21 Cdo 1052/2025-260
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně FFB Cars s. r. o. se sídlem v Praze 5, Kurzova č. 2222/16, IČO 09528776, zastoupené Mgr. Alicí Benešovou, advokátkou se sídlem v Rokycanech, Míru č. 17, proti žalovanému M. B., zastoupenému JUDr. Jaroslavem Bártou, advokátem se sídlem v Plzni, náměstí T. G. Masaryka č. 418/25, o 109 532,42 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 8 C 183/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. října 2024, č. j. 13 Co 594/2024-225, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 199,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jaroslava Bárty, advokáta se sídlem v Plzni, náměstí T. G. Masaryka č. 418/25.
částky 109 532,42 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů státu (výrok II) a o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III), výrokem II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se zjištěným skutkovým stavem věci i s právním posouzením soudu prvního stupně. Odvolací soud dospěl, shodně se soudem prvního stupně, k závěru, že žalobkyně neprokázala, že škoda vznikla zaviněným protiprávním jednáním žalovaného.
2. Rozsudek odvolacího soudu, a to „v celém jeho rozsahu“, napadla žalobkyně dovoláním. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu („rozhodnutí 21 Cdo 2226/2018“) ve vztahu k otázce rozložení důkazního břemene a „nesprávného právního posouzení listinného důkazu, a to již uváděného čestného prohlášení“ (otázka 1). Dále má za to, že se soudy řádně nezabývaly možnou odpovědností žalovaného dle ustanovení § 251 odst. 1 zákoníku práce, odkázala na „rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3555/2013“ (otázka 2). Navrhla zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení. Zároveň navrhla odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.
3. Žalovaný v písemném vyjádření navrhl odmítnutí, popř. zamítnutí dovolání jako nepřípustného, resp. nedůvodného.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
5. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
6. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
7. Dovolatelka žádnou otázku, která by zakládala přípustnost dovolání, k posouzení nepředkládá. A) k otázce 1
8. Při formulování této námitky dovolatelka přehlíží, že soudy obou stupňů své rozhodnutí nezaložily na závěru, že tzv. čestné prohlášení žalovaného ze dne 3. 6. 2021 je uznáním dluhu, ba právě naopak, jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací uvedené prohlášení vyhodnotily tak, že není (a nemůže být) podle obsahu uznáním dluhu ve smyslu ustanovení § 2053 občanského zákoníku (srov. bod 22 odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, bod 8 a 10 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu).
9. Vyhodnocení je výsledkem interpretace uvedeného prohlášení podle ustanovení § 555 a § 556 občanského zákoníku; k uvedenému dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi zaujímá stanovisko, dle kterého výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (nyní právního jednání – pozn. dovolacího soudu) [o skutečné vůli stran jimi projevené], není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o? s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu – nyní právního jednání) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. například závěry vyjádřené v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, a ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, z recentních rozhodnutí např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2025, sp. zn. 21 Cdo 1820/2024).
10. Dovolatelka tak předkládá vlastní skutkové hodnocení, rozdílné od hodnocení soudů; správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo
3088/2020). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
11. Odkaz dovolatelky na „rozhodnutí 21 Cdo 2226/2018“ (správně jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2226/2018) tak není případný, neboť tamní závěry vycházejí z jiného skutkového stavu, než byl zjištěn v tomto řízení.
12. Námitka tak přípustnost dovolání nezakládá.
B) k otázce 2
13. Námitka, jak je formulována dovolatelkou, představuje prostý nesouhlas s právním hodnocením, k němuž dospěl odvolací soud, aniž by jakkoli reflektovala skutkové a právní závěry, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
14. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28.
4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
15. Ostatně v této souvislosti (tedy v souvislosti s údajným porušením prevenční povinnosti žalovaným) oba soudy poukázaly na skutečnost, že žalovaný v případě škodné události, která měla vyústit v poškození motoru, postupoval přesně tak, jak podle výsledků znaleckého zkoumání (z hlediska preventivních opatření) postupovat měl, tedy vozidlo zastavil a nechal vychladnout; v případě závady kol vůbec nebyla zjištěna příčinná souvislost mezi jakýmkoliv jednáním žalovaného a vznikem škody; není tak zřejmé, kam námitka žalobkyně míří.
16. Z uvedeného důvodu je také nepřípadný odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 21Cdo 3555/2013.
17. Ani tato námitka přípustnost dovolání nezakládá.
18. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl; pakliže dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 19. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). 20. O návrhu žalobkyně na odklad vykonatelnosti dovolací soud nerozhodoval; Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 8. 2025
JUDr. Marek Cigánek předseda senátu