21 Cdo 1239/2024-157
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka
v právní věci žalobce J. H., zastoupeného Mgr. Michalem Dittrichem, advokátem
se sídlem v Praze 3, Domažlická č. 1232/3, proti žalované Fotbalové asociaci
České republiky, se sídlem v Praze 6, Atletická č. 2474/8, IČO 00406741,
zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci č.
2116/15, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 220/2022, o dovolání žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2023, č. j. 62 Co 195/2023-115,
opravenému usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2023, č. j. 62
Co 195/2023-131, takto:
I. Dovolání žalované proti rozsudku městského soudu v části, ve které
bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se odmítá.
II. Rozsudek městského soudu ze dne 11. října 2023, č. j. 62 Co
195/2023-115, a usnesení městského soudu ze dne 6. prosince 2023, č. j. 62 Co
195/2023-131, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu
řízení.
1. Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 19. 7. 2022 se
žalobce domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru doručené mu
žalovanou dne 21. 3. 2022, z důvodu podle § 52 písm. f) zákoníku práce s
odůvodněním, že žalobce nadále nesplňuje požadavky zaměstnavatele pro řádný
výkon práce. Žalobce považuje výpověď za neplatnou, žalované dopisem ze dne 26.
4. 2022 oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání, neboť si není vědom, že by
nějaké požadavky pro řádný výkon práce u žalované nesplňoval, a ve výpovědi
navíc není specifikováno, jaké konkrétní požadavky nesplňuje.
2. Žalovaná s žalobou nesouhlasila. Uvedla, že žalobce se svým jednáním,
jež bylo popsáno v rozhodnutí Odvolací komise, na které žalovaná ve výpovědi
odkazovala, dopustil porušení požadavků kladených na zaměstnance vnitřními
předpisy Fotbalové asociace České republiky (dále též jen „FAČR“), a to etickým
kodexem, Criminal Compliance Programem a Stanovami. Podle žalované nemůže být
žalobce nadále považován za osobu s dostatečným morálním kreditem, který je pro
výkon jeho práce požadován, a skutečnost, že žalobci byl udělen trest zákazu
účasti na jakýchkoli aktivitách žalované na dobu 4 let, představuje další
překážku pro to, aby žalobce nadále u žalované v pracovním poměru mohl působit.
3. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 6. 4. 2023, č. j. 4 C
220/2022-89, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce byl zaměstnancem žalované na
základě pracovní smlouvy ze dne 16. 12. 2014 na pozici vedoucího sekretáře
Řídící komise FAČR pro Čechy a současně byl do 15. 3. 2022 členem žalované jako
spolku. Pracovní náplň žalobce spočívala, mimo jiné, v delegování rozhodčích a
delegátů na utkání, sestavování nominační listiny, zajišťování činnosti
rozhodčích a disciplinární komise. Dne 21. 1. 2022 vydala Etická komise
žalované rozhodnutí, kterým shledala žalobce vinným ze spáchání disciplinárních
přečinů souvisejících s korupcí a uložila mu trest zákazu účasti na všech
aktivitách spojených s žalovanou na dobu 4 let a peněžitou pokutu. K odvolání
žalobce rozhodla o uložení shodného trestu i Odvolací komise žalované. Žalobu
na určení neplatnosti rozhodnutí Odvolací komise žalobce nepodal. Členství
žalobce k žalované zaniklo ke dni 15. 3. 2022 pro nezaplacení členského
poplatku. Dne 21. 3. 2022 byla žalovanou za přítomnosti dvou svědků předána
výpověď z pracovního poměru, kterou žalobce odmítl převzít a která byla
odůvodněna odkazem na § 52 písm. f) zákoníku práce s tím, že byl žalobce
potrestán rozhodnutím Odvolací komise žalované za disciplinární přečiny zákazem
účasti na všech aktivitách spojených s FAČR a z toho důvodu nemůže vykonávat
svou práci jako vedoucí sekretář Řídící komise pro Čechy, neboť jeho práce je
úzce spojena s aktivitami FAČR. Dle výpovědi tak žalobce nesplňuje požadavky
zaměstnavatele pro řádný výkon práce dle pracovní smlouvy.
4. Soud prvního stupně uvedl, že požadavky, které jsou nezbytnou
podmínkou pro řádný výkon práce, mohou vyplývat z pracovní smlouvy,
organizačního řádu, vnitropodnikové směrnice, popřípadě z pracovních příkazů
vedoucího zaměstnance, nebo může jít o požadavky, které jsou pro výkon určité
práce všeobecně známé. Soud dále uvedl, že vzhledem k tomu, že žalobce
rozhodnutí Odvolací komise nenapadl, je třeba je považovat za závazné. Podle
soudu prvního stupně se žalobce dopustil jednání, která jsou přímo zakázána
Etickým kodexem žalované a Criminal Compliance Programem žalované, tedy
vnitřními předpisy, které jsou závazné nejen pro členy žalované, ale rovněž pro
všechny její zaměstnance. I kdyby však nebyl zákaz korupce obsažen ve vnitřních
předpisech žalované, jde podle soudu o požadavky, které jsou pro výkon práce
související s organizováním fotbalových zápasů všeobecně známé a jsou z
hlediska řádného výkonu této práce zcela oprávněné. Soud prvního stupně dále
shledal, že výpovědní důvod byl specifikován řádně, tedy tak, že žalobci muselo
být zřejmé, z jakého důvodu je mu dána výpověď, neboť skutky, kterých se
dopustil, byly jednoznačně popsány ve výpovědi ve spojení s rozhodnutím
Odvolací komise žalované, na které bylo ve výpovědi odkazováno. Žalobce byl
navíc již při podpisu pracovní smlouvy seznámen s vnitřními předpisy žalované,
které uvedená jednání výslovně zakazují, a žalobci tak muselo být zřejmé, o
které požadavky ve výpovědi jde.
5. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 10.
2023, č. j. 62 Co 195/2023-115, opraveným usnesením Městského soudu v Praze ze
dne 6. 12. 2023, č. j. 62 Co 195/2023-131, rozsudek soudu prvního stupně změnil
tak, že určil, že výpověď z pracovního poměru je neplatná (výrok I rozsudku
odvolacího soudu), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II rozsudku odvolacího
soudu).
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního
stupně, neztotožnil se však s jeho právním hodnocením. Uvedl, že předmětné
rozhodnutí Odvolací komise žalované nebylo způsobilé přivodit naplnění
výpovědního důvodu podle § 52 písm. f) zákoníku práce, který žalovaná ve
výpovědi z pracovního poměru užila, neboť rozhodnutí orgánu spolku je závazné
pouze pro členy spolku a podle odvolacího soudu je třeba rozlišit linii
spolkovou a linii pracovněprávní. Uvedl, že pracovní poměr mezi účastníky,
založený pracovní smlouvou ze dne 16. 12. 2014, je základní pracovněprávní
vztah podle § 3 zákoníku práce, který podléhá režimu zákoníku práce a dalších
pracovněprávních předpisů, a rozhodnutí orgánu spolku nemohou do jeho obsahu
jakkoli zasahovat. Uvedené rozhodnutí Odvolací komise je podle odvolacího soudu
pro žalobce závazné pouze jako pro člena spolku, když „úhrnný trest zákazu
účasti na všech aktivitách spojených s činností Fotbalové asociace České
republiky na dobu 4 let“ je žalobce povinen respektovat pouze jako člen spolku,
protože jako člen spolku není oprávněn plně vykonávat svá práva, která mu jako
členu spolku přísluší, což však nijak nenarušuje a nemůže narušit pracovní
poměr žalobce, jenž lze změnit pouze způsobem předpokládaným zákoníkem práce.
Odvolací soud proto uzavřel, že byť je žalovaná zaměstnavatelem žalobce, tak
postavení její Odvolací komise není v rovině pracovněprávní, ale v rovině
spolkové a žalovaná jako spolek není oprávněna svým rozhodnutím jakkoli
zasahovat do pracovního poměru žalobce.
7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v rozsahu výroku I a
akcesorického výroku II dovoláním, které považuje za přípustné podle § 237
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „o. s. ř.“), neboť podle ní napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a které v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyly vyřešeny. Konkrétně se jedná o otázky, zda:
a) Může vést prokázané porušení povinností stanovených předpisy
soukromého práva, veřejného práva nebo obecně platnými morálními zásadami ze
strany zaměstnance k závěru, že zaměstnanec nadále nesplňuje předpoklady pro
výkon práce ve smyslu § 52 písm. f) zákoníku práce.
b) Smí zaměstnavatel na základě toho, že zaměstnanec svým jednáním útočí
na hodnoty zaměstnavatele, vyvodit, že zaměstnanec nesplňuje předpoklady pro
výkon práce ve smyslu § 52 písm. f) zákoníku práce.
c) Musí výpověď udělená pro nesplňování předpokladů pro výkon práce
detailně popisovat všechny předpisy stanovující předpoklady pro výkon práce a
líčit veškeré okolnosti, z nichž zaměstnavatel učinil závěr o nesplnění
předpokladů zaměstnancem, či postačí odkázat na jinou písemnost, která je
zaměstnanci známa a z jejíhož obsahu předpoklady pro výkon práce i povaha
jejich nesplňování vyplývá.
d) Může soud v jiném řízení, než v řádně zahájeném řízení o určení
neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku dle § 258 občanského zákoníku, odhlédnout
od obsahu a výsledku rozhodnutí orgánu spolku?
8. Dovolatelka namítá, že žalobce jednal v rozporu s oprávněnými zájmy
zaměstnavatele a v rozporu s požadavkem loajality vůči zaměstnavateli, neboť
zneužil svého postavení s cílem umožnit skupině osob ovlivňování fotbalových
utkání pořádaných žalovanou. V této souvislosti dovolatelka rovněž namítá, že
zákaz korupčního jednání se výslovně zakládá na vnitřních předpisech žalované,
které jsou typickým dokumentem, v němž zaměstnavatel určuje konkrétní
předpoklady pro výkon práce zaměstnanců. Odkazuje přitom na judikaturu
Nejvyššího soudu, podle které má zaměstnavatel v tomto ohledu širokou diskreci
a ve vnitřních předpisech může stanovit požadavky na odbornou způsobilost,
jazykové schopnosti, morální kvality či požadavky na určitý způsob vystupování,
vzhledu či oblékání, za předpokladu, že jsou tyto požadavky ospravedlnitelné
(rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2930/2014, ze dne
19. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 550/2014 a ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 21 Cdo
9. Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud nesprávně přihlížel pouze k
části výpovědi, v níž žalovaná odkázala na trest udělený žalobci rozhodnutím
Odvolací komise žalované, a nevzal v potaz i zbylé části výpovědi. Podle
dovolatelky byla předmětná výpověď dostatečně určitá a umožňovala žalobci
dostatečně seznat, jaké předpoklady pro výkon práce přestal splňovat. Podle
jejího názoru není zaměstnavatel povinen popisovat v podrobnostech skutečnosti,
které jsou zaměstnanci známy, a bylo proto dostačující ve výpovědi odkázat na
listinu, ze které tyto skutečnosti vyplývají. Odvolací soud se tak podle
dovolatelky odchýlil od judikatury dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. 2 Cdon 198/96), nedospěl-li k závěru, že žalovaná
již samotným odkazem na rozhodnutí odvolací komise žalované dala žalobci
zřetelně najevo, že s ním ukončuje pracovní poměr pro závadné jednání, jehož se
žalobce dopustil.
10. Dovolatelka dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že
rozhodnutí Odvolací komise žalované nemohlo mít žádný vliv na rozhodnutí
žalované rozvázat s žalobcem pracovní poměr výpovědí. Dovolatelka je
přesvědčena, že soud nemůže odhlédnout od obsahu a výsledku rozhodnutí orgánu
spolku v jiném řízení než v řádně zahájeném řízení o určení neplatnosti
rozhodnutí orgánu spolku podle § 258 občanského zákoníku a že na rozhodnutí
orgánu spolku, která nebyla napadena zákonem předvídaným způsobem anebo jejichž
platnost soud potvrdil, je třeba nahlížet jako na závazná.
11. Závěrem pak dovolatelka namítá, že napadeným rozhodnutím odvolacího
soudu byla porušena její ústavně zaručená základní práva tím, že se odvolací
soud nevyjádřil ke stěžejnímu argumentu žalované. Navrhuje změnu rozsudku
odvolacího soudu, popřípadě jeho zrušení a vrácení věci k dalšímu řízení.
12. Žalobce se k dovolání žalované nevyjádřil.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) projednal dovolání
žalované podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího
soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v
ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti
dovolání.
14. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu,
pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
15. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
16. V části, v níž směřuje proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku II
o náhradě nákladů řízení, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 238
odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není
přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
17. Přípustnost dovolání není způsobilá založit první z dovolatelkou
formulovaných právních otázek, neboť tato je založena na předpokladu, že
„porušení právních předpisů či obecně platných morálních zásad ze strany
zaměstnance může vést ke ztrátě morálních předpokladů pro výkon práce a
odůvodňovat rozvázání pracovního poměru výpovědí“. Odvolací soud však vyšel ze
závěru, že výpověď z pracovního poměru byla žalobci dána proto, že rozhodnutím
Odvolací komise FAČR byl žalobci uložen disciplinární trest zákazu účasti na
všech aktivitách spojených s činností FAČR, tento disciplinární trest spočívá v
zákazu účastnit se jakýchkoli aktivit, které FAČR organizuje nebo jsou s její
činností spojeny jinak, a že podle sporné výpovědi patří mezi tyto aktivity i
povinnosti žalobce v rámci Řídící komise pro Čechy, a proto zaměstnavatel
dovozuje, že žalobce nemůže nadále plnit své pracovní povinnosti (srov. bod 23
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Vzhledem k takto vyloženému výpovědnímu
důvodu (přičemž otázka výkladu právního jednání nebyla podaným dovoláním účinně
zpochybněna) se odvolací soud nezabýval otázkou porušení právních předpisů či
obecně platných morálních zásad vedoucího ke ztrátě morálních předpokladů
žalobce pro výkon práce, a na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu
nezáviselo.
18. Ze stejného důvodu nezaloží přípustnost dovolání ani druhá otázka,
neboť ani na posouzení, zda zaměstnanec útočil na hodnoty zaměstnavatele,
rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo. Stejně tak jeho rozhodnutí nezáviselo
na posouzení podrobnosti obsahu výpovědi z pracovního poměru, jak dovolatelka
formuluje svoji třetí právní otázku; ani tato tak nezakládá přípustnost
dovolání.
19. Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci – mimo jiné –
zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu
nepodléhá, jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 o. s. ř.),
že žalobce byl zaměstnancem žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 16. 12.
2014 na pozici vedoucího sekretáře Řídící komise FAČR pro Čechy a jeho pracovní
náplň spočívala, mimo jiné, v delegování rozhodčích a delegátů na utkání,
sestavování nominační listiny, zajišťování činnosti komise rozhodčích a
disciplinární komise. Současně byl členem žalované jako spolku. Rozhodnutím
Etické komise žalované, respektive Odvolací komise žalované, byl žalobce
shledán vinným ze spáchání disciplinárních přečinů souvisejících s korupcí a
byl mu mimo jiné uložen trest zákazu účasti na všech aktivitách spojených s
FAČR po dobu 4 let. Žalobu na určení neplatnosti rozhodnutí Odvolací komise
žalobce nepodal. Dne 21. 3. 2022 byla žalobci doručena výpověď z pracovního
poměru, která byla odůvodněna odkazem na § 52 písm. f) zákoníku práce s tím, že
žalobce byl potrestán rozhodnutím Odvolací komise žalované za disciplinární
přečiny zákazem účasti na všech aktivitách spojených s FAČR, z toho důvodu
nemůže vykonávat svou práci jako vedoucí sekretář Řídící komise pro Čechy,
neboť jeho práce je úzce spojena s aktivitami FAČR, a nesplňuje tak nadále
požadavky zaměstnavatele pro řádný výkon práce dle pracovní smlouvy.
20. Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu
(mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, jaký význam má rozhodnutí orgánu
spolku o zákazu činnosti žalobce jako člena spolku v řízení o určení
neplatnosti výpovědi z pracovního poměru žalobce jako zaměstnance spolku, kde
výpovědním důvodem je nesplňování požadavků zaměstnavatele pro řádný výkon
práce z důvodu rozhodnutí orgánu spolku o zákazu účasti na všech aktivitách
spojených se spolkem. Protože tato otázka nebyla dosud v rozhodovací činnosti
dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované
je podle § 237 o. s. ř. přípustné.
21. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné.
22. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k
tomu, že žalobce se domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze
dne 21. 3. 2022 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném
do 30. 11. 2022 (dále jen „zák. práce“) a subsidiárně též (srov. § 4 zák.
práce) podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 4. 1.
2023 (dále jen „o. z.“).
23. Podle § 52 písm. f) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci
výpověď, nesplňuje-li zaměstnanec předpoklady stanovené právními předpisy pro
výkon sjednané práce nebo nesplňuje-li bez zavinění zaměstnavatele požadavky
pro řádný výkon této práce; spočívá-li nesplňování těchto požadavků v
neuspokojivých pracovních výsledcích, je možné zaměstnanci z tohoto důvodu dát
výpověď, jen jestliže byl zaměstnavatelem v době posledních 12 měsíců písemně
vyzván k jejich odstranění a zaměstnanec je v přiměřené době neodstranil.
24. Ustanovení § 52 písm. f) zák. práce umožňuje dát zaměstnanci výpověď
ze dvou důvodů, které je třeba důsledně rozlišovat. Zatímco předpoklady stanoví
právní předpisy (zákon nebo jiné obecně závazné právní předpisy), požadavky,
které jsou nezbytnou podmínkou pro řádný výkon práce, stanoví zaměstnavatel
sám; reflektují především konkrétní podmínky u konkrétního zaměstnavatele a
jeho představy o tom, jaké nároky mají být kladeny na zaměstnance, který
konkrétní druh práce (funkci) vykonává. Mohou vyplývat z pracovní smlouvy,
organizačního řádu, vnitropodnikové směrnice, popř. z pracovních příkazů
vedoucího zaměstnance, nebo může jít o požadavky, které jsou pro výkon určité
práce všeobecně známé (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1978,
sp. zn. Cpjf 44/77, uveřejněné pod č. 15/1978 Sb. rozh. obč.). Nesmí však jít o
požadavky svou podstatou nevýznamné a musí zároveň být dána absence kvality
požadovaných skutečností po delší dobu. I když požadavky pro řádný výkon
sjednané práce stanoví sám zaměstnavatel, nejedná se o oprávnění neomezené;
zaměstnavatelem vytyčené požadavky musí být z hlediska výkonu práce oprávněné a
povahou pracovních činností (objektivně vzato) ospravedlnitelné. Požadavky ve
smyslu § 52 písm. f) zák. práce, jimiž se rozumějí jiné skutečnosti, než které
vyplývají z předpokladů ve smyslu téhož ustanovení, se mohou podle druhu
vykonávané práce dotýkat nejen kupř. zvláštních odborných znalostí, morálních
kvalit pracovníka, ale i jeho řídících a organizačních schopností (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4066/2008,
uveřejněný pod č. 43/2010 Sb. rozh. obč.). Je zcela nepodstatné, zda
nesplňování požadavků zaměstnavatele je důsledkem zaměstnancovy neschopnosti,
nezpůsobilosti, neodpovědného přístupu k plnění pracovních povinností apod.
Podstatné je, že zde objektivně nesplňování požadavků zaměstnavatele existuje
(srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2024, sp. zn. 21 Cdo
3701/2023). U výpovědi dané zaměstnanci pro nesplnění požadavků kladených na
dosavadní práci je nutno konkrétně uvést, které požadavky zaměstnanec neplní a
v souvislosti s tím nedosahuje očekávaných pracovních výsledků, tj. ty
požadavky, jejichž neplnění brání zaměstnanci v plnění povinností vyplývajících
z jeho pracovního poměru (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1968,
sp. zn. 6 Cz 229/67, uveřejněné pod č. 39/1969 Sb. rozh. obč.).
25. U výpovědního důvodu pro nesplnění požadavků zaměstnavatele pro
řádný výkon práce je tedy klíčové, zda zaměstnanec neplní požadavky
zaměstnavatele, které jsou nezbytnou podmínkou pro řádný výkon sjednaného druhu
práce. Neplnění požadavků je stav objektivní a není významné, z jakého důvodu
nastalo (kromě případu, že by je zavinil zaměstnavatel).
26. Podle § 243 o. z. orgány spolku jsou statutární orgán a nejvyšší
orgán, případně kontrolní komise, rozhodčí komise a další orgány určené ve
stanovách. Stanovy mohou orgány spolku pojmenovat libovolně, nevzbudí-li tím
klamný dojem o jejich povaze.
27. Podle § 258 o. z. každý člen spolku nebo ten, kdo na tom má zájem
hodný právní ochrany, může navrhnout soudu, aby rozhodl o neplatnosti
rozhodnutí orgánu spolku pro jeho rozpor se zákonem nebo se stanovami, pokud se
neplatnosti nelze dovolat u orgánů spolku.
28. Podle § 259 o. z. právo dovolat se neplatnosti rozhodnutí zaniká do
tří měsíců ode dne, kdy se navrhovatel o rozhodnutí dozvěděl nebo mohl
dozvědět, nejpozději však do jednoho roku od přijetí rozhodnutí.
29. Marným uplynutím lhůt podle § 259 o. z. zaniká právo domáhat se
vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1817/2016, uveřejněné pod č. 46/2018 Sb.
rozh. obč.). Poté nelze platnost rozhodnutí orgánu spolku napadat žalobou podle
§ 80 o. s. ř. a nemůže být ani posuzována jako předběžná otázka v jiném soudním
řízení, neurčuje-li zákon jinak (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 24. 4. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4260/2017).
30. Povinnost podrobit se rozhodnutím orgánu spolku vydaným v rámci jeho
pravomocí, nejsou-li nemravná, je považována za jednu ze zásad členství ve
spolku [viz Hrabánek, Dušan in Petrov, Jan, Výtisk, Michal, Beran, Vladimír a
kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck,
2024, § 232].
31. Člen spolku se může proti rozhodnutí orgánu spolku bránit u soudu
postupem podle § 258 o. z., který však, jak výše vysvětleno, nelze nahradit
prostřednictvím obecné žaloby na určení podle § 80 o. s. ř., ani řešením
předběžné otázky v jiném řízení. Proto ani v řízení o určení neplatnosti
rozvázání pracovního poměru nelze přezkoumat rozhodnutí orgánu spolku o zákazu
účasti člena spolku na aktivitách spojených s tímto spolkem. Soud v takovém
řízení vychází z objektivní skutečnosti, že vztah mezi spolkem a členem spolku
se řídí (mimo jiné) tímto rozhodnutím orgánu spolku.
32. Spolek je založen k uplatňování společného zájmu členů (§ 214 odst.
1 o. z.). Formulace účelu spolku je kritériem, ke kterému se váže povinnost
člena chovat se ve smyslu § 212 odst. 1 o. z. ke spolku, jehož je členem,
čestně a zachovávat jeho vnitřní řád (srov. HÁJKOVÁ, Alena, NEBUŽELSKÁ,
Miroslava, PAVLOK, Petr. Spolky a spolkové právo. 1. vydání. Praha: C. H. Beck,
2015, s. 9). Hlavní činnost spolku je pak třeba chápat jako zákonný pojem
zahrnující soubor činností nebo přesněji aktivit, jimiž spolek hodlá a má podle
svého ustavení naplňovat svůj účel. Spolek může vyvíjet i vedlejší činnost k
podpoře činnosti hlavní (RONOVSKÁ, Kateřina, VITOUL, Vlastimil, BÍLKOVÁ, Jana a
kol. Nové spolkové právo v otázkách a odpovědích. Praha: Leges, 2014, s. 57 a
násl.). Účel vedlejší činnosti může spočívat i v hospodárném využití spolkového
majetku (§ 217 odst. 2 o. z.). Souběh členského vztahu a pracovněprávního
vztahu je možný, a proto není vyloučeno, aby člen spolku souběžně vykonával i
některé práce pro spolek z titulu práva pracovního. Tyto právní poměry jsou na
sobě nezávislé (Ronovská, 2014, s. 114). Činnost, jež je vykonávána v rámci
sjednaného druhu práce, může být i nemusí též spolkovou činností (paleta
reálných situací je velmi pestrá – na jedné straně si lze teoreticky představit
např. zaměstnance sportovního spolku se sjednaným druhem práce údržbář hřiště,
který zároveň jako amatérský sportovec a člen spolku hraje určitou soutěž, na
opačné straně zaměstnaného profesionálního sportovce, který je zároveň členem
sportovního spolku, protože soutěž mohou hrát pouze členové spolku).
33. Z uvedeného vyplývá, že sankce uložená orgánem spolku členu spolku
není sankcí uloženou zaměstnanci. Platí však, že člen spolku je povinen
uloženou sankci respektovat. Rozhodnutí orgánu spolku směřuje dovnitř spolku;
zakazuje-li členu spolku určitou činnost, musí jít o činnost spolkovou.
Zaměstnavatel má na druhé straně zájem na tom, aby zaměstnanec splňoval jeho
požadavky na řádný výkon práce. Pro další úvahy tak není významné, zda
zaměstnavatel a spolek jsou totožné či rozdílné subjekty.
34. Odpověď na otázku, jaký je význam rozhodnutí orgánu spolku v řízení
o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru v nyní projednávané věci, kde
výpovědním důvodem je nesplňování požadavků zaměstnavatele pro řádný výkon
práce z důvodu rozhodnutí orgánu spolku o zákazu účasti na všech aktivitách
spojených se spolkem (a nikoliv porušení povinnosti vyplývající z právních
předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci nebo „ztráta morální
předpokladů“, jak vysvětleno výše), je proto závislá na posouzení, zda v
požadavcích zaměstnavatele, jako nezbytných podmínkách pro řádný výkon práce
zaměstnance, je obsažen i požadavek, aby stejnou činnost (jež je sjednaným
druhem práce) mohl (byl oprávněn) zaměstnanec vykonávat zároveň jako člen
spolku. Je-li účelem spolku uplatňování společného zájmu jeho členů a
rozhodnutí orgánu spolku se může týkat pouze spolkové činnosti, musí se zároveň
jednat o takovou činnost, jež směřuje k uplatňování tohoto společného zájmu.
35. Odvolací soud, jenž své rozhodnutí vystavěl pouze na oddělení „linie
spolkové a linie pracovněprávní“, se výše uvedenými otázkami nezabýval, a proto
je jeho závěr, že rozhodnutí Odvolací komise neznamená, že žalobce „nesplňuje
zákonem stanovené požadavky pro řádný výkon práce“, předčasný, a tedy
nesprávný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro
odmítnutí dovolání (ve věci samé), pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu
rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek spolu s opravným
usnesením (včetně akcesorického výroku o náhradě nákladů řízení) zrušil (§ 243e
odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
36. Odvolací soud musí nejprve zvážit, zda bylo oprávněným požadavkem
žalované, aby činnost, kterou měl žalobce vykonávat jako zaměstnanec, mohl (byl
oprávněn) vykonávat zároveň jako člen spolku (FAČR). Významné přitom je, zda
činnost vykonávaná žalobcem v rámci jeho sjednaného druhu práce byla zároveň
činností, jež směřovala k uplatňování společného zájmu členů FAČR.
37. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém
rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a
dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a §
243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 11. 2025
Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D.
předseda senátu