21 Cdo 1150/2024-305
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně P. H., zastoupené Mgr. Petrem Budzińskim, advokátem se sídlem v Praze 1 – Malé Straně, Letenská č. 121/8, proti žalované Comac jobs s. r. o. se sídlem v Těrlicku – Horním Těrlicku, Těšínská č. 737/30, IČO 28657411, zastoupené Mgr. Richardem Kolibou, advokátem se sídlem v Třinci, nám. Svobody č. 527, o odškodnění pracovního úrazu, za účasti Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 25 C 68/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. prosince 2023, č. j. 16 Co 135/2023-277,
I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 463 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Richarda Koliby, advokáta se sídlem v Třinci, nám. Svobody č. 527. III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 12. 2023, č. j. 16 Co 135/2023-277, není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť dovolatelka v něm uplatnila jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z jejích námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Přestože dovolatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti je podstatou jejího dovolání nesouhlas se skutkovými zjištěními, na nichž odvolací soud založil svůj závěr, že žalobkyně „neprokázala vznik lehkého poúrazového omezení hybnosti páteře ani lehkého omezení hybnosti hlezenního kloubu“ (neboť „diagnóza v podobě lehkého omezení hybnosti hlezenního kloubu i lehkého poúrazového omezení hybnosti páteře není klinicky objektivizována“) a „ani příčinnou souvislost mezi pracovním úrazem a psychickými problémy“, a se způsobem, jakým odvolací soud k těmto skutkovým zjištěním dospěl (s hodnocením důkazů, na základě něhož k nim dospěl). Nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů a s hodnocením provedených důkazů dovolatelka uplatňuje zejména námitkami, že podle jejího názoru „lze na základě provedeného dokazování učinit pouze takový závěr, že pracovní úraz představuje důležitou, podstatnou a značnou příčinu újmy na zdraví a trvalých následků žalobkyně“, že „odvolací soud pochybil, když pouhým odkazem na závěry IPVZ (znaleckého ústavu) dovodil neexistenci příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a přetrvávajícími obtížemi, aniž by se blíže vypořádal se skutečností, že žalobkyně byla před škodnou událostí plně fungující osobou ve všech sférách společenského uplatnění, přičemž až následkem zranění utrpěných při pracovním úrazu a souvisejícího léčení došlo k takto výrazným zdravotním a sociálním změnám v životě žalobkyně“, že „právě předmětný pracovní úraz a následné obtíže a omezení s ním související vedly k rozvoji psychických potíží“, že „nebýt pracovního úrazu, nedošlo by k jejich rozvoji a přetrvávajícím projevům do současnosti v takové míře, ve které jsou u žalobkyně do současnosti přítomny“, a že „nelze nikterak rozporovat příčinnou souvislost mezi pracovním úrazem a přetrvávajícími obtížemi (fyzickými i psychickými), a to primárně z toho důvodu, že před škodnou událostí byla žalobkyně plně fungující osobou ve všech sférách společenského uplatnění, přičemž až následkem zranění utrpěných při pracovním úrazu a souvisejícího léčení došlo k takto výrazným zdravotním a sociálním změnám v životě žalobkyně“. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) pak nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.). Dovolací soud přitom neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými závěry odvolacího soudu, ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení důkazů. Hodnocení důkazů obsažené v odstavcích 13 a 14 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu zcela odpovídá zásadám pro hodnocení důkazů vyplývajícím z ustanovení § 132 a násl. o. s. ř. Poukazuje-li dovolatelka na závěry ustálené rozhodovací praxe reprezentované usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. 21 Cdo 2169/2002, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1508/2007, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3142/2012, pak přehlíží, že tato rozhodnutí vycházejí ze zcela jiného skutkového stavu, než který byl soudy zjištěn v projednávané věci; odvolací soud se proto od jejich závěrů neodchýlil (nemohl odchýlit). V části, ve které směřuje proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud potvrdil výroky rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňují (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 6. 2024
JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu