21 Cdo 11/2019-148
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka ve věci
úschovy částky 2.001.111,90 Kč, za účasti složitele České insolvenční v. o. s.
se sídlem v Hradci Králové, Fráni Šrámka č. 1139/2, IČO 28810341, jako
insolvenčního správce dlužníka ISRAMCO CZ, s. r. o., se sídlem v Hradci
Králové, Škroupova č. 441/12, IČO 26006898, navrhovatele Úřadu pro zastupování
státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze, Rašínovo nábřeží č. 390/42 a
příjemců 1) WPB Capital, spořitelní družstvo v likvidaci , se sídlem v Brně,
Kamenná č. 835/13, IČO 25780450, zastoupeného JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem
se sídlem v Praze, Sokolovská č. 5/49, a 2) LLANFAIR CAEREINION CWNI DALIANNOL
LTD, reg. č. 4115679, se sídlem 4 Wren Court, New Road, Slough SL3 8JL, Spojené
Království Velké Británie a Severního Irska, zastoupeného Mgr. Richardem
Merkunem, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská č. 316/12, vedené u
Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 0 Sd 33/2014, o dovolání příjemce
2) proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. srpna 2018, č. j.
17 Co 102/2018-115, takto:
Dovolání se zamítá.
Usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 5. 1. 2015, č. j. 0 Sd
33/2014-57, které nabylo právní moci (podle potvrzení obsaženého ve spise) dne
30. 1. 2015, byla na návrh České insolvenční v. o. s. jako insolvenčního
správce dlužníka ISRAMCO CZ, s. r. o., přijata do úschovy soudu částka
2.001.111,90 Kč. Složitel návrh na přijetí uvedené částky do soudní úschovy ve
prospěch příjemců buď společnosti WPB Capital, spořitelní družstvo v likvidaci
[(příjemce 1)], anebo společnosti LLANFAIR CAEREINION CWNI DALIANNOL LTD
[příjemce 2)] zdůvodnil tím, že je insolvenčním správcem dlužníka ISRAMCO CZ,
s. r. o., se sídlem v Hradci Králové, Škroupova č. 441, IČO 26006898. Příjemce
1) přihlásil svoji pohledávku ve výši 10. 844.017,97 Kč jako zajištěnou
majetkem dlužníka, konkrétně bytovými a nebytovými jednotkami. V průběhu
insolvenčního řízení docházelo k postupnému zpeněžení tohoto majetku. Následně
insolvenční soud usneseními ze dne 27. 5. 2014, 3. 9. 2014 a 13. 8. 2014 uložil
složiteli vydat příjemci 1) výtěžky zpeněžení majetku v celkové výši
2.001.111,90 Kč. Dopisem doručeným dne 29. 8. 2014 bylo složiteli oznámeno
příjemcem 2) postoupení zajištěné pohledávky příjemcem 1), které bylo doloženo
rozhodčím nálezem ze dne 2. 6. 2014, jímž bylo určeno, že příjemce 2) je ke dni
10. 5. 2013 vlastníkem zajištěné pohledávky. U Obvodního soudu pro Prahu 1 je
pod sp. zn. 65 C 101/2014 vedeno řízení o zrušení uvedeného rozhodčího nálezu,
a protože je složitel vázán lhůtami stanovenými pravomocnými rozhodnutími
insolvenčního soudu, nemůže vyčkávat ukončení sporů o „vlastnictví zajištěné
pohledávky“ a zároveň nemůže vyplatit výtěžek zpeněžení příjemci 1), neboť si
je vědom spornosti „vlastnického“ práva k pohledávce. Na podkladě těchto
zjištění Okresní soud v Hradci Králové dospěl k závěru, že podmínky pro přijetí
částky 2.001.111,90 Kč do soudní úschovy podle § 291 zákona č. 292/2013, o
zvláštních řízeních soudních byly splněny a rozhodl o přijetí této částky do
soudní úschovy ve prospěch některého ze shora uvedených příjemců. Ke složení
uvedené částky na účet soudu došlo fakticky již dne 8. 12. 2014.
Podáním ze dne 28. 7. 2017 požádal příjemce 2) o vydání předmětu úschovy.
Usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 6. 3. 2018, č. j. 0 Sd
33/2014-97, byl návrh zamítnut s tím, že předmět úschovy nelze vydat pro
nesouhlas příjemce 1).
Podáním ze dne 4. 4. 2018 požádal Úřad pro zastupování státu ve věcech
majetkových o vydání předmětu úschovy s tím, že usnesením Vrchního soudu v
Praze ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 6 To 48/2016, došlo „k zajištění pohledávek
podle § 79e odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále jen „trestní
řád“) s tím, že podle ustanovení § 79e odst. 2 trestního řádu toto usnesení…
zakazuje příjemci 1) a příjemci 2), aby s těmito pohledávkami nakládali…“.
Opatřením Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 4. 8. 2017 byl Úřad
pro zastupování státu ve věcech majetkových pověřen správou tohoto zajištěného
majetku podle ustanovení § 9 zákona č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku
a věcí v trestním řízení. Součástí zajištění je i úvěrová pohledávka za
společností ISRAMCO CZ s. r. o. Navrhl, aby byl vydán předmět úschovy –
finanční částka 2.001.111,90 Kč Úřadu pro zastupování státu ve věcech
majetkových, Územní pracovišti v hlavním městě Praze.
Usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 23. 4. 2018, č. j. 0 Sd
33/2014-107, byl návrh zamítnut s tím, že Úřad pro zastupování státu ve věcech
majetkových, Územní pracoviště v hlavním městě Praze byl pověřen správou
zajištěného majetku obou příjemců a předmět úschovy „..je soud oprávněn vydat
pouze jednomu účastníkovi (příjemci, přihlašovateli) na základě jeho žádosti a
to se souhlasem všech ostatních účastníků řízení. Předmět úschovy nelze vydat
oběma příjemcům, ale z usnesení o vydání předmětu úschovy musí být zřejmé,
kterému z příjemců se předmět úschovy vydává.“.
K odvolání navrhovatele Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne ze dne
31. 8. 2018, č. j. 17 Co 102/2018-115, změnil usnesení soudu prvního stupně
tak, že návrhu zcela vyhověl. Vyšel ze závěru, že „…zvláštnost stávajícího
procesního stavu je dána okolností, že se odvolatel následně stal ve smyslu § 9
zákona o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení správcem
odpovídající pohledávky, ať už je jejím věřitelem příjemce 1) nebo příjemce 2).
Svým způsobem lze snad i konstatovat, že tu v jeho osobě vlastně jde „o dva
různé správce“ [(totiž správce příslušného majetku příjemce ad 1) a správce
příslušného majetku příjemce ad 2)]. Právě (a pouze) tím je, jak odvolatel
správně podotýká, v projednávané věci z praktického hlediska logicky vyloučen
okresním soudem zmiňovaný postup, předvídaný v § 299 z. ř .s. (nahrazení
případného nesouhlasu jednoho z příjemců s požadovaným vydáním soudním
rozhodnutím). Zároveň ovšem odvolatel z podstaty pozice správce není oprávněn
„rozhodnout“, který z příjemců 1) a 2) je (resp. přesněji v případě, že
složením částky 2 001 111,90 Kč dluh zanikl, byl) skutečným věřitelem příslušné
pohledávky. Právě tento aspekt věci okresní soud nevzal dostatečně v úvahu. Na
odvolateli nelze žádat, aby „v zájmu naplnění pravidel řízení o úschově“ navrhl
vydat uschovanou sumu jednomu z obou příjemců a aby s tím jménem druhého
příjemce vyslovil souhlas. Je totiž, a to vlastně shodou okolností, povinen
konat v zájmu obou, resp. tak, aby práva věřitele dané pohledávky nepozbyl,
potažmo aby nebyl v postavení věřitele oslaben, ani jeden z nich (např., ve
vztahu k úschově, v důsledku postupu § 301 z. ř .s.). To je jeho klíčová
zákonná povinnost (srovnej § 10 odst. 1, zejména jeho písm. b), a odst. 3
zákona o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení), kterou musí soud
plně reflektovat a neklást překážky jejímu splnění. A to v dané specifické
procesní situaci nelze podle platných procesních pravidel řízení o úschově
naplnit jinak, než vyhověním odvolatelovu projednávanému návrhu…“.
Proti usnesení odvolacího soudu podal příjemce 2) dovolání. Důvod pro podání
dovolání spatřuje v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem,
přípustnost dovolání odvíjí od toho, že odvolací soud se odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, zejména potom od rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo
2915/2006 ze dne 17. 9. 2007, a sp. zn. 26 Cdo 2844/2015 ze dne 16. 12. 2015 v
otázce okamžiku zániku pohledávky v případě složení do soudní úschovy a tím i v
otázce oprávnění Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových žádat o
vydání předmětu úschovy. Dále přípustnost dovolání odvíjí od toho, že dílčí
otázka postavení Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových jakožto
správce zajištěného majetku „více účastníků, jejichž zájmy jsou v rozporu“ v
řízení o vydání předmětu úschovy nebyla doposud v rozhodovací praxi dovolacího
soudu vyřešena. Z citovaných rozhodnutí dovozuje, že k zániku (části)
pohledávky z titulu smlouvy o úvěru ve výši 2.001.111,90 Kč došlo již dne 8. 12. 2014 a tato pohledávka tedy nemohla být předmětem zajištění podle usnesení,
vydaného až dne 16. 2. 2017 (neboť do výše předmětných 2.001.111,90 Kč v tom
okamžiku již více než 2 roky pohledávka neexistovala) a její správou tedy v
návaznosti na to ani nemohl být pověřen Úřad pro zastupování státu ve věcech
majetkových (dále jen „Úřad“). Dovozuje, že pověření se vztahuje toliko k té
části pohledávky z titulu smlouvy o úvěru, která případně ještě existovala v
době vydání usnesení o zajištění, tedy zcela zjevně nikoliv na peněžní
prostředky (které nejsou pohledávkou) ve výši 2.001.111,90 Kč, složené v soudní
úschově. Tyto peněžní prostředky nikdy předmětem zajištění nebyly resp. není
známo, že by o takovém zajištění kdy bylo rozhodnuto. Předestírá, že s Úřadem
nemělo být v řízení jednáno jako se „správcem zajištěného majetku příjemců ad 1
a ad 2“, ale nanejvýš jako se třetí osobou odlišnou od složitelem označených
příjemců, která se domáhá vydání předmětu úschovy. Pak však mělo být
postupováno podle ustanovení § 298 odst. 4 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních
řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále pro účely přednesu obsahu
dovolání „ZŘS“), a dovolatel nebyl soudem o vyslovení souhlasu požádán a
neudělil jej. Dále má za to, že je nutno se zabývat konkrétním procesním
postavením Úřadu v řízení o vydání úschovy a správností procesního postupu
odvolacího soudu. Poukazuje na to, že soud prvního stupně Úřad zřejmě
nepovažoval za účastníka řízení, když jej mj. ani neuvedl ve specifikaci
účastníků řízení ve svém usnesení. Odvolací soud postupoval odlišně, když Úřad
výslovně uvedl jako dalšího účastníka řízení, byť s dovětkem „vystupující jako
správce zajištěného majetku příjemců 1) a 2)“. Přibrání dalšího účastníka do
řízení však je možné pouze formou usnesení, jak stanoví ustanovení § 7 odst. 1
ZŘS. Takové usnesení však nebylo vydáno. Nabízí se zde i možný závěr, že s
Úřadem bylo spíše jednáno jako se sui generis „nuceným“ zástupcem obou příjemců
z rozhodnutí příslušného orgánu, resp. ze zákona (§ 9 a § 10 odst. 3 zákona č.
279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení a o změně
některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Tomu však neodpovídá výslovná
formulace výroku usnesení, když sotva lze rozhodnout o vydání předmětu úschovy
nikoliv účastníkovi řízení, ale jeho „pouhému“ zástupci. Navíc, pokud by snad
byl akceptován tento závěr, zůstává nejasným, proč soudy nadále doručují svá
rozhodnutí taktéž dovolateli resp. jeho zástupci na základě plné moci. Dovolatel se konečně neztotožňuje ani se závěry odvolacího soudu stran toho, že
by daný postup byl jediným možným způsobem realizace usnesení o zajištění. Usnesení odvolacího soudu je fakticky projevem rezignace soudu na to, aby právě
soud vyřešil otázku toho, zda má být do soluční soudní úschovy přijaté plnění
vydáno příjemci 1) nebo příjemci 2). Akceptovat nelze ani tvrzení o tom, že v
daném případě je „logicky vyloučen“ postup předvídaný ustanovením § 299 ZŘS, a
to tím spíše, když samotný odvolací soud připustil posouzení postavení Úřadu
jako „dva různé správce“, tedy správce majetku příjemce 1) a správce majetku
příjemce 2). Právě při takovém posouzení je zjevná nesprávnost výroku
odvolacího soudu o vydání úschovy „Úřadu“, aniž by bylo současně jasně určeno,
zda se úschova vydává „Úřadu jako správci majetku příjemce 1)“ nebo „Úřadu jako
správci majetku příjemce 2)“. Poukazuje dále na to, že v daném případě nedošlo
„ke splynutí obou příjemců do jediného subjektu (Úřadu)“, ale toliko k situaci,
kdy oba příjemci zřejmě mají v konkrétně specifikované parciální záležitosti
totožného „zástupce“ resp. správce, a to navíc pouze dočasně, když dočasnost je
základní podstatou jakéhokoliv zajištění dle ustanovení § 79a a násl. trestního
řádu. Zde přirozeně nastupuje legitimní otázka zjevného konfliktu zájmů tohoto
„zástupce“ resp. správce v situaci, kdy tentýž subjekt je současně pověřen
správou majetku dvou subjektů, mezi nimiž je trvající spor o tento majetek. Tato otázka však „nemůže být důvodem pro vyloučení postupu dle ustanovení § 299
ZŘS“ a tím způsobené odebrání rozhodnutí o vydání předmětu úschovy z pravomoci
soudu (mající přesná pravidla v ZŘS). Má za to, že otázka postavení Úřadu pro
zastupování státu ve věcech majetkových jako správce zajištěného majetku dle
trestního řádu v již dříve zahájeném řízení nebyla dosud v rozhodovací praxi
dovolacího soudu řešena. Má však za to, že otázka toho, komu náleží plnění
složené do soluční soudní úschovy, by měla být rozhodnuta výhradně soudem a
toto rozhodnutí by nemělo být přenášeno na Úřad resp. obejito tím, že peníze
budou vydány Úřadu bez bližšího určení. Navrhl, aby bylo napadené usnesení buď
změněno tak, že se usnesení soudu prvního stupně potvrzuje, anebo aby bylo
usnesení odvolacího soudu zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
Navrhovatel ve vyjádření k dovolání navrhl jeho odmítnutí jako podané osobou
neoprávněnou, popř. zamítnutí jako nedůvodného. Jelikož zajištění majetku
usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. února 2017 bylo učiněno jak vůči
společnosti LLANFAIR CAEREINION CWNI DALIANNOL LTD., tak vůči WPB Capital,
spořitelní družstvo v likvidaci, a zajištění usnesením Vrchního soudu v Praze
ze dne 16. února 2017 se týká totožného majetku, je Úřad pro zastupování státu
ve věcech majetkových, Územní pracoviště v hlavním městě Praze jediným
účastníkem tohoto soudního řízení o vydání finančních prostředků ze soudní
úschovy, když je oprávněn jednat v tomto soudním řízení jak za společnost
LLANFAIR CAEREINION CWNI DALIANNOL LTD., tak za WPB Capital, spořitelní
družstvo v likvidaci. Vzhledem k tomu, že Úřad pro zastupování státu ve věcech
majetkových byl pověřen správou majetku jak namísto WPB Capital, spořitelní
družstvo v likvidaci, tak namísto společnosti LLANFAIR CAEREINION CWNI
DALIANNOL LTD. A jedná se o jeden soubor majetku definovaného v rozhodnutí
Vrchního soudu v Praze ze dne 16. února 2017, jehož součástí je i pohledávka za
společností ISRAMCO CZ, s.r.o., je Úřad pro zastupování státu ve věcech
majetkových jediným příjemcem, kterému je možné vydat předmět úschovy v tomto
soudním řízení (jedinou osobou, která je oprávněna nakládat s deponovanými
finančními prostředky a jednat v tomto soudním řízení). Z výše uvedeného je tak
podle názoru Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových naprosto zřejmé,
že Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových jedná za oba původní
příjemce (k tomuto není třeba žádného dalšího úkonu soudu, jak tvrdí společnost
LLANFAIR CAEREINION CWNI DALINNOL LTD. ve svém dovolání) a stává se jediným
příjemcem předmětu soudní úschovy, kterému je možné předmět úschovy vydat, tak
aby mohl efektivně vykonávat správu zajištěného majetku. Jakýkoliv jiný výklad
směřující k tomu, že předmět úschovy není možné vydat Úřadu pro zastupování
státu ve věcech majetkových jako správci zajištěného majetku, by činil
zajištění majetku a pověření Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových
správou zajištěného majetku naprosto bezpředmětným, když by Úřad pro
zastupování státu ve věcech majetkových nemohl správu zajištěného majetku
efektivně vykonávat. Z výše uvedeného je rovněž naprosto zřejmé, že pokud
pominou důvody zajištění výše uvedeného majetku a nebude jednoznačné, komu z
původních příjemců (WPB Capital, spořitelní družstvo v likvidaci nebo
společnosti LLANFAIR CAEREINION CWNI DALIANNOL LTD.) uvedený majetek náleží,
bude tato situace řešena v rámci sporného soudního řízení, případně je možné,
že Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových složí získaný předmět
úschovy opětovně do soudní úschovy. V žádném případě tak nemůže nastat situace,
že by o tom, komu připadne předmět úschovy, nerozhodoval soud.
Ze skutečnosti,
že Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových jedná za oba původní
příjemce a je jediným oprávněným jednat v soudním řízení o vydání předmětu
úschovy, je zřejmé, že společnost LLANFAIR CAEREINION CWNI DALIANNOL LTD.,
které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. února 2018, sp. zn. 6 To
48/2016 zakázáno nakládat s předmětnou pohledávkou, není k podání dovolání
proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. srpna
2018, č. j. 17 Co 102/2018-115, aktivně legitimována. S ohledem na výše uvedené
by tak mělo být dovolání podané společností LLANFAIR CAEREINION CWNI DALIANNOL
LTD. v souladu s ustanovením § 243c občanského soudního řádu odmítnuto, protože
bylo podáno osobou, která není k podání dovolání aktivně legitimována. Ve svém
dovolání dále společnost LLANFAIR CAEREINION CWNI DALIANNOL LTD. tvrdí, že je
sporné jakékoliv oprávnění Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových k
předmětu úschovy z toho důvodu, že ke složení do soudní úschovy došlo již dne
8. prosince 2014, zatímco k vydání usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 To
48/2016 až dne 16. února 2017, tedy po více než dvou letech. Podle názoru
společnosti LLANFAIR CAEREINION CWNI DALIANNOL LTD. jsou předmětem zajištění
přitom pohledávky z titulu smluv o úvěru, včetně jejich zajištění. K výše
uvedenému Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových uvádí, že usnesením
Vrchního soudu v Praze ze dne 16. února 2017, sp. zn. 6 To 48/2016 byly
zajištěny všechny pohledávky z úvěrových smluv k datu 10. května 2013, tedy k
datu údajného uplatnění opce ze strany společnosti LLANFAIR CAEREINION CWNI
DALIANNOL LTD. Tato informace je společnosti LLANFAIR CAEREINION CWNI DALIANNOL
LTD. zcela jistě známa. Závěrem Úřad pro zastupování státu ve věcech
majetkových uvádí, že skutečnost, že v usnesení Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 31. srpna 2018, č. j. 17 Co 102/2018-115 je uvedeno, že se
předmět úschovy vydává Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových a
nikoliv Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územnímu pracovišti
v hlavním městě Praze, jak bylo specifikováno v pověření Vrchního státního
zastupitelství v Praze ze dne 4. srpna 2017, č. j. 4VZN 1577/2014-1633 nemá na
rozhodnutí jakýkoliv vliv, když jakékoliv jednání kteréhokoliv územního
pracoviště Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových je vždy
přičitatelné Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových jako jednomu
celku.
Příjemce 1) se ztotožnil s vyjádřením navrhovatele.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání příjemce 2) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s.
ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu vycházely soudy obou stupňů ze zjištění, že mezi
příjemcem 1) jako věřitelem a společností ISRAMCO CZ, s.r.o., IČO 26006898
(dále jen „dlužník“) jako dlužníkem byla dne 17. 8. 2010 uzavřena smlouva o
úvěru č. 2210-21444 (dále jen „smlouva o úvěru“), na základě níž vznikly
příjemci 1) pohledávky za dlužníkem. Již v roce 2013 došlo k postoupení
pohledávek z titulu smlouvy o úvěru z příjemce 1) na příjemce 2); vzhledem k
nastalému sporu ohledně platnosti postoupení mezi příjemcem 1) a příjemcem 2)
deklaroval postoupení pohledávek z příjemce 1) na příjemce 2) rozhodčí nález
vydaný dne 2. 6. 2014 rozhodcem doc. JUDr. Milanem Kindlem, CSc. pod sp. zn.
Rsp 286/14 v rámci rozhodčího řízení vedeného mezi oběma příjemci před
Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České
republiky (dále jen „rozhodčí nález“), který dne 13. 6. 2014 nabyl právní moci
a vykonatelnosti. Proti dlužníkovi bylo zahájeno insolvenční řízení, bylo
rozhodnuto o jeho úpadku, jeho insolvenčním správcem byl ustanoven složitel a
následně byl na majetek dlužníka prohlášen konkurs. V průběhu insolvenčního
řízení byl složitelem zpeněžen majetek dlužníka a s ohledem na spor o osobu
věřitele a tím způsobené důvodné pochybnosti složitele o tom, kdo je oprávněným
věřitelem dlužníka, jím bylo plnění na pohledávku z titulu smlouvy o úvěru ve
výši 2.001.111,90 Kč složeno dne 8. 12. 2014 do soudní úschovy. Usnesením
Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 5. 1. 2015, č. j. 0Sd 33/2014 – 57,
bylo rozhodnuto o přijetí částky 2.001.111,90 Kč od složitele do soudní úschovy
ve prospěch příjemce 1) nebo příjemce 2). Usnesením Vrchního soudu v Praze ze
dne 16. 2. 2017, č. j. 6 To 48/2016, bylo podle ustanovení § 79e odst. 1
trestního řádu ve znění účinném do 17. 3. 2017 rozhodnuto o zajištění řady
pohledávek, vzniklých z úvěrových smluv, uzavřených mezi příjemcem 1) jako
věřitelem a specifikovanými dlužníky (dále jen „usnesení o zajištění“), a to
vůči příjemci 1) i příjemci 2) jako dvěma subjektům, které jsou v dlouhodobém a
nadále trvajícím sporu ohledně toho, zda došlo k platnému postoupení pohledávek
z příjemce 1) na příjemce 2). V tomto usnesení je v seznamu zajištěných
pohledávek uvedena mj. i následující položka: číslo pohledávky 54, dlužník
ISRAMCO CZ, s. r. o., identifikační údaj dlužníka 26006898, nominální výše
pohledávky 6.562.565,72 Kč, číslo úvěrové smlouvy nebo jiný právní důvod vzniku
3123705901. Následně opatřením Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne
4. 8. 2017, č. j. 4 VZN 1577/2014-1633, byl Úřad pro zastupování státu ve
věcech majetkových pověřen správou pohledávek, zajištěných usnesením o
zajištění a na podkladě tohoto opatření požádal Úřad pro zastupování státu ve
věcech majetkových o vydání předmětu úschovy, jemuž byl také předmět úschovy
rozhodnutím odvolacího soudu vydán jakožto „správci majetku příjemců 1) a 2)“.
Za tohoto skutkového stavu věci závisí napadené usnesení odvolacího soudu mimo
jiné na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, jaké je postavení a jaká
jsou oprávnění Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových jakožto
správce příjemců podle zákona č. 279/2003 Sb. v řízení o vydání předmětu
úschovy, zda předmět úschovy může být Úřadu pro zastupování státu ve věcech
majetkových vydán jakožto správci majetku obou příjemců, jejichž zájmy jsou v
rozporu, anebo zda mu může být vydán jen jakožto správci majetku pouze jednoho
z příjemců a kterého, což jsou otázky, které doposud v rozhodování dovolacího
soudu nebyly vyřešeny, a proto je dovolání přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Dovolací soud se především neztotožnil se závěrem navrhovatele Úřadu pro
zastupování státu ve věcech majetkových, že je třeba dovolání odmítnout jako
podané někým, kdo není k jeho podání oprávněn [(§ 243c odst. 2, § 218 písm. b)
o.s.ř.)]. Účastníkem řízení o vydání předmětu úschovy je každý, kdo o sobě
tvrdí, že je třeba jeho souhlasu s vydáním předmětu úschovy podle ustanovení §
298 z. ř. s., tedy především takový příjemce (srov. § 298 odst. 1 z. ř. s.). Z
uvedeného je nutno dovodit oprávnění příjemce 2) k podání dovolání (§ 240 odst.
1 o. s. ř.).
Projednávanou věc je třeba posoudit podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních
řízeních soudních ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. ř. s.“), zákona
č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení a o změně
některých zákonů (dále jen „zákona o zajištění majetku“), podle zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
z.“) a otázku případného zániku úvěrové pohledávky proti společnosti ISRAMCO
CZ, s.r.o. potom s ohledem na datum uzavření úvěrové smlouvy (17. 8. 2010 –
srov. § 3028 odst. 3 o. z.) podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák“ nebo „obchodní zákoník“),
resp. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů,
dále jen „obč. zák.“.
Podle ustanovení § 298 odst. 1 z. ř. s. předmět úschovy vydá soud příjemci na
jeho žádost. Jestliže ke složení došlo proto, že někdo jiný než příjemce
uplatňuje právo na vydání předmětu úschovy nebo že někdo jiný, jehož souhlasu
je třeba, nesouhlasí s vydáním předmětu úschovy příjemci, je k vydání předmětu
úschovy zapotřebí souhlasu všech účastníků a osoby, pro jejíž nesouhlas s
plněním došlo ke složení do úschovy. Souhlasu složitele je však třeba jen
tehdy, bylo-li plnění složeno pro neznámého věřitele.
Podle ustanovení § 298 odst. 4 z. ř. s. jiné osobě, než která je uvedena v
odstavcích 1 až 3, žádající o vydání předmětu úschovy, jej vydá soud jen se
souhlasem složitele a příjemce.
Podle ustanovení § 9 odst. 1 písm. a) zákona o zajištění majetku není-li dále
uvedeno jinak, podle povahy a rozsahu věcí a práv, které tvoří zajištěný
majetek, vykonává jeho správu po dobu zajištění buď soud, který o zajištění v
prvním stupni rozhodl nebo na který přešla příslušnost ke správě podle § 1
odst. 5, nebo na základě jeho pověření územní pracoviště Úřadu pro zastupování
státu ve věcech majetkových.
Podle ustanovení § 10 odst. 3 zákona o zajištění majetku správce činí za účelem
ochrany zajištěného majetku v soudním, správním nebo jiném řízení všechny
úkony, které je jinak oprávněn činit jeho vlastník, případně jiná osoba
oprávněná s majetkem nakládat.
Podle ustanovení § 9 odst. 2 věta první o. z. soukromá práva a povinnosti
osobní a majetkové povahy se řídí občanským zákoníkem v tom rozsahu, v jakém je
neupravují jiné právní předpisy.
Podle ustanovení § 1400 odst. 1 o. z. každý, komu je svěřena správa majetku,
který mu nepatří, ve prospěch někoho jiného (dále jen „beneficient“), je
správcem cizího majetku.
Podle ustanovení § 1412 odst. 1 o. z. je-li beneficientů více, ať současně nebo
následně, musí správce jednat vůči všem nestranně a brát ohled na jejich
příslušná práva.
V teorii a soudní praxi nečiní problém závěr, že správce činí v rozsahu
oprávnění v soudním řízení veškeré úkony (podává žaloby a pokračuje v řízení)
svým jménem a na svůj účet (srov. § 10 odst. 3 zákona o zajištění majetku;
argumentem mutatis mutandis potom též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
1. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2081/2016, nebo ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo
3230/2016). Dále není sporu o tom, že v případě správy majetku podle zákona o
zajištění majetku se jedná o správu věci cizí a že vztahy mezi správcem majetku
a osobami, jejichž majetek spravuje, jakož i správcem majetku k třetím osobám,
jsou vztahy ryze soukromoprávní povahy, a proto v tom rozsahu, v jakém tyto
právní vztahy nejsou zákonem o zajištění majetku upraveny, se řídí ustanoveními
občanského zákoníku (srov. § 9 odst. 2 o. z.).
Zákon o zajištění majetku otázku počtu osob, jejichž majetek ustanovený správce
spravuje („beneficientů“), neupravuje; občanský zákoník takovou správu
nevylučuje a stanoví pravidla, kterými se musí správce při takové správě řídit
(srov. § 1412 odst. 1 o. z.). Není proto vyloučeno, aby ve vztahu k majetku
více osob byl ustanoven jeden správce, tak jak tomu ostatně bylo v této věci.
Ze skutečnosti, že při správě majetku více beneficientů „musí správce jednat
vůči všem nestranně a brát ohled na jejich příslušná práva“ je také zřejmé, že
správce nemá oprávnění (možnost) určit sám dle vlastního uvážení, v případě, že
je oprávněn za některého z beneficientů plnění uložené v soudní úschově
převzít, za kterého z beneficientů plnění přebírá (nesmí upřednostnit práva
jednoho před právy druhého), ale musí plnění převzít za oba. Z uvedeného proto
vyplývá, že z tohoto hlediska řešení, které přijal odvolací soud, bylo správné.
Dovolatel dále otevírá otázku, zda Úřad pro zastupování státu ve věcech
majetkových jakožto správce majetku obou příjemců, byl oprávněn k převzetí
plnění složeného do soudní úschovy, a to s ohledem na stanovený rozsah
zajištění majetku usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 2. 2017, č.j. 6
To 48/2016.
Obchodní zákoník upravoval postavení podnikatelů, obchodní závazkové vztahy,
jakož i některé jiné vztahy s podnikáním související, a zapracovával příslušné
předpisy Evropských společenství ( srov.§ 1 odst. 1 obch. zák.). Nebylo-li
možno některé otázky řešit podle těchto ustanovení, řešily se podle předpisů
práva občanského (srov. § 1 odst. 2 věta druhá obch. zák.). Obchodní zákoník
neobsahoval obecnou definici závazku, dluhu či pohledávky, proto bylo a je
třeba vycházet z ustanovení práva občanského. Závazkovým vztahem je právní
vztah, ze kterého věřiteli vzniká právo na plnění (pohledávka) od dlužníka a
dlužníkovi vzniká povinnost splnit závazek (srov. § 488 obč. zák.). Uvedená
definice, jak vyplývá i z důvodové zprávy k zákonu č. 89/2012 Sb., občanskému
zákoníku, nebyla zcela přesná, neboť poněkud směšovala pojmový obsah slov
dlužník, věřitel, právo, povinnost, pohledávka, dluh, závazek, smlouva; nová,
obsahově totožná, definice v ustanovení § 1721 o. z. uvedenou nepřesnost
odstranila, je proto přehlednější, vychází-li se z této definice. Ze závazku
má věřitel vůči dlužníku právo na určité plnění jako na pohledávku a dlužník má
povinnost toto právo splněním dluhu uspokojit (srov. § 1721 o. z.). Není pochyb
o tom, že splněním do soudní úschovy dochází, při naplnění podmínek, za nichž
lze do úschovy soudu plnění složit (srov. ustanovení § 290 z. ř. s., § 1953
odst. 1 o. z., resp. § 568 obč. zák.), ke splnění dluhu (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 552/2015 a další). Na
straně druhé, plnění se do dispozice věřitele ještě nedostalo, nejčastěji
proto, že je zde spor více subjektů o to, kdo z nich je oprávněn plnění
převzít; jinak řečeno, komu svědčí právo vůči dlužníkovi na plnění (komu svědčí
pohledávka vůči dlužníku). Lze tedy dovodit, že pohledávka, ve smyslu oprávnění
obdržet předmět závazku (plnění), nezanikla a z tohoto hlediska také nutno
chápat obsah pojmu pohledávka, použitý v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne
16. 2. 2017, č. j. 6 To 48/2016 o zajištění majetku. Lze dovodit, že opatření
Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 4. 8. 2017, č. j. 4 VZN
1577/2014-1633, jímž byl Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových
pověřen správou zajištěných pohledávek, se vztahuje i na pohledávku vůči
společnosti ISRAMCO CZ s. r. o., a to i v té části, která byla za účelem
splnění složena do soudní úschovy. Ani tato námitka tak důvodnost dovolání
nezakládá.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správné. Protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího
soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. a nebyla zjištěna ani jiná vada, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání
podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 7. 2019
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu