33 Cdo 2441/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy
JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve
věci žalobkyně Porta Reality s. r. o. se sídlem v Praze 3, Lucemburská 2136/16,
identifikační číslo 28382765, zastoupené Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem se
sídlem v Praze 8, Sokolovská 438/45, proti žalovanému D. B., zastoupenému JUDr.
Ivetou Hodkovou, Csc., advokátkou se sídlem v Praze 5, Arbesovo náměstí 257/7,
o 3.448.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.
zn. 18 C 90/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 3. 9. 2015, č. j. 22 Co 143/2015-81, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2015, č. j. 22 Co
143/2015-81, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 1. 2015, č. j.
18 C 90/2014-29, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu
řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 12. 1. 2015, č. j. 18 C 90/2014-29, uložil žalovanému povinnost zaplatit
žalobkyni částku 3.448.500,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a
rozhodl o nákladech řízení. Zdůraznil, že žalovaného usnesením vyzval podle §
114b zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), aby
se ve lhůtě ve věci písemně vyjádřil, přičemž jej zároveň poučil o procesních
následcích, jestliže výzvě nevyhoví. Ve vyjádření obsahově žalovaný pouze
vznesl procesní námitku nedostatku pravomoci soudu, neboť věc má být podle
rozhodčí doložky obsažené v dohodě o poskytnutí nabídky ze dne 20. 6. 2013
projednána před rozhodcem. Podle soudu prvního stupně je ovšem rozhodčí doložka
neplatná podle § 3 odst. 3 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o
výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „z. r. ř.“), protože nebyla sjednána
samostatně, ale je součástí podmínek dohody o poskytnutí nabídky, a žalovaný
dohodu neuzavíral jako podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti, nýbrž v
postavení spotřebitele. Neuvedl-li žalovaný ve vyjádření žádné konkrétní
skutečnosti a neoznačil důkazy, kterými by zpochybnil žalobou uplatněný nárok
(jen namítl nedostatek pravomoci soudu), soud prvního stupně s odkazem na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1140/2011,
uzavřel, že nastala fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř. Soud tak
rozhodl podle § 153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 9. 2015, č. j. 22 Co
143/2015-81, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; současně rozhodl o
nákladech odvolacího řízení. Na základě doplněného dokazování zjistil, že
žalobkyně dne 20. 6. 2013 uzavřela s žalovaným (jako zájemcem) „dohodu o
poskytnutí nabídky“, jejímž předmětem (zajištěním nájmu, vlastnictví nebo
užívání předmětu nabídky) byl mimo jiné i „Obchodní dům, 4.500 m2, 2 NP“, na
adrese Vosátkova 1/285, Praha 12 - Kamýk, přičemž cena předmětu nabídky
představovala částku 95 milionů Kč a provize z uvedené ceny ve výši 3 % bez
DPH. Součástí dohody (bod 8.a) je i ujednání o tom, že veškeré spory vznikající
z této dohody (a v souvislosti s ní) budou „rozhodovány s konečnou platností u
Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR podle jeho Řádu
a Pravidel jediným rozhodcem jmenovaným předsedou Rozhodčího soudu.“ Žalovaný
je v dohodě identifikován datem narození (nikoliv identifikačním číslem osoby),
adresou P. 2,“ telefonním číslem a e-mailem. Je držitelem tří živnostenských
oprávnění, mimo jiné i s předmětem činnosti „zprostředkování obchodu a služeb.“
Dne 12. 1. 2013 uzavřel se společností SHIMON SHABI s. r. o. (jako zájemcem)
smlouvu o zprostředkování podle § 262 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního
zákoníku (dále jen „obch. zák.“), kterou se zavázal pro uvedenou společnost
obstarat koupi komerčních nemovitostí v Praze a Středočeském kraji za maximální
cenu 200.000.000,- Kč; žalovaný je jedním ze dvou jednatelů a jejím výlučným
společníkem. Odvolací soud na základě těchto skutkových zjištění, s odkazem na
§ 13a obch.
zák., § 52 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále
jen „obč. zák.“), § 3 odst. 3 z. r. ř. a § 114b odst. 1, 4 a 5 o. s. ř. dospěl
k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně je správný. Při sjednávání dohody ze
dne 20. 6. 2013 se žalovaný neoznačil identifikačními znaky podnikatele v
rozporu s § 13a obch. zák., a přes okolnost, že disponuje třemi živnostenskými
oprávněními, to neznamená, že dohodu uzavíral jako podnikatel při své
podnikatelské činnosti. Podle odvolacího soudu – cituje § 52 odst. 3 obč. zák. - žalovaný nejednal v rámci své „obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti“,
nýbrž byl v postavení spotřebitele. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního
stupně, že rozhodčí doložka pro řešení sporů z této spotřebitelské smlouvy
nebyla sjednána samostatně, a je tedy neplatná. Pro souzenou věc to znamená, že
je dána pravomoc soudů (nikoliv rozhodců). Pouhá procesní námitka žalovaného
(nedostatek pravomoci soudu) nezahrnuje vylíčení rozhodujících skutečností o
věci samé a nezabránila tak fikci uznání nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za
přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť má obsahově (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) zato,
že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky hmotného práva, při němž
se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V rozporu s
rozhodnutími dovolacího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 31 Cdo 660/2010, ze
dne 28. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 249/2005, ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. 28 Cdo
1437/2008, ze dne 11. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3442/2008, a ze dne 16. 9. 2012,
sp. zn. 30 Cdo 280/2009, totiž posoudil otázku charakteru právního vztahu
účastníků řízení. Dohodou ze dne 20. 6. 2013 založený právní vztah není vztahem
ze spotřebitelské smlouvy, nýbrž souvisí s podnikatelskou činností účastníků.
Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v tom, že neuvedením svého
identifikační číslo v dohodě (bez zřetele na okolnosti věci) ji uzavřel v
postavení spotřebitele. Okolnosti, za nichž byla dohoda uzavřena, naopak svědčí
o tom, že ji uzavřel v souvislosti se svou podnikatelskou činností (předmětem
podnikání). Zdůrazňuje, že zvýšené ochrany spotřebitele se nikdy nedovolával. Žalobkyně navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout. Má zato, že se
dovolatel domáhá pouze přezkumu skutkových závěrů, na nichž je rozhodnutí
odvolacího soudu založeno. Při uzavírání dohody nemohla rozpoznat, že žalovaný
podniká, že dohodu uzavírá v souvislosti se svou podnikatelskou činností, neboť
při všech jednáních nevystupoval jako podnikatel. Podle § 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), dovoláním lze napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti
rozsudku odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí a napadené
rozhodnutí závisí na řešení otázky charakteru právního vztahu účastníků, kterou
odvolací soud (a potažmo soud prvního stupně) posoudil v rozporu s již
ustálenou praxí dovolacího soudu; její řešení bylo pro rozhodnutí odvolacího
soudu určující. Dovolání je důvodné. Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na závěru, že žalovaný při uzavírání
dohody ze dne 20. 6. 2013 nevystupoval jako podnikatel při své podnikatelské
činnosti. Namítl-li ve vyjádření na základě výzvy podle § 114b o. s. ř. pouze
nedostatek pravomoci soudu pro existenci rozhodčí doložky, pak se zřetelem k
tomu, že neobsahovalo vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž staví svou
procesní obranu, nepovažovaly je za dostačující, a při závěru o neplatnosti
rozhodčí doložky podle § 3 odst. 3 z. r. ř., nastala fikce uznání podle § 114b
odst. 5 o. s. ř., s tím, že nezbylo než rozhodnout podle § 153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání. Nejvyšší soud již v řadě svých rozhodnutí (srovnej např. rozsudky ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 341/2004, ze
dne 31. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3376/2011, ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 23 Cdo
1129/2008) ve shodě s Ústavním soudem (viz nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn.
III
ÚS 140/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek
15, ročník 1999, díl I. pod číslem 101) zdůraznil, že pro závěr o tom, zda
vztah mezi dvěma osobami je vztahem mezi podnikateli při jejich podnikatelské
činnosti, je určující podstata společenského vztahu, v němž vystupovaly. Pro posouzení, zda závazkový vztah je obchodním závazkovým vztahem podle § 261
odst. 1 obch. zák, je rozhodující, že vznikl mezi podnikateli, týká se jejich
podnikatelské činnosti, přičemž je tato skutečnost zřejmá s přihlédnutím ke
všem okolnostem v době vzniku právního vztahu. Pro závěr o obchodní povaze
závazkového vztahu je splnění podmínky „vztahu k podnikatelské činnosti“
nezbytné, neboť i podnikatel si může opatřovat věci či zajišťovat služby pro
svoji osobní potřebu nebo pro jinou než podnikatelskou činnost; pak se
závazkový vztah řídí občanským zákoníkem. Za spotřebitele se přitom podle § 52
odst. 3 obč. zák. považuje fyzická osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy
nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo v rámci
samostatného výkonu svého povolání, tedy která jedná za účelem osobní potřeby
ve smyslu spotřeby, a nečiní tak opakovaně za úplatu. Podle dohody ze dne 20. 6. 2013 předložila žalobkyně (podnikatelka v oblasti
realit) žalovanému (jako zájemci disponujícímu třemi živnostenskými
oprávněními) nabídku na zajištění mimo jiné nemovitosti - obchodního domu na
adrese Vosátkova 1/285, Praha 12 - Kamýk, za nabídkovou cenu ve výši 95 milionů
Kč, s provizí z uvedené ceny ve výši 3 % bez DPH. Této dohodě předcházela
smlouva o zprostředkování uzavřená podle § 262 obch. zák. mezi žalovaným (jako
zprostředkovatelem) a společností SHIMON SHABI s. r. o. ze dne 12. 1. 2013,
obsahující závazek žalovaného zajistit pro tuto společnost administrativně-
komerční nemovitost v Praze a Středočeském kraji za cenu maximálně
200.000.000,- Kč; žalovaný je jediným společníkem a jedním z dvou jednatelů
této právnické osoby. Ze shora uvedených východisek pro posuzování charakteru právního vztahu
účastníků pak pro souzenou věc plynou následující závěry:
žalovaný dohodu dne 20. 6. 2013 neuzavíral za účelem uspokojení svých osobních
potřeb, nýbrž v souvislosti se svou podnikatelskou činností a v souvislosti se
splněním svého obchodního závazkového vztahu ke společnosti SHIMON SHABI s. r. o. Smluvním stranám dohody ze dne 20. 6. 2013 bylo mimo jakoukoliv pochybnost
zřejmé, že žalovaný nabídku žalobkyně nepřijímá z důvodu zajištění svých
osobních potřeb, neboť užívání nabídnutého obchodního domu s přihlédnutím k
ceně nabídky vybočuje z rámce uspokojování osobních potřeb. Přestože žalovaný v
dohodě není identifikován svým podnikatelským identifikačním číslem, nelze jen
z této okolnosti dovozovat, že založený právní vztah je vztahem nepodléhajícím
režimu obchodního zákoníku.
Soudy obou stupňů při své argumentaci totiž
pominuly, že pro řešení otázky, který právní předpis je nutno v dané věci
použít, je rozhodující nejen to, zda účastníci jsou podnikatelé, ale i to, jaká
je podstata společenského vztahu, v němž tito podnikatelé vystupovali (srovnej
nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 140/99, uveřejněný ve
Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 15, ročník 1999, díl I. pod
číslem 101). Neobstojí tak závěr, že při uzavírání dohody žalovaný vystupoval v
postavení spotřebitele. Nesprávné právní posouzení charakteru právního vztahu účastníků řízení mělo za
následek chybný závěr o neplatnosti rozhodčí doložky sjednané v bodě 8. a) dohody ze dne 20. 6. 2013 podle § 3 odst. 3 z. r. ř. Rozhodčí doložka totiž
nebyla uzavřena pro řešení sporů ze spotřebitelské smlouvy, a tedy nemusela být
sjednána samostatně, nýbrž mohla být součástí podmínek, jimiž se řídí vlastní
hlavní smlouva. Podle § 114b odst. 5 o. s. ř. jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu
soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí,
jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu
žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí
žaloby. V rozsudku ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2520/2004, Nejvyšší soud
zdůraznil, že „soud může vydat v souladu se zákonem usnesení podle ustanovení §
114b odst.1 o. s. ř. a rozhodnout rozsudkem pro uznání vydaným podle ustanovení
§ 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř., jen jestliže nenastal takový
nedostatek podmínky řízení, pro který by řízení muselo být zastaveno (§ 104
odst.1 o. s. ř.), a jestliže žaloba není postižena takovými vadami, které by
bránily pokračování v řízení“. Uvedený závěr odpovídá dikci zákona, neboť fikce
uznání nároku nenastává, jsou-li tu důvody pro zastavení řízení (např. pro
nedostatek podmínek řízení) nebo odmítnutí žaloby (pro její vady). Podle § 106
odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. brání projednání věci skutečnost,
že věc má být podle smlouvy účastníků projednána v řízení před rozhodci; tato
okolnost je důvodem pro zastavení řízení. Soud se přitom pravomocí rozhodce věc
projednat nezabývá z úřední povinnosti, nýbrž jen na základě včasné námitky,
kterou může žalovaný uplatnit nejpozději při prvním úkonu ve věci samé, který
mu náleží. Takovým úkonem je i jeho vyjádření ve věci na základě výzvy podle §
114b odst. 1 o. s. ř. Se zřetelem k nesprávnému závěru, že předmět sporu byl
založen spotřebitelskou smlouvou a že rozhodčí doložka je podle § 3 odst. 3 z. r. ř. neplatná, soudy nepovažovaly za dostačující vyjádření žalovaného
obsahující „pouze“ námitku nedostatku pravomoci soudu v rozporu se zněním §
114b odst. 5 in fine o. s. ř., který zamezuje vzniku fikce uznání nároku v
situaci, musí-li být řízení zastaveno. Jelikož se žalovanému podařilo prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 1 o. s. ř. zpochybnit správnost napadeného rozsudku, Nejvyšší soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).
Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na
rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí rozhodne
soud nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech řízení
původního, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí o. s.
ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. června 2016
JUDr. Václav Duda
předseda senátu