20 Cdo 918/2025-475
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněných a) M. Z., b) I. Z., obou zastoupených JUDr. Jakubem Blažkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Na Březince 1232/16, proti povinné J. K., zastoupené JUDr. Danem Zwiebem, advokátem se sídlem v Praze 8, Březinova 524/31, pro 94 080 Kč s příslušenstvím a pro 58 800 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 15 EXE 7496/2016, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2024, č. j. 53 Co 68/2023-407, takto:
Dovolání povinné se odmítá.
1. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále též jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 30. 11. 2022, č. j. 15 EXE 7496/2016-219, zamítl návrh povinné na částečné zastavení exekuce, prováděné Mgr. Janem Svobodou, soudním exekutorem Exekutorského úřadu Olomouc, na základě exekučních příkazů na prodej nemovitých věcí (výrok I), dále zamítl návrh povinné na zastavení téže exekuce v celém rozsahu (výrok II) i návrh povinné na odklad exekuce (výrok III). Ohledně návrhu na zastavení exekuce v celém rozsahu uzavřel, že důvody uváděné povinnou nelze podřadit pod § 268 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), a měly být či již byly projednány v nalézacím řízení. Exekučnímu soudu nepřísluší přezkoumávat správnost titulu, rozhodující je jeho existence a vykonatelnost.
2. K odvolání povinné Městský soud v Praze (odvolací soud) usnesením ze dne 6. 3. 2023, č. j. 53 Co 68/2023-250, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Neshledal žádné skutečnosti naplňující jakékoli zákonem stanovené důvody pro zastavení exekuce. Přitom zdůraznil, že věcná správnost titulu zásadně nemůže být v exekučním řízení přezkoumávána a exekuční soud je rozhodnutími nalézacího soudu vázán.
3. Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 2. 2024, č. j. 20 Cdo 3827/2023-351, rozhodnutí odvolacího soudu pro neúplnost posouzení zrušil v rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil výroky I a II usnesení soudu prvního stupně. Uvedl, že argumentace povinné brojila i proti vedení exekuce pro nárok oprávněných z hlediska jeho rozporu s dobrými mravy a principy spravedlnosti. Odvolací soud však při rozhodování o návrhu na zastavení exekuce nereflektoval odpovídající judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu a neposoudil, zda exekuce případně nevede ke zcela zjevné nespravedlnosti kolidující se základními principy demokratického právního řádu.
4. Poté rozhodl odvolací soud v záhlaví označeným rozhodnutím tak, že usnesení soudu prvního stupně opět potvrdil. Shrnul, že exekučním titulem v projednávané věci je rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. 5. 2016, č. j. 27 C 479/2014-78, a usnesení o schválení soudního smíru, vydané Obvodním soudem pro Prahu 6 dne 21. 9. 2016, č. j. 13 C 161/2016-30, zavazující povinnou k úhradě bezdůvodného obohacení za užívání bytu oprávněných. V rámci uzavření soudního smíru nebyl pak po žalované požadován úrok z prodlení a část nákladů řízení. Povinná, ač sama uvedla, že se chtěla z dotčeného bytu vystěhovat již v roce 2013, učinila tak z důvodu na její straně (tvrzená péče o matku a tvrzená nemožnost přestěhovat se do bytu, v němž matka žila, ač jej povinná spoluvlastnila) teprve v roce 2016. Povinnost byla stanovena ve výši obvyklého nájemného a bylo na povinné, aby případné námitky proti její výši uplatnila v nalézacím řízení. Vykonávaná rozhodnutí nelze hodnotit jako zjevně nespravedlivá, a to ani v případě, pokud by výše přisouzeného plnění neodpovídala stavu bytu. Okolnosti věci nedosahují srovnatelné výjimečnosti a závažnosti případů, v nichž byla judikována kolize se základními principy demokratického právního řádu. Odvolací soud zde neshledal důvod k prolomení obecného pravidla o vázanosti exekučního soudu exekučním titulem.
5. Proti usnesení odvolacího soudu v rozsahu týkajícím se návrhu na úplné zastavení exekuce podala povinná dovolání. Namítá, že odvolací soud v rozporu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (konkrétně od rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 2131/2008, 20 Cdo 1394/2012, II. ÚS 2230/16, II. ÚS 2357/16 a I. ÚS 2456/16) neshledal, že předmětná exekuce vede ke zjevné nespravedlnosti, probíhá v rozporu s dobrými mravy a má být zastavena. Navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Následným sdělením ze dne 11. 2. 2025 (učiněným po uplynutí lhůty k podání dovolání - § 240, § 241b odst. 3 o. s. ř.) povinná soudu poskytla ještě výčet věcí a zařízení bytu, které jí oprávnění měli v roce 2016 zničit či nevydat, a stěžuje si na způsobenou újmu.
6. Oprávnění ve svém vyjádření uvedli, že odvolací soud podle jejich názoru správně reflektoval závěry předchozího zrušujícího rozhodnutí dovolacího soudu, plně respektoval jeho dnes již ustálenou judikaturu a nikterak se od ní neodchýlil, uzavřel-li, že v projednávané věci není dán důvod pro zastavení exekuce. Předmětné dovolání je jen dalším obstrukčním postupem povinné oddalujícím vymáhání uložené povinnosti.
7. Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále opět „o. s. ř.“.
8. Dovolání není přípustné.
9. Je výrazem ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98 (uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002 (uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003 (uveřejněné pod číslem 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ze dne 21. 7. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2273/2008, a ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. 20 Cdo 4548/2007]. Exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není řízením přezkumným (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, bod IV, a ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, bod 14, 15, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2023, sp. zn. 20 Cdo 2564/2023). Případné vady nalézacího řízení se do řízení vykonávacího nepřenášejí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2008, sp. zn. 20 Cdo 3547/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. 20 Cdo 2512/2021).
10. Judikatura Ústavního soudu, jejíž závěry Nejvyšší soud převzal (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, nebo ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 20 Cdo 52/2020, ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2162/2020, ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 20 Cdo 3478/2020, ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 20 Cdo 806/2020, ze dne 4. 5. 2021, sp. zn. 20 Cdo 881/2021), připouští, že výjimečně může dojít k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. i v případě soudního rozhodnutí, jestliže by exekuce vedla ke zjevné nespravedlnosti nebo byla v rozporu s principy právního státu. Prostor pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. se vytváří jen tehdy, když „nespravedlnost“ plnění přisouzeného exekučního titulu je již s ohledem na zcela základní okolnosti případu (k přezkumu všech okolností případu není exekuční soud povolán) natolik zjevná, že je nezbytné zasáhnout z pozic argumentačně mimořádně silných, tj. měl-li by být vykonán exekuční titul, který je svým obsahem v kolizi se základními principy demokratického právního řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, ze dne 12. 11. 2019, sp. zn. 20 Cdo 3459/2019, ze dne ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. 20 Cdo 2179/2021, nebo bod 16 nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. II. ÚS 502/17).
11. Protože závěr, že v projednávaném případě nejsou dány natolik mimořádné okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že plnění přiznané exekučním titulem je v rozporu se základními principy demokratického právního řádu, a mělo by dojít ke zcela výjimečnému prolomení shora vysvětlené zásady zákazu věcného přezkumu exekučního titulu v exekučním řízení, je souladný s výše citovanou judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu, Nejvyšší soud dovolání povinné odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
12. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 6. 2025
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D. předsedkyně senátu