USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce J. L., zastoupeného Ing. Mgr. Bc. Václavem Holým, advokátem se sídlem v Praze, Na Příkopě č. 857/18, proti žalované Sweco a. s. se sídlem v Praze 4, Táborská č. 31, IČO 26475081, zastoupené Mgr. Martinem Hrdlíkem, advokátem se sídlem v Praze, Pobřežní č. 648/1, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 48 C 223/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2023, č. j. 30 Co 315/2023-526, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Martina Hrdlíka, advokáta se sídlem v Praze, Pobřežní č. 648/1.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2023, č. j. 30 Co 315/2023-526 (kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 8. 2023, č. j. 48 C 223/2019-478, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 8. 2023, č. j. 48 C 223/2019-490), není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť závěr odvolacího soudu [o tom, že byly naplněny podmínky pro postup podle § 52 písm. c) zákoníku práce, když žalovaná provedla organizační změnu za účelem snížení počtu pracovníků se shodnou pracovní náplní jako má žalobce, neboť zakázky tohoto charakteru byly více méně skončeny a další takovou práci žalovaná nepotřebovala, a nebylo prokázáno, že by žalovaná na shodnou pozici v odpovídající časové souvislosti poptávala jiného pracovníka, že by šlo o změnu simulovanou, fiktivní] je v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu, který byl – přímo v této věci – vyjádřen v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.
3. 2023, č. j. 21 Cdo 3879/2022-388, ve spojení s usnesením ze dne 24. 5. 2023, č. j. 21 Cdo 3879/2022-430 (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.), a s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, na kterou Nejvyšší soud v tomto rozsudku výslovně odkázal, a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, kterými dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o.
s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Prostřednictvím těchto obsáhlých námitek dovolatel pouze nesouhlasí a odmítá závazný právní názor dovolacího soudu vyjádřený v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2023, č. j. 21 Cdo 3879/2022-388 [že při zkoumání toho, co zaměstnavatel opravdu sledoval svým opatřením, je třeba posuzovat jednání zaměstnavatele vždy v jeho úplnosti a logické návaznosti, při zjišťování, zda rozhodnutí o organizační změně bylo přijato tzv. „na oko“ (simulovaně), je třeba velmi pečlivě vážit všechny okolnosti, které posuzované jednání provázely, jemu předcházely a na něj navazovaly, tedy všechny okolnosti, za kterých bylo rozhodnutí činěno, a to, jakým způsobem bylo následně realizováno (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. publikačním 54/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4999/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 695/2014, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020, sp. zn.
21 Cdo 4696/2018), že rozhodnutí o organizační změně je třeba vnímat jako volní akt (projev vůle) zaměstnavatele a jako akt obchodního vedení, že soudy preferované skutkové okolnosti, z nichž dovozují závěr o simulaci rozhodnutí o organizační změně, postrádají jakoukoliv vazbu na tvůrce vůle žalované (fyzické osoby, které jsou k tomu povolány), že závěr o tom, že žalovaná činila aktivně kroky k přijetí nového zaměstnance, je neúplný a přinejmenším předčasný, a dále, že soudy vadně (v rozporu s § 132 o.
s. ř.) hodnotily důkazy pro posouzení charakteru jednání žalované jako simulovaného (význam a dopad e-mailu vedoucího oddělení N., vedoucí personálního oddělení S. ze dne 21. 11. 2019, sporného inzerátu, vztah členů představenstva žalované k jednání vedoucí personálního oddělení a vedoucího oddělení N.)]. Přestože dovolatel ve svém dovolání uvádí, že se soudy obou stupňů odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když „přijetí D. M. na pozici projektanta elektro do divize 151 v únoru 2019 nehodnotily jako okolnost svědčící o fiktivní povaze přijatého rozhodnutí o organizační změně v červnu 2019 a jako neexistenci nadbytečnosti žalobce“ nebo „uveřejnění inzerátu PROJEKTANT ELEKTRO – VHODNÉ I PRO ABSOLVENTY na stránkách žalované v blízké časové souvislosti s koncem doby výpovědi, a následnou komunikaci S.
s uchazečem o inzerovanou pozici, neposoudily jako aktivní snahu žalované obsadit pracovní pozici žalobce novým zaměstnancem“ a „nesprávně posoudily existenci jiných zákonných a soudní praxí aprobovaných způsobů, jakými mohlo být dosaženo snížení stavu zaměstnanců bez nutnosti propuštění žalobce“, a důvod dovolání shledává v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti je podstatou jeho dovolání nesouhlas se skutkovými zjištěními, na nichž odvolací soud založil svůj závěr, že byly naplněny podmínky pro postup podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce (žalovaná provedla organizační změnu, podle níž se stal žalobce nadbytečným, neboť jeho práce – zakázky skončily a žalovaná další takovou práci nepotřebovala a nebylo prokázáno, že by šlo o změnu fiktivní), a se způsobem, jakým odvolací soud k těmto skutkovým zjištěním dospěl (s hodnocením důkazů, na základě něhož k nim dospěl).
Dovolatel tak v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní (od soudů odlišné) právní posouzení věci. Nejvyšší soud přitom ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn.
21 Cdo 3088/2020). Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.
6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) pak rovněž nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh.
obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.). Dovolací soud v projednávané věci neshledal ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými závěry odvolacího soudu, a ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení důkazů. Namítá-li dovolatel s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přikládá – poukazem na okolnosti uvedené v dovolání – skutkovým zjištěním jiný význam než odvolací soud a zároveň přehlíží, že soudy v uváděné věci aplikovaly stejné obecné závěry, avšak vycházely z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než který byl zjištěn v projednávané věci.
Poukazuje-li dovolatel na procesní pochybení dovolacího soudu, že „rozhodující senát dovolacího soudu nedodržel zákonný postup dle § 20 odst. 1 zákona o soudcích a nepostoupil věc k rozhodnutí velkému senátu a porušil tak žalobcovo právo na zákonného soudce“, potom pomíjí, že důvod předložit věc k rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu Nejvyšší soud neměl, neboť závěry zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu, z nichž pro účely odmítnutí dovolání vyšel, nejsou v rozporu s jeho dosavadní rozhodovací praxí.
K námitce, že „dovolací soud podrobně přezkoumával dřívější skutková zjištění a kriticky je hodnotil, čímž vybočil ze zákonných mezí přezkumu soudních rozhodnutí v dovolacím řízení“, Nejvyšší soud uvádí, že ve svém předchozím rozsudku postupoval zcela v souladu s judikaturou, přihlédl-li k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.), když dospěl mimo jiné k závěru, že soudy při hodnocení důkazů postupovaly v rozporu s ustanovením § 132 o.
s. ř. Ani tyto výhrady nezakládají přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř..
Závěr o přípustnosti dovolání nemůže založit ani námitka dovolatele, že “nižší soudy zatížily žalobce nepřiměřeným (nesplnitelným) důkazním břemenem (aby prokazoval vnitřní přesvědčení a pohnutky členů představenstva žalované)“, která by mohla (kdyby byla důvodná) představovat jen tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. K takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné; uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Dovolatel v dovolání navrhl odklad právní moci a vykonatelnosti usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 3425/16 dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický; uvedené závěry lze vztáhnout i na návrh na odklad právní moci.
Návrhem dovolatele na odklad právní moci a vykonatelnosti se proto Nejvyšší soud nezabýval.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.