20 Cdo 804/2024
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného B. K., zastoupeného JUDr. Pavlem Klimešem, advokátem se sídlem v Praze 7 - Holešovicích, Dukelských hrdinů 975/14, proti povinnému J. Š., pro 1 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora Mgr. Petra Polanského, Exekutorský úřad Liberec, pod sp. zn. 131 EX 5136/22, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2023, sp. zn. 14 Co 345/2023, takto:
Dovolání se odmítá.
1/ Ve shora označené věci vedením exekuce pověřený soudní exekutor Mgr. Petr Polanský, Exekutorský úřad Liberec (dále „exekutor“) usnesením ze dne 14. 9. 2023, č. j. 131 EX 5136/22-131, určil, že exekuce prodejem nemovitých věcí se týká pozemku parc. č. XY a pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba: XY, č. e. XY, rod. rekreace, zapsaných na listu vlastnictví č. XY pro obec XY a katastrální území XY (dále „nemovité věci“ nebo „pozemky“), dále určil, že příslušenství těchto nemovitých věcí tvoří venkovní úpravy spočívající v přípojkách sítí (NN, VV, VK a plyn), studna, oplocení na kamenné podezdívce s bránou a brankou, rozhodl, že výsledná cena nemovitých věcí a příslušenství se určuje částkou 10 200 000 Kč, zároveň vyslovil, že žádná věcná břemena, výměnky, nájemní a pachtovní či předkupní práva nebyla zjištěna a znalci Ing.
Michalovi Danielisovi přiznal znalečné ve výši 21 029 Kč. 2/ Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání povinného usnesením ze dne 10. 11. 2023, sp. zn. 14 Co 345/2023, usnesení exekutora potvrdil. K námitkám povinného uvedl, že pro stanovení obvyklé ceny nemovité věci není bezpodmínečně nutné provést její fyzickou prohlídku (o kterou se znalec nadto pokusil), vlastní ocenění bylo provedeno srovnávací metodou a cena nemovité věci určená podle § 336a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o.
s. ř.“), je základem pro stanovení nejnižšího podání. Připomněl, že dokládal-li povinný inzeráty stran prodeje obdobných nemovitých věcí, znalec při stanovení obvyklé ceny nevycházel z inzerovaných cen ale z kupních cen již realizovaných převodů nemovitých věcí. Pro úplnost pak k (opakované) námitce povinného, že exekuce je vedena nezákonně, neboť zde není platný a vykonatelný exekuční titul, kterým je rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 56 T 26/2020, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25.
3. 2021, sp. zn. 8 To 50/2021, jímž byla povinnému uložena povinnost zaplatit oprávněnému částku 1 200 000 Kč, a který nabyl právní moci dne 25. 3. 2021, uvedl, že soudy se již dříve touto námitkou zabývaly a vysvětlily, že výrok rozsudku o povinnosti obžalovaného (povinného) zaplatit poškozenému (oprávněnému) na náhradě škody částku 1 200 000 Kč, jímž byla rozhodnuta otázka viny povinného (jehož vykonatelnost vyplývá z ustanovení § 139 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním /trestní řád/, ve znění pozdějších předpisů), je třeba důsledně odlišovat od výroku, jímž soud povinnému uložil povinnost, aby v průběhu stanovené zkušební doby podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, který není exekučním titulem, jelikož nepřiznává žádné právo ani nepostihuje žádný majetek.
3/ Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost vymezil tvrzením, že „jde o extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním odvolacím soudem a důkazy, které dovolatel v odvolání předložil“ a že „odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Právní otázka ohledně zjištění odhadní ceny nemovitosti … má být dovolacím soudem vyřešena jinak“. V podrobnostech namítal, že odvolací soud rozhodoval na základě spekulací, nepodložených tvrzení a právně vadného odhadu ceny nemovitých věcí, který byl získán protiprávně proti vůli vlastníka nemovitých věcí, a že exekuční titul dosud není vykonatelný, neboť povinnému dosud neuplynula doba k plnění.
4/ K dovolání se vyjádřil oprávněný podáním ze dne 14. 2. 2024, v němž uvedl, že povinný odkazuje na skutečnost, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, z obsahu dovolání však nevyplývá, na jaké rozhodnutí dovolacího soudu povinný odkazuje a z jakého důvodu má zato, že k takovému odchýlení došlo. 5/ Nejvyšší soud jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání povinného podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o.
s. ř.“, načež po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovaným účastníkem exekučního řízení (viz § 36 odst. 1 ex. řádu) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že posuzované dovolání není přípustné (§ 237 o. s. ř.). 6/ Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění jednoho ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o.
s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.
května 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2018, sp. zn. 20 Cdo 720/2018), přičemž z obsahu dovolání musí být patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn.
29 Cdo 2394/2013 uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč.). 7/ Ohlásil-li v posuzované věci dovolatel dvě hlediska přípustnosti dovolání (odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení právní otázky, která má být zároveň dovolacím soudem posouzena jinak), je třeba připomenout, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho z nich vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.
února 2018, sp. zn. 20 Cdo 431/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 3673/2013). V případě dovolatelem oznámených a podstatou neslučitelných hledisek přípustnosti dovolání by v každém případě bylo nezbytné přiblížit, a to alespoň v rovině citovaných právních závěrů dovolacího soudu, od jaké konstantní judikatury Nejvyššího soudu se při řešení právní otázky odvolací soud odchýlil či jaká konkrétní rozhodovací praxe dovolacího soudu má být překonána s vylíčením konkrétních důvodů takového postupu, což dovolatel neučinil.
8/ Povinný v dovolání nespecifikoval rovněž rozhodnou otázku a nevypořádal se důsledně s důvodem dovolání (§ 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.), neboť kritikou hodnocení provedených důkazů a nastíněním vlastní představy účastníka řízení ohledně výsledku dokazování nelze uvedené nezbytné náležitosti dovolání prosadit (z mnoha rozhodnutí dovolacího soudu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2022, sp. zn. 20 Cdo 2184/2021).
9/ Rovněž zpochybněním důkazu (zde znaleckým posudkem) dovolatel nemůže bez dalšího založit přípustnost dovolání a způsobilý dovolací důvod, neboť dovolací přezkum je vyhrazen výlučně otázkám právním - § 241a odst. 1 o. s. ř. (z mnoha rozhodnutí dovolacího soudu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2017, sp. zn. 32 Cdo 176/2017, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 16.
ledna 2018, sp. zn. II. ÚS 3004/17, odmítl, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. února 2022, sp. zn. 20 Cdo 289/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2022, sp. zn. 20 Cdo 1246/2022). Dovolací soud si právní otázku nemůže vymezit sám, neboť by tím porušil esenciální procesní zásady, na nichž je dovolací řízení založeno, především pak zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2017, sp. zn. 22 Cdo 5378/2016, nebo ze dne 25.
května 2022, sp. zn. 20 Cdo 591/2022). 10/ Odvolací soud se v napadeném usnesení dotčeným znaleckým posudkem zabýval a jím provedené hodnocení uvedeného důkazu není v žádné zjevné kolizi s procesními zásadami (viz § 132 o. s. ř.) a rovněž nevykazuje známky svévole či extrémního postupu soudu v rovině porušení ústavněprávních principů.
Určení ceny nemovité věci v exekučních poměrech sleduje specifický účel, jímž je zásadně vytvoření zatím jen předpokládaného parametru pro nejnižší podání v dražbě (viz § 336e odst. 1 ve spojení s § 336b odst. 2 písm. e/ o. s. ř.), přičemž teprve dražební výsledek bude v daném místě a čase tržním ukazatelem ceny věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2018, sp. zn. 20 Cdo 606/2018), což na straně druhé neznamená, že určená cena ve smyslu § 336a odst. 1 o. s. ř. nemusí mít reálný, v první řadě skutkový, základ, což v posuzované věci bylo respektováno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
ledna 2022, sp. zn. 20 Cdo 2018/2021). 11/ Nejvyšší soud proto dovolání povinného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 12/ Návrhem dovolatele na odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného usnesení odvolacího soudu (u něhož lze z podstaty věci toliko odložit právní moc) se Nejvyšší soud nezabýval se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, který vyslovil, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení, není „projednatelný“ ani návrh na odklad právní moci či vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí, neboť se jedná o návrh akcesorický.
Nejvyšší soud nadto odmítl dovolání povinného v Ústavním soudem přiměřené lhůtě (srov. tentýž nález Ústavního soudu).
13/ O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodováno ve zvláštním režimu (viz § 87 a násl. ex. řádu). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 5. 2024
JUDr. Aleš Zezula předseda senátu