní k tomu žádné listiny nepředložili a nebyli s to předložit
dokonce ani jakékoli účetnictví či jiné doklady likvidátorovi prvého povinného,
jak vyplynulo ze sdělení likvidátora při jednání soudu dne 5. 4. 2018. Druhý
povinný pouze uvedl, že se nemůže vyjádřit k tomu, proč - navzdory tomu - žádné
doklady potvrzující vrácení zboží nemá k dispozici. Soud dále uzavřel, že
povinnému nevznikl nárok na bonus za prodej zboží v roce 2010, poskytovaný ve
formě slevy na další zakoupené zboží, neboť oprávněnému prokazatelně v té době
již za zboží neplatil, nadto nárok uplatnil v roce 2015, přičemž oprávněný
namítal promlčení všech vznesených nároků.
Soud neuvěřil ani tvrzení o provizi
ve výši 8 milionů Kč (ústně) sjednané za uzavření výhodné kupní smlouvy mezi
firmami VELOMUSEUM Králův Dvůr spol. s r. o. a oprávněným dne 1. 3. 2013. Dle
kupní smlouvy činila kupní cena 12 milionů Kč a byla splatná formou postoupení
blíže specifikovaných pohledávek za společností K. Š. s. r. o. Proto soud
uvedl, že měl-li oprávněný za povinným řadu pohledávek, je nelogické, aby si
sjednali provizi tak, jak tvrdí druhý povinný. Kromě toho právní zástupce
druhého povinného uvedl, že důvodem nižší kupní ceny byly daňové důvody. Tvrzení o předání vybavení prodejny v obchodním domě XY oprávněnému soud
považoval za účelové, neboť nebylo specifikováno ani období, kdy k tomu mělo
dojít, ani o jaké vybavení šlo. Oprávněný navíc již při zahájení exekuce uvedl,
že původní dluh ponížil o kupní cenu 12 mil. Kč a ještě o několik dílčích
plnění, která zohlednil. Soudy se shodly, že je zcela nedostačující opírat
předmětná tvrzení nepodložená žádnými listinnými důkazy a týkající se
milionových částek resp. závažných ujednání následujících poté, co byl mezi
účastníky sepsán a podepsán notářský zápis se svolením k vykonatelnosti, pouze
o výslech svědků. Proto výslechy svědků Š., L., Z., C. a Č. zamítly. Pokud jde
o výslech M. a O. H., jedná se o jednatele a společníky oprávněné, a tedy
fakticky o účastníka řízení, který podal návrh na exekuci v uvedeném rozsahu a
nároky povinného popírá. Usnesení Městského soudu v Praze napadl povinný 2/ dovoláním, jehož přípustnost
dovozuje ze skutečnosti, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (přitom odkázal na rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1479/2017, podle něhož důvodem k tomu, aby soud
odmítl provést navržený důkaz, nemůže být jeho nevěrohodnost). Vytýká soudu, že
odmítl provést jím navrhované výslechy svědků Š., Z., C. a L., čímž dovolateli
neumožnil svá tvrzení řádně prokázat. Namítá, že soudy nezohlednili důkaz
e-mailovou zprávou z 31. 10. 2013, z níž podle něj jednoznačně vyplývá, že
došlo k vrácení zboží i k předání vybavení prodejny (nadto však připouští, že
mohla zůstat sporná hodnota vráceného zboží). Dále namítá, že soud se
nepozastavil nad nízkou kupní cenou z kupní smlouvy, a uvádí, že odměna 8 mil. Kč za zprostředkování kupní smlouvy měla být účetním odůvodněním dobropisování
dalších pohledávek oprávněného vůči povinnému 1/ (aniž by současně vysvětlil,
čím by pak takové účetní operace podložili). Vytkl odvolacímu soudu, že
fakticky hodnotil věrohodnost důkazů, aniž by je provedl. Neprovedení důkazů
pro nadbytečnost dává smysl v případech, kdy je určitá skutečnost již
dostatečně prokázána jinými důkazními prostředky. Navrhl, aby dovolací soud
zrušil rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně a vrátil věc obvodnímu soudu k
dalšímu řízení. Oprávněný uvedl, že podané dovolání je pouze další snahou oddálit realizaci
exekuce. Soudy provedly podrobné dokazování a zdůvodnily, z jakých důkazů
vycházely i proč další důkazy již neprovedly.
Tvrzení o ústním sjednání odměny
za zprostředkování kupní smlouvy ve výši 8 mil. Kč je zcela absurdní a
nelogické. Obdobná situace je i ohledně tvrzení nároku na bonusy za zboží,
které fakticky nebylo zaplaceno, jakož i tvrzení, že mělo dojít k převzetí
vybavení prodejny. Za tohoto skutkového stavu je argumentace povinného, že mu
nebylo umožněno řádně prokázat svá tvrzení, nedůvodná. Rozhodnutí soudu je v
souladu s ustálenou rozhodovací prací dovolacího soudu. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II
bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání není přípustné. Dovolatel tvrdí, že odvolací soud v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1479/2017 odmítl provést důkazy výslechem svědků s tím, že jsou
nevěrohodné. Takový závěr však odvolací soud neučinil. Jak z odůvodnění
napadeného rozhodnutí vyplývá, odvolací soud po provedeném dokazování
(listinami) tvrzením povinného 2/ ohledně vzniku pohledávek za oprávněným ve
výši přesahující 16 mil. Kč neuvěřil. Povinný 2/ jakožto jednatel povinného 1/
nebyl schopen jakkoli vysvětlit, proč nemá k dispozici ani účetnictví povinného
1/ ani žádné jiné dokumenty (např. k předání vybavení prodejny nebo k vrácení
zboží) z období po sepisu notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, žádné
podklady nepředal ani likvidátorovi firmy (srov. protokol na čl. 205 spisu). Za
dané situace soudy již další dokazování navrhovanými výslechy svědků (jež by se
„mohli vyjádřit úplně ke všem tvrzením“ viz protokol na č. l. 94 spisu)
neprováděly, neboť výslechy podle nich nebyly dostačující, resp. způsobilé k
prokázání relevantních skutečností. Přitom soudy svůj zamítavý postoj k
důkazním návrhům i dostatečně odůvodnily. Z § 120 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že soud není povinen provést všechny
účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení
vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých
účastníků je třeba provést. Je tedy oprávněn posoudit důkazní návrhy účastníků
a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede, a současně rozhodnout, že
neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro
posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými
důkazy. Okolnost, že soud takto postupoval a že neprovedl žalovanými navržené
důkazy, nepředstavuje sama o sobě vadu řízení (srovnej usnesení bývalého
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1972 sp. zn. 6 Co 344/71, uveřejněné ve
Sborníku stanovisek, zpráv a rozhodování soudů IV na str. 1084-1085, nález
Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, uveřejněný pod č. 49 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 1994, nebo nález ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, uveřejněný pod č. 80 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu, ročník 1995, nález ze dne 8. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96). Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 9. 10. 2002, sp. zn.
29 Cdo 2893/2000,
uveřejněném pod číslem 40/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, též
zdůraznil, že důvodem k tomu, aby soud odmítl provedení účastníkem navrženého
důkazu, je vztah nabízeného důkazu k projednávané věci. Může jít například o
to, že navržený důkaz nemůže žádným způsobem přispět k objasnění skutkového
stavu věci, že jeho provedení by bylo nadbytečné, jelikož skutkový stav byl již
úplně zjištěn dříve provedenými důkazy, nebo že nejde o důkaz potřebný pro
rozhodnutí (ačkoliv může osvětlit skutkový stav věci) se zřetelem k soudem
zaujatému právnímu názoru. Důvodem k odmítnutí důkazu však nemůže být jeho
nevěrohodnost. Závěr o věrohodnosti důkazu je totiž již součástí jeho hodnocení
ve smyslu § 132 o. s. ř., přičemž nelze regulérně hodnotit důkaz, kterým soud
neprovedl dokazování. K tomuto principu se Nejvyšší soud přihlásil i v
dovolatelem označeném rozsudku ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1479/2017. Jinými slovy rozhodující soud není povinen provést všechny navržené důkazy,
avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud účastníky řízení vzneseným
důkazním návrhům nevyhoví, pak musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů
navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ svých skutkových
zjištění. V opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému
kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů (srovnej např. nálezy
Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11, ze dne 30. 6. 2004,
sp. zn. IV. ÚS 570/03 nebo ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07). Nikoliv
každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý
proces. Výjimečné situace, v nichž lze i pochybení soudu spočívající v
opomenutí důkazu z ústavněprávních hledisek akceptovat, mohou nastat v případě
důkazních návrhů nemajících k projednávané věci žádnou relevanci, jež nemohou
vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, resp. mohou
být dokonce i výrazem „zdržovací“ procesní taktiky (srovnej např. nález
Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, či ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006, dále
vyslovil závěr, že soud především neprovede důkazy, které jsou pro věc
nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci, jakož i
důkazy, které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby byl účelově prodloužen spor. Z toho vyplývá, že při objasňování skutkového stavu věci (tj. při zjišťování
skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy) by soud měl dbát na
to, aby byly provedeny takové z navržených důkazů, které jsou v daném případě k
prokázání sporných skutečností nejvhodnější. Je-li k prokázání sporné
skutečnosti navrhováno více důkazů, může vhodnost důkazu (z hlediska jeho
schopnosti prokázat danou spornou skutečnost) určovat také jeho povaha. V projednávané věci není důvodem zamítnutí důkazních návrhů nevěrohodnost
navržených svědků, jak tvrdí dovolatel, ale nezpůsobilost daného důkazního
prostředku k prokázání relevantních skutečností.
Proto nelze přisvědčit
tvrzení, že odvolací soud se dovoláním napadeným rozhodnutím odchýlil od
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1479/2017, resp. od ustálené
rozhodovací praxe. Námitka dovolatele, že soudy nedostatečně vyhodnotily důkaz e-mailovou zprávou
z 31. 10. 2013 a nezohlednily nízkou kupní cenu z kupní smlouvy, nevystihuje
způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Samotné hodnocení
důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů, zakotvenou v ustanovení
§ 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009,
uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam
obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS
191/96). Je na zvážení soudu, kterému důkaznímu prostředku přizná větší
vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008 a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo
3189/2008). Protože napadené usnesení odvolacího soudu je v souladu s dlouhodobě ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod dotčenou otázku posoudit jinak,
Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a
násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 8. 2019
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu