33 Cdo 1685/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce
V. N., zastoupeného Mgr. Martinem Slezákem, advokátem se sídlem Beroun, Husovo
náměstí 82/10, proti žalované S. K., zastoupené Mgr. Radkem Hladinou, advokátem
se sídlem Praha 1, Revoluční 1082/8, o zaplacení 69.529,90 Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 15 EC 281/2011, o dovolání
žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2014, č. j. 93
Co 548/2014-117, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2014, č. j. 93 Co
548/2014-117, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 1. 2014, č. j.
15 EC 281/2011-68, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k
dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 11. 2014, č. j. 93 Co 548/2014-117,
potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 1. 2014, č. j. 15 EC
281/2011-68, v tom znění, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 69.529,90 Kč
se smluvními úroky z prodlení ve výši 0,1 % za každý den prodlení z této částky
od 9. 6. 2011 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů. Odvolací soud vyšel ze zjištění, jež převzal od soudu prvního stupně, že
žalobce zaslal žalované dne 18. 1. 2011 e-mail s cenovým odhadem za
rekonstrukci koupelny v jejím bytě. Žalovaná mu emailem dne 20. 1. 2011 zaslala
objednávku na provedení díla, jejímž předmětem bude kompletní rekonstrukce
koupelny v jejím bytě včetně všech instalačních zařízení. Žalovaná v objednávce
potvrzuje, že jí žalobce předal soupis materiálu, který bude podle jeho odhadu
potřebný k provedení díla, s odhadem ceny díla ve výši 175.942 Kč včetně DPH. Žalobkyně souhlasí s tím, že potvrzením objednávky žalobcem bude uzavřena
smlouva o dílo, která se bude na základě jejich dohody řídit § 536 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku. Žalobce je oprávněn provést změny
v druhu a množství zboží potřebného k provedení díla. Doba provádění díla bude
podle odhadu žalobce trvat deset dní s možným prodloužením podle situace v
místě provádění díla. K předání díla dojde tím, že žalobce umožní žalované
nakládat s předmětem díla. Žalobce po předání díla předá žalované soupis
skutečně spotřebovaného materiálu a odvedené práce s výpočtem konečné ceny
díla. Žalovaná se zavazuje před započetím díla poskytnout žalobci zálohu ceny
díla ve výši 120.000 Kč, potvrdit převzetí díla podpisem do deníku žalobce,
nejpozději do deseti dnů od převzetí díla zaplatit žalobci konečnou cenu díla a
při prodlení s úhradou ceny díla zaplatit žalobci úroky z prodlení ve výši 0,1
% z dlužné částky za každý den prodlení. Žalobce téhož dne zaslal žalované
e-mail s potvrzením objednávky. Žalovaná žalobci sjednanou zálohu zaplatila. Účastníci dohodli v e-mailové korespondenci termín zahájení díla dne 14. 2. 2011. Dílo bylo uvedeno do stavu základní uživatelnosti 2. 3. 2011 a tímto dnem
bylo předáno žalované, která je mohla užívat. Dne 23. 3. 2011 žalobce vyměnil
náhradní umyvadlo za nové. Žalobce e-mailem ze dne 1. 5. 2011 zaslal žalované
položkový rozpočet s konečnou cenou díla 189.530,90 Kč včetně DPH. Cena byla
navýšena o provedené vícepráce. Žalovaná dne 12. 5. 2011 při osobním jednání
předala žalobci soupis vad s vyčíslenou slevou z ceny díla ve výši 51.800 Kč. Žalobce dne 31. 5. 2011 vystavil konečnou fakturu na částku 69.529,90 Kč a
dopisem ze dne 16. 6. 2011 vyzval žalovanou k součinnosti při odstranění vad. Dopisem ze dne 21. 7. 2011, který žalovaná nepodepsala, odstoupila od smlouvy o
dílo. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že účastníci
uzavřeli písemně (a tudíž platně) dohodu o podřízení jejich závazkového vztahu
režimu obchodního zákoníku (§ 262 odst. 1, 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního
zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 /viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb./; dále jen
„obch. zák.“). Protože „žalovaná je zkušená podnikatelka, nikoli typická
spotřebitelka“, odvolací soud dovodil, „že se nemůže dovolávat zákonných
ustanovení sloužících k ochraně prostého spotřebitele,“ a že účastníci tudíž
uzavřeli smlouvu o dílo v souladu s § 536 obch. zák. S odkazem na § 536 a násl. a § 440 a § 441 obch. zák.
odvolací soud dospěl k závěru, že žalované mohlo
vzniknout právo z odpovědnosti za vady díla jen při jejich včasném oznámení,
což však neučinila (žalovaná, která dílo užívá, vady nevytkla bez zbytečného
odkladu poté, co jí bylo umožněno s ním nakládat). Navíc v pozdní reklamaci
uplatnila slevu z ceny díla, takže nebyla oprávněna již zvolený nárok z
odpovědnosti za vady měnit. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně
uzavřel, že žalované vznikla povinnost zaplatit žalobci cenu díla včetně
sjednaných úroků z prodlení (§ 548, § 369 odst. 1 obch. zák.). Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost ve
smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky, zda žalobce (zhotovitel - podnikatel) a žalovaná (objednatelka -
spotřebitelka) uzavřeli dohodu podřizující jejich závazkový vztah ze smlouvy o
dílo režimu obchodního zákoníku v písemné formě, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, prezentované
rozhodnutími ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. 29 Odo 43/2001, a ze dne 30. 10. 2009,
sp. zn. 33 Cdo 3210/2007. Má za to, že objednávka, která byla přílohou
e-mailové komunikace účastníků, podmínku písemnosti nesplňuje, neboť neobsahuje
podpis jednající osoby, a proto dohoda o volbě práva není platná. Na závazkový
vztah účastníků ze smlouvy o dílo měl být aplikován občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 /viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb./; dále jen „obč. zák.“), podle něhož právo na zaplacení ceny díla
žalobci nevzniklo. Žalovaná považuje dovolání za přípustné i proto, že odvolací
soud se při posouzení otázky, zda vystupovala v závazkovém vztahu v pozici
spotřebitelky či nikoli, odchýlil od závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1835/2012. Okolnost, že je
podnikatelkou, pokládá v posuzovaném případě za irelevantní, neboť při
objednání díla nejednala v rámci své podnikatelské činnosti s obchodním
záměrem, nýbrž výhradně pro svou osobní potřebu. Dopadají proto na ni
ustanovení na ochranu spotřebitele (§ 55 a § 56 obč. zák.). Odvolací soud
pochybil, jestliže se nezabýval tím, zda smlouva o dílo obsahuje neplatná
ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele
značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Za taková považuje ujednání
umožňující žalobci jednostranně měnit druh a množství zboží potřebného k
provedení díla, dobu provádění díla, dále ujednání o způsobu předání díla
umožněním jeho užívání (tedy i před dokončením) a o smluvních úrocích z
prodlení, které je v rozporu se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 17. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 1117/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 26/2006. V neposlední řadě vyjadřuje názor, že
dohoda o podřízení jejich smluvního vztahu obchodnímu zákoníku je neplatná i
proto, že volba obchodního zákoníku pro regulaci reklamace vad díla směřuje ke
zhoršení jejího postavení v daném vztahu, v němž vystupovala v pozici
spotřebitelky.
V tomto směru poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1069/2014. Dovolacímu soudu z uvedených důvodů
navrhuje, aby rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.; dále opět jen „o. s. ř.“). Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou při splnění podmínky jejího
advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a je
přípustné podle § 237 o. s. ř.; napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky,
zda byla platně sjednána dohoda mezi žalobcem (zhotovitelem) a žalovanou
(objednatelkou) o podřízení jejich závazkového vztahu ze smlouvy o dílo režimu
obchodního zákoníku z hlediska (mimo jiné) postavení žalované v tomto
závazkovém vztahu, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jelikož žalovaná nenamítá žádnou z vad uvedených v § 242 odst. 3 větě druhé o. s. ř. a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu, dovolací soud se zabýval
jen posouzením k dovolacímu přezkumu nastolené právní otázky. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř., jímž lze
namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalovaná
vytýká odvolacímu soudu pochybení při aplikaci § 262 obch. zák. v důsledku
nesprávnosti posouzení jejího právního postavení při uzavírání smlouvy. Oproti
odvolacímu soudu prosazuje, že smlouvu uzavírala v pozici nepodnikatelky -
spotřebitelky a že dohoda o podřízení vztahu ze smlouvy o dílo režimu
obchodního zákoníku je neplatná, neboť směřuje ke zhoršení jejího právního
postavení - kromě jiného - v otázce reklamace vad díla (včetně stanovení lhůty,
při jejímž marném uplynutí právo z odpovědnosti za vady zaniká).
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné
právní závěry.
Podle § 262 obch. zák. si strany mohou dohodnout, že jejich závazkový vztah,
který nespadá pod vztahy uvedené v § 261 obch. zák. , se řídí tímto zákonem.
Jestliže taková dohoda směřuje ke zhoršení právního postavení účastníka
smlouvy, který není podnikatelem, je neplatná (odst. 1). Dohoda podle odstavce
1 vyžaduje písemnou formu (odstavec 2).
Rozhodovací praxe soudů a odborná komentářová literatura je zajedno v tom, že
obchodním závazkovým vztahem může být i vztah, který je kompletně upraven v
jiném zákoně. Podstatné je, aby šlo o tzv. relativní obchod (§ 261 odst. 1, 2
obch. zák.), o tzv. absolutní obchod (§ 261 odst. 3 obch. zák.) nebo závazkový
vztah, jemuž smluvní strany přisoudily povahu obchodního vztahu písemnou volbou
práva podle § 262 obch. zák.; to platí i pro vztahy, jejichž účastníky mohou
být i nepodnikatelé (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014,
sp. zn. 33 Cdo 3256/2012, dále Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.:
Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 901 a
násl.).
Podle § 52 obč. zák. jsou spotřebitelskými smlouvami smlouvy kupní, smlouvy o
dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně
spotřebitel a na druhé straně dodavatel (odst. 1). Dodavatelem je osoba, která
při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné
podnikatelské činnosti (odst. 2). Spotřebitelem je fyzická osoba, která při
uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské
činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání (odst. 3).
Judikatura dovolacího soudu (stejně jako odborná komentářová literatura) je
ustálena v závěru, podle něhož vymezuje spotřebitele jako osobu, která při
uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské
činnosti, tedy která jedná za účelem osobní potřeby ve smyslu spotřeby, neboli
nečiní tak opakovaně a za úplatu. Pro odpověď na otázku, zda fyzická osoba
uzavírající smlouvu s dodavatelem (§ 52 odst. 2 obč. zák.) je v postavení
spotřebitele (§ 52 odst. 3 obč. zák.), je rozhodující především účel jednání
takové osoby v konkrétním smluvním vztahu (srov. např. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 33 Cdo 7/2014, ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 23
Cdo 1835/2012, a ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 864/2008, dále Švestka, J.,
Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník, Komentář I, 2.
vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, str. 466 a násl.).
V posuzovaném případě se z obsahu spisu podává, že žalovaná při uzavírání
smlouvy o dílo jednala výlučně pro svoji osobní potřebu jako spotřebitelka (§
52 odst. 3 obč. zák.), tedy nikoli jako podnikatelka; předmětem díla byla
rekonstrukce koupelny v bytě, který užívala k bydlení. Jednala tudíž za účelem
osobní potřeby, a nikoli v rámci své obchodní ani jiné podnikatelské činnosti,
popř. ve vazbě na tuto činnost (srov. rovněž odůvodnění rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2441/2016). Závěr odvolacího soudu, že
žalovaná se jako zkušená podnikatelka nemůže dovolávat zákonných ustanovení na
ochranu prostého spotřebitele, tudíž neobstojí. Okolnost, že žalovaná má
podnikatelské oprávnění, je pro posouzení jejího právního postavení ve smluvním
vztahu se žalobcem irelevantní (srov. „mutatis mutandis“ rozsudek Soudního
dvora Evropské unie ze dne 3. 9. 2015 ve věci Horatiu Ovidiu Costea proti SC
Volksbank Romania SA, C-110/14).
I kdyby nebyla opodstatněná námitka žalované zpochybňující závěr o platnosti
dohody o podřízení vztahu ze smlouvy o dílo režimu obchodního zákoníku z
hlediska dodržení zákonného požadavku její písemnosti (§ 262 odst. 1 věta
první, odst. 2 obch. zák.), je uvedená dohoda neplatná, neboť - z dále
uvedených důvodů - směřuje ke zhoršení právního postavení žalované (§ 262 odst.
1 věta druhá obch. zák.).
Podle § 562 obch. zák. soud nepřizná objednateli právo z vad díla, jestliže
objednatel neoznámí vady díla a/ bez zbytečného odkladu poté, kdy je zjistí,
b/ bez zbytečného odkladu poté, kdy je měl zjistit při vynaložení odborné péče
při prohlídce uskutečněné podle odstavce 1, c/ bez zbytečného odkladu poté, kdy
mohly být zjištěny později při vynaložení odborné péče, nejpozději však do dvou
let a u staveb do pěti let od předání předmětu díla. U vad, na něž se vztahuje
záruka, platí místo této lhůty záruční doba (odstavec 2). Ustanovení § 428
odst. 2 a 3 se použijí obdobně na účinky uvedené v odstavci 2 (odstavec 3).
Podle § 655 odst. 2 obč. zák. práva z odpovědnosti za vady musí být uplatněna u
zhotovitele v záruční době; jinak zaniknou. Doba od uplatnění práva až po
provedení opravy nebo úpravy se do záruční doby nepočítá. Zhotovitel je povinen
vydat objednateli potvrzení o tom, kdy právo uplatnil, jakož i o provedení
opravy nebo úpravy a o době jejího trvání.
Podle § 654 odst. 1 obč. zák. záruční doba je tři měsíce, není-li sjednána nebo
zvláštními předpisy stanovena jinak; u stavebních prací je záruční doba nejméně
osmnáct měsíců.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1069/2014 (z něhož
žalovaná v dovolání cituje vybrané pasáže), formuloval a odůvodnil závěr, podle
něhož volba obchodního zákoníku pro regulaci reklamace vad díla směřuje ke
zhoršení postavení objednatelů, kteří nejsou podnikateli a jsou v postavení
spotřebitele, jestliže strany dohodou nevyloučily aplikaci § 562 odst. 2 obch.
zák. Je tomu tak proto, že občanskoprávní úprava postupu objednatele při
vytýkání vad díla (včetně stanovení lhůty, při jejímž marném uplynutí právo
reklamovat vady zaniká) je ve prospěch spotřebitele. To vyniká zejména v
kontextu úpravy obchodněprávní, která předpokládá, že jejími účastníky jsou na
obou stranách profesionálové a klade tak na ně vyšší nároky. Obchodní zákoník
ukládá v § 526 objednateli povinnost po předání předmětu díla tento prohlédnout
či zařídit jeho prohlídku s tím, že při této prohlídce musí být vynaložena
odborná péče. Nestačí tedy běžná prohlídka, ale musí se jednat o prohlídku
profesionálem disponujícím odbornými znalostmi a předpokládá se, že ji buď
obchodník jako profesionál bude schopen vykonat sám, nebo přizve (obvykle za
úplatu) třetí osobu jako profesionála v daném oboru. Takovou míru odpovědnosti
za kvalitu provedeného díla a s tím spojené sankce v podobě prekluze práva z
odpovědnosti za vady občanskoprávní úprava na spotřebitele neklade. Tyto
požadavky lze klást na profesionály jako subjekty obchodního práva; totéž však
nelze spravedlivě očekávat od jednotlivých spotřebitelů. Proto na ně občanský
zákoník neklade takto přísné požadavky a ponechává jim možnost reklamovat vady
díla v průběhu celé záruční doby, jejíž minimální délku navíc stanoví. Na tento
závěr pak Nejvyšší soud navázal v dalších rozhodnutích a neodchýlil se od něho
ani velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, který v
rozsudku ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 31 Cdo 3737/2012, vyjádřil názor, podle
něhož písemná dohoda stran smlouvy o dílo, že jejich závazkový vztah, který
nespadá pod vztahy uvedené v § 261 obch. zák., se řídí obchodním zákoníkem,
směřuje ke zhoršení právního postavení objednatele, který není podnikatelem,
jestliže se strany současně nedohodly, že ke včasnému oznámení vad díla
postačí, oznámí-li objednatel vady díla zhotoviteli v záruční době (§ 562 odst.
2 obch. zák., § 649 obč. zák.). Taková dohoda je neplatná, což znamená, že
právní vztah stran ze smlouvy o dílo se jako celek řídí občanským zákoníkem (ve
znění účinném do 31. 12. 2013).
Z řečeného vyplývá, že žalované se podařilo zpochybnit správnost právního
posouzení věci odvolacím soudem, který ve smyslu § 262 odst. 1 věty druhé obch.
zák. nedovodil, že volba obchodního zákoníku pro regulaci vad díla směřuje ke
zhoršení jejího postavení, která není v pozici podnikatelky, jestliže strany
smlouvy dohodou nevyloučily aplikaci § 562 odst. 2 obch. zák. Vzhledem k tomu,
že odvolací soud zjištěný skutkový stav věci poměřoval podle právních norem,
jež na něj nedopadají (na místo správných ustanovení občanského zákoníku
posuzoval věc podle ustanovení obchodního zákoníku), dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.); protože důvody, pro které
byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně,
zrušil rovněž tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení
(§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Zabývat se dalšími dovolacími námitkami
shledal nadbytečným.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. O náhradě nákladů řízení
včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§
243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2016
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu