USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del
Favera, Ph.D., v právní věci žalobkyně E. Č., narozené dne XY, bytem XY,
zastoupené hmotněprávním opatrovníkem L. H., bytem XY zastoupeným JUDr. PhDr.
Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze, Malá Štěpánská 8, proti
žalovaným 1) J. S., narozenému dne XY, a 2) H. S., narozené dne XY, oběma
společně bytem XY, zastoupeným JUDr. Jaroslavou Trojákovou, advokátkou se
sídlem v Břeclavi, U Tržiště 814/15, o určení vlastnictví k nemovitostem,
vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 16 C 46/2011, o dovolání
žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. ledna 2020, č. j. 14
Co 144/2019-470, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně prostřednictvím
svého zástupce (advokáta) odvolání, které bylo doručeno soudu prvního stupně
dne 18. února 2019 a doplněno dne 18. března 2019, aniž zaplatila soudní
poplatek. Soud prvního stupně proto žalobkyni vyzval usnesením ze dne 19. března 2019, č. j. 16 C 46/2011-441, které bylo zástupci (advokátovi) žalobkyně
doručeno do datové schránky dne 22. března 2019, aby ve lhůtě 15 dnů od
doručení tohoto usnesení zaplatila soudní poplatek za podané odvolání ve výši
5.000,- Kč a poučil ji o následcích spojených s nezaplacením soudního poplatku. Dne 26. dubna 2019 byla soudu prvního stupně doručena žádost žalobkyně o
prominutí zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku za podané odvolání. Žalobkyně v této žádosti uvedla, že usnesení s výzvou k zaplacení soudního
poplatku bylo doručeno jejímu zástupci (advokátovi) dne 22. března 2019, který
usnesení s ohledem na vzájemnou domluvu a omezení žalobkyně ve svéprávnosti
přeposlal opatrovníkovi žalobkyně k zaplacení. V soudem stanovené lhůtě
opatrovník soudní poplatek neuhradil, avšak dle názoru žalobkyně tak učinil z
omluvitelného a prokazatelného důvodu, kterým byl jeho velmi závažný zdravotní
stav, v důsledku kterého byl od 20. března 2019 zcela omezen v běžném životě a
který mu znemožňoval vyřizovat jakékoliv záležitosti. Neprodleně poté, co došlo
ke zlepšení jeho zdravotního stavu, tedy dne 11. dubna 2019, opatrovník soudní
poplatek zaplatil. Soud prvního stupně usnesením ze dne 10. května 2019, č. j. 16 C 46/2011-452,
výrokem I. zamítl návrh žalobkyně na prominutí zmeškání lhůty k zaplacení
soudního poplatku, výrokem II. zastavil řízení o odvolání žalobkyně, výrokem
III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a výrokem IV. rozhodl o
vrácení zaplaceného soudního poplatku. Své rozhodnutí odůvodnil následovně: „s
ohledem na to, že opatrovník žalobkyně, který fakticky má procesní povinnosti
žalobkyně coby účastníka řízení, netvrdil, že byl ve stavu, kdy nebyl schopen
komunikovat, hýbat se (odmítl hospitalizaci), přijímat elektronickou poštu a
odesílat elektronickou poštu, a jeho právní zástupce tvrdil, že opatrovník
žalobkyně je dlouholetým klientem právního zástupce žalobkyně, dle názoru soudu
opatrovník žalobkyně mohl např. e-mailovou zprávou nebo telefonicky požádat
právního zástupce o zaplacení soudního poplatku nebo o podání žádosti soudu o
prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku. S ohledem na uvedené závěry
soud rozhodl tak, že žádost žalobkyně o prominutí zmeškání lhůty k zaplacení
soudního poplatku za odvolání zamítl.“
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) usnesením
ze dne 6. ledna 2020, č. j. 14 Co 144/2019-470, usnesení soudu prvního stupně
potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že z
listinných důkazů nevyplývá neschopnost opatrovníka obstarávat si své
záležitosti, včetně ovládání počítačové techniky, po celou dobu stanovené lhůty
k zaplacení soudního poplatku. Doplnil, že: „povinnost zaplatit soudní poplatek
není osobní povinností účastníka řízení, kterou by mohl splnit pouze on, takže
ji může splnit i jeho zástupce, v daném případě advokát zastupující žalobkyni i
jejího opatrovníka. Poplatková povinnost vznikla již 18. 2. 2019 podáním
odvolání, výzvou soudu I. stupně k jeho zaplacení došlo k dodatečnému
poskytnutí lhůty, která nakonec byla osmitýdenní. Existence této poplatkové
povinnosti musela být advokátovi žalobkyně známa a nic nebránilo tomu, aby byla
splněna jeho prostřednictvím“. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně (dále již
„dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které však není
– jak bude dále vyloženo – ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné. Žalovaní se k dovolání žalobkyně nevyjádřili. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno,
proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá,
vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na
podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v
odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy (odst. 6). Dovolatelka v dovolání uplatnila dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., který vymezila tak, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku: „zda
skutečnosti uplatňované dovolatelkou ohledně zdravotního stavu jejího
opatrovníka lze považovat za omluvitelný důvod zmeškání lhůty ve smyslu § 58
odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb.“ Předpoklady přípustnosti svého dovolání vymezila
dovolatelka s tím, že: „je přesvědčena, že její otázka nebyla, a to s ohledem
na její specifičnost, v judikatuře Nejvyššího soudu České republiky dosud
řešena, nicméně podobné případy, byť například jen v dílčích otázkách, již byly
judikaturou řešeny, kdy na tuto judikaturu dovolatelka ve svém podání
odkazuje.“ Má za to, že: „jí uplatněný omluvitelný důvod pro zmeškání zákonné
lhůty k uhrazení soudního poplatku za odvolání spočívající v závažném
zdravotním stavu opatrovníka dovolatelky naplňuje veškerá kritéria, která v
rámci své rozhodovací činnosti stanovil Nejvyšší soud České republiky, kdy se k
této problematice vyjádřil například ve svém rozhodnutí sp. zn.: 23 Cdo
1228/2017 ze dne 27. 2. 2019.“ Dále dovolatelka odkazuje na další rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2016, sp. zn. 26 Cdo 5379/2015 a ze dne 7. prosince 2016, sp. zn. 21 Cdo 2350/2016 a závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud
změnil usnesení odvolacího soudu tak, že: „se zmeškaná zákonná lhůta k
zaplacení soudního poplatku promíjí a dále se pokračuje v řízení o odvolání
podaném dovolatelkou proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 16 C 46/2011, který byl doplněn rozsudkem téhož soudu ze dne 1. 2. 2019, č. j. 16 C 46/2011-425, a dále, že se dovolatelce nevrací zaplacený
soudní poplatek ve výši 5.000,- Kč.“
Úvodem tedy dovolatelka předpoklady přípustnosti vymezuje rozporně, když jednak
tvrdí, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která v rozhodovací praxi
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, přičemž vzápětí zase uvádí, že: „jí
uplatněný omluvitelný důvod pro zmeškání zákonné lhůty k uhrazení soudního
poplatku za odvolání spočívající v závažném zdravotním stavu opatrovníka
dovolatelky naplňuje veškerá kritéria, která v rámci své rozhodovací činnosti
stanovil Nejvyšší soud České republiky, kdy se k této problematice vyjádřil
například ve svém rozhodnutí sp. zn.: 23 Cdo 1228/2017 ze dne 27. 2. 2019.“
Podle § 58 odst. 1 o. s. ř. soud promine zmeškání lhůty, jestliže účastník ji
zmeškal z omluvitelného důvodu, a byl proto vyloučen z úkonu, který mu
přísluší. Návrh je třeba podat do patnácti dnů od odpadnutí překážky a je s ním
třeba spojit i zmeškaný úkon. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 14. září 2015, sp. zn. 21 Cdo 30/2015, uveřejněné pod číslem
63/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 17.
června 2014, sp. zn. 30 Cdo 3383/2013, nebo ze dne 1. června 2016, sp. zn. 26 Cdo 5379/2015;
všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na
internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz, a rozhodnutí
Ústavního soudu na internetových stránkách Ústavního soudu
https://nalus.usoud.cz) za omluvitelný důvod, pro který účastník zmeškal lhůtu,
je třeba ve smyslu ustanovení § 58 odst. 1 věty první o. s. ř. považovat jak
překážku (událost), která účastníku řízení nebo jeho zástupci objektivně
(nezávisle na jejich vůli) zabránila učinit včas příslušný procesní úkon, tak i
okolnost účastníkem řízení nebo jeho zástupcem případně způsobenou nebo jinak
zaviněnou, jestliže ji lze považovat - zejména za přihlédnutí ke všem
okolnostem případu a k poměrům účastníka nebo jeho zástupce – za omluvitelnou. V projednávané věci soudy obou stupňů při posuzování důvodnosti návrhu
žalobkyně na prominutí zmeškání lhůty vycházely ze skutkového stavu, který
nebyl nikým zpochybněn, tj. že lhůta k zaplacení soudního poplatku počala běžet
dne 23. března 2019 a uplynula dne 8. dubna 2019, přičemž soudní poplatek byl
zaplacen dne 11. dubna 2019 a následně dne 26. dubna 2019 byla podána žádost o
prominutí zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku. Z lékařských zpráv,
které byly k žádosti přiloženy se podává, že opatrovníkovi žalobkyně byla
doporučena hospitalizace, kterou odmítl, a byl mu doporučen klid na lůžku a v
případě zhoršení potíží návštěva u lékaře. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí
uzavřel, že zhoršení zdravotního stavu opatrovníka v uvedeném období nebylo
neočekávané, ale naopak pravidelné a v souvislosti s nástupem pylové sezóny
bylo nepochybně žádoucí, aby povinnost zaplatit soudní poplatek za odvolání za
žalobkyni splnil její zástupce, respektive zástupce opatrovníka, pokud ten jej
zmocnil ke svému zastupování. Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále jen
„velký senát“) v usnesení ze dne 10. dubna 2019, sp. zn. 31 Cdo 3042/2018,
uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 120/2019,
vyložil a odůvodnil právní názor, že nesplnil-li poplatník řádně svou
poplatkovou povinnost již při podání žaloby, odvolání nebo dovolání (§ 4 odst. 1 a § 7 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb.), a soud ho proto musel vyzvat k
zaplacení soudního poplatku ve lhůtě, kterou mu určil (§ 9 odst. 1, 2 zákona č. 549/1991 Sb.), je lhůta zachována, jen je-li předepsaná částka, ať už v
kolkových známkách, v hotovosti v pokladně, či na bankovním účtu, nejpozději
poslední den lhůty v dispozici příslušného soudu. K zaplacení poplatku po této
lhůtě již nemůže podle § 9 odst. 1 a 2 zákona č. 549/1991 Sb., ve znění novely
provedené zákonem č. 296/2017 Sb. účinným od 30. září 2017, přihlédnout. Přestože (ne)zaplacení soudního poplatku má tak nesporně i procesněprávní
důsledky, není (ne)zaplacení poplatku procesním úkonem. Lhůta podle § 9 odst. 1, 2 (dříve odst. 7) zákona č. 549/1991 Sb. je založena přímo tímto zákonem, a
má tak charakter jiný.
Nutno zdůraznit, že proti uvedenému rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu
byla podána ústavní stížnost, kterou ovšem Ústavní soud usnesením ze dne 30. června 2020, sp. zn. II. ÚS 1789/20, odmítl. Ústavní soud v odůvodnění svého
usnesení mj. vyložil, že mu nezbývá, než „poukázat na to, že k obdobným
závěrům, jako jsou citovány v judikatuře obecných soudů v této věci dospěl i v
řadě svých dalších rozhodnutí (viz např. usnesení ze dne 25. 9. 2008 sp. zn. III. ÚS 1730/08, ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. II. ÚS 26/09, ze dne 9. 6. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1156/09, ze dne 27. 3. 2013 sp. zn. I. ÚS 1831/12, ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 3931/12, ze dne 23. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 2865/15, všechna
dostupná na internetových stránkách www.nalus.usoud.cz, stejně jako další
uváděná rozhodnutí Ústavního soudu). Ústavní soud pak v řadě svých rozhodnutí
(srov. např. usnesení ze dne 20. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1335/18, ze dne 26. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1680/18) zdůraznil, že již samotná povinnost soudů vyzvat
poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku je do jisté míry beneficiem,
jelikož poplatková povinnost je jednoznačně určena zákonem a poplatníkovi v
zásadě nic nebrání, aby ji řádně splnil již při podání žaloby. Pokud tak
neučiní, a dokonce tak neučiní ani v dodatečné (náhradní) ‚propadné‘ lhůtě
poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem
jeho pasivity.“
Není-li lhůta podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. ve znění účinném od 30. září 2017 lhůtou procesní ve smyslu § 55 o. s. ř., nelze ani prominout její
zmeškání podle § 58 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2020, sp. zn. 27 Cdo 2870/2019). V usnesení ze dne 10. dubna 2019, sp. zn. 31 Cdo 3042/2018, se velký senát
Nejvyššího soudu zabýval i otázkou doručování výzvy k zaplacení soudního
poplatku. Uvedl, že dřívější rozhodnutí Ústavního soudu k této otázce byla
překonána nálezem Ústavního soudu ze dne 13. listopadu 2007, sp. zn. Pl. ÚS
2/07 (uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 193,
ročník 2007), na nějž navázala řada dalších rozhodnutí Ústavního soudu - např. usnesení ze dne 15. ledna 2014, sp. zn. IV. ÚS 3182/13, ze dne 28. ledna 2004,
sp. zn. II. ÚS 671/02. Podle nyní ustálené soudní praxe není usnesení s výzvou
k zaplacení soudního poplatku třeba doručovat též účastníku do vlastních rukou
a není mu upíráno právo na spravedlivý proces a na přístup k soudu, pokud je
výzva k zaplacení soudního poplatku doručena jen jeho zástupci s procesní plnou
mocí. Ačkoli v minulosti Ústavní soud vyslovil názor, že zaplacení soudního poplatku
je úkon, který musí osobně vykonat účastník řízení, právě nálezem sp. zn. Pl. ÚS 2/07 tento výklad překonal. Ústavní soud v usnesení ze dne 22. října 2019,
sp. zn. III. ÚS 3165/19, dospěl k závěru, že placení soudního poplatku není
úkonem, který musí učinit jen účastník osobně, neboť není vázáno na zvláštní
charakteristiku samotného účastníka a nic nebrání tomu, aby soudní poplatek za
účastníka zaplatila jiná osoba, tudíž se jedná o plně zastupitelné plnění (viz
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2015, sp. zn.
23 Cdo 1917/2015,
ze dne 19. listopadu 2019, sp. zn. 30 Cdo 3679/2019). Podle nyní ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tedy usnesení s výzvou k
zaplacení soudního poplatku není třeba doručovat též účastníku, v případě že je
výzva k zaplacení soudního poplatku doručena jen jeho zástupci s procesní plnou
mocí (k tomu dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2020,
sp. zn. 24 Cdo 1729/2019). Z vyložené judikatury lze tedy pro poměry této věci zrekapitulovat následující
závěry:
1) Zaplacení soudního poplatku je zpravidla nutným předpokladem pro
pokračování řízení po podání žaloby (odvolání, dovolání). Přestože
(ne)zaplacení soudního poplatku má nesporně i procesněprávní důsledky, není
(ne)zaplacení poplatku procesním úkonem; z tohoto důvodu nemůže být lhůta k
jeho zaplacení podle § 9 odst. 1, 2 zákona lhůtou procesní ve smyslu § 55 o. s. ř. 2) Nesplnil-li poplatník řádně svou poplatkovou povinnost již při podání
žaloby, odvolání nebo dovolání (§ 4 odst. 1 a § 7 odst. 1 zákona), a soud ho
proto musel vyzvat k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určil (§ 9 odst. 1, 2
zákona), je lhůta zachována pouze tehdy, jestliže je předepsaná částka
nejpozději v poslední den lhůty v dispozici příslušného soudu; nepostačí, je-li
podání obsahující soudní poplatek poslední den lhůty odevzdáno orgánu, který má
povinnost je doručit. Nestane-li se tak, soud řízení (nejde-li o některou z
výjimek stanovených v zákoně) zastaví. 3) Zaplacení soudního poplatku po marném uplynutí soudem (dodatečně)
stanovené lhůty již nemůže mít jakýkoli význam. Důvodem pro zrušení usnesení o
zastavení řízení by měla být pouze skutečnost, že byl poplatek zaplacen ve
lhůtě určené ve výzvě (např. nebyla-li včasně provedená platba ztotožněna s
určitým řízením). 4) Již samotná povinnost soudů vyzvat poplatníka k úhradě splatného
soudního poplatku je do jisté míry beneficiem, jelikož poplatková povinnost je
jednoznačně určena zákonem a poplatníkovi v zásadě nic nebrání, aby ji řádně
splnil již při podání žaloby. Pokud tak neučiní, a dokonce tak neučiní ani v
dodatečné (náhradní) propadné lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení
logickým a ústavně konformním důsledkem jeho pasivity. 5) Není-li lhůta podle § 9 odst. 1 zákona lhůtou procesní ve smyslu § 55
o. s. ř., nelze ani prominout její zmeškání podle § 58 o. s. ř. Z vyložených důvodů bylo proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto, kdy dovolání proti nákladovému výroku předmětného usnesení
odvolacího soudu není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3
o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.