21 Cdo 1167/2023-1418
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v exekuční věci oprávněné OJGAR, s. r. o. se sídlem v Praze 5, Křížová č. 1018/6, IČO 27404498, zastoupené JUDr. Jiřím Vodičkou, advokátem se sídlem v Praze 5, Drtinova č. 557/10, proti povinným 1) J. L., zastoupenému Mgr. Petrem Niplem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci č. 449/11, 2) B. M. L., zastoupené Markem Procházkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova č. 26/2, o návrhu povinných na zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 16 EXE 5920/2013, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2022, č. j. 20 Co 232/2022-1329, opravenému usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2022, č. j. 20 Co 232/2022-1345,
Dovolání povinných se odmítá.
1. Na návrh oprávněné Okresní soud v Mělníku dne 20. 11. 2013, pod č. j. 16 EXE 5920/2013-29, pověřil na základě vykonatelného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 10. 2012, č. j. 33 Nc 6101/2009-183, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2013, č. j. 16 Co 240/2013-263, podle ustanovení § 43a zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, JUDr. Milana Makaria, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha – západ, provedením exekuce k vymožení pohledávky oprávněné ve výši 12 886 890 Kč s příslušenstvím a nákladů řízení ve výši 323 424 Kč a 2 178 Kč, a to „prodejem zástavy – nemovitostí povinných ve společném jmění manželů – objekt bydlení č. p. XY v obci XY, postaveného na parcele č. XY v k. ú. XY, pozemku parc. č. XY – zastavěná plocha a nádvoří o celkové výměře 416 m2 v k. ú. XY, zapsaných na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro město Praha, obec XY, katastrální území XY“.
2. Návrhem ze dne 5. 10. 2017 a návrhem ze dne 11. 10. 2017 se povinní domáhali zastavení exekuce.
3. Okresní soud v Mělníku usnesením ze dne 3. 2. 2022, č. j. 16 EXE 5920/2013-1272, částečně zastavil exekuci vedenou podle pověření Okresního soudu v Mělníku ze dne 20. 11. 2013, č. j. 16 EXE 5920/2013-29, co do vymožení pohledávky ve výši 33 950,02 Kč s úrokem z prodlení ve výši 4,84 % ročně z částky 11 961 416,80 Kč od 26. 5. 2009 do zaplacení (výrok I.), ve zbývajícím návrhy povinných na zastavení exekuce zamítl (výrok II.).
4. Proti tomuto usnesení podali odvolání oba povinní. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 9. 11. 2022, č. j. 20 Co 232/2022-1329, opraveným usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2022, č. j. 20 Co 232/2022-1345, usnesení soudu prvního stupně změnil ve výroku I. tak, že se exekuce částečně zastavuje co do částky 326 786,19 Kč, úroku z prodlení z částky 128 556,43 Kč ve výši 19,84 % od 26. 5. 2009 do zaplacení, a úroku z prodlení ve výši 4,84 % z částky ve výši 11 832 860,37 Kč od 26. 5. 2009 do zaplacení; ve výroku II. jej změnil tak, že se návrhy povinných, pokud se domáhali zastavení exekuce pro pohledávku 12 560 130,81 Kč, pro úrok z prodlení 15 % z částky 11 832 860,37 Kč od 26. 5. 2009 do zaplacení, pro náklady a náklady exekuce, zamítají.
5. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že smlouva o poskytnutí hypotečního úvěru č. 800/000096/96-001/00, jakož i další navazující smlouvy, nebyly uzavírány s povinnými v postavení spotřebitele.
6. Odvolací soud dále dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že z obsahu smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi právní předchůdkyní oprávněné a oprávněnou dne 20. 5. 2009, jejímž předmětem bylo postoupení pohledávky za povinnými v celkové výši 12 886 890 Kč, bylo zjištěno, že smlouva obsahuje všechny náležitosti, je určitá a nevzbuzuje žádné pochybnosti o tom, co bylo na postupníka touto smlouvu postoupeno.
7. Proti usnesení odvolacího soudu podali dovolání oba povinní. Povinná 2) spatřuje přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v následujících otázkách hmotného práva: „lze pro účely § 262 odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve spojení s § 517 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, bez dalšího posoudit smlouvu o úvěru jako uzavřenou v rámci podnikatelské činnosti, jestliže byl úvěr použit na splácení předchozích úvěrů, kterými byly hrazeny investice na rekonstrukci stavby využívané v době uzavření smlouvy o úvěru především k bydlení, tj. k soukromým účelům, a pouze částečně jako bytové prostory pronajímané třetím osobám?“ a „lze považovat za dostatečně určitou smlouvu o postoupení pohledávky, ačkoliv mezi dokumenty, které mají pohledávku specifikovat, existují zásadní rozpory, a tím pádem nelze s jistotou seznat, o jakou pohledávku se jedná?“ a v následujících otázkách práva procesního: „je přípustné, aby odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí v rámci právního posouzení věci pouze odkázal na závěry obsažené v rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže se jedná o otázku pro posouzení věci zcela zásadní?“ a „je přípustné, aby se odvolací soud při právním posouzení věci vůbec nezabýval námitkami účastníků týkajících se otázky, na nichž závisí výsledek soudního řízení, aniž by takový postup odůvodnil?“. Dále povinná 2) v dovolání uvedla, že případně uplatňuje i důvod přípustnosti dovolání, že napadené usnesení závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
8. Povinný 1) shodně s povinnou 2) namítá, že odvolací soud nesprávně právně posoudil postavení povinných v rámci uzavření smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru, v důsledku čehož v rozporu s judikaturou potvrdil platnost sankční úrokové sazby a dále že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku neurčitosti a neplatnosti smlouvy o postoupení. Nadto povinný 1) namítá, že „zástava byla dle čl. VIII zástavní smlouvy sjednána ve prospěch právního předchůdce oprávněné jako propadná, což způsobuje absolutní neplatnost zástavní smlouvy. Jak soud I. stupně, tak i odvolací soud se s touto námitkou řádně nevypořádal“ a „povinní nemohli být v prodlení s placením svých splátek, ale měli své splátky naopak předplacené“ a dovozuje, že „soud I. stupně, tak i odvolací soud nesprávně právně posoudily otázku splatnosti úvěru“.
9. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu a usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, povinná 2) navrhla, aby dovolací soud případně usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se exekuce zastavuje.
10. Oprávněná v písemném vyjádření k dovolání povinného 1) a povinné 2) uvádí, že dovolatelé uvádí důvody, které nezakládají přípustnost dovolání, a proto navrhuje, aby Nejvyšší soud jejich dovolání odmítl.
11. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
12. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
13. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
14. Dovolání není přípustné, neboť odvolací soud vyřešil dovolateli vymezené právní otázky v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby byly vyřešeny jinak.
15. Ze skutkových zjištění soudů (zejména potom soudu prvního stupně, jehož závěry odvolací soud převzal – srov. bod 20., 22. a 35. odůvodnění usnesení odvolacího soudu; správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá) vyplývá, že povinní uzavřeli dne 5. 4. 1996 s právní předchůdkyní oprávněné Smlouvu o poskytnutí hypotečního úvěru č. 800/000096/96-001/00, jejímž předmětem bylo poskytnutí hypotečního úvěru ve výši 20 000 000 Kč na vypořádání úvěru na investice do nemovitosti v k. ú. XY (objekt Vlašská), že dodatkem č. 1 ze dne 27. 8. 2002 bylo sjednáno, že úvěr bude použit na vypořádání investice do objektu Vlašská a zámku Mělník, a že úvěr bude použit na splacení předchozích úvěrů u Živnostenské banky a.s., které byly poskytnuty na rekonstrukci zámku Mělník, otevření muzea, butique, vinárny a na rekonstrukci objektu Vlašská, využívaného v suterénu a přízemí jako vinárna, v prvním a druhém patře pro obytné účely a v podkroví jako ateliér. Měsíční splátky měly být hrazeny z nájemních smluv, mj. z nájmu objektu Vlašská. A) K námitce nesprávného posouzení postavení dovolatelů při uzavírání smlouvy o úvěru
16. Dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu pochybení, když neaplikoval § 262 odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“) ve spojení s § 517 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), čehož se podle názoru dovolatelů dopustil v důsledku nesprávného právního posouzení postavení dovolatelů při uzavírání smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru. Dovolatelé oproti odvolacímu soudu prosazují, že smlouvu o úvěru neuzavírali v pozici podnikatelů.
17. Podle ustanovení § 262 odst. 4 obch. zák. se ve vztazích podle § 261 nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle odstavce 1 použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku.
18. Odvolací soud správně posuzoval, zda dovolatelé vystupovali při uzavírání smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru jako podnikatelé, nebo jako fyzické osoby v postavení spotřebitele. Soud prvního stupně, jakož i soud odvolací, se pečlivě zabývaly tím, jaký byl účel jednání dovolatelů v konkrétním smluvním vztahu, a to zcela v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1685/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 33 Cdo 7/2014). Na základě výše uvedených skutkových zjištění soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že se jednalo o podnikatelský úvěr, když byl úvěr použit na splacení přechozích úvěrů, které byly poskytnuty výlučně k podnikatelským účelům, a správně uzavřel, že smlouva o poskytnutí hypotečního úvěru byla uzavřena v rámci podnikatelské činnosti dovolatelů.
19. Dovolatelé dále uvádí, že se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1566/2020), když pouhá skutečnost, že předmět plnění je hodnotný, neznamená, že daná fyzická osoba nejedná jako spotřebitel. Odkaz na uvedenou judikaturu je však nepřípadný, neboť hodnotnost předmětu plnění nebyla jedinou skutečností, na základě které odvolací soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru byla uzavřena s dovolateli v postavení podnikatelů. Pro zjevnou skutkovou odlišnost se tak odvolací soud v nyní posuzované věci nemohl odchýlit od judikatury Nejvyššího soudu.
20. Dovolatelé dále uvádí s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3271/10, že „okolnosti jednání povinných by měly být posuzovány toliko ke dni uzavření smlouvy o úvěru“. V projednávané věci odvolací soud postupoval v souladu s uvedenou judikaturou; závěr, že odvolací soud neposuzoval okolnosti jednání dovolatelů dle jednání smluvních stran a informací, kterými strany disponovaly v okamžiku uzavření smlouvy, nelze z odůvodnění usnesení odvolacího soudu dovodit.
21. Podstatou námitky je především nesouhlas dovolatelů se skutkovými závěry, z nichž odvolací soud vycházel, a se způsobem, jakým k těmto skutkovým závěrům dospěl (s hodnocením důkazů) [bod 48., 51. a 52. dovolání povinné 2) a část II. dovolání povinného 1)], na základě čehož činí své vlastní (od
22. Přípustnost dovolání nemohou založit námitky dovolatelů, které se snaží zpochybnit zjištěný skutkový stav a které předkládají vlastní hodnocení v řízení provedených důkazů, neboť správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformulují sami dovolatelé (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
23. Dovolací soud též neshledal, že by zjištění skutkového stavu soudy nižších stupňů vykazovalo při hodnocení důkazů znaky zjevné svévole, kdy z obsahu spisu nelze dovodit, že by skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, byla vadná a ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nejedná se tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 45/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
24. Námitka tak přípustnost dovolání nezakládá. B) K námitce neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek
25. V další části dovolání povinná 2) uvádí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, když posoudil smlouvu o postoupení pohledávek uzavřenou mezi právní předchůdkyní oprávněné a oprávněnou dne 20. 5. 2009 jako dostatečně určitou, ačkoliv dokumenty, které mají pohledávku specifikovat, si navzájem odporují a postupovanou pohledávku činí zaměnitelnou s případnými jinými pohledávkami právní předchůdkyně oprávněné, a je tedy třeba ji v rozporu s napadeným usnesením posoudit jako absolutně neplatnou pro neurčitost ve smyslu § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
26. Podle § 37 odst. 1 obč. zák. musí být právní úkon učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
27. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že podstatnými náležitostmi smlouvy o postoupení pohledávky jsou označení jejích účastníků (postupitele a postupníka) a identifikace postupované pohledávky, která musí obsahovat uvedení postupitelova dlužníka a popis pohledávky co do její výše a skutečností, na nichž se zakládá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 32 Odo 523/2005). Postupovaná pohledávka musí být identifikována dostatečně určitě tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou postupitele za stejným dlužníkem a aby mezi smluvními stranami nevznikaly pochybnosti o tom, jaká pohledávka, jak a kdy byla postoupena (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3855/2018, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek NS, pod publikačním číslem 4/2023, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. 32 Cdo 2306/98).
28. Závěr odvolacího soudu (bod 39. usnesení odvolacího soudu), že „…z obsahu smlouvy o postoupení pohledávky bylo zjištěno, že smlouva obsahuje všechny náležitosti. Ve smlouvě je uvedeno, kdo je postupitelem a kdo postupníkem, kdo jsou dlužníci, jaká celková částka je postupována a k jakému dni byl dluh vypočten. Pohledávka byla postoupena včetně zajištění, celkové výše nedoplatku a příslušenství s tím, že to vyplývá z dokumentů specifikovaných v příloze č. 1, která tvoří nedílnou součást smlouvy. Na postupníka přešla veškerá práva a povinnosti ze smlouvy o úvěru a smlouvy zástavní...“, a že smlouva o postoupení pohledávky vyhovuje zákonným podmínkám platnosti, je určitá a nevzbuzuje žádné pochybnosti o tom, co bylo na postupníka touto smlouvou postoupeno, je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
29. Námitce dovolatelky, že právní předchůdkyně oprávněné mohla mít vůči dovolatelům i jiné pohledávky a že se předložená obratová historie ve skutečnosti týká jiného dluhu, se obsáhle věnoval soud prvního stupně (bod 21. usnesení soudu prvního stupně), který dovodil, že provedenými důkazy bylo toto tvrzení vyvráceno.
30. Z obsahového vymezení dovolacích důvodů vyplývá, že povinná 2) především nesouhlasí se skutkovým závěrem odvolacího soudu, že z obsahu smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že obsahuje všechny náležitosti, nevzbuzuje žádné pochybnosti o tom, co bylo na postupníka postoupeno a je tak dostatečně určitá, a teprve následně s nesprávným právním posouzením věci. Stejně tak povinný 1), který namítá, že „povinní nemohli být v prodlení s placením svých splátek, ale měli své splátky naopak „předplacené“, a soudy tak nesprávně právně posoudily otázku splatnosti úvěru“, brojí proti skutkovým závěrům, na nichž odvolací soud své rozhodnutí založil.
31. Jak bylo shora vyloženo, správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod.
32. Závěr o přípustnosti dovolání nemohou založit ani námitky povinné 2), že „…odvolací soud opomněl úvahy vysvětlit a vypořádat se s námitkami dovolatelky, když pouze odkázal na skutkové a právní závěry soudu prvního stupně…“, že „…soud prvního stupně, se kterým se soud odvolací plně ztotožnil, dále nijak nevysvětluje, na základě čeho a z jakých konkrétních důkazů dovozují své závěry…“, dále že „…se odvolací soud námitkami dovolatelky ohledně neurčitosti smlouvy o postoupení vůbec nezabýval…“, čímž „způsobil nepřezkoumatelnost napadeného usnesení…“. Tyto námitky by mohly představovat (pokud by byly důvodné) tzv. jinou vadu řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není.
33. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se ustálila na závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013). Poměřováno těmito závěry odůvodnění usnesení odvolacího soudu není zjevně nepřezkoumatelné, jak namítá dovolatelka, když z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které byl návrh povinných na zastavení exekuce zamítnut.
34. Lze dodat, že z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod č. 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Usnesení odvolacího soudu těmto požadavkům vyhovuje.
35. Pakliže povinný 1) dále namítá, že „…zástava byla …sjednána ve prospěch právního předchůdce oprávněného jako propadná, což způsobuje absolutní neplatnost zástavní smlouvy…“, a že „…jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s touto námitkou řádně nevypořádal…“, přehlíží, že soud prvního stupně problematiku, zda zástava byla sjednána v zástavní smlouvě jako propadná, obsáhle řešil (srov. bod 20. odůvodnění usnesení soudu prvního stupně), s tímto řešením odvolací soud vyslovil (implicite) souhlas; polemika, že se soudy nevypořádaly s touto otázkou „řádně“, tak představuje prostý nesouhlas s právním řešením přijatým odvolacím soudem, aniž by povinný 1) jakkoliv formuloval, v čem je řešení přijaté odvolacím soudem nesprávné a znamená odklon od rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. v čem řešení představuje otázku novou, doposud v judikaturní praxi neřešenou, či řešenou rozdílně, popř. důvod, proč by již řešená otázka měla být vyřešena jinak. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu k založení přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
36. Dovolatelé navrhli odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti a právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Návrhem dovolatelů na odklad vykonatelnosti a právní moci se proto Nejvyšší soud nezabýval.
37. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání povinných podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
38. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 3. 2024
JUDr. Marek Cigánek předseda senátu