USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné Raiffeisen stavební spořitelna a. s., se sídlem v Praze 4 - Nuslích, Hvězdova 1716/2b, identifikační číslo osoby 49241257, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti povinné J. K., zastoupené Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 1297/3, pro 507 877,09 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 16 EXE 315/2016, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. února 2023, č. j. 18 Co 40/2023-764, t a k t o:
Dovolání se odmítá.
1. Ve shora specifikované exekuční věci Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 28. 2. 2023, č. j. 18 Co 40/2023-764, k odvolání povinné potvrdil usnesení Okresního soudu v Mělníku (dále rovněž „soud prvního stupně“ či „okresní soud“) ze dne 18. 1. 2023, č. j. 16 EXE 315/2016-750, jímž soud prvního stupně zastavil „řízení o dovolání povinné ze dne 3. 10. 2022“ podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále „ZOSP“), „neboť povinná nezaplatila soudní poplatek z dovolání ve lhůtě stanovené usnesením Okresního soudu v Mělníku ze dne 2. 12. 2022, č. j. 16 EXE 315/2016-745, které jí bylo doručeno dne 15. 12. 2022“ (viz citovaný výrok I usnesení soudu prvního
stupně), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrokem II); odvolací soud zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
2. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že dne 3. 10. 2022 bylo okresnímu soudu doručeno dovolání povinné i dovolání oprávněné proti usnesení odvolacího soudu ze dne 30. 5. 2022, č. j. 18 Co 53/2022-657. Okresní soud následně povinnou usnesením ze dne 2. 12. 2022, č. j. 16 EXE 315/2016-745, vyzval k zaplacení soudního poplatku za dovolání ve výši 4 000 Kč převodem na výzvou určený bankovní účet (u České národní banky - dále „ČNB“) a s poučením o zastavení dovolacího řízení v případě neuhrazení poplatku ve stanovené lhůtě 15 dnů od doručení výzvy.
Výzva byla zástupci povinné Mgr. Petru Němcovi, advokátu se sídlem v Praze 2, Slezská 1297/3, doručena dne 15. 12. 2022, na účtu jmenovaného advokáta došlo k zaúčtování platby 4 000 Kč dne 30. 12. 2022 a soudní poplatek v této částce byl připsán na účet soudu prvního stupně 2. 1. 2023, tj. opožděně. Soud prvního stupně tedy nepochybil, jestliže řízení v souladu s § 9 odst. 1 větou druhou ZOSP zastavil. Jako neopodstatněné odmítl odvolací soud námitky povinné, že výzva k zaplacení soudního poplatku měla být zaslána rovněž jí, nikoli jen jejímu zástupci, že se platba ve výši soudního poplatku dostala patnáctý den lhůty do dispozice ČNB a že si „každý soud nese odpovědnost za to, u jaké banky si zřídí účet“.
Odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 23. března 2016, sp. zn. III. ÚS 2865/15, a zdůraznil (vycházeje z judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, kterou v odůvodnění usnesení označil), že při placení soudního poplatku formou bezhotovostního převodu je z hlediska včasnosti splnění poplatkové povinnosti rozhodný ten den, kdy je částka soudního poplatku skutečně připsána na účet soudu.
3. Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání, za jehož jediný předmět nejprve označila otázku, „zda byl soudní poplatek uhrazen včas či nikoliv“, v dalším textu upřesnila, že napadené usnesení závisí na vyřešení „těchto otázek procesního práva“: A/ zda se má výzva k uhrazení soudního poplatku doručovat účastníkovi řízení; zde se dovolací soud „má odchýlit od dosavadní soudní praxe“ (od usnesení Ústavního soudu ze dne 23. března 2016), resp. „s ohledem na specifika případu nebyla tato právní otázka v praxi dovolacího soudu dosud vyřešena“, B/ zda se má výzva k uhrazení soudního poplatku doručovat účastníkovi řízení, „pokud plná moc advokáta nezplnomocňuje k finančním plněním za klienta a nedává mu oprávnění úvěrovat klienta“, což je právní otázka v praxi dovolacího soudu dosud nevyřešená, a C/ zda je soudní poplatek uhrazen bezhotovostně, jakmile odejde z banky poplatníka a dostane se do systému CERTIS (Czech Express Real Time Interbank Gross Settlement System), který provozuje ČNB, neboť platebním místem soudního poplatku je ČNB, a „soudní poplatek se tedy dostal do její dispozice“; rovněž tato otázka „s ohledem na specifika případu“ nebyla v praxi dovolacího soudu dosud vyřešená, k čemuž dovolatelka dále poznamenala, že vyměřený poplatek byl odeslán bankou poplatníka do systému CERTIS a ocitl se v dispozici platebního místa, avšak ČNB „platbu zpracovala až se zpožděním a soudní poplatek připsala na účet soudu až 2. 1. 2023, ačkoli měla platbu v dispozici již 30. 12. 2022“. Odvolací soud se s uvedenou argumentací povinné nevypořádal a neprovedl k ní důkazy, takže jeho usnesení je v daném bodě nepřezkoumatelné.
4. Dovolatelka v závěru dovolání poukázala na „ústavněprávní rozměr její věci, když procesní otázky mají zásadní dopad do její majetkové sféry, a tedy práva vlastnit majetek, jakož i práva na spravedlivý proces a přístup k soudům“. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
5. K dovolání se vyjádřila oprávněná podáním ze dne 21. 3. 2024 a označila dovolání za nepřípustné, dožaduje-li se povinná „změny judikatury Nejvyššího soudu, přestože tato judikatura je podpořena rozhodovací praxí Ústavního soudu“. Na ustálené rozhodovací praxi nic nemění skutečnost, že účet pro úhradu soudních poplatků neumožňuje tzv. okamžité platby, jelikož poplatníkovi nic nebrání, aby poplatkovou povinnost splnil již při podání zpoplatněného úkonu (zde při podání dovolání); opožděné připsání poplatku na účet soudu je toliko důsledkem pasivity poplatníka (k tomu oprávněná citovala usnesení Ústavního soudu ze dne 7. června 2022, sp. zn. I. ÚS 1256/22). Povinná zaplatila ve zkoumané věci poplatek expresní platbou, „přičemž lze považovat za běžnou opatrnost počítat s tím, že k přeúčtování složené částky z účtu ČNB na účet soudu nedojde v reálném čase, ale vždy s určitou časovou prodlevou“. Skutkové okolnosti daného případu se právnímu posouzení nijak nevymykají, zadal-li advokát povinné v pátek odpoledne dne 30. 12. 2022 ve svém internetovém bankovnictví příkaz k úhradě soudního poplatku, ale ten byl na účet soudu připsán až dne 2. 1. 2023.
6. K replice dovolatelky vůči vyjádření protistrany Nejvyšší soud nepřihlédl, protože uvedeným (a povahou nadbytečným) úkonem povinná po uplynutí lhůty k podání dovolání nemohla opravný prostředek jakkoli doplnit.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl o dovolání povinné podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále „o. s. ř.“,, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanou účastnicí exekučního řízení (viz § 36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále „ex. řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§ 237 o. s. ř.).
8. Dovolatelka poměrně rozsáhlou argumentací dovolání především nikterak nezpochybnila, že okresní soud po podání dovolání řádným způsobem dovolatelku vyzval k zaplacení správně vyměřeného soudního poplatku z dovolání a že tato výzva byla řádně (do datové schránky) doručena jejímu zástupci (advokátu), který na výzvu (ve shodě s plnou mocí pro zastupování klientky) reagoval až poslední den stanovené lhůty pro splnění poplatkové povinnosti, takže okresnímu soudu platba došla (připsáním na účet) po uplynutí soudcovské lhůty.
9. Judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu je dlouhodobě sjednocena v závěru, že k podání žádosti o osvobození poplatkové povinnosti a k zaplacení soudního poplatku po uplynutí lhůty stanovené ve výzvě soudu není možné přihlédnout, ať byla příčina propadnutí této procesní lhůty jakákoliv (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2019, sp. zn. 30 Cdo 825/2019, uveřejněného pod číslem 1/2020 Sb. rozh. obč. - dále „R 1/20“). Podstatu a smysl uvedené a poměrně striktní právní úpravy vysvětlil Ústavní soud v usnesení ze dne 3. září 2019, sp. zn. I. ÚS 2021/19, jímž odmítl pro zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnost směřující proti shora zmíněnému R 1/20. Zdůraznil zde, že znění § 9 odst. 1 ZOSP je ústavně konformní a zastavení řízení v případě marného uplynutí soudcovské lhůty v délce alespoň patnácti dnů není nepřiměřené ve vztahu k možnosti uplatnit u soudu tvrzené právo, neboť jde již o lhůtu náhradní pro případ nesplnění povinnosti zaplatit soudní poplatek společně s podáním návrhu (§ 4 odst. 1 písm. a/ ZOSP). Poplatníkům totiž v zásadě nic nebrání, aby svou poplatkovou povinnost řádně splnili již při podání žaloby (návrhu na zahájení řízení, tj. včetně podání dovolání). Pokud tak neučiní, a dokonce tak neučiní ani v dodatečné lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem jejich pasivity (srov. např. usnesení ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1334/18, či ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1335/18, dále viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2020, sp. zn. 25 Cdo 1949/2020).
10. V řadě jiných rozhodnutí Ústavní soud (srov. např. usnesení ze dne 20. června 2018, sp. zn. I. ÚS 1335/18, a ze dne 26. června 2018, sp. zn. I. ÚS 1680/18) poznamenal, že již samotná povinnost soudů vyzvat poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku je do jisté míry beneficiem, jelikož poplatková povinnost je jednoznačně určena zákonem a poplatníkovi v zásadě nic nebrání, aby ji řádně splnil již při podání zpoplatněného úkonu. Pokud tak neučiní, a dokonce tak neučiní ani v dodatečné (náhradní) „propadné“ lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem jeho pasivity (k uvedenému srov. dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2019, sp. zn. 21 Cdo 1841/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2021, sp. zn. 21 Cdo 1958/2021, uveřejněné pod číslem 76/2022 Sb. rozh. obč., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2023, sp. zn. 21 Cdo 2827/2022).
11. V otázce doručování poplatkové výzvy Ústavní soud v usnesení ze dne 22. října 2019, sp. zn. III. ÚS 3165/19, konstatoval, že placení soudního poplatku není úkonem, který musí učinit jen účastník osobně, neboť není vázáno na zvláštní charakteristiku samotného účastníka a nic nebrání tomu, aby soudní poplatek za účastníka zaplatila jiná osoba, tudíž se jedná o plně zastupitelné plnění (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2015, sp. zn. 23 Cdo 1917/2015, ze dne 19. listopadu 2019, sp. zn. 30 Cdo 3679/2019). Rozhodovací praxe dovolacího soudu je tudíž ustálena v závěru, že usnesení s výzvou k zaplacení soudního poplatku není třeba doručovat též účastníku v případě, že je výzva k zaplacení soudního poplatku doručena jen jeho zástupci s procesní plnou mocí (k tomu dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2020, sp. zn. 24 Cdo 1729/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2020, sp. zn. 24 Cdo 1573/2020, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 11. ledna 2021, sp. zn. II. ÚS 3192/20, odmítl).
12. Jestliže dovolatelka směřovala ve vztahu k předestřené otázce ad A) tvrzením, že se dovolací soud „má odchýlit od dosavadní soudní praxe“, k hledisku přípustnosti dovolání, podle něhož má být „dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“ (viz § 237 o. s. ř.), její argumentace nemůže obstát, není-li jakýkoli racionální důvod citovanou a od přijetí nálezu Ústavního soudu ze dne 13. listopadu 2007, sp. zn. Pl. ÚS 2/07, sjednocenou rozhodovací praxi dovolacího soudu a Ústavního soudu opouštět. Povinná ostatně žádné (natož přesvědčivé) argumenty k překonání konstantní judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu nevylíčila a její opakovaný důraz na specifika posuzovaného případu nelze spatřovat v tom, že její zástupce nevyužil k zaplacení soudního poplatku celou stanovenou (a zákon respektující) lhůtu a že ČNB zpracovala jeho bankovní příkaz prostřednictvím svého systému na přelomu let 2022/2023 s časovým odstupem. Interní postup konkrétní banky příjemce platby či rozsah zastoupení dovolatelky a advokáta (kvalita jejich právního vztahu) s přihlédnutím k tomu, že advokát za zastoupenou účastnici v poplatkové záležitosti fakticky konal, nemohou představovat důvody k prosazení zvolené přípustnosti dovolání, z čehož současně plyne, že na řešení otázek ad B) a C) včasnost či opožděnost platby soudního poplatku z dovolání primárně nezávisí (ve smyslu § 237 o. s. ř.).
13. Již z důvodů řady rozhodnutí Ústavním soudem řešené problematiky poplatkové povinnosti účastníka řízení je zcela zřetelné, že v postupu a rozhodování odvolacího soudu (jakož i soudu prvního stupně) nelze spatřovat jakýkoli ústavněprávní deficit, na který povinná v závěru dovolání (s příliš obecnou – a tudíž nedostatečnou – argumentační podporou) spoléhá.
14. Nejvyšší soud proto dovolání povinné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
15. O náhradě nákladů řízení bude rozhodováno ve zvláštním režimu (viz § 87 a násl. ex. řádu). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 12. 2024
JUDr. Aleš Zezula předseda senátu