21 Cdo 1234/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobce Ing. J. N., zastoupeného JUDr. Klárou Kořínkovou, advokátkou se sídlem
v Praze 1, Fügnerovo náměstí č. 1808/3, proti žalované DEMOAUTOPLAST, s.r.o.,
se sídlem v Čelákovicích, Staňkovského č. 40/675, IČO 265 10 987, zastoupené
Mgr. Eliškou Barthelemy, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Voršilská č. 10, o
určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního
soudu Praha-východ pod sp. zn. 19 C 110/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2012 č.j. 23 Co 108/2012-75, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2012, č.
j. 23 Co 108/2012 - 75, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu Praha-východ
ze dne 13. 10. 2011, č. j. 19 C 110/2011-52, tak, že žaloba na určení
neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 28.2.2012 se zamítá, a
jímž bylo rozhodnuto, že žalované se náhrada nákladů řízení před soudy obou
stupňů nepřiznává, je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění do 31. 12. 2012 (dále jen
„o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl
vydán přede dnem 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související
zákony).
V posuzované věci odvolací soud řešil právní otázku, k čemu přihlédnout při
hodnocení intenzity porušení pracovní kázně při aplikace normy § 55 odst. 1
písm. b) zákoníku práce.
Ustálená soudní praxe v této souvislosti vychází z názoru, že ustanovení § 55
odst. 1 písm. b) zákoníku práce patří k právním normám s relativně neurčitou
hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním
předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém
jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem
neomezeného okruhu okolností. Při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně
(nyní porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k
zaměstnancem vykonávané práci) může soud přihlédnout k osobě zaměstnance, k
funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k
době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně (nyní k porušení
povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem
vykonávané práci), k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení
konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro
zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli
škodu, apod. Rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým
zrušením musí vzít na zřetel, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat,
aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval. V daném případě vzal
soud za prokázané, že žalobce, který byl jako finanční ředitel žalované
společnosti zodpovědný za výsledné zpracování účetnictví firmy, prováděl při
zpracování měsíčních výsledků nepřípustnou manipulaci a zkreslování účetnictví
firmy, a že se jedná o skutek způsobilý odůvodnit okamžité zrušení pracovního
poměru.
V projednávané věci odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – z
tohoto právního názoru, který je i v současné době soudní praxí jako správný
přijímán, důsledně vycházel. Odvolací soud proto v souladu se zákonem dovodil,
že žalobce svým svévolným nadhodnocením skladových položek v účetní výsledovce
porušil pracovní povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k
jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem a naplnil tak důvod k okamžitému
zrušení pracovního poměru. Ve věci tedy bylo rozhodnuto v souladu s již
ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit a z níž i
nadále vychází (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. 21
Cdo 379/2000).
Žalobce sice v dovolání uvádí, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam, z obsahu samotného dovolání (z vylíčených důvodů
dovolání) však vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím
soudem, ale toliko nesouhlasí se skutkovými zjištěními, na nichž odvolací soud
založil svůj závěr o tom, že okamžité zrušení pracovního poměru podle
ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce je
platné. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný
právní názor na věc, však nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem,
ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem
rozhodující; uplatňuje tedy v této části dovolací důvod podle ustanovení § 241a
odst. 3 o.s.ř. K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §
241a odst.3 o.s.ř. – jak je zřejmé již ze znění ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.
– nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
Dovolatel označuje rozsudek odvolacího soudu za „nepředvídatelný“, neboť jím
došlo k porušení „zásady předvídatelnosti soudního rozhodování“. Hovoří-li
dovolatel o „nepředvídatelnosti“ rozsudku odvolacího soudu, pomíjí přitom též
to, že zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům
svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem)
konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného (pro případ, že by se
ukázalo, že dosavadní nárok nemůže obstát). Rozhodnutí odvolacího soudu může
být pro účastníka „nepředvídatelné“ jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém
rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo
najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení
uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného,
než co je známo také účastníkům řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009).
Dovolatel v neposlední řadě namítá, že odvolací soud neprovedl důkazy provedené
soudem prvního stupně, ačkoliv z nich vyvodil odlišná skutková zjištění. Názor,
na který dovolatel v této souvislosti poukazuje, že, chce-li se odvolací soud
odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, musí důkazy provedené
soudem prvního stupně opakovat, má ovšem místo v pouze případě, že toto
zjištění vyplývá z výpovědí účastníků nebo svědků. Zde se totiž projevuje
zásada přímosti a ústnosti, jíž je občanské soudní řízení ovládáno (§ 122 odst.
1 o.s.ř.), neboť při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu
výpovědí i další skutečnosti (např. přesvědčivost vystoupení vypovídající
osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky
apod.), které – ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí –
nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu
ze dne 27.6.1968 sp. zn. 2 Cz 11/68, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod poř. č. 62, ročník 1968). O takový případ se však v posuzované
věci nejedná, neboť odvolací soud dospěl k opačnému skutkovému zjištění na
základě hodnocení pouze listinných důkazů (e-mailové komunikace mezi žalobcem a
nadřízeným). U těchto důkazních prostředků – listin (§ 129 o.s.ř.) je vliv
skutečností nezachytitelných v protokolu o jednání na hodnocení jejich
věrohodnosti vyloučen, a proto není porušením zásady přímosti občanského
soudního řízení, vyvodil-li z nich odvolací soud jiné skutkové závěry než soud
prvního stupně, aniž je sám znovu předepsaným procesním způsobem zopakoval,
příp. doplnil; skutková zjištění odvolacího soudu, odlišná od skutkového závěru
soudu prvního stupně, lze tedy považovat za podložená (tj. respektující zásady
dokazování v odvolacím řízení) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11.
2011, sp. zn. 21 Cdo 3061/2010].
S přihlédnutím k tomu, že odvolací soud správně vymezil hypotézu relativně
neurčité právní normy § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 379/2000, nebo odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99,
uveřejněného pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000),
a i další žalobcovy námitky neobstojí, je dovolání žalobce zjevně bezdůvodné;
Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení § 243b odst.1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem
o.s.ř., neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, na náhradu svých nákladů
nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. června 2014
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu